Kapitola sedmá - Medvěd

29. září 2008 v 21:29 | Lomeril |  Divoká země
Co se dělo v předchozí kapitole: Armel se seznámil s Pierrem a Sophií Larenovými, bílými obyvateli indiánské vesnice, a setkal se i s hrozivým indiánem Zuřivým havranem a jeho nenávistí k bělochům. Yves a Elaine mezitím vystoupali na Medvědí skálu, místo s nádherným výhledem, ale zároveň hrozivou minulostí.

Kapitola sedmá - Medvěd
"Budeš mě tu teď potřebovat?" zeptala se Elaine Armela po jednom nedělním obědě.
"Ne, nejspíš ne. Co chceš podnikat?" zaznělo z Armelova hlasu podezření.
"Jen se půjdeme s Yvesem projít kolem řeky," odpověděla s úsměvem.
"A neprocházíte vy se nějak často?"
"Ne, proč?" zeptala se bezelstně.
"Jen tak. Dejte si pozor, potuluje se tu někde ten medvěd, co ho před týdnem postřelil Eugéne Dubois," varoval ji ještě.
"Neboj, nepůjdeme daleko a k vesnici se neodváží," zavolala ze dveří a byla pryč.
Armel se potutelně usmál. Od té doby, co před dvěma měsíci odjel s Marcelle na návštěvu k Oneidům, se hodně změnilo. Nikdo už nepochyboval, že si Yves vybral Elaine. Když neměli práci jinde, byli spolu, aspoň ve společnosti jiných lidí, hlavně Marcelle a Armela. Ty úsměvy, pohledy, dlouhé společné toulky, to všechno byly neklamné známky.
Armel si znovu našel cestu ke svojí "malé sestřičce", tentokrát už jako kamarád, takže věděl, že se mezi nimi nic vážného zatím nestalo, ani že se Yves nevyslovil, ačkoliv to byla jen otázka času. V celém Airelleville vládla neskutečně dobrá nálada. Helena Ballardová konečně přijala nabídku k sňatku od celkem váženého pana Duboise a měla se brzy stěhovat, takže Marcelle se stala nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Armel také neměl sebemenší důvod si stěžovat - Elaine jen zářila a jejich maličké hospodářství vzkvétalo. Později si říkal, proč ho tehdy nenapadlo, že to nebude trvat dlouho.
Vzal pušku a tornu a vyšel ven, dohodli se totiž s Marcelle, že vyberou rybí pasti, nalíčené o kus výš proti proudu. Marcelle už na něj čekala a společně vykročili. Došli sotva na konec osady, když se někde před nimi ozval vysoký, nervy drásající ženský jekot. Oba ten hlas poznali.
"Elaine..." hlesla Marcelle.
Armel zaváhal sotva setinu vteřiny než se dal do běhu. Tušil, že Elaine bude na jednom z jejích oblíbených míst, na maličké mýtině přímo nad řekou kousek proti proudu. Výhled mu ovšem zakrývaly stromy a v duchu se vztekal, kde asi vězí Yves a proč není s ní. Elaine znovu křičela a pak se ozval Yvesův hlas.
"Utíkej! Dělej, přiveď někoho!"
Armel si ani nestačil oddechnout, že tam není sama, když práskl výstřel a odpověděl mu jiný, nový zvuk - medvědí řev. Kdyby Armel nebyl rozeběhnutý, nejspíš by ho přimrazil na místě. Marcelle za ním skutečně zpomalila, ale když viděla, že on se nezastavuje, znovu přidala. Konečně se před nimi vynořila celá scéna.
Elaine, ve tváři nepopsatelnou hrůzu, zrovna běžela k vesnici. Na travnatém prostranství těsně nad vysokým břehem, velkém asi šest krát šest kroků, stál Yves jako přimražený hrůzou, v rukou držel už nepotřebnou pušku. Proti němu se právě řítil obrovský medvěd. Viděli, jak se po Yvesovi ohnal tlapou, jak se ho Yves pokoušel udeřit puškou, ale bylo to jako kdyby se myš snažila zbít kočku. Slyšel Yvesův výkřik, když se mu dlouhé drápy zaryly do masa, zaslechl ošklivé prasknutí lámané kosti a viděl, jak na jeho košili naskakují rudé skvrny. Neměl čas na přemýšlení. Vrazil svojí pušku Marcelle do ruky.
"Musíš ho trefit dřív, než mě stačí sežrat!" křikl na ni.
Věděl, že teď by mohli při střelbě snadno zasáhnout Yvese a proto skočil do řeky. V tomhle místě se táhla skoro do půlky koryta kamenitá mělčina a Armel to dobře věděl. Vzal jeden oblázek a vší silou jím hodil po medvědovi.
"Hej, ty tam!" zařval. Byla to ta nejhloupější věc, kterou mohl udělat, ale nic lepšího ho nenapadlo a navíc plně věřil Marcellinu střeleckému umění. Zároveň měl naprosto neskutečné a nehorázné štěstí, když medvěd zvedl hlavu, podíval se na něj a pak opustil Yvese a kolébavě zamířil k řece. Armel stále ustupoval, ačkoliv už měl vodu po kolena. Měl v ruce ještě dva narychlo sebrané oblázky. Jeden z nich hodil po medvědovi.
No tak, Marcelle, dělej, střílej! nadával v duchu.
Konečně zarachotil výstřel a medvěd upadl. Vzápětí se začal sbírat na nohy, když padla druhá rána. Po té už nevstal.
Armel měl konečně možnost soustředit se na všechno dění na břehu. Marcelle odhodila pušku a běžela k Yvesovi. Elaine ležela napůl zhroucená v náručí pana Ballarda, který ještě s několika osadníky dorazil během Armelova šíleného manévru. Od osady mezitím přibíhali další, dva nebo tři kontrolovali, jestli je medvěd skutečně mrtvý a někdo se pletl Marcelle pod nohy, když se snažila ošetřit Yvese.
Armel se vyškrábal na břeh. Jeho hlavní starostí byl Yves, věděl, že Elaine je nezraněná, jen vyděšená, ale to přejde. Slyšel její hlas docela jasně.
"Co je s Yvesem? Co mu je?! Pusťte mě k němu, nebo se neznám! Okamžitě mě nechte jít!"
V poslední větě už nebylo ani stopy po nějaké nepříčetnosti. Elaine se sebrala a její jediné přání bylo být s Yvesem. Otočil se a uviděl, že se vymanila ze sevření pana Ballarda. K Yvesovi dorazili společně.
Vypadal strašně. Ležel v bezvědomí, bílý jako stěna, s pootevřenými ústy. Při prvním útoku si chránil hlavu rukou, takže celou pravačku měl rozervanou, skoro určitě aspoň jednou zlomenou. Druhý úder medvědí tlapy ho zasáhl do hrudníku, ale to vypadalo, alespoň pokud mohl Armel posoudit, jen na škrábance. Marcelle už z Yvese stáhla špinavou, potrhanou košili, nasáklou krví, a z košile jednoho z přihlížejících nožem nařezala provizorní obvazy, kterými se snažila zastavit krvácení.
"Zvedněte mu někdo nohy!" houkla právě Marcelle na čumily.
Elaine odstrčila ochotné ruce a sama vyplnila Marcellin příkaz. Marcelle se na ni jen krátce podívala, přikývla a vrátila se k obvazování.
"Běžte všichni pryč. Tati, sežeň něco, na čem ho budeme moct odnést, a dohlédni na to, ať připraví nějakou dlahu. Jinak všichni pryč, tady zůstane jen Armel a Elaine," rozkazovala Marcelle dál.
V jejím hlase zněla taková autorita, že se nikdo nevzpíral a poslušně se vydali zpátky do vesnice. Armel nejistě postával nad Yvesovým bezvědomým tělem.
"Sedni si mu k hlavě a kontroluj, jestli dýchá. Kdyby se probral, donuť ho, ať s tebou začne mluvit," řekla Marcelle, aniž by vzhlédla.
Ne, v té chvíli skutečně nebylo možné neposlechnout. Jak tam seděla, ruce a sukni celé od krve, v obličeji výraz nejhlubšího soustředění a v hlase klid a nezvratnou jistotu, že ví, co dělá, vypadala jako anděl, seslaný v nouzi. Armela v tu chvíli napadlo, že anděl nemusí být jen vysoký v zářivě bílém rouchu, který budí bázeň. Docela stačí, když na sebe vezme podobu ušmudlané dívky, která ale dá naději těžce raněnému člověku.
Zabral se do svých myšlenek tak, že ho probral až příchod několika mužů v čele s panem Ballardem, kteří nesli nosítka. Marcelle rychle rozdělila úkoly a položili Yvese na nosítka. V tu chvíli se na okamžik skoro probral a jako v polospánku zasténal, ale hned zase upadl zpátky do mdlob. Marcelle šla první, se vztyčenou hlavou, pevná a odhodlaná ho zachránit, za ní čtyři muži s nosítky a Armel a Elaine průvod uzavírali.
"Zvířata nejsou zlá - jen přirozená," zašeptala Elaine.
"Cože?" zarazil se Armel.
"Nic," zavrtěla hlavou.
Uložili ho doma a zatímco Marcelle a Elaine pokračovaly v péči o něj a Armel jim poněkud neobratně asistoval, pan Ballard uklidňoval Yvesova skoro nepříčetného otce. Korunu všemu nasadila Linda Watsonová, když vtrhla do srubu jako velká voda a vykřikla skoro vzrušeně:
"Ještě je naživu?"
Armel měl v tu chvíli sto chutí skočit po ní a na místě jí zakroutit krkem, ale Elaine byla rychlejší. Zvedla se od lůžka, přistoupila k Lindě a vrazila jí dvě prudké facky. Než se Linda stačila z překvapení vzpamatovat, ukázala Elaine na dveře.
"Ven!" zařvala a hlas se jí chvěl vzteky.
Armel byl proměnou své vždy mírné sestřičky překvapen jen o málo méně než Linda a ani v nejmenším se nedivil, když se Linda schlíple odplížila. Marcelle pracovala ještě chvíli a pak konečně vstala a umyla se. Vyšla ven, následovaná Armelem a Elaine.
"Heleno, prosím, vezmi si někoho k sobě a hlídej ho. Kromě jeho otce k němu nikoho nepouštěj. Za chvíli tě vystřídám, ale teď potřebuji chvilku klidu," řekla Marcelle a veškerá síla se z ní vytratila.
Helena vklouzla do domu a Marcelle zamířila do srubu Armela a Elaine. Ztěžka se tam posadila na lavici. Napětí konečně povolilo a Marcelle se dala do usedavého pláče.
---
Armela Marcellino zhroucení v první chvíli zaskočilo a než ji stihl začít nějak utěšovat, už k ní přiskočila Elaine a objala ji kolem ramen.
"No tak se vyplač, ale byla jsi úžasná, zachránila jsi Yvesovi život hned dvakrát - nejdřív jsi zabila toho medvěda a pak jsi ho ošetřila. To by hned tak někdo nezvládl. Vážně, byla jsi nepopsatelná. Armeli, ohřej tu kaši, co je na kamnech," otočila se náhle.
Armelovi vteřinku trvalo, než zjistil, že mluví na něj, ale než stihl zareagovat, už se Elaine zase věnovala chlácholení Marcelle. Rozhodl se tedy neodmlouvat a začal zatápět v kamnech.
"A postav na čaj!" houkla ještě Elaine přes rameno.
Než se voda začala vařit, byla už Marcelle klidná a pomalu nabírala vlažnou kukuřičnou kaši. Armel se neodvážil promluvit, natolik ho zaskočila Elainina náhlá rozhodnost. Seděli mlčky, Marcelle jedla a Armel po chvíli vhodil do vroucí vody byliny k vyluhování.
"Jakou má Yves šanci?" odvážila se nakonec Elaine k otázce, která pálila i Armela.
"Slušnou. Ta zranění na hrudníku jsou jen povrchová, ani nemá zlomená žebra. Nejspíš ho nezasáhl naplno. Ta ruka je horší - je dost potrhaná a ztratil hodně krve. Na druhou stranu je zlomená jen v jednom místě. Kolem a kolem, pokud mu to nějak ošklivě nezhnisá, nedostane sněť nebo otravu krve, přežije to ve zdraví," odpověděla unaveně Marcelle.
Elaine se ani nesnažila nějak zakrýt obrovskou úlevu - proč taky? Když Armel uviděl světlo, které se jí rozlilo po tváři, když uslyšela, že Yves bude žít, pocítil něco jako závist. Na okamžik ho napadlo, jak by to vypadalo, kdyby místo Yvese ležel raněný on. Seděly by tu ty dvě a navzájem se držely nad vodou, staraly by se o něj nebo by ho přenechaly péči někoho jiného a samy se snažily udržet vlastní hospodářství v chodu? Rychle nepříjemné myšlenky zaplašil a uvědomil si, že Elaine a Marcelle se vlastně nikdy navzájem nepodpořily. Chladný odstup, zapříčiněný Elaininou žárlivostí a později udržovaný hrdostí obou dívek, se tváří v tvář nebezpečí rozplynul a nezdálo se, že by si toho všimly nebo že by jim to nějak vadilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 6. října 2008 v 12:08 | Reagovat

Tak tohle byla krásná kapitola. Začátek už předem dával najevo, že bude v této kapitole co do činění s mědvědem. Ani nebylo nutné tu kapitolu tak pojmenovat, aby to každému došlo. Popis akce se ti velmi povedl. Ačkoliv jsem tušila, že to dopadne dobře, byla jsem napnutá a v jedné chvíli skoro nedýchala. K tomuto ti gratuluji. Už dlouho se mi nic podobného nestalo. Hezky se ti podařilo i při ošetřování udržet akční tempo, které právě této kapitole dodalo zvláštní kouzlo. Opravdu se těším, až dopíšeš a vydáš další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama