Kapitola třetí - Cesta do Airelleville

6. září 2008 v 15:55 | Lomeril |  Divoká země
Co se stalo v předchozí kapitole: Armel a Elaine potkali svého starého známého z Francie, Yvese Simona, který jim nabídl doprovod do osady Airelleville. Armel rád přijal, s Elaininou plnou podporou, koneckonců veselý Yves má jisté kouzlo...

Kapitola třetí - Cesta do Airelleville
Další den ráno oznámil Armel svoje rozhodnutí a bylo vidět, že tím Yvese potěšil. Vyrovnal se s paní Lenoirovou a spočítal zbylé peníze.
"To nebude ani zdaleka stačit," poznamenal suše pan Ballard.
"Ukažte mi svoje věci," řekl Yves.
Vyházeli veškerý svůj majetek na postele ve svém pokoji. Yves se věcmi začal probírat a pan Ballard mu koukal přes rameno.
"Tohle je moc tenké, nevydrží to, hodí se to leda do města. Tady je moc zbytečných ozdob, tohle si můžeš nechat. Tyhle šaty prodáme, ty jsou asi podle francouzské módy, co? Za ty dostanete v Quebecu hodně peněz a v Airelleville si nikdo na parádu nepotrpí. Tak, Elaine, máš nějaké šperky?"
"Jen dvoje korále," pípla dívka, která se během Yvesovy činnosti, doprovázené neustálým vodopádem slov, neodvážila pohnout.
"Výborně, vyber si, které máš radši, ty druhé musí pryč."
Nakonec skoro polovinu oblečení a osobních věcí prodali. Yves věděl, kam jít, takže se všeho zbavili během hodiny. Zbytek dopoledne strávili nakupováním nářadí, nějakého pracovního oblečení, bot, nádobí, svíček, provazů a dalších drobných nezbytností. Největší problém byl sehnat levné, ale spolehlivé zbraně a nějaké střelivo. Nakonec se jim podařilo sehnat starší ručnici a pár nábojů za celkem rozumnou cenu. Když se rozdělovali, šel vždycky Armel s panem Ballardem a Yves s Elaine.
Odpoledne zůstal pan Ballard ve městě a pomáhal paní Lenoirové opravit střechu, zatímco Yves vzal Armela a Elaine na procházku kolem města. Armel podrážděně sledoval, jak spolu Yves a Elaine žertují. Dívka se zaujetím poslouchala, jak jejich staronový známý básní o kanadské přírodě, ale už si nevšimla věci, která Armelovi neušla, totiž že z ní Yves nespustí oči. Nicméně choval se stále velice slušně a nebyl důvod proč zasahovat. Koneckonců, Yves Simon patřil mezi Elaininy šťastnější volby - schopný, veselý, pracovitý a laskavý.
Večer opět zabalili a druhý den vyrazili velice časně. Pan Ballard a Yves přijeli ve dvou kanoích, protože předtím vezli jednoho mladého muže do Quebecu, takže se teď vešli přesně. Armelovi se podařilo zařídit, aby Elaine jela s panem Ballardem a on jel s Yvesem.
Cesta byla pro Armela a Elaine plná nových, neslýchaných věcí. Ptáci, kterých v okolí byly snad tisíce, rostliny, jejichž jména pan Ballard sypal z rukávu, všudypřítomní komáři, kteří v době kolem soumraku nenechali člověka chvíli v klidu, malebná krajina, to vše je plnilo úžasem každou minutu každého dne. Elaine pokračovala v psaní básní a je nutno říci, že díky nepřebernému množství inspirace se ve veršotepectví den ode dne zlepšovala. Armel zatím vstřebával poznatky jiného druhu. Yves ho učil ovládat kanoi, vařit na otevřeném ohni, po večerech mu ukazoval stopy kolem řeky a vysvětloval, co věděl o chodu přírody a Armel všechny tyto znalosti a dovednosti nasával jako houba.
Díky tomu se uctivý odstup, který mezi sebou Armel a Yves zachovávali, změnil v opatrné a ostýchavé přátelství. Pak přišla událost, která pro oba znamenala jakýsi zlom. Armela uprostřed noci probudil Yves.
"Co se stalo?" zašeptal Armel rozespale.
Yves mu naznačil, aby zůstal zticha. Armel se posadil a protíral si oči, když to uslyšel. U vody zcela určitě něco bylo - nebo někdo. Ozvalo se tiché šplouchnutí a zachroustání drobných kamínků.
"Je na druhé straně," zašeptal Yves téměř neslyšně.
Pak mu pokynul a připlížili se ke křoví, které jim krylo výhled na řeku. Yves pomaličku rozhrnul větve a před jejich očima se objevil krásný obraz. Na naplavenině na druhém břehu stála losice s mládětem. Mládě pilo, zatímco matka se ostražitě rozhlížela. Měsíc zaléval krajinu tajuplným světlem, kapky vody na tlamě losice se stříbrně třpytily, stejně jako hladina řeky. Yves a Armel se ani nepohnuli, jen se tiše dívali, dokud obě zvířata neodešla. I pak ještě chvíli setrvali na místě, protože sebemenší pohyb nebo zvuk by zničil vzácnou chvíli. Konečně Yves pustil větve keře, které obraz poklidné krajiny zase skryly.
"Tohle se jen tak nevidí," zašeptal Yves, když se vraceli do tábořiště.
"Měli jsme štěstí," dodal po chvíli, "vítr foukal směrem k nám a byli jsme schovaní za tou vyvýšeninou. A už skoro nebyl cítit oheň. Štěstí jako hrom!"
Armel mlčel, byl ještě příliš plný dojmů. Beze slova se uložili ke spánku. Té noci se ale něco změnilo. Armel začal Yvesovi vycházet daleko víc vstříc a díky tomuto zážitku během cesty vzniklo silné přátelství, i když ho ani jeden moc nedával najevo. A v Armelově duši ta měsíčná noc probudila hlubokou lásku k přírodě, která v prvních měsících v kanadské divočině zásadně změnila jeho osobnost.
---
U snídaně Yves barvitě líčil Elaine noční dobrodružství a Elaine litovala, že ji nevzbudili.
"Ale což, třeba potkáme indiány," nadhodila rozverně.
"Jak je to tu vlastně s indiány?" zeptal se Armel.
"Asi čtyři dni pochodu na východ od Airelleville leží osada sagamora Medvědí tlapy, nejvyššího náčelníka Oneidů. Medvědí tlapa je vůči bělochům vstřícný a rozumný, i když trvá na dodržování pravidel, která stanoví on, ale někteří z jeho bojovníků už tak přátelští nejsou. Naštěstí zatím udržujeme celkem klidné vztahy," řekl Yves
"Ale na druhou stranu například moje dcera často pobývá v osadě Medvědí tlapy a musím říct, že se tam naučila spoustu užitečných věcí," podotkl pan Ballard.
"To je pravda, Marcelle zachránila už nejedno zdraví díky indiánským bylinkám, ale nezapomínej, že ji učí Bílá žena, ne skutečná indiánka."
"Bílá žena? Kdo to je?" zajímala se Elaine.
"To je tak," začal pan Ballard vysvětlovat, "Před šesti lety založila skupina Angličanů asi tři dny od Airelleville vlastní osadu. Bohužel jim asi po roce vyhořela a už ji znovu nepostavili. Většina se jich vrátila na pobřeží a tři rodiny zůstaly s námi v Airelleville. Jenže s nimi tehdy bydleli i dva míšenci, nějací bratři Larenovi, napůl psanci, které hledali kvůli nějakým kompromitujícím dokumentům, patřícím jejich otci. Oni dva, manželka staršího z bratrů a pastor té osady se připojili k Oneidům a žijí s nimi dodnes. Mladší Laren se tam taky nedávno oženil. Už nepoužívají evropská jména, jen ta indiánská. Jí říkají Bílá žena, pastorovi říkají Ten, který zná Boha, protože je učí křesťanství, starší z bratrů se jmenuje Černý vlk a ten mladší je Zlomený nos. Právě díky těmhle čtyřem rozumí Medvědí tlapa myšlení bělochů a oni neodmítnou nikoho, kdo se u nich chce přiučit něčemu z indiánské moudrosti. Jak jsem říkal, moje Marcelle je u nich pečená vařená a škodu jsme z toho nikdy neměli. Ale dost už tlachání, musíme jet!" vstal pan Ballard a začal balit.
Vyrazili brzy po ukončení rozmluvy a pokračovali v cestě ještě několik dní, než konečně při jednom přistáni Yves řekl:
"Zítra po poledni budeme v Airelleville."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 6. října 2008 v 11:02 | Reagovat

A hned začnu tím nejlepším na celém příběhu. Pozorování zvěře. Přesně jsi vystihla ten pocit ohromení a fascinace při sledování matky s mládětem. Sama jsem něco podobného zažila - jen jsem viděla jelena a stál asi dvě stě metrů ode mě - a myslím, že tys musela taky. Těším se na další kapitolu. Hned jak dodělám práci, tak se na ní vrhnu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama