II. Roztržka

28. listopadu 2008 v 20:24 | Lomeril |  Znamení
Avun, poté co propustil Rejšu a zjistil, že její otec z něj kdysi udělal vyhnance, musí čelit vůdci loupežnické bandy a tím i důsledkům svého činu.

II. Roztržka
Skupina mladých lidí se potloukala kolem jeskyně, dobře skryté ve skalách. Jeden z nich, mladý muž se špičatým nosem a úzkým obličejem, seděl ve velkém vyřezávaném křesle a upíjel z poháru víno. Rozložitý silák míchal pronikavě vonící obsah masivního kotlíku a povídal si se zasmušilým dlouhánem, který klidně cosi žvýkal. Dvě dívky kolem pětadvaceti let rozvěšovaly po křoví vyprané prádlo.
Tichý poklid slunečného dopoledne narušily blížící se hlasy. Všichni se prudce napřímili. Dlouhán vyskočil a zaposlouchal se. Pak jen kývnul a zdálo se, že tím ostatní uklidnil. Dívky dokonce odložily košíky a rozběhly se dolů po cestě. Příchozí se ale vynořili ještě dříve, než se s nimi setkaly. Byli to loupežníci, doprovázeni asi sedmnáctiletou dívčinou, ověšenou věnečky lučních květin, která kolem nich poskakovala tanečním krokem a vypadala, že to nemá úplně v hlavě v pořádku.
"Copak jste nám přinesli?" smála se jedna z dívek.
"Špatné zprávy," odbyl ji Avun a zamířil přímo k vůdci bandy, který právě vyskočil z vyřezávaného křesla, a s ustaraným obličejem jim šel naproti.
Avun mu hodil k nohám meč kapitána Pelaga. Dlouhán ho zvedl a bedlivě si ho prohlížel.
"Přišli si pro nás," řekl Avun krátce.
"Cože?" odtrhl vůdce oči od meče a podíval se zkoumavě Avunovi do tváře.
Avun krátce převyprávěl všechno, co mu řekla Rejša a jak poznal meč svého úhlavního nepřítele. Vůdce se celou dobu kousal do rtu a tvářil se víc a víc popuzeně. Když Avun skončil, nastala vteřina ticha a pak přišel výbuch.
"Skvělý! Vážně víc podělat to už nešlo, co?! Máte tu holku... jeho dceru..."
Musel se na chvilku odmlčet, úplně se zalykal vzteky.
"Vás nenapadne nic lepšího než ji pustit! Sbohem a měj se pěkně! To jste vážně tak dutý, že vás musíme vodit za ručičku jak malý haranty?! Upřímně, teď bych vás vodsaď nejradši vyhnal! Všechny! A karabáčem! Taková kravina! Pětiletý dítě by to zvládlo líp!" běsnil.
"Hele, Selvo, klidni drobet! Jestli máš nějakej problém, tak si ho laskavě řeš s Avunem, jo? My jsme až doteď neměli páru, kdo ta holka je, mluvil s ní von, takže stížnosti tam," vpadl najednou Jafri.
Selva, vůdce bandy, se zastavil v polovině pohybu. Zvednutou ruku pomalu spustil k boku a v hrobovém tichu, které zavládlo, přešel k Avunovi. Podíval se mu přímo do očí. Nikdo se neodvážil ani nahlas nadechnout. Pak Selva bez varování vrazil Avunovi takovou facku, že Avun málem upadl.
"To se panáček nezmínil, že se nám zakoukal!" zasyčel hlasem, ze kterého běhal mráz po zádech, "A kdypak máme další dostaveníčko, co?" vrazil mu další facku, "A kolikpak bude slečna chtít za to, že pro tebe roztáhne nohy? Podrazíš nás všechny, abys dostal tu špinavou děvku na záda?"
V tu chvíli už se Avun neudržel a skočil po Selvovi. Ve vteřině se váleli po zemi a rvali se ze všech sil. Znali se dlouho, oba byli zvyklí zápasit skoro denně, alespoň aby se pocvičili, byli přibližně stejně stavění a oba byli rozzuření. Selva měl pravděpodobně trochu navrch, byl starší, zkušenější a nejspíš i o něco vzteklejší. Ovšem nikdy se nedozvěděli, kdo by vyhrál, protože rozložitý silák a zasmušilý dlouhán, jediní, kdo se Selvou zůstali v táboře, na sebe kývli, silák popadl Avuna za košili, dlouhán chytil Selvu za opasek a roztrhli je. Avun si stíral krev z odřené ruky a Selva měl roztržený ret.
Oba vztekle setřásli ruce, které je držely, a nepřestávali se propalovat pohledy.
"Běžte se voba drobet uklidnit a pak si podejte ruce a vomluvte se. Nemáme čas na nějaký rvanice, lítáme v průšvihu," promluvil rozvážně silák.
"Říkej to jemu, Delbo, já nemám za co se vomlouvat!" odsekl Avun, otočil se a odcházel pryč.
"Zatracenej parchant!" ulevil si Selva.
"Myslel to dobře, měl by ses mu vážně vomluvit," osmělila se jedna z dívek.
"Ty drž zobák, ženská, a starej se vo sebe! Vod teď co nedovolim, to se Avunovi neřekne, jasný?" prskl Selva.
Někteří chlapci nespokojeně zabručeli, jiní se zamračili a dlouhán se naklonil k Selvovi.
"Nedělej to!" zašeptal.
Selva po něm vrhl vražedný pohled a otočil se k bandě.
"Tak do háje, kdo vás vytáhl ze škarpy, dal vám nažrat a postaral se vo vás, no? Pitomci, nebejt mě, Delby a Raghama," mávl rukou k silákovi a dlouhánovi, "pochcípali jste jako krysy! Takže teď dělejte, co vám řeknu! Nechal jsem vás někdy ve štychu? Dycky, dycky jsem vám pomoh! Krmil vás, učil vás, rval jsem se za vás zuby nehty, tak se taky jednou postavte vy za mě! Věřte mi, copak jsem vás někdy podrazil? Vim, co dělám, poznám, když chlapovi učaruje nějaká ženská a kam až je pro ni schopnej zajít. Čim míň toho Avun bude vědět, tim líp. A teď do práce, verbeži líná, kdo za vás má ty krámy třídit?!"
Chlapci se začali pomalu rozcházet, ale nevypadali moc přesvědčeně. Selva, silák Delba a dlouhán Ragham zůstali na místě.
"Selvo, poslouchej, neblbni. Víš, že Avun je dobrej kluk a nepodrazil by nás ani za nic. Tu holku dneska viděl poprvý v životě a jestli jí pustil, nemusí to bejt na škodu. Zkus mu věřit, třeba s nim ta holka nic nedělala, jen mu jí bylo líto. Koneckonců, její tatík mu zachránil život, vzpomínáš? Ta holka je Avunovi nejspíš ukradená a my si nemůžeme dovolit nedržet spolu," prosil ho Delba.
"Zachránil mu život? Ale jakej život? Kdyby tehdy nevrazil do Raghama, chcípnul by jako všichni ostatní! Nebuď směšnej, Delbo, sám jsi slyšel, jak Avun o tom chlapovi mluví. Nenávidí ho! Tak mi vysvětli, proč nechal jít jeho dceru, když ne proto, aby jí mohl okouzlit a tak dále?" odfrkl si Selva.
"Dlužil mu to. Avun je člověk, kterej si svoje dluhy pamatuje. Jeden splatil - život už kapitánu Pelagovi nedluží. Ale smrt, smrt svojí mámy a sestry, na ty taky nezapomněl," řekl krátce Ragham.
"Má pravdu. Avuna potřebujeme! Vomluv se mu, věř mu a von pude Pelagovi po krku, dokud ho nezakousne, holka neholka. Jinak... jinak pude všechno do háje - nebo hůř, my všichni skončíme pod drnem," prorokoval Delba.
"To skončíme, pokud mu budu věřit, protože nás všechny napráská u svýho tchána! Kluci, my tři jsme to tu celý táhli, hrozně dlouho to bylo jen na nás, přece se na mě nevykašlete kvůli takovýhle ptákovině," zatvářil se Selva ublíženě.
"Vykašlu se na tebe, pokud se budeš chovat jako pitomec," odsekl krátce Ragham a odcházel.
"Myslel to tak, jak to myslim já. Selvo, jsi parťák a dobrej šéf, ale pokud nás hodláš všechny poslat k prapředkům tím, že nás rozhádáš mezi sebou a už si nebudeme moct věřit, tak je mi líto, ale tohle ne," dodal s kamennou tváří Delba a vrátil se ke kotlíku, ve kterém cosi vařil.
Selva se vztekle vracel ke svému křeslu, když kolem nich projel Avun na jednom z jejich dvou koní a cválal po cestě pryč.
"Vidíte?" ukázal na něj Selva, "Avun to jede roztočit s kapitánem Pelagem a jeho kouzelnou dceruškou. Už mu nejsme dost dobrý! No, nevadí, jestli se mu dál chcete svěřovat, budou to vaše krky, který podřízne!"
Odehnal dívku, která mu chtěla něco říct, svalil se do křesla a jedním douškem vyprázdnil skoro plný pohár vína.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | E-mail | Web | 3. prosince 2008 v 11:13 | Reagovat

Nemám teď čas na čtení, takže se jen hlásím, že vím o kapitole, ale nemůžu se utrhnout, abych ji ohodnotila. Takže hezky piš dál, ať pak mám co číst

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama