Kapitola druhá - Quebec

1. září 2008 v 20:42 | Lomeril |  Divoká země
Co se dělo v poslední kapitole: Armel a Elaine se po smrti pastora Merciéra vydali s minimem peněz na cestu do Nového světa. V La Rochelle se nalodili a vyrazili na západ. Po dlouhé plavbě konečně spatřili zemi.

Kapitola druhá - Quebec
Vystoupili v Quebecu, hlavním městě francouzských držav v Kanadě. Armel držel jednou rukou velký kufr, druhou svíral Elaininu paži a prodíral se davem. Dívka se zvědavě rozhlížela kolem a nechala se poslušně táhnout. Muži v kožených šatech s bobřími čepicemi si zvědavě prohlíželi všechny vystupující dívky. Když Armel zaznamenal ošlehané tváře, ve kterých se při pohledu na útlou, ale půvabnou Elaine zračil živý zájem, přitáhl si sestru blíž. Nevzpouzela se, protože přesně v tu chvíli uviděla dva Indiány, kteří se opírali o staré prorezlé ručnice a povídali si s nějakým lovcem, aniž by nově příchozím věnovali pozornost. Jejich vyholené hlavy a polonahá těla jí naháněly hrůzu.
Náhle jim zastoupil cestu zarostlý špinavý muž, ze kterého byl silně cítit alkohol. Armel se pro jistotu postavil před Elaine.
"Jen tu krásku neschovávej! Je mladinká a je tu tak málo ženskejch! Dej ji večer k dobru a budeš mít fleka na spaní!" blábolil opilec.
Armel nejistě ustupoval. Rvát se nechtěl, muž byl o dost mohutnější než on a i když byl namol, nebyl si Armel jistý výsledkem. Cítil, jak se Elaine za ním klepe strachy.
"Tak, Richarde, to by stačilo! Tento pán a tato dáma jsou mými hosty a pokud nepřestaneš s těmihle oplzlostmi, tak budeš mít problémy!" ozval se jasný hlas a z davu se vynořil mladý muž. Byl oblečený v kožených kalhotách a kazajce z hrubého plátna, jako většina místních. Zpod kožešinové čepice se draly neposlušné světle hnědé kudrny a z opálené tváře svítily dvě jiskrné blankytně modré oči. Díval se na Richarda nesmlouvavě, ale zároveň tak nějak pobaveně. Opilec se zřejmě lekl mladíkovy ráznosti a zacouval.
Armelovi byl jejich tajemný zachránce povědomý, ale pořád se mu nedařilo zařadit ho. Elaine byla v tomhle směru úspěšnější.
"Yvesi! Armeli, to je Yves Simon!" vypískla nadšeně.
Konečně ho poznal. Yves Simon kdysi žil v sousední vsi a vídávali ho na nedělních bohoslužbách. Byl o něco málo starší než Armel, ale nikdy se nijak skvěle neznali. Yves odešel se svým otcem už před pěti lety, podobně jako Armel a Elaine - nejdřív do La Rochelle a potom do Kanady.
"Armeli, Elaine, rád vás zase vidím. Jak se má pan pastor?" usmál se Yves.
"Je mrtvý," odsekl Armel až moc příkře.
Yves se zarazil.
"To je mi líto, nevěděl jsem..."
"Jistěže jsi nevěděl, nemohl jsi," řekl Armel o něco vlídněji a pak pokračoval:
"Nevíš o nějakém místě na přespání tady v okolí? Nemáme moc peněz a nikoho tu neznáme."
"To není problém. Bydlím tu u jedné známé, má ještě volný pokojík, nechá vás tam levně. Pojďte tudy," vzal Elaine z ruky její tašku a vyrazil do jedné z postranních uliček.
Paní Lenoirová byla žena ve středních letech, jejíž jediné dítě, dospělá dcera, už dávno žilo mimo dům. Pan Lenoir byl lovec a doma se ukazoval zřídkakdy, takže paní Lenoirová se živila hlavně z pronajímání dvou pokojíků v zadní části domku. V jednom teď bydlel Yves se svým společníkem, panem Ballardem, silným, drsným mužem ze stejné osady, kterého Yves doprovázel. Do druhého se nastěhovali Armel s Elaine. Paní Lenoirová jim řekla rovnou, že zaplatí, až budou odcházet a že můžou zůstat tak dlouho, jak jen budou chtít.
"Yvesi, kde vlastně bydlíš?" zeptala se Elaine u večeře.
"Máme domek na západě v osadě jménem Airelleville. Tady v Quebecu jsem jen kvůli nějakému nářadí a taky jako doprovod tady Thierryho. Zítra se vracíme domů. A co vy? Co chcete dělat?"
"My ještě nevíme. Musím si najít nějakou práci, protože už nám nezbyly skoro žádné peníze, a pak se uvidí," pokrčil Armel rameny.
Yves a pan Ballard se po sobě podívali.
"A nechtěli byste raději na západ?" nadhodil pan Ballard.
Armel, který až doteď jedl se sklopenou hlavou, zvedl oči a podíval se přímo na Yvese.
"To myslíte vážně?" zeptal se tiše.
"Samozřejmě. Žije nás tam žalostně málo, bývala to velká osada, ale v poslední době se lidi vrací na východ. Bydlí tam tři rodiny Angličanů, asi dvě katolické a sedm rodin hugenotů. Je tam spousta prázdných domů, které sice budou potřebovat nějaké opravy, ovšem pro chlapa, co se nebojí práce, je to dokonalá příležitost, jak začít znova," vykládal Yves.
"Potřebujeme čas na rozmyšlenou," odpověděl Armel.
"Jak jsem řekl, zítra odjíždíme. Pokud budete mít zájem, odložíme odjezd o den a nakoupíme všechno, co budete potřebovat."
Elaine užuž otvírala ústa, ale Armel ji umlčel pohledem.
"Děkujeme, ještě se rozmyslíme," pokývl Yvesovi a zvedl se k odchodu.
Vrátili do svého pokoje a začali se ukládat ke spánku, aniž by mezi nimi padlo jediné slovo. Armel vypadal zadumaně.
"Armeli?" řekla Elaine, když si česala vlasy.
"Hm?"
"Pojedeme s Yvesem do toho Airelleville?"
"Chtěla bys?" zamumlal Armel zpod přikrývky.
"Ano!" vyhrkla Elaine.
Armel se posadil a zkoumavě pohlédl sestře do tváře.
"Yves je mi sympatický. Má upřímnou povahu a byl na nás milý, nemyslíš? Úplně nezištně nám nabídl pomoc, to si ve Francii nedovedu představit. A viděl jsi, jak je svalnatý? Musí tu být hrozně tvrdý život! Ale já to tu budu mít ráda, určitě! Obzvlášť pokud je tu víc mužů jako Yves Simon," vzdychla Elaine zasněně.
"Elaine! Ty ses už zase zamilovala!" zvolal Armel káravě.
"Ale vůbec ne!" bránila se Elaine. Přešla k posteli, posadila se na ni, přitáhla si kolena k bradě a znovu si povzdychla.
"Jak bych se mohla ještě někdy zamilovat, když moje srdce zůstalo ve Francii?"
"A které srdce teď přesně máš na mysli? Co já vím, tak ses za poslední čtyři roky zamilovala alespoň dvacetkrát a vždycky jsi do toho dávala celé srdce. Musíš mít srdcí na rozdávání!"
"To není pravda! Guillame byl něco úplně jiného..."
"To taky říkáš vždycky. Ale tentokrát tě potěším, protože jsem se rozhodl, že tu nabídku přijmu. Pozítří vyrážíme do Airelleville," usmál se Armel.
"Vážně? To je skvělé!" vypískla Elaine, vyskočila a běžela dát Armelovi pusu na tvář.
"No tak, no tak, co by tomu řekl Guillame? To po něm truchlíš tak málo?" mírnil ji bratr. Elaine se jen zasmála, vrátila se do postele a zavrtala se do přikrývek.
"Dobrou noc!" zašvitořila.
"Dobrou," odpověděl Armel a sfouknul svíčku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 6. října 2008 v 10:16 | Reagovat

Tak u téhle kapitoly se mi nejvíce líbilo to hašteření sourozenců v pokoji. Úplně jsem je viděla. Armel se mi začíná víc a víc líbit. Když takhle žertuje, tak mi hrozně připomíná jednoho člověka. Dneska asi dočtu všechny vydané kapitoly

2 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 12. prosince 2008 v 15:11 | Reagovat

Souhlasím s Eillen.. :) Píšeš hodně dobře... líbí se mi, jak dokážeš tu situaci dobře popsat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama