Kapitola šestá - Zuřivý havran

23. září 2008 v 18:30 | Lomeril |  Divoká země
Co se stalo v předchozí kapitole: Armel a Elaine se zabydleli v Airelleville a prožili svojí první zimu v osadě. Marcelle pozvala Armela, aby ji doprovázel k Indiánům a on souhlasil.

Kapitola šestá - Zuřivý havran Konečně přišel den, kdy po poledni přistáli pod indiánskou vesnicí. Marcelle se vydala vzhůru na skálu, kde bylo vidět dlouhé domy Oneidů, jako kdyby šla domů. Cestou se pozdravila s několika indiány jazykem, kterému Armel nerozuměl. Procházeli vesnicí a vypadalo to, že to nikdo nepovažuje za nic zvláštního. Zastavili u ženy, která seděla před vchodem do dlouhého domu. Kdo znal Sophii Larenovou před šesti lety, v době, kdy se vdávala, řekl by, že jí čas a mateřství prospěli.
V devatenácti byla neduživý, vyhublý výrostek, ale v pětadvaceti z něj nezbylo nic. Byla opálená, překypovala zdravím, copy uhlově černých vlasů jí padaly až k pasu a oči jí jiskřily. V indiánském oblečení by se dala snadno splést s Oneidou, nebýt evropských rysů a anglické písničky, kterou si broukala. Měla rozložené korálky a před sebou mokasíny, které vyšívala. "Zdravím, Sophie," usmála se Marcelle. Sophie vzhlédla. "Marcelle! Ráda tě vidím!" rozzářila se Bílá žena. "Sophie, tohle je Armel Moreau, nový obyvatel Airelleville, Armeli, tohle je Bílá žena, jinak Sophie Larenová, které jsem vděčná za spoustu znalostí a dovedností." Podali si ruce a Bílá žena je pozvala do jejich dlouhého domu, tradičního obydlí severovýchodních indiánů. Byla to podlouhlá stavba s půlkruhovitým průčelím. Středem se táhla chodba a podél ní byly rozsety jakési kóje nebo pokoje - obydlí jednotlivých rodin. Bílá žena se obracela hlavně na Marcelle, s Armelem prohodila jen pár zdvořilostních frází. Mluvili samozřejmě francouzsky, i když u Bílé ženy byl patrný anglický přízvuk. Navečer se vrátili muži. Černý vlk, vážný, málomluvný, ale ne nepřátelský, ze kterého vyzařovala autorita, jeho bratr Zlomený nos, který už kvůli vlnitým hnědým vlasům nevypadal jako indián, víc se smál a víc mluvil, a konečně jejich přítel Ten, který zná Boha, stejně vážný jako Černý vlk, ale o něco vstřícnější. Ten, který zná Boha, neuměl francouzsky, takže Bílá žena působila jako tlumočnice. Během prvního večera Armelovi dovolili, aby je nazýval jejich evropskými jmény: Sophie, Černý vlk se jmenoval Pierre, Zlomený nos byl Filip a Ten, který zná Boha byl Daniel. Armelově povaze byl přirozeně nejbližší Pierre a během dalšího dne, kdy se od sebe Marcelle a Sophie nehnuly, prováděl Pierre Armela po vesnici, vysvětloval mu indiánské zvyky a také ho naučil pár slov irokézsky. Už se blížil večer a Pierre s Armelem zamířili domů, když jim zastoupil cestu vysoký, svalnatý indián s nepřátelským výrazem ve tváři a něco na Armela vyštěkl. Armel se otočil k Pierrovi. "Zuřivý havran se tě ptá, co pohledáváš v naší vesnici," přeložil Pierre. "Co mu mám říct?" zeptal se vyplašeně Armel. "Pravdu," odpověděl Pierre lakonicky. "Chci se stát přítelem Oneidů, abych mohl zabránit nedorozumění mezi nimi a mými lidmi," řekl Armel, otočený k indiánovi, protože z něj měl nepříjemné tušení, že rozumí každému jeho slovu. "My nemusíme mít bílé přátele, protože bílí jsou naši nepřátelé," odpověděl Oneida trochu kostrbatou francouzštinou, otočil se a odešel. Pierre a Armel ho sledovali, jak mizí v jednom dlouhém domě. "Zuřivý havran nenávidí celým svým srdcem bělochy, vlastně není divu, Francouzi mu kdysi zastřelili bratra. Mně a Filipa je ještě schopen přijmout, ale Sophie a Daniel jsou mu trnem v oku. Dávej si na něj pozor, protože bys s ním mohl mít problémy. A když jsme u toho, dávej pozor i na Marcelle, na tu má taky spadeno už jakou dobu," varoval ho Pierre a také se vydal ke svému dlouhému domu. Armel ho poslušně následoval. Druhý den zrána se Armel a Marcelle vydali domů. Proti proudu cesta samozřejmě trvala déle, ale jim to ani v nejmenším nevadilo. Armel dokonce cítil něco jako zklamání, když ucítili kouř a uslyšeli hlasy Airelleville. Vyložili těch pár drobností, které vezli s sebou a zamířili domů. --- Dva dny předtím zavřela Elaine za svítání srub a s úsměvem se přivítala s Yvesem, který jí slíbil, že jí ukáže vodopád na Medvědí skále, asi tři hodiny cesty od Airelleville. Pochod jim ubíhal rychle, žertovali, Yves jí ukazoval přírodní zajímavosti a oba si den volna od obvyklého kolotoče užívali naplno. Konečně se vyškrábali na Medvědí skálu a Elaine vydechla úžasem. Viděli daleko do kraje, celé nezměrné lesy, stříbrnou stuhu řeky, v dálce kroužícího orla a nekonečnou modrou oblohu s obrovskými bílými mraky.
"Yvesi, to je... nádhera!" vydechla. "Máma, když tohle viděla, tak prohlásila, že už nikdy nezapochybuje, že Bůh je dokonalý," přisvědčil tiše. Stáli přímo vedle místa, kde vítr, sesuvy půdy a voda obnažily jednu stranu kopce až na skálu a vytvořily kolmý útes. Potok se rozlil po kamenité plošině do šířky dobrých tří, čtyř kroků, ale byl hluboký sotva palec. Při okraji plošiny vymlela voda úzký žlábek, kterým odtékala a padala do hloubky. Elaine se odvážila podívat se dolů a z té propasti se jí div nezatočila hlava. Zamrazilo jí při představě, že by spadla dolů a roztříštila se o balvany, až by se průzračný potok zbarvil do ruda její krví... Bezděčně se otřásla. "Proč se to tu jmenuje Medvědí skála?" zeptala se Yvese. "To je bělošský název, už se zapomnělo, jak vznikl. Marcelle ale říká, že Irokézové jí říkají Skok bolesti. Prý se kdysi dva muži ucházeli o jednu krásnou dívku. Ona si nakonec jednoho z nich vybrala, ale ten druhý to nedokázal přenést přes srdce a unesl ji. Její milovaný je dostihl právě tady a hodil po svém sokovi tomahavk. Jenže co čert nechtěl, nešťastnou náhodou zasáhl dívku, kterou na místě zabil. Zešílel bolestí a sám se vrhl ze skály. Proto skálu pojmenoval Skok bolesti a potoku od té doby říkají Krvavý," vyprávěl tiše Yves. Elaine to viděla, jako kdyby u toho byla - letící tomahavk, slyšela krátký bolestný výkřik, viděla kapky dívčiny krve mísit se s vodou, cítila hrůzu mladého bojovníka, když si uvědomil, co udělal, viděla, jak se jeho oči pomalu kalí milosrdným šílenstvím, které mu ulevilo, a cítila závan studeného vzduchu, jak letěl... "Od té doby se Irokézové Skoku bolesti vyhýbají, tvrdí, že Krvavý potok musí ještě jednou ochutnat krev. Někteří říkají, že tentokrát musí zemřít pravý viník - únosce nevinné dívky, ale stejně sem nechodí. Prý to tu nosí smůlu," dodal Yves. "Tak proč jsi mě sem vodil?" odpověděla Elaine. "Jen se podívej na ty lesy, kopce, na řeku tam dole. Řekla bys, že něco takového může být špatné?" Elainin pohled se znovu rozletěl do dálky, objímal nekonečné lesy a ona si znovu uvědomovala tu dosud nedotčenou nádheru. V tu chvíli Yvese pochopila. Usmála se a zavrtěla hlavou. "Ne, není to špatné... jen přirozené," zašeptala. "Správně. Jen člověk ví, co je dobré a co špatné, a proto jen člověk může být dobrý nebo špatný. Země, voda, skály, stromy a zvířata neví, že je nějaké dobro a zlo. Nejsou dobří a zlí - jen přirození." Yves stál hned vedle ní a ona si dovolila být přirozená a udělat to, co cítila. Opřela se o něj a nechala ho, aby ji objal kolem ramen. Dlouho zůstali bez pohnutí, pozorovali krajinu a Elaine měla pocit, že snad jejich srdce bijí ve stejném rytmu. Nakonec Yves tichou idylu porušil a připomenul jí, že se musí vrátit. Opouštěla Medvědí skálu jen nerada a sestupovala ke stezce, která se vinula podél řeky, hluboce zamyšlená. Právě ten den se zrodily počátky básně, dokončené o rok později, kterou nazvala Tři poselství Medvědí skály.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 6. října 2008 v 11:54 | Reagovat

Krásné. Když vyprávěli o indiánech lidé z Airelleville, vypadalo to na harmonické soužití. Ale teď je vidět, že to vůbec není tak, jak se může na první pohled zdát. Nejvíc se mi líbila ta "legenda" o Medvědí skále. To samotné by stálo za sepsání formou příběhu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama