The Third side of the law - část druhá

22. května 2008 v 17:02 | Lomeril |  Kratší povídky
Pokračování příběhu Davida Brookse.

Jenže nic neskončilo. David ztratil hlavu, jen co se policisté objevili. Nechtěl bojovat ani proti jedné straně. Měl pocit, že si pro sebe vytvořil třetí stranu zákona, která tam neměla co dělat. Utekl. Vždycky se za to styděl, ale utekl. Bitka nedopadla moc dobře. Alfonsa a Dicka zatkli a ostatní byli rádi, že vyvázli.

Tentokrát klubem nezněl smích, ale rozzlobené hlasy. David dostával za svůj útěk, už padlo i několik ran. Po dlouhém křiku si ostatní sedli ke stolu a snažili se vymyslet nějaký plán, jak dostat Alfonsa a Dicka ven. Každý, včetně dona Carla, přišel se svou troškou do mlýna, ale byly to pořád zoufalecké návrhy.
David zatím přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo.
"Je to celé moje vina! Jsou ve vězení kvůli mně! Vlastně nejsou tak špatní. Jestli jim nepomůžu, zatknou i ten zbytek. Ten jejich plán nemůže fungovat, neví, jak to ve vězení chodí. Ale jestli jim pomůžu, stanu se jedním z nich. David Brooks - mafián. Ale když se k nim připojím, stane se ze mě psanec a to nechci, ne? Mohl bych vzít Pamelu a zmizel z Baltimoru. Ale jestli na to přijde, bude mě nenávidět. Já jsem třetí strana zákona. Počkám a dostanu ji odtud, až bude vhodná příležitost. Zatraceně! Jsem jediná naděje, kterou tyhle chlapi mají. A hlavně Pamela chce, abych jim pomohl. Asi je to špatné rozhodnutí, ale pomůžu jim. Přidám se k nim. Stanu se mafiánem."
Vstal. Zaslechl, jak Vincenzo vysvětluje svůj plán. Zoufalecká hloupost.
"Nechte toho. Tohle nemůže fungovat. Je to šílenost," řekl.
"Ty drž hubu!" vyjel Richie.
"Počkej! Odpoledne mají všichni vězni vycházku na dvůr. Ve čtyři hodiny se střídají stráže. Vím o jednom místě, kde není zeď střežená tak přísně. Tam se můžeme dostat dovnitř a ven," vysvětlil a čekal na jejich reakci.
"Jak to víš?" ušklíbl se Richie.
"Byl jsem tam," odpověděl David.
Rok 1963 - vězení kdesi v Americe
"Davidův plán byl daleko lepší, než cokoliv, co mohli mafiáni vymyslet. Sice bylo velice zvláštní, že vůbec nemluvil o tom, proč a kdy byl ve vězení, a Richie na to nezapomínal poukazovat, tvrdil, že David je špion, ale nikdo si ho moc nevšímal."
"Takže je dostali ven?" ujistila se Alice.
"Ano, díky Davidovi ano," odpověděl vězeň. Zdálo se jí to, nebo mu v tu chvíli přelétl po tváři stín nevole? Jenže než měla čas se zamyslet, muž pokračoval.
"Všechno málem selhalo, když Dick, šťastný, že vidí své zachránce, vykřikl, ale naštěstí Alfonso dost rychle zareagoval a zacpal mu pusu. Pak už by to šlo jako po másle, kdyby se tam neobjevil dozorce, který výkřik zřejmě zaslechl. Chudák, mafiánů bylo víc, neměl čas ani vykřiknout."

Rok 1927 - Baltimore
"Do háje! Do háje! Do prkýkna!" nadával David v duchu.
Richie a Antonio mezi sebou vedli Johnyho Evanse, bachaře, kterého znával ještě z dob, kdy ve věznici sloužil. Věděl moc dobře, co Johnyho čeká, ale netušil, jak tomu zabránit. Ke komu se má třetí strana zákona přiklonit dnes?
"Zahrajeme si na kočku a na myš!" zasmál se Vincenzo.
Všichni se začali smát.
"Myšku už máme, kdo bude kočka? Antonio! Tebe praštil, ne?"
"Bude mi potěšením!" zvedl se Antonio.
"Pravidla jsou jednoduchá, bachaříčku. Ty jsi myš. Antonio je kočka. Kočky zabíjejí myši."
David začínal panikařit. Ještě pár vteřin a propásne poslední možnost Johnyho zachránit.
"Nechte mi to potěšení udělat to sám!" vykřikl prudce.
"David si to zaslouží, díky němu jste dostali kluky z vězení," přisvědčila Stella, jedna z děvčat.
"Prosím," podal mu Vincenzo zbraň.
David si Johnyho vystrkal ven. Tam mu rozvázal oči a ruce. Pak vystřelil do vzduchu.
"Běž, padej, zmiz z města, nesmí tě tu vidět živého! A jestli pro mě chceš něco udělat, vyřiď Cassovi, že už ho nechci v životě vidět. Řekni mu, že už mu nic neprásknu."
"Pošle sem svoje lidi," odpověděl Johny.
"Jestli je pošle, postavím se jim jako mafián."
"Ty ses zbláznil, Davide!" zavrtěl Johny hlavou.
"Jo, a jsem na to hrdý. Už běž!"
Johny pokývl na znamení díků, otočil se a byl pryč. David se chtěl vrátit dovnitř, ale když se podíval ke dveřím, měl pocit, že se mu právě zastavilo srdce.
"Pamelo! Jak dlouho tady stojíš?" vykoktal.
"Takže Richie měl celou dobu pravdu..." zašeptala.
"Pravdu? Jak to myslíš?" zeptal se David a pevně doufal, že se z toho ještě nějak vykroutí.
"Měl pravdu, když ti nevěřil."
"Děláš si srandu?" snažil se David hrát neviňátko.
"Ne, nedělám si srandu. Byl jsi ve vězení, viď? Ale ne jako vězeň."
"A co si myslíš, že jsem tam dělal? Uklízel?" vztekal se David.
Pamela mlčela, sbírala odvahu k otázce, kterou se chystala položit.
"Jsi polda?"
Slyšet tuhle otázku z jejích krásných úst, vidět ty oči, které se užuž zalévaly slzami, to bylo příliš. Davidovy nervy, vystavené poslední tři měsíce strašlivému náporu, nakonec povolily.
"Fajn, řekla sis o to! Jsem zasranej polda! Jsem zasranej špion! Jsem zasranej bastard!" zařval na ni zplna hrdla a odešel někam na ulici.
Jenže netušil, že když Pamela odcházela, přešel Richie za dveře, vedoucí ven, a protože je Pamela dobře nedovřela, slyšel každé slovo. Teď nadšeně spěchal k donu Carlovi.
"Done Carlo! Mám důkaz! David je polda!"
"To jsi nám už říkal," odvětil Vincenzo.
"Ale teď jsem ho slyšel, jak mluvil s Pamelou a říkal, že je polda! Jestli mi nevěříte, zeptejte se jí!" chrlil ze sebe Richie ve strachu, že mu nikdo neuvěří.
"Dobře, tak ji sem přiveď."
Pamela stála u baru a hrála si s prázdnou skleničkou. Richie přistoupil až těsně k ní. Lekla se ho a upustila skleničku.
"Proč tak nervózní?"
"Ne, v pořádku, nic se neděje," usmála se nepřesvědčivě.
"Don Carlo s tebou chce mluvit," potlačoval Richie vítězoslavný úsměv.
Pamela předstoupila před donovo křeslo jako zhypnotizovaná.
"Máš Davida ráda?" začal Vincenzo.
"Miluju ho," odpověděla.
"Musíte si být velice blízcí," oddaloval Vincenzo okamžik pravdy.
"Jistě," přisvědčila zmatená Pamela.
"Takže ti říká všechno, že?"
"Kam tím míříš?" odfrkla si Pamela netrpělivě.
"Nezmínil se někdy, že by byl polda?"
Pameliny nervy už skoro povolily, ale zatím se ještě ovládala, i když nevěděla, jak dlouho to ještě vydrží.
"Cože?" vytřeštila oči.
"Richie něco zaslechl," probodával ji Vincenzo pohledem.
"A jak víš, že si to nevymyslel?" přešla Pamela do protiútoku.
"A to si říkáš moje sestra!" vykřikl Richie ublíženě.
V tu chvíli už všichni v klubu poslouchali jejich rozhovor.
"Já moc dobře vím, jak ho nenávidíš!" prskla, jak se snažila zakrýt vlastní paniku.
"Jo, nenávidím ho a vím proč! A ty to víš taky. Je to zasranej polda!"
"Fajn, fajn, miluju zasranýho poldu! Spokojen?" vyjela.
O vteřinu později si uvědomila, co vlastně řekla. V klubu by bylo slyšet, kdyby spadl špendlík. Obešla ji hrůza a panika se ještě umocňovala. Bylo vidět, jak se snaží najít nějaké vysvětlení.
"Takže ty chodíš se špionem," ozval se první Vincenzo, tichým, výhružným hlasem.
"Já jsem se to dozvěděla teprve dneska..." pípla zoufale.
"Chodíš se špionem. To je zrada. Musíš nám ukázat, že jsi pořád věrná. Musíš ho zabít," řekl prostě.
"Já nemůžu. Vincenzo, prosím, nenuť mě k tomu," začaly se jí po tvář koulet slzy.
"Mám zabít vás oba?" odsekl Vincenzo ledově.
Podal jí zbraň. Vzala ji a tím zpečetila svůj osud. V tu chvíli se vrátil David. Všechny hlavy se k němu otočily.
"Pamelo," připomněl se Vincenzo.
"Co se děje?" rozhlížel se David zmateně.
"Pamelo!" zvýšil Vincenzo hlas.
"Co se tu děje?" dožadoval se David odpovědi.
Vincenzo se k němu otočil.
"Špatné zprávy pro tebe," ušklíbl se studeně.
"Nerozumím," zamračil se David.
"Ale já myslím, že rozumíš," díval se na něj Vincenzo tím studeným nemilosrdným pohledem.
"Víme, že jsi polda!" zakřičela Lily, donova přitažlivá dívka.
V tu chvíli Davidovi došlo, že je po všem. Zbývá mu sotva pár minut života a jeho památku čekala celá věčnost hanby. A nespravedlivě!
"Já už nejsem špion. Jsem s vámi od té doby, co zatkli Dicka a Alfonsa!" bránil se.
"Které zatkli kvůli tobě," dodal Richie.
"A které jsem dostal ven!" oháněl se David srdnatě.
"Jistě, jistě! Milosrdný samaritán!" ušklíbl se Richie.
"Proč jsi nám to neřekl, když jsi změnil názor?" nadhodil Antonio.
"Je důležité to, co dělám, ne to, co říkám!"
"Tak dost! Pamelo, udělej to!" vložil se do věci Vincenzo.
David se podíval Pamele do očí, zrovna tak jako kdysi, když sem přišel poprvé. Byla pořád stejně krásná, i když plakala a zvedala zbraň, která ho měla zabít. Ani smrti se nebál tolik jako toho, co se stane s ní. Ale Pamela ho i přese všechno milovala a tohle bylo nad její síly. Sklonila zbraň.
Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vpadla udýchaná Lily. Nikdo si ani nevšiml, že odešla.
"Poldové! Jdou sem poldové!" zaječela.
"Ty bastarde! Tys je zavolal!" zařval Richie.
Antonio a Alfonso se vrhli na Davida. Několikrát ho praštili, ale užuž se ozýval pronikavý zvuk policejní píšťalky, takže raději nechali Davida ležet na zemi napůl v mrákotách a utekli. Don Carlo, děvčata a Dick už byli dávno pryč. V místnosti byl Vincenzo, který se snažil odtáhnout Pamelu. Pamela s ním ze všech sil bojovala, chtěla se dostat k Davidovi. Richie stál nad Davidem a v ruce držel zbraň.
Najedou se rozletěly dveře a dovnitř vběhli Johny Evans a Frank Cass. Richie se prudce otočil. Padly dva výstřely, dvě postavy se sesunuly k zemi. Johny Evans, kterého David zachránil a který způsobil Davidův pád, byl mrtvý a Frank Cass se ještě plazil, ale vypadal, že je vážně raněný.
David se pomalu sbíral ze země. Richie na něj pohlédl a každým rysem jeho obličeje tepala ledová nenávist. Pamela se stále prala s Vincenzem. Richie zvedl zbraň potřetí, padl třetí výstřel a třetí postava spadla zpátky na zem. David Brooks byl mrtvý.
Žádná moc na světě by v tu chvíli nedokázala Pamelu udržet. Dívka přiběhla k mrtvému Davidovi a dala se do zoufalého pláče. Richie položil revolver rozpačitě na stůl a přešel k ní. Vzal ji za rameno, ale odehnala ho. Richie se vztekle prošel klubem, praštil do balíčku karet, až se rozletěly všude kolem a nakopl židli.
Pak si uvědomil, že přicházejí a najdou tu Pamelu. Viděl jen jedinou možnost, jak ji zachránit. Vyšel ven a když přicházeli další policisté, jen zvedl ruce do výše.

Rok 1963 - vězení kdesi v Americe
"Don Carlo se ještě snažil udržet mafii pohromadě, ale když přišli o doupě i o většinu zásob, opustili ho všichni, včetně jeho vydržované Lily. Mafie v Baltimoru se tak konečně rozpadla. Frank Cass, který nakonec své zranění přežil, za to byl povýšen a po letech se stal guvernérem Marylandu."
"A co se stalo s mafiány?" zeptala se Alice tichoučce.
"Vincenzo se postaral o Pamelu, přesně jak ho Richie žádal. Měli spolu dvě děti a poměrně šťastnou domácnost. Vzali k sobě i Dicka. Antonio a Alfonso se vrátili do Itálie, kde se dali na podnikání a zbohatli. Na to, jak to vypadalo ten večer, když přišla policie, dopadli všichni dobře."
"Až na vás, Richie," zašeptala Alice.
Muž sebou škubnul.
"Richie? Tak mi nikdo neřekl od doby, co jsem sem přišel. Nezačínejte s tím. Richie byl chlap, já jsem troska. Nešpiňte jeho památku tím, že mi budete říkat jeho jménem. Snad díky mně mohli být na chvilku šťastní, ale nebyla by Pamela šťastnější, kdybych ji nechal s Davidem? To se nikdy nedovím. Proto už nejsem Richie, jen vězeň číslo 60448."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama