Kapitola první - Nový svět

27. srpna 2008 v 17:59 | Lomeril |  Divoká země
Tak a je tu první kapitola Divoké země. Prosím, zanechtě nějaký komentář s pokud možno konstriuktivní kritikou :-)

Kapitola první - Nový svět
"Armeli..." zavolal zesláblý raněný a vztáhl ruku k mladíkovi stojícímu vedle lůžka.
"Ano, otče?"
"Postarej se o ně... hlavně o Elaine..."
"Nebojte se, otče, vy tu budete ještě hodně dlouho a o Elaine se postaráte sám," pokusil se Armel o statečný úsměv.
"Ale kdyby se se mnou něco stalo... chci vědět, že se o ně postaráš..."
"Postarám, nebojte se. Postarám se o obě."
Pastor Merciér se usmál úlevou a zavřel oči. O dva dny později podlehl zraněním, které mu způsobili dragouni. Bránil děti ze své školy, které stejně odvedli na převýchovu na katolickou víru.
Od chvíle, kdy Simone Bertrandová přinesla k pastorovi maličkého sirotečka, uplynulo dvaadvacet let. Armel Moreau už u Merciérových zůstal a ti ho milovali jako vlastního. Narodilo se jim mezitím ještě jedno dítě, dcerka Elaine, o necelých pět let mladší než Armel. Pastorův syn, Jean-Baptiste, zemřel o dva roky dříve než jeho otec a po jeho smrti se pastorovým hlavním dědicem stal Armel Moreau. Jenže teď, když pastor zemřel, se ukázalo, že peněz není tolik, kolik čekali.
"Doba je zlá a hugenotům nepřeje," prohlásila paní Merciérová, když přepočítali peníze, které po pastorovi zbyly, "proto se budeme muset rozdělit. Moje sestra žije v La Rochelle, před pár lety konvertovala na katolickou víru a mnohokrát mi nabízela, že v případě potřeby se k ní můžu uchýlit na jakkoliv dlouhou dobu. Ale vy... vás čeká nový začátek. Prodáme všechno, co má nějakou cenu. Snad to bude stačit, snad to bude stačit," zamumlala spíš k sobě než k dvěma udiveným mladým lidem, kteří ji pozorovali, a rozhlížela se po skromném zařízení pokoje.
"Stačit na co?" zeptal se zmatený Armel.
"Na cestu do Ameriky, samozřejmě."
"Do Ameriky? Ale maminko, říkala jste, že pojedeme do La Rochelle!" protestovala Elaine.
"Ano. Já tam už zůstanu. Pro vás seženeme nějakou loď do Kanady, tam jsou vůči lidem našeho vyznání vstřícnější. Začnete znovu, jste mladí, ještě prorazíte," zvedla se paní Merciérová, jako by chtěla vyrazit okamžitě.
"Maminko, já od vás nechci," vzlykla Elaine a objala ji.
"No tak, děvenko, však si zvykneš. Armel bude s tebou, postará se o tebe. Jela bych s vámi, ale na to už nezbudou peníze," těšila ji matka.
"A přijedete, až ty peníze seženete?" zvedla k ní Elaine důvěřivý obličej.
"Ne, ne. děvenko, na to už jsem moc stará. Musíte si poradit sami," usmála se paní Merciérová smutně a vymanila se z Elainina objetí.
"Tak," založila si ruce v bok, "teď musíme vybrat, co prodáme a co si necháme."
---
O pět dní později vyrazili na cestu do La Rochelle. Elaine i paní Merciérová plakaly, když opouštěli rodnou vesnici, ale nebylo vyhnutí. Dragouni se po nich už začali vyptávat. Pro příbuzenstvo hugenotských pastorů nebylo v zemi bezpečno. V La Rochelle strávili skoro dva měsíce, během kterých se Elaine stačila zamilovat do svého snědého stydlivého bratrance Guillema a zdálo se, že ani ona jemu není lhostejná.
Navenek se zdálo, že se paní Merciérová snaží přípravy co nejvíce urychlit, ale Armelovi neušlo, že ve skutečnosti je spíš zdržuje - nekonečné vybírání lodi, rozmýšlení, co s sebou, zkrátka a jednoduše, mohli odrazit o dobrý měsíc dřív, kdyby skutečně chtěli.
Nakonec přece jen nadešel den loučení. Paní Merciérová stála na molu v La Rochelle a mávala svým dvěma dětem na palubě lodi. Snažila se neplakat, ale nějak to nešlo. Elaine se nakláněla přes zábradlí a mávala. Světlounké vlasy jí padaly do obličeje a velké modré oči měla zalité slzami. Byla tak malá, tak štíhlounká! Paní Merciérovou napadalo, že je možná příliš křehká na drsný život v Novém světě, ale snažila se ty myšlenky zaplašit. Utěšovala se Armelem, který se o ni postará.
Armel stál hned za Elaine. Kaštanové vlasy rámující zachmuřenou tvář povlávaly v lehkém vánku a mračil se jako deset čertů. Znala ho dost dobře na to, aby věděla, že se snaží zakrýt pohnutí. Vždycky byl takový - uzavřený, vážný, ale schopný a statečný. Kdysi se čas od času otvíral Jean-Baptistovi, ale od jeho smrti bylo těžké se k Armelovi dostat.
Loď odrazila a volání se zdvojnásobilo. Elaine vyklouzl z ruky kapesník, kterým mávala. Paní Merciérová už vzlykala naplno, ani si nestačila otírat oči rukávem. Stála na molu dlouho, dokud loď, nesoucí její děti, nezmizela z dohledu.
---
Plavba byla sice dlouhá a únavná, nicméně klidná. Jednoho krásného svěžího rána si Elaine vyšla na palubu. Slunce sotva vykouklo nad obzor a cestující se právě začínali probouzet. Usmála se, když zahlédla Armela, jak se protahuje a zívá. Bratr trávil čas na lodi o něco smysluplněji, převážně s kormidelníkem Geoffreyem, který mu vysvětlovat základy mořeplavby. Elaine místo toho většinou pozorovala moře. Měla přísný zákaz bavit se s námořníky a tak z osamělosti začala psát básně. Prvních pár pokusů letělo přes palubu, ale ty poslední už se jí docela líbily.
"Země! Země na obzoru!" zakřičel muž, který zrovna seděl ve strážním koši.
Cestující se nahrnuli k zábradlí. Z mlhy se vynořovalo pobřeží Nového světa, zatím neznámé a nepřátelské. Elaine si uvědomila, že Armel stojí vedle ní.
"Co budeme dělat?" zašeptala.
Zatím myslela hlavně na to, co nechala za sebou, dnes ji poprvé napadlo, že neví, z čeho budou žít.
"Něco vymyslíme. Nemusíš se bát, však ono se to nějak vyvrbí. Vždycky se to nějak vyvrbí," poplácal ji po rameni a vrátil se do podpalubí, aby zabalil jejich věci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eillen Eillen | 6. října 2008 v 10:10 | Reagovat

Tak jsem konečně začala. Vypadá to na slibný příběh, jen mi mrzí nepopsání plavby. Jak se Elaine cítila? Plavba byla dlouhá, tak ji nejdřív něco mohlo fascinovat, posléze nudit až by nakonec z té nudy začala psát básně... To je ale takový detail. Jdu číst dál.

2 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 12. prosince 2008 v 15:06 | Reagovat

Zatím je to celkem zajímavé, jsem zvědavá, co z toho ještě uděláš a jak to všechno dopadne... Trochu mi to přijde takové uspěchané, přece jenom by se mohlo někde pozastavit a trochu více to rozepsat.. u psaní a nejde o nic jiného... musíš člověka trochu napínat...

já bych třeba byla zvědavá, proč se zamilovala zrovna do jejího bratrance atd... chtělo by vložit do toho trochu víc citu.

Po gramatické stránce psaní moc neřeším, já dělám spoustu chyb a u ostatních je ani nehledám, ale zarazilo mě slovo "odrazit"... XD Spíš bych napsala odplout nebo tak něco... nevím ani jestli takové slovo existuje, ale občas někomu nějaké to slovíčko vypadne..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama