Démoni aneb Dvě hvězdy

19. listopadu 2008 v 20:20 | Lomeril |  Songfiction
A je tu jedna songfiction. Píseň patří Luboši Malinovi a Robertu Křesťanovi ze skupiny Druhá tráva. Vyšla na albu Zákusek/Piece of cake a jmenuje se (překvapivě) Démoni.

Pod prahem klíče a milých pár vět,
nápřahem biče se otřásl svět,

Tehdy jsem to nechápala. Nechápala jsem, proč jsi odjel bez rozloučení, proč ses nenechal zastavit, jen krátký vzkaz a sbohem. Předtím jsme byli jedno a najednou ne a já pořád neviděla ten důvod proč. Nemohla jsem jít s tebou a tys nemohl zůstat. Zničil jsi moje srdce, rozerval jsi mi duši, hodil jsi můj pošlapaný život do bahna - ale já se nezlobila.

jen stromy z obou stran
jako paraván,
uťaté nohy koní.


Snad proto jsem se tak bála jít do tvého domu. Každý krok alejí topolů ke tvým dveřím byl obrovským rozhodnutím, které mě tížilo jako kámen. Procházela jsem tudy předtím jenom jednou. Předsíň byla temná a zatuchlá. Na zemi ležel výtisk Moreovy Utopie, musel ti v tom spěchu vypadnout z tašky - jak tě znám, dobrovolně by ses ho nevzdal. Opatrně jsem ho zvedla. Založil sis nějakou oblíbenou pasáž svojí fotkou. Podívala jsem se znovu na tvoji tvář. Seděl jsi na tom obrázku za psacím stolem, opíral sis hlavu o dlaň, v druhé ruce jsi držel pero. Viděla jsem v tvých očích únavu, ale zároveň klidné, cílevědomé soustředění, které jsem tak dobře znala.
Vracela jsem se domů pomalu, neochotně. Nechtěla jsem zůstat s rodinou, ale nemohla jsem pryč. Jako chromý kůň, určený na jatka. Jenže já přežila, neporazili mě, protože ty jsi čekal, až budu volná a přijdu za tebou. Tvá hvězda mi byla světlem, když přišla tma.

V předčasném máji a ve zbytcích tmy
svíce se houpají nad obětmi,

Květen, o mnoho let později. Stále jsem měla tvoji fotku i tu Moreovu Utopii, vzala jsem je s sebou do úkrytu. Už jsem byla volná. Tma byla pryč - snad už úplně - a já byla volná, rodina byla pryč a já věděla, že už je neuvidím. Jejich hvězdy pohasly v té tmě a jejich svíce hořely už jen v chrámu. Spolu s tisícovkami dalších.

jak hvězdy v kalichu,
já se potichu,
lásko má, k tobě skloním.


Ale já, já byla živá, volná a odhodlaná jít za tebou. Měla jsem jen několik let starou adresu - ale co na tom? Naše dvě hvězdy musely utvořit souhvězdí, k tomu jsme se narodili. Moje šesticípá Davidova a tvoje rudá. Každý den jsem se před spaním dívala na tvou tvář. Občas jsem si dovolila políbit tě. Sklonit se k tvojí tváři, zavadit o ni rty, pohladit ji a dost.

Skláním se níž,
k líci tvé znavené,
skláním se níž,
a nedýchám.


Té noci, na kterou nikdy nezapomenu, jsi spal, neklidný a ustrašený. Bál ses, že si pro tebe přijdou. Hvězdám není dovoleno zářit ve tmě. Jedinkrát jsem tě viděla spát. Rodiče odjeli k babičce, ale já se vymluvila na nachlazení. Přišel jsi po setmění a já tě mohla tu noc vidět, jak sebou neklidně házíš ze spaní. Tehdy jsem si dovolila tě políbit. Sklonit se k tvojí tváři, zavadit o ni rty, pohladit ji a dost.


Démoni spí
za zdí mého ramene,
démoni spí
a nejsi sám.


Neveřil's mi, že tě neopustím, že na tebe nezapomenu, nevzdal ses ani jediného ze tvých strašidel. Vlastně já se jich taky nevzdala. Vždyť jsme se nakonec báli úplně všeho. Jen když jsme byli spolu, nemohli na nás. Tak proč jsi odešel?

Pod práh's mi klíče a obálku dal,
vítr dnes křičel a na gajdy hrál,


Byl to můj poslední večer, než jsem se vydala za tebou. Venku hrozně foukalo a vítr skučel ve všech škvírách. Dlouho mi trvalo, než jsem usnula. Zdál se mi sen. Šel jsi, s puškou v ruce, proti nepřátelům. Byl jsi úplně sám. Chtěla jsem tě ochránit, ale odstrčil jsi mě. Pak jsi sebou škubnul, jak tě zasáhli. Hrozně dlouho jsi padal.

a já se ospalá
sama přidala
k jejich věčnému pláči.


Probudila jsem se a kolem byla tma. Tvoje hvězda zářila daleko ode mne, ale poprvé mě napadlo, že třeba ne pro mne. Mohl jsi být mrtvý. Mohl jsi být šťastný s jinou. Mohl jsi na mne prostě jenom zapomenout. Zmocnila se mě hrůza a já jsem dlouho ležela a plakala.

V příslibu jara jsem přešla ten práh,
úsvit se parádil na výšinách


A pak jsem nasedla do toho vlaku a vydala jsem se za tebou. Tma přece odešla, já byla volná, mohla jsem jít za svou šťastnou hvězdou. Připadala jsem si při té pouti jako slepý hvězdář. Co udělám, když tě nenajdu? A když tě najdu a ty mě pošleš pryč? Co potom?
Potom mi zbude jenom tvá fotka, výtisk Moreovy Utopie a vzpomínka na hvězdu, která mě provedla tmou. Dá se žít jen s tímhle?

a rány dozněly,
milý příteli,
vím, že ne vždy to stačí.


Válka je pryč. Zabíjení je pryč. Tma je pryč. A ty jsi pryč také. Úplně stejně, jako když tu ještě byla válka, když se zabíjelo, když jsem žila ve tmě. Nikdo nemávl kouzelnou hůlkou a nepřičaroval tě zpátky. A vlak dál uhání směrem k městu, kde jsi snad kdysi žil. A koho tam najdu? Nemůžeš zůstat stejný, když já jsem se tolik změnila.

Slyšíš tam z oblaků zpoza hory
píšťalu ovčáků z diaspory?


"Volají tě," řekl jsi tehdy, "tvoji předkové tě volají a jednou půjdeš za nimi." A já pořád odmítala. Nechtěla jsem slyšet o svojí krvi i od tebe, když o ní nepřestávala mluvit matka. Ale dnes... dnes je všechno jinak. Ty jsi se mnou neprošel tu tmu - oni ano. Nebyli jsme jedno, já a oni, dokud z nás tma jedno neudělala. A ty do téhle jednoty nikdy patřit nebudeš. Nebyl jsi tam. Nevíš... nic.

Jak hvízdá do rána,
celá uhraná,
o zemi zaslíbené?


Můj lid mě volá. Mám jít za nimi? Dvě hvězdy se zase rozcházejí. Tak pověz, za kterou mám jít? Za tou svou šesticípou, Davidovou, nebo za tou tvou rudou? Pověz, mám jít za hvězdou, která prošla tmou po mém boku, nebo za tou, která zářila jako vzdálená, mlhavá naděje?

Kam mizí tvé písně, kam ústí tvé dny?
A příběh tvůj vysněný, nedohledný?


Teď stojím před tebou a chce se mi vysmát se člověku, kterého vidím, do obličeje. Lvovi vypadaly zuby. Orlovi přistřihli křídla. Hvězda ztratila svůj žár. Tvoje vysoce kritické pero se nějak otupilo. Tolik snů, tolik plánů ... utopií... sahaly až ke hvězdám. A dnes zbylo jen šedivé, každodenní bahno. Velice přízemní bahno.
Pokřivený úsměv. Provinilé zašoupání nohama. Já a ty. Opět měl jeden z nás odejít a ten druhý měl zůstat jako chromý kůň, určený na jatka. A kdo bude kdo tentokrát?

Kam se duše tvá,
divá Neretva,
kam se jen, lásko, žene?


Tichá otázka. Co budeš dělat? Dál se plácat v bahně a na hvězdy se jenom dívat. Dobrá tedy... Zalovím v kabelce. Tohle je tvoje. To je ta Moreova Utopie, která ti tehdy vypadla z tašky v tom spěchu. Koneckonců, po cestě jsi ztratil víc než jen knížku. A tohle máš ode mne. Žlutá hvězda, na které se ještě zachytilo pár nití z mého kabátu. Moje hvězda, šesticípá, Davidova.
Na rozloučenou se odvážím ke vzpomínce. V hlavě mi zní melodie té noci, kdy jsi tajně přišel do mého pokoje. Dovolím se políbit tě. Sklonit se k tvojí tváři, zavadit o ni rty, pohladit ji a dost.

Skláním se níž,
k líci tvé znavené,
skláním se níž,
a nedýchám.
Démoni spí
za zdí mého ramene,
démoni spí
a nejsi sám.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama