Kapitola dvanáctá - Medvědí skála

28. října 2008 v 10:35 | Lomeril |  Divoká země
Co se stalo v předchozí kapitole: Přestože Elaine byla oficiálně propuštěna, Zuřivý havran ji znovu unesl, tentokrát po řece. Pierre a Armel se vydávají po jejich stopě - začíná závod s časem.

Vědomí, že Elaine je blízko hnalo Armela kupředu a zjistil, že má víc sil, než si myslel. Slunce už se chýlilo k západu, když stanuli pod Medvědí skálou.
"Máš nabito?" zeptal se Pierre tiše.
Armel zavrtěl hlavou a okamžitě začal svoji chybu napravovat. Jakmile byl hotov, začal mu Pierre naléhavým šepotem vysvětlovat, co je čeká.
"Tak a teď mě poslouchej. Od teď musíme být úplně potichu, pokud si nás Havran všimne dřív než my jeho, jsme mrtví buď my nebo Elaine, v horším případě všichni tři. Je to parchant a nejspíš úplně zešílel, nechápu, co celým tímhle únosem sleduje, každopádně může udělat cokoliv, naprosto cokoliv."
Vypadalo to, že se snaží Armela odradit od střetu se Zuřivým havranem, ale v tu chvíli neexistovalo nic, co by ho zastavilo.
"Nemusíš tam se mnou chodit," odpověděl krátce.
"Ty jsi zešílel taky?" zvedl Pierre posměšně obočí.
Tím byli domluveni a začali stoupat na Medvědí skálu. Úzká stezka musela být ještě ráno pořádně zarostlá, ale teď byly suché větve polámané, z těch mladých bylo otrháno listí a některé pruty vypadaly, že se je někdo snažil zlomit, ukroutit nebo odříznout. Stezkou na Medvědí skálu prošel nedávno člověk a měl naspěch.


Zuřivého havrana a Elaine uviděli nahoře na skále, zrovna překračovali široký a mělký potok, který tam tekl. Pierre zalícil a vystřelil, ale minul. Havran se otočil a odstrčil Elaine daleko od sebe. Zavrávorala, ujela jí noha na mokrém kameni a upadla. Armel vystřelil, také bez úspěchu. Vytáhl nůž a chtěl se k Havranovi rozběhnout, ale Pierre ho strhnul stranou. Vzápětí zahřměla Havranova puška a kulka se zaryla do vysoké jedle v místech, kde ještě před okamžikem stál Armel.
"Díky!"
"Není zač. Jdeme, nesmí si stihnout nabít!" pobídl ho Pierre.
Ovšem Zuřivý havran neměl v úmyslu nabíjet. Když shodili zavazadla a vyšli ze stínu stromů, odhodil pušku a vytáhl nůž.
"Výborně, Černý vlku," otočil se k Pierrovi, ale už to, že použil francouzštinu, znamenalo, že posměch je určený Armelovi, "dal jsi mu chvíli života. Co budete dělat teď? Vy dva a já jeden? To je boj bílých?"
V Armelovi vzkypěla krev vzteky.
"Ne, my nebojujeme dva proti jednomu, ani neunášíme bezbranné dívky! Můžeš bojovat jen se mnou - jestli si ovšem troufneš," vyzval ho.
Teď pro změnu zuřil Havran. Něco zvolal irokézsky, zvedl ruku s nožem vysoko do vzduchu a vyrazil válečný pokřik. Armelovi z něj sice přeběhl mráz po zádech, ale vztek a touha po pomstě byly silnější než strach. Otočil se k Pierrovi.
"Co říkal?"
"Tady stojí Zuřivý havran, bojovník Oneidů, a ztrestá každého bílého psa, který nestáhne ocas mezi nohy při zvuku jeho hlasu," přeložil Pierre a propaloval Havrana pohledem. Pak mu něco odpověděl irokézsky. Na Armelův tázavý pohled to zopakoval tiše francouzsky.
"Není bojovníkem Oneidů ten, kdo nectí zákon pohostinství a unáší ty, kdo mu nijak neublížili."
"Tak jdeš, pse? Nebo čekáš, až Vlk uloví za tebe a dá ti kosti?" obrátil se Havran k Armelovi.
Armel stiskl Pierrovi ruku.
"Postarej se o Elaine," zašeptal.
Pomalu se blížil k vyčkávajícímu Havranovi. Soustředili se jeden na druhého, Pierre a Elaine ustoupili do pozadí. Armel skoro slyšel splašené bušení svého srdce, ale snažil se nevšímat si ho. Zdálo se, že z něj spadla veškerá únava.
Armel zaútočil první.
Neměl žádný plán, prostě se vrhnul kupředu, levičkou zachytil Havranovu ruku s nožem, zatímco pravou se ho pokusil bodnout, ale dřív, než stačil pohyb dokončit se jeho zápěstí ocitlo v ocelovém sevření Havranových prstů.
Chvíli se kymáceli nebezpečně blízko okraje skály, oba se snažili osvobodit si ruku s nožem a zároveň nepustit svého protivníka. Náhle Havran Armela vší silou odstrčil, až mladík odletěl několik kroků a na vlhké skále málem upadl. Jakmile znovu nabyl ztracenou rovnováhu, vyrazil proti Havranovi podruhé. Tentokrát ale indián udělal něco, co Armel nečekal. Když už se měli srazit, ustoupil o krok stranou a podtrhl mu nohu.
Na mokrém a kluzkém povrchu neměl Armel šanci zůstat stát. Zlomek vteřiny letěl vzduchem a pak tvrdě dopadl. Pustil nůž a zachytil pád rukama. Sklouzl se až ke kraji skály, dokonce zahlédl balvany dole, o které se tříštil vodopád. Rozedřené dlaně krvácely a zápěstí ho nesnesitelně bolela. Zaslechl, jak Elaine vykřikla.
Přetočil se na záda, aby viděl, kde je Havran. Stál přímo nad ním a vítězoslavně se usmíval. Ostří nože v jeho ruce se blýskalo v záři zapadajícího slunce. Dřepl si přímo vedle Armelovy hlavy, těsně vedle hrany skály.
"Prohrál jsi," sykl.
Začal kdoví proč vstávat, snad aby Armela zvedl a Elaine dobře viděla, co s ním udělá, když ho Armel chytil za nohu a prudce škubnul. Chvilku bojoval o rovnováhu, ale neúspěšně. S roztaženýma rukama a překvapeným výrazem ve tváři se Zuřivý havran pozpátku zřítil do hlubin. Elaine vykřikla a instinktivně odvrátila hlavu, přestože nahoře na skále už nebylo nic, co by ji mohlo děsit.
Armel se pomalu sbíral ze země. Ještě než se stihnul postavit, objevil se vedle něj Pierre a pomáhal mu na nohy. Společně se podívali do propasti. Armel byl rád, že to bylo hluboko a nerozeznával podrobnosti roztříštěného těla, které leželo na velikém, plochém balvanu jako pohozená hadrová panenka. Rychle se narovnal a otočil se k Elaine, která stála opodál. Bála se byť se jen přiblížit ke kraji. Pierre už jí rozvázal ruce, kterýma teď žmoulala sukni. Armel k ní přešel a pevně ji objal. V jeho náručí se uvolnila a rozplakala se. Jak tam stál a držel ji, cítil, jak ho opouští ta spousta energie, kterou měl při boji s Havranem.
Zdálo se, že to vycítila i Elaine, protože ho pustila, vzala jeho ruce do svých a přestože pro slzy skoro neviděla, začala prohlížet jeho rozedřené dlaně a otékající pravé zápěstí.
"Bolí to hodně?" zeptala se s milou něhou v hlase.
"Zatím tolik ne," odpověděl s úsměvem.
"Tak se zdá, že si Krvavý potok vyžádal další krev. Pojďte odtud, utáboříme se kousek dál a zítra dojdeme do Airelleville," ozval se za Armelovými zády Pierrův hlas.
Stál kousek za ním a držel všechny jejich věci. Armel si od něj vzal svůj díl zavazadel a svojí pušku, přestože mu rukama projela bodavá bolest, kdykoliv se něco dotklo jeho odřených dlaní, a zápěstí stále bolelo a otékalo.
"A co tělo?" nadhodil.
"Ztratil svou čest, porušil zákony kmene, neuposlechl rozkazu sagamora. Nezaslouží si pocty, které patří padlým bojovníkům. Necháme ho, kde je. Kromě toho, pokud se chceme utábořit před setměním, nemůžeme se zdržet s kopáním hrobu," odpověděl Pierre stroze.
Armel, na kterého dopadala únava každou vteřinou víc a víc, se nezmohl na odpor. Vyrazili rychlostí, která byla v porovnání s tempem, jakým šli poslední dny, vysloveně loudavá. Ten večer zůstala většina práce na Pierrovi, který se jí zhostil beze slova. Nebezpečí a nutnost, která Armela držela celou dobu nad vodou, konečně pominuly a on, přestože Pierrovi slíbil, že si jen na chvilku sedne a hned mu půjde pomoct se dřevem na oheň, sotva se opřel o kmen vysoké jedle, usnul jako dudek. Pierre s Elaine nasbírali dřevo, rozdělali oheň, pak vzbudili Armela a dali mu kus sušeného masa. Armel se rozespale najedl, zabalil se do přikrývky a pokračoval ve spánku. Dokonale šťastná Elaine následovala jeho příkladu o chvilku později. Pierre ještě chvíli seděl a díval se do ohně, než si i on lehnul a o půl hodiny později už ležely pod skupinkou vysokých jedlí tři klidně oddechující postavy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | Web | 30. října 2008 v 12:50 | Reagovat

Jedličky. Díky za ně :-))

Tahle kapitola je zatím asi nejlepší z celého příběhu. Boj byl hezky vylíčený a úplně jsem ho viděla před očima.

Jo a taky musím pochválit vzhled. Je krásný. Líbí se mi víc, než minulý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama