Kapitola jedenáctá - Zrada

23. října 2008 v 19:16 | Lomeril |  Divoká země
Co se stalo v předchozí kapitole: Armel a Yves konečně dorazili do indiánské vesnice a může začít vyjednávání o Elainino propuštění.

"Medvědí kůže, střelný prach, pytel kukuřičné mouky, pytel fazolí... to se složila celá osada, ne?" poznamenal Filip francouzsky, když společně se sagamorem Medvědí tlapou a Zuřivým havranem obhlížel nabízené výkupné za Elaine.
"Většinou Marcellina zásluha, prosila snad u každých dveří, skoro žebrala, abychom měli co nabídnout," usmál se Armel.
V tu chvíle se Medvědí tlapa a Zuřivý havran, kteří se tiše radili opodál, vrátili k malé skupince, sestávající se z Armela, Yvese, Pierra a Filipa.
"Zuřivý havran přijal vaši nabídku. Bílá zajatkyně je volná, můžete si ji odvézt," oznámil Medvědí tlapa.
Zatímco se Armel hlasitě radoval s Yvesem, nemohl si nevšimnout výrazu Zuřivého havrana, který dělal čest jeho jménu, ani jeho vztekle zaťatých pěstí. Ovšem pustil to z hlavy, jen ať zuří, Elaine je stejně volná!
Čekala na ně před dlouhým domem. Nemuseli nic říkat, když viděla jejich obličeje, radostně zavýskla a skočila Yvesovi kolem krku, div mu znovu nezlomila ruku. S objetím došlo vzápětí i na Armela a dokonce i na Pierra a Filipa.
"Takže jedeme domů?" poskakovala nadšeně.
"Ano, sestřičko, zítra jedeme domů," usmál se Armel.
Celý zbytek dne probíhal v téže rozjařené náladě. Elaine nezavřela pusu a zdálo se, že Yvese nikdy neomrzí poslouchat její štěbetání. Armel se jen tiše usmíval a chopil se balení sám. Měli s sebou jen pár drobností, takže byl brzo hotový a byli připraveni odrazit hned brzo ráno. Chtěli být doma co nejdřív, věděli, že celá osada netrpělivě očekává jejich návrat.


Navečer poseděli se svými hostiteli a pak se rozešli spát. Elaine, která měla vlastní maličký pokojík hned u dveří, nicméně zamířila ven.
"Kam jdeš?" zeptal se Armel.
"Jen se trochu projít, neboj, hned jsem zpátky," usmála se.
"Elaine, běž si radši lehnout. Není to bezpečné," zamračil se.
"Ale jdi ty! Co se může stát? Nevytáhnu paty z vesnice," odvětila a zmizela.
Armel šel do pokojíku, sloužícího jako skladiště, kde s Yvesem spával, ale byl pevně rozhodnutý, že zůstane vzhůru, dokud neuslyší, že se Elaine vrací. Ovšem měl za sebou náročné dny a tak ani nevěděl, kdy usnul.
Probudila ho lezavá zima, jaká nastává kolem čtvrté ranní. Chvíli se jen převaloval s neurčitým pocitem, že na něco zapomněl, když si náhle vybavil večerní rozhovor s Elaine a prudce se napřímil. Všude bylo ticho, ozývalo se jen oddechování spáčů. Armel odhodil přikrývku a vyplížil se do úzké chodbičky. Chtěl se jen ujistit, že se Elaine vrátila. Odhrnul závěs, který jí měl zajišťovat soukromí a měl náhle pocit, že se mu zastavilo srdce. Pokojík byl prázdný.
Zburcoval Yvese, Pierra i Filipa. Společně se podívali po jejich dlouhém domě, ale tam Elaine nenašli. Pak Pierre beze slova odešel. Vrátil se během pár minut.
"Zuřivý havran taky zmizel," oznámil ponuře.
Všichni ztuhli. Mohl být tak drzý a unést ji podruhé? Nebo to byla jen shoda náhod a Elaine vůbec nešla spát a je jen někde poblíž? Armel a Yves se po sobě podívali.
"Kanoe!" vyhrkl Yves a oba se rozeběhli k řece.
Na písčině to vypadalo, jako by se tam prohnala vichřice. Věci, které nechali v kanoi byli rozházené všude po okolí, a všechny indiánské čluny byly převrácené a v kůře zely obrovské díry. Pierre a Filip, kteří přiběhli hned za nimi, okamžitě začali zkoumat stopy, zatímco Yves a Armel jen bezmocně hleděli na tu spoušť.
"Unesl ji. Nejspíš po řece," oznámil Filip docela zbytečně.
"Nepovídej, bráško," ušklíbl se Pierre.
"Jak dlouho bude trvat oprava těch kanoí?" zeptal se Yves.
"Moc dlouho. Nemůžeme si to dovolit. Budeme muset pěšky," odpověděl Pierre a dlouhými kroky zamířil zpátky do vesnice.
"My?" doběhl ho Armel.
"Rozdělíme se. Ty a já půjdeme po proudu, Filip a Yves půjdou nahoru. Havran má sice celou noc náskok, ale je sám a má s sebou dívku, která mu cestu rozhodně neulehčí. Když vyrazíme hned, můžeme ho ještě dohonit," vysvětloval Pierre.
Během půl hodiny se mohli vydat na cestu. Rozloučili se s ustaranou Sophií, vylekanou Bílou holubicí a zachmuřeným Danielem, který souhlasil, že zůstane a vysvětlí všechno Medvědí tlapě. Armel a Pierre šli na jihovýchod, zatímco Yves a Filip zamířili proti proudu řeky na západ. Pierre nasadil rychlé tempo a Armel během prvních pár hodin pochopil, že bude spíš brzdit, než pomáhat. Přesto zatínal zuby a snažil se ze sebe dostat všechno. Několikrát si sáhl až na dno svých sil a často se posouval vpřed spíš silou vůle než svalů. Pierre naopak vypadal naprosto neúnavný.
"Jak vlastně víš, kudy šli?" zeptal se ho Armel hned první večer.
"Tuším. Je tu stará stezka, vede kousek podél řeky a pak zahýbá na západ a vede místy, kam teď už nechodíme. Vlastně prochází kousek jižně od Airelleville. Havran bude nejspíš utíkat právě tudy, protože ho nenapadne, že by si na ni ještě někdo mohl vzpomenout," vysvětlil Pierre.
Armel neměl sílu se vyptávat dál. Druhý den začal šílený závod nanovo. Přestože Armela bolel každý sval, na nohách měl několik puchýřů a nechápal, kde bere Pierre svojí jistotu, se kterou se žene vpřed, mlčel a snažil se ze všech sil držet krok. Několikrát po cestě ztratil Pierra z očí a jednou málem sešel ze stezky a nebýt toho, že se Pierre zrovna vracel, aby se podíval, co je s ním, asi by se ztratil. Ten večer už neříkal vůbec nic, jen snědl, co mu Pierre dal a usnul. Vstávali brzy, ještě před svítáním, a Armel, přestože mu hrdost nedovolila říct ani slovo, začínal toužit po tom, aby se na tu honičku nikdy nevydával. Pouze myšlenka na ubohou Elaine, kterou mohli najít jen za přispění obrovského štěstí, ho hnala dál. Ten den, třetí jejich honičky, dorazili v půli odpoledne k řece a našli tábořiště. Někdo ho zjevně opouštěl ve spěchu, nenamáhal se zamaskovat ohniště a opodál byla vytažená a opuštěná kanoe.
"Byli tady, nejspíš dneska v noci, dál šli pěšky. Hlavu vzhůru, Armeli, zítra je nejspíš doženeme!" usmál se povzbudivě Pierre.
Armel nebyl schopen říct slovo. Radost z toho, že šli celou dobu správě, a naděje, že by ji přece jen mohli najít, jen ztěžka pronikaly hradbou jeho vyčerpání. Cítil na sobě Pierrův starostlivý pohled.
"Nemusíš jít dál. Půjdu sám, přivedu ji, můžeš se vrátit," navrhl Pierre opatrně.
Armel zvedl hlavu a jeho uražený a odhodlaný výraz mluvil za vše. Byl schopný jít až na samou hranici svých možností, klidně až za ni, jestli to bude nutné, dokázal by se strhnout, uštvat, ale ne se vzdát. Když už šel tím šíleným tempem tři dny, skoro nespal a padal vyčerpáním a hlady, prostě se nemohl otočit a čelit Yvesovi s tím, že starost o Elaine svěřil někomu jinému.
"Nestyď se, Havran jel po proudu řeky, teď už budou síly vyrovnanější. On má sice náskok, ale má i Elaine, se kterou nemůže jít tak rychle jako my. Zvládneme to. Řeka se tady stáčí zpátky na západ, když si trochu pohneme, dohoníme je kousek od Airelleville, nejspíš u Skoku bolesti, tedy vlastně na Medvědí skále," popleskal ho Pierre povzbudivě po rameni.
Armel ztuhnul. Medvědí skála? To by byla ironie! Místo, kde se Elaine a Yves sblížili, tedy alespoň tak to z jejího vyprávění pochopil. Jenže moc času na přemítání neměl, Pierre se zase zvedl a vyrazili.
---
Elaine padala vyčerpáním ještě víc než Armel. Havran na ni takřka nepromluvil od chvíle, kdy ji unesl přímo z vesnice. Přepadl ji zezadu, svázal ji na rukou i na nohou, ucpal jí ústa roubíkem a položil ji na písčinu u řeky. Slyšela rány, jak ničil kanoe, ale byla položená zády k nim, takže nic neviděla. Pak ji naložil jako balík a vyjeli. Pluli celou noc a celé dopoledne. Během té doby Elaine spala jen pár minut. Kolem poledne ji Havran rozvázal, dal jí něco k jídlu, dovolil jí opláchnout se a odskočit si, přestože celou dobu musela být přivázaná na dlouhém koženém řemenu. Pak ji znovu svázal, položil do kanoe a sám si na dvě hodiny zdřímnul, než jeli zase dál. Jediné zlepšení bylo, že už jí nedal roubík.


Další den to pokračovalo obdobně - dlouhá plavba, pak zastávka, jídlo, trocha spánku a zase dál. Druhý večer jejich útěku se zastavili na celou noc. Elaine z toho pochopila, že si musí odpočinout, protože ji čeká náročný den. Ale závod s časem, jaký nastal, nečekala. Havran ji hnal jako dobytek, nezajímalo ho, že je unavená, hladová, žíznivá, že není zvyklá chodit dlouho a rychle, nutil ji dál a dál, dokud neupadla, pak ji povolil chvilku odpočinku, než její utrpení začalo nanovo. Vyčerpání a beznaděj si brzy začali vybírat svou daň. Až do té chvíle se snažila vymyslet plán útěku, ale po půldni pochodu nemyslela na nic jiného, než na to, kdy bude další zastávka. Zdálo se, že ji opustila i její stará vůle přežít. Šla, kam ji Zuřivý havran vedl, jako ovce na porážku, a začínala vážně myslet na smrt. Už ji opouštěla i naděje. Yves se zdál jako někdo nekonečně vzdálený, patřil k těm šťastným dávným dobám, kdy ještě měla naději a štěstí a milované lidi kolem sebe. Z toho už jí nic nezbylo. Stala se prostou obětí šílenství Zuřivého havrana, která nemá v co doufat, kromě rychlé a bezbolestné smrti.
Navečer druhý den jejich pěšího putování se skrz tlustou vrstvu bolesti a zoufalství, obklopující její mysl, prodral poznatek, že jdou do kopce. Vzápětí si uvědomila, kde je. Stáli na Medvědí skále a ozval se výstřel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zuzllik zuzllik | Web | 24. října 2008 v 20:54 | Reagovat

mas mocinko hezu bloceq...

2 Alča 456 Alča 456 | Web | 25. října 2008 v 9:19 | Reagovat

Hezký blog!!!!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama