Kapitola devátá - Co se stalo s Elaine

11. října 2008 v 18:56 | Lomeril |  Divoká země
Co se stalo v předchozí kapitole: Elaine záhadně zmizela a přestože po ní dlouho a vytrvale pátrali, nenašli ji. Když se chystali vypravit se do indiánské vesnice, přijel Filip Laren alias Zlomený nos.

Elaine pozorovala Marcellinu postavu, jak se ztrácela mezi stromy, a pak se otočila a znovu se zadívala na peřeje. Yves mě brzo požádá o ruku. Ta myšlenka, vyvozená z jednoho jeho náznaku a potvrzená Marcelle, se jí stále převalovala hlavou, krásná, ale trochu děsivá zároveň. Najednou si nebyla jistá, jestli se chce vdávat. Ale ano, jistěže chceš! okřikla se v duchu. Snila o tom celé dětství a dospívání, ale když to bylo konečně tady, měla strach. Nechtěla opustit Armela, příčila se jí představa, jak sedává sám ve svém srubu, dívá se do plamene svíčky celý večer a pak jde spát a to všechno v naprostém tichu, bez jediného slova. I když na druhou stranu by nemusel zůstat sám. V Airelleville i v jiných osadách je spousta hezkých děvčat, kdyby nebyl hloupý a nečekal na nějakého anděla bez křídel, nebo na co to vlastně čeká... Blázínku! A cos dělala celý život ty! Usmála se té myšlence.


Prasknutí větvičky v lese ji vyrušilo ze zadumání. Ve vteřině byla napnutá jako struna a s pohledem upřeným do lesa poslouchala. Po chvilce, když se nic nedělo, se usmála vlastní bujné fantazii a znovu se otočila k řece. Zrovna přemýšlela, kde skončila, když jí někdo přitiskl ruku na ústa a strhl ji na zem. Sotva se vzpamatovala z prvního překvapení, začala se prát jako lvice, ovšem to už měla ruce skoro svázané nějakým řemenem. Ležela na břiše a neznámý jí klečel na zádech, takže netušila, kdo to je. Nenapadlo ji nic lepšího než se dát do křiku.
"Ticho! Nikdo ti pomůže tady," zasyčel jí útočník do ucha kostrbatou francouzštinou.
Zaskočilo ji to, stejně jako podivný, nepopsatelný zápach, který ji klepl do nosu, když se k ní muž - byla si jistá, že je to muž - sklonil. Pak ji konečně vytáhl na nohy.
Když ho uviděla, myslela, že omdlí. Indiánů viděla jen pár v Quebecu, kde se jim vyhýbala širokým obloukem. Teď tedy padla do jejich zajetí. Byl jenom jeden, poměrně vysoký a svalnatý, a prohlížel si ji způsobem, který se jí ani trochu nezamlouval.
"Co po mně chcete? Nic jsem vám neudělala!" vyletělo z ní, až se divila, kde sebrala tu odvahu - nebo možná drzost. Vzápětí toho zalitovala, když jí indián vlepil citelný pohlavek.
"Nedal jsem otázku! Jak jmenuješ?" vyštěkl.
"Elaine Merciérová," pípla vyplašeně.
Bylo vidět, že ho její úlek potěšil a povzbudil.
"Moc složité jméno. Budeš Dívka. A teď jdeš," chytil ji za paži a vlekl pryč.
Začala se vší silou vzpouzet a křičet. Prudce se k ní otočil a zacloumal s ní.
"Chceš zabitá? Můžu tě udělat zabitá, když moc křičíš. Jdeš!"
To Elaine zastrašilo s konečnou platností. Poslušně indiána následovala a ani se neodvážila zeptat kam. Donutil ji přeplavat řeku (alespoň na to jí rozvázal ruce) a putovali pěšky po druhém břehu. Když uviděla v záři pozdně odpoledního slunce Airelleville na druhém břehu řeky, chtěla zase začít křičet, ale indián zachytil její pohled a významně položil ruku na rukojeť nože.
Chtělo se jí plakat. Uvědomovala si, že ty místa už možná nikdy neuvidí. Armel bude šílený strachy o ni. A Yves... při vzpomínce na něj se musela kousnout do rtu, aby se nerozplakala. Nechtěla dát před indiánem najevo slabost, ale když si představila Yvese, Armela a svým způsobem i Marcelle opuštěné a utrápené, stálo ji to všechny síly.
Šli dlouho do noci, zdálo se, že indián nezná únavu. Nedrželi se řeky a Elaine brzy ztratila orientaci. Po nějaké době přestala přemýšlet, jen klopýtala za svým věznitelem s pohledem tupě upřeným do země. Netušila, kolik mil měli za sebou, když konečně zastavili. Indián samozřejmě se zajatkyní nepočítal a proto se ani nemohla zabalit ke spánku do přikrývky. Rozvázal jí ruce, ale omotal jí nohu řemenem, který přivázal i ke svojí noze. Elaine ovšem neměla na útěk ani pomyšlení. Zaprvé věděla, že sama v neznámém lese by měla mizivou šanci dostat se zpátky do Airelleville, nehledě na to, že by ji indián určitě našel dřív, než by měla možnost to zkusit, a zadruhé jí bylo tak mizerně, že už nechtěla nic, jen usnout a na chvíli na všechno zapomenout. Lomcoval s ní noční chlad a přes všechnu únavu jí trvalo dlouho, než se propadla do neklidného spánku.
Nad ránem ji probudila zima a indiánovy ruce, které jí odvazovaly nohu. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je a co se děje, ale pak na ni plně dolehla celá vážnost situace. Když se vzpamatovala z prvotního šoku a uklidnila se, zamyslela se, co dál. Útěk neměl smysl. Pevně doufala, že se indián nechá zlákat výkupným, i když netušila, kde ho Armel a Yves vezmou, ani jak se vůbec dozví, že je v zajetí. V tu chvíli se v ní vzedmul základní pud sebezáchovy a mimoděk zaťala pěst. Přežije. Za každou cenu přežije, kvůli Yvesovi zůstane naživu. Bude bojovat, třeba holýma rukama, ale nevzdá se, bude žít a nakonec se vrátí do Airelleville!
---
Šli asi čtyři nebo pět dní, Elaine si nebyla jistá. Téměř spolu nemluvili, ani nevěděla, jak se její věznitel jmenuje. Druhou a třetí noc poprchávalo, takže chodila v mokrých šatech a po setmění se třásla zimou. Ale ani jednou si nahlas nepostěžovala, šla bez reptání, s pevně sevřenými rty, a v duchu se upínala k Yvesovi a ke svému předsevzetí přežít.


Po dvou dnech jí uvolnil ruce a vedl ji jenom na řemenu, obtočeném kolem jejího levého zápěstí. Uvítala to s povděkem, stejně jako to, že zastavovali dřív a mohla spát celou noc. Jídla moc nedostávala a poslední den pochodu už ji slabost málem zmáhala, ale vždycky se, spíš silou vůle, donutila pokračovat. Slunce se chýlilo k západu a Elaine už v duchu prosila o zastávku. Před očima jí vyskakovaly mžitky a stále častěji zakopávala, za což si nejednou vysloužila netrpělivé škubnutí řemenem.
Náhle se před ní otevřela velká mýtina, na které stála indiánská vesnice. Elaine se hrozně lekla. Až doteď šlo jen o to jít dál a nezastavit se, dokud nedostane milostivé povolení. Šlo o to vydržet. Teď přijdou do vesnice a tam se bude rozhodovat o jejím životě nebo smrti. Zpomalila a až prudké škubnutí řemenem, které ji div nestrhlo na zem, a ostrá bolest, která ho provázela, ji vrátily do reality. Skousla si ret a následovala svého věznitele.
Kolem nich se začali sbíhat indiáni. Nejdřív děti a dorost, potom i dospělí. Prohlíželi si ji a občas vykřikovali nějaké věci v jejich jazyce. Několik se zřejmě vyptávalo jejího věznitele a dostávali stručné, úsečné odpovědi. Úzkostlivě se rozhlížela. Prošli něčím jako hlavní bránou v palisádě a ocitli se mezi podlouhlými stavbami, pokrytými kůrou. Její věznitel se zastavil před jedním takovým "dlouhým domem".
"Sedíš tady, čekáš!" poručil a zmizel uvnitř.
Jakmile byl pryč, dopadla na Elaine hrůza. On představoval jakousi jistotu, byla si jistá, že ji jako svoji zajatkyni ochrání před ostatními. Ale když s ní nebyl, cítila se vydaná napospas "rudochům", kteří se seskupili do půlkruhu, ukazovali si na ni a pořád brebentili tou jejich hatmatilkou. Sedla si na zem, opřela se zády o teplou kůrovou stěnu domu a objala si kolena. Vtom se někdo prodral davem zvědavců až k ní. Vzhlédla a zjistila, že se dívá do tváře s nepopiratelně evropskými rysy. Muž měl sice dlouhé černé vlasy a byl oblečen jako ostatní indiáni, ale chyběl mu jejich orlí nos a vystouplé lícní kosti. Zeptal se na něco okolostojících a děti se mohly přetrhnout, aby mu odpověděly. Přikývl, něco řekl jednomu z chlapců, který se okamžitě začal tlačit pryč, zřejmě ho poslal něco vyřídit, a pak prošel do dlouhého domu za Elaininými zády.
Indiány brzy přestalo bavit okukování zajatkyně a začali se rozcházet. Chlapec, kterého Evropan poslal pryč, se brzy vrátil a vedl další dva muže. První z nich kolem Elaine prošel, aniž by se na ni podíval, takže si ho ani nestačila prohlédnout. Druhý se k ní sklonil. Měl hnědé vlnité vlasy a to samo o sobě stačilo, aby k němu Elaine pojala důvěru. Taky Evropan, možná taky zajatec, který mezi indiány zdomácněl. Poškrábal se na špičce křivého nosu a pak se opatrně zeptal:
"Mluvíš francouzsky?"
Překvapeně přikývla.
"Výborně. Neboj se, pomůžeme ti. Zuřivý havran neměl sebemenší právo tě unést, ale už se stalo. Nevadí, Pierre se snaží uprosit sagamora, abys mohla zůstat s námi a nemusela už snášet Havrana. Zítra se někdo vypraví do Airelleville, aby zpravil tvoje příbuzné - máš vlastně nějaké příbuzné? A když jsme u toho, jak se vůbec jmenuješ?"
"Elaine Merciérová. Mám tam nevlastního bratra, jmenuje se Armel Moreau..."
"Armel?" vyhrkl muž překvapeně.
"Ano, Armel Moreau," přisvědčila zmateně Elaine.
"Byl tady, brzy zjara, bydlel s Marcelle u nás. Netušil jsem, že má sestru..."
"Jen nevlastní..."
V tu chvíli vyšel ten druhý Evropan společně s mužem, kterého zahlédla, když procházel kolem do domu. Prohodili mezi sebou pár slov irokézsky a pak se ten z těch tří, který vypadal nejvíc jako indián, otočil k Elaine.
"Byla jsi svěřena do naší péče, dokud nepřijedou tví příbuzní a nerozhodne se, co dál. Já jsem Černý vlk neboli Pierre Laren, tohle je můj bratr Filip, kterému tu říkají Zlomený nos, a náš přítel Daniel Owen, indiánsky Ten, který zná Boha."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 12. října 2008 v 9:54 | Reagovat

Čekala jsem, že Zuřivý havran bude mít ještě slovo v tomto příběhu, ale nečekala jsem ho tak brzy. Kapitola byla hezky vykreslená. Nejvíc se mi líbil strach Elain, když se najednou ocitla sama mezi indiány.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama