The Third side of the law

22. května 2008 v 17:00 | Lomeril |  Kratší povídky
Takže dnes jsem slavnostně odehráli divadelní představení naší třídy, hru, kterou jsme sami napsali, celou v angličtině. Podílela jsem se přvážně na scénáři, na jevišti jsem měla jen nedůležitou roli Lily. Příběh jsem upravila do podoby povídky a přepsala.
Oproti divadlu jsou tu drobné změny. Alfonso se původně jmenoval Panzani, Dick byl daleko větší idiot a vypustila jsem postavu uklízečky. A tady je příběh, který vymyslela 6.E GJVJ a přepsala Lomeril.

Rok 1963 - vězení kdesi v Americe
Alice Woodsová, mladá a elegantní novinářka se usadila v malé výslechové místnosti, kterou dostala na krátký čas k dispozici. Po dvou měsících běhání, papírování, prošení a tvrdé práce dostala konečně povolení udělat interview s mužem, který kdysi patřil k mafii. Lehce se třásla nervozitou.
Dveře se otevřely a vešel starší muž se strhanými rysy. Vězeňský mundůr na jeho hubeném těle doslova visel a díval se na mladou ženu odměřeně, skoro nepřátelsky.
"Dobrý den, jsem Alice Woodsová, New York Times..." vstala a podala mu ruku.
Zanechal ji bez povšimnutí a sedl si.
"Jak jistě víte, v pátek je třicáté výročí zrušení prohibice a náš list připravuje speciální vydání. Mohla bych vám položit několik otázek?" začala profesionálním tónem.
"Prosím," zabručel vězeň lhostejně.
Alice se zamračila. Tenhle muž se jí líbil čím dál méně, znervózňoval ji.
"Takže... vy jste byl členem mafie..." začala nejistě.
Neřekl ani slovo. Díval se někam před sebe a nevypadalo, že by ji vnímal.
"Můžete mi říct svůj příběh?" přešla do útoku.
"Ne," odpověděl vězeň prostě, bez jakýchkoliv projevů emocí.
Rozhostilo se ticho. Alice usilovně přemýšlela, co dál.
"Ale můžu vám povědět příběh někoho jiného," dodal zničehonic.
"Dobře, jestli to chcete podat takhle," pokrčila rameny.
"Začalo to roku 1927 v Baltimoru. Jednoho dne se na Windrim Avenue strhla přestřelka..."

Rok 1927 - Baltimore
Frank Cass, velitel oddělení pro potlačování organizovaného zločinu v Baltimoru, sklonil zbraň a usoudil, že těch pár mafiánů, co se právě dali na útěk, už stejně nechytí. Poodešel stranou a zapálil si doutník. Několikrát si natáhl a pak zavolal svého nejnadějnějšího podřízeného.
"Brooksi!"
Vysoký modrooký mladík okamžitě přispěchal. Když volal "Cassanova", nikdo neměl právo ho zdržovat.
"Ano, pane?"
"Nějací zranění?"
"Ano, pane. Dva, pane," zahlásil David Brooks a i přes komisní tón v jeho hlase zazněl smutek, snad i strach.
Cass v duchu zaskřípal zuby. Mafiánská rodina dona Carla byla malá, vedená němým bossem, a přesto dokázala nadělat stejně problémů jako Al Capone. Potřebovali by se jim nějak dostat na kobylku, pod kůži, potřebovali by...
V té chvíli dostal nápad, jednoduchý, nebezpečný, ale pokud by vyšel, zbavil by se dona Carla i všech kolem něj, povýšili by ho a třeba by se mohl i odstěhovat někam na jih.
"Jak se má vaše žena, Brooksi?" nadhodil.
"Nejsem ženatý, pane," odpověděl zmatený mladík.
"Tím lépe," zabručel si pod vousy.
"Proč, pane?" mračil se David nechápavě.
"A co vaši rodiče?" pokračoval Cass a v duchu si mnul ruce.
"Jsou mrtví, pane," hlesl David a zoufale se snažil udržet krok s tempem rozhovoru.
"Takže vy jste ideální..." rozzářil se Cass.
"Ideální? Pro co, pane?" začínalo Davidovi svítat.
"Pro velice speciální úkol," vzal ho Cass za rameno.
"Jaký úkol, pane?"
"Potřebujeme špiona. Potřebujeme nasadit špiona do mafie."
Davidovy obavy i naděje se vyplnily. Zaváhal, ale jen nakratičko. Žil sám, v práci zastával jedno z podřadných míst, ještě neměl čas se vypracovat, i když to plánoval. Neměl co ztratit, ale mohl hodně získat.
"Co mám dělat?"
Cass začal v duchu jásat. Brooks to zvládne. Brooks je třída. Brooks zajistí kariéru jemu i sobě.
"Poslouchejte. Na Jersey Street je bar, vede ho jeden Španěl, říkají mu Fernando..."
A tak se stalo, že se o několik dní později v baru na Jersey Street objevil vysoký modrooký mladík. Barman Fernando byl poněkud nervózní, ale skleničku zakázané whisky mu přinesl. David si rozložil noviny a dal se do čtení. Díky Cassovi věděl, že nebude muset čekat dlouho. Cítil, jak mu splašeně buší srdce, ale snažil se nevšímat si toho.
Ospalá atmosféra v baru se změnila setinu vteřiny předtím, než se pohnula klika. Fernando se za barem napřímil jako vyplašená srna. Dva chlápci, kteří až do té doby podřimovali u baru, se probudili. David odložil noviny.
Vešli tři muži. Ten, který šel vepředu, byl charismatická osobnost už od pohledu. Opálený, s hustými kaštanovými vlasy, záda rovná jako pravítko, trochu orlí nos a pronikavé oči. Nesl se jako král a v tu chvíli i králem byl.
I silnější osobnosti než jeho dva společníci by v auře vůdce zanikly, přesto si jich David všiml. Jeden z nich byl neupravený, s tupým, ale důležitým výrazem idiota. Měl sešlapané boty a na kalhotách bláto. Ten druhý vypadal zajímavěji. Byl o dobrou hlavu menší než jejich vůdce, měl tuhé černé vlasy, oči posazené blízko u sebe, tvrdé rysy kolem úst a hranatou bradu. Jizva na čelisti mu dodávala na dojmu tvrdosti. Nevypadal tak, ale David z něj cítil, že tenhle je jako křemen. V duchu tři mafiány pojmenoval vůdce, tvrďák a idiot.
Fernando vylezl zpoza baru. Vypadal zoufale odhodlaný, ale zároveň se tvářil, jako by se mu to ani trochu nelíbilo.
"Běžte pryč! Nic vám nedám!" vyprskl se silným španělským přízvukem.
Elegantní vůdce se lehce ušklíbl. Nadechoval se, aby něco řekl, ale nedostal k tomu příležitost. Fernando se na něj totiž vrhnul a srazil ho na zem. Chlapi, kteří seděli na baru se vrhli na jeho společníky. Začala rvačka. David vstal. Fernando se zrovna nějak zmocnil pistole, levičkou tiskl vůdce k zemi, částečně na něm klečel a druhou rukou na něj mířil. Nevnímal nikoho kromě svého soupeře. David k němu přišel zezadu, zvedl ho za košili a vykroutil mu pistoli z ruky. Zbraň spadla na zem. Pak vyděšenému Španělovi jednu vrazil a odhodil ho pryč.
Vůdce se mezitím zvedl a díval se na Davida.
"Proč jsi mi pomohl?"
"Rád bych se k mafii připojil - jednou," pokrčil David rameny.
"Zajímavé. Jak se jmenuješ?"
"David."
"Já jsem Vincenzo. Neboj se, já nezapomínám na nic, co mi kdo udělal. Ani na to dobré, ani na to zlé."
Vtom si David uvědomil, že Vincenzo celou dobu, co spolu mluvili, držel v ruce pistoli, zřejmě tu, kterou David vykroutil Fernandovi. Teď ji elegantní mafián zvedl a vystřelil do vzduchu. Zavládlo hrobové ticho.
"Dobrá, dneska půjdeme, ale brzy se vrátíme," řekl do ticha.
Fernando kňučel za barem a nevypadal, že by ho nějak vnímal. Davida napadlo, jestli bude mít Vincenzo kam se vrátit. Pokud má Fernando všech pět pohromadě, zavře bar do druhého dne a už se v Baltimoru neukáže. Mafiáni pozvolna odcházeli. Kousek přede dveřmi se Vincenzo otočil.
"A ty půjdeš s námi," ukázal na Davida.
Zavázali mu oči a provezli ho v autě snad celým městem. Když mu pásku zase sundali, stáli na ušmudlaném dvorku přede dveřmi do něčeho, co vypadalo jako skladiště. Vincenzo šel první, Davidovi naznačili, že by měl jít za ním.
Vstoupili do vkusně zařízeného klubu. Samozřejmě nechyběl bar, ale hlavní bylo velké křeslo ve kterém seděl sám don Carlo, plešatějící padesátník, který ale nepostrádal osobnost. Než si ho David stačil pořádně prohlédnout, ozvalo se radostné vypísknutí a Vincenzovi kolem krku skočila jakási blondýnka.
"Ale Stellinko, ty děláš, jako kdybys mě měsíc neviděla!" setřásl ji se smíchem Vincenzo.
Podobných slečen bylo po klubu víc. Dvě hrály v rohu karty s dvěma muži, kteří Vincenzovi jen kývli na pozdrav, dokonale zabraní do hry. Nejpřitažlivější děvče sedělo na klíně donu Carlovi. Vincenzo zamířil přímo k němu. Dívka na donově klíně si povzdychla a vstala. Věnovala Vincenzovi dlouhý pohled a šla se připojit ke skupince u karet. Idiot někam zmizel. David zůstal s Vincenzem, tvrďákem a donem.
"Omlouvám se, done Carlo, ale nemáme nic. Nastaly jisté komplikace," povzdychl si lehce Vincenzo.
Don Carlo s tázavým výrazem ukázal na Davida.
"Ne tak úplně. On mi zachránil život..."
"No a co?" vyštěkl náhle tvrďák. Měl chraplavý hlas, přesně takový od něj David čekal.
"...a chce se k nám připojit," dokončil Vincenzo a zpražil tvrďáka pohledem.
"Trochu zvláštní, že?" nenechal se tvrďák odradit.
Mezi donem Carlem a Vincenzem se odehrála krátká, ale prudká výměna názorů ve znakové řeči. Nakonec Vincenzo pokrčil rameny.
"Promiň, hochu," řekl.
Davidovi trvalo půl sekundy, než mu došlo, že byl právě odsouzen k smrti. Viděl to v jejich očích. Tvrďák ho vzal za rameno a vedl ven. David byl v takovém šoku, že se ani nebránil. Matně vnímal, jak ho tlačí na kolena. Slyšel cvaknutí kohoutku. V hlavě se mu projasňovalo, ale byl podivně klidný. Nebál se. Pak se náhle ozval Vincenzův hlas.
"Dobrá, to by stačilo. Richie, ty běž dovnitř."
Tvrďák chtěl něco namítat, ale Vincenzo ho uťal. Pak vytáhl Davida na nohy.
"Jen jsme si chtěli vyzkoušet, jak dokážeš přijmout smrt, jakou máš odvahu a nervy. Bez tohohle se mafián neobejde. Prošel jsi, dáme ti šanci. Ale ještě tě čeká přijímací pohovor," ušklíbl se a odvedl ho zpátky dovnitř, zpátky před dona Carla. Donova přitažlivá dívka jim přistavila židle.
"Díky, Lily," usmál se Vincenzo, než se otočil k Davidovi.
"Takže si jsi jistý, že se k nám chceš přidat?" začal rozhovor.
"Ano," přikývl David.
"A víš, co to obnáší, být jedním z nás?" zapálil si doutník.
"Povídej," odvážil se David k tykání. Vincenzo se pousmál, ale neprotestoval.
"Musíš zapomenout na přátele, rodinu, na všechny. My jsme od teď tvůj celý život. Budeš každou chvíli riskovat život. Můžou tě zabít nebo zatknout. Ode dneška jsi psanec."
David se ušklíbl. Situace plná paradoxů. Ale přijímal život, který mu Vincenzo nabízel. Věděl, že nebude trvat dlouho.
"Tak pojď, představím tě ostatním," zvedl se Vincenzo.
David neudělal ani pět kroků a cestu mu zastoupil tvrďák. V jeho tváři se zračila nechuť.
"Kdo si sakra myslíš, že jseš? Proč jsi sem lezl?" obořil se na něj.
"To nepotřebuješ vědět," odsekl David. Nemohl si pomoct, ale tohohle tvrďáka neměl rád.
"Musíme vědět, kdo jsi, jestli máme pracovat spolu!"
"Don Carlo mi věří. Ty svému donovi nevěříš?"
"Neber si ho do huby!" vyjel tvrďák a strčil do Davida. Ten mu ruku srazil.
"Dej ty svoje špinavý pracky pryč!" štěkl na něj.
Vincenzo si hlasitě odkašlal. Tvrďák se zarazil.
"Dobrá, ale pamatuj si: nikdy ti nebudu věřit. Budu vždycky za tebou. Počkám si na tvojí chybu," zasyčel potichu a vmísil se zpátky mezi společnost v klubu.
"Richieho si nevšímej, někdy je trochu zvláštní," usmál se Vincenzo. Takže tvrďák má jméno. Richie. Nějak se k němu hodilo.
"Dicka už znáš," ukázal na idiota, který seděl v koutě, "támhle je Antonio a Alfonso, sourozenci, teprve nedávno se přistěhovali z Itálie. A ta kráska támhle, to je Pamela."
David se otočil ke dveřím, které vedly někam dál do domu a uviděl ji. Zlatovláska v červených šatech, ale krásná jako svítání. Ucítila jejich pohledy a zvedla oči. Její pohled se střetl s Davidovým. Maličko se zarděla, na vteřinu sklopila hlavu, ale zase se na Davida podívala.
"A málem bych zapomněl!" ťukl se Vincenzo do čela.
David jako by se probral ze snu. Donutil se odrhnout oči od Pamely a soustředit se na Vincenza.
"Za pět dní máme z plánu převzít velkou zásilku alkoholu. Tak a teď se běž bavit! Dee!"
Přiklusala jedna ze slečen, tvář zalitou nadějí, že si Vincenzo dnes vybral právě ji.
"Proveď našeho nového bratra po domě," mrkl na ni.
Dívka viditelně schlípla. Vincenzo jí něco špitl do ucha a Dee se rozzářila. Pak vzala Davida za ruku a odvedla ho do útrob mafiánského doupěte.

Rok 1963 - vězení kdesi v Americe
"Pašeráci přijeli do přístavu podle plánu. David byl podezřele klidný na svou první akci, ale pozorné oko vidělo, že se mu klepou ruce. Richie celou dobu protestoval proti tomu, aby David šel. Z nějakého důvodu se tihle dva neměli rádi od chvíle, kdy se poprvé setkali. Richie měl tvrdý život, ztratil brzy rodiče a musel se postarat o sebe i o svou sestru. Naučil se nikomu nevěřit, jedinou výjimkou byl Vincenzo, a tak když ho Vincenzo napomenul, Richie sklapnul."
Vězeň se odmlčel. Alice dospěla k názoru, že je třeba ho pobídnout. Příběh ji začal zajímat a nemohla se dočkat konce.
"A co ta akce? Byly nějaké problémy?"
"Ne, bylo to zvláštní, ale policie tu noc přístav nekontrolovala. Všechno šlo jako po másle a mafie slavila další úspěch..."

Rok 1927 - mafiánská skrýš, Baltimore
Do ospalého klubu vešla veselá společnost. První oslavnou láhev vína měli už za sebou, smáli se a pošťuchovali. David slavil s ostatními. Náhle se otevřely dveře a vstoupila Pamela. David se kousnul do rtu. Teď nebo nikdy, blesklo mu hlavou. A co se nestalo! Pamela zamířila k němu.
"Ahoj," řekla.
Polkl.
"Ahoj. Ty jsi Pamela, viď?"
"Jo. A ty jsi..." znejistěla.
"David," vyhrkl.
Nastalo rozpačité ticho. Oba chtěli v rozhovoru pokračovat, ale ani jeden nevěděl jak.
"Ehm... nechceš si sednout?" navrhl nakonec.
Souhlasila a uvelebili se u jednoho stolku.
"Chceš něco k pití?" improvizoval David.
"Jo, to by bylo skvělé," usmála se, pořád stydlivá a nesmělá.
"Hej, Dicku! Přines nám sem něco k pití!" zahulákal David.
Dick jim přinesl dvě tequilly a mlčky je vypili. David marně hledal nový námět na konverzaci.
"Jak ses sem dostala?"
"Se svým bratrem," odpověděla lhostejně, zatímco si hrála s prázdnou skleničkou.
"A kdo je tvůj bratr?" snažil se David udržet konverzaci v proudu.
"Ty to nevíš? Richie, samozřejmě!" zvedla překvapeně hlavu.
David v duchu zavyl. Ze všech lidí na planetě Zemi to nemohl být nikdo jiný než Richie!
"Počkej, zkusíme to znovu, ano? Kdo je tvůj bratr?"
"Richie je můj bratr," odvětila trochu uražená Pamela.
"To je zvláštní. Vůbec si nejste podobní. Ty jsi taková jemná... a hodná... a on je tak...." ztratil nit.
"Richie není takový, jak vypadá. Měl jen v životě smůlu a má vlastní názor, který nerad mění. Uvnitř je to dobrý člověk a já ho mám ráda," zdůraznila poslední větu.
Tohle David slyšet nechtěl. Nechtěl slyšet, že Pamela cítí k Richiemu něco jiného než nenávist.
"Dobře, můžeme se přestat bavit o Richiem?" odsekl o něco příkřeji, než měl v úmyslu.
"Klidně. Jak ses sem dostal ty?"
"Prostě nemám rád prohibici," pokrčil rameny.
"To je všechno?" zvedla Pamela lehce obočí.
"A mám rád dobrodružství. Chtěl jsem zkusit něco nového."
Díval se na ni, jak byla krásná, a rozhodl se jednat.
"Ty, Pamelo..."
"Ano?" proměnila se z odsekávající dračice v jemnou ovečku.
"Z mého okna je báječný výhled na noční Baltimore," nadhodil.
"To zní úžasně... Ukážeš mi ho?"
Vstali a odcházeli, ale opět jim cestu zastoupil Richie. David si jen pomyslel, jestli jim bude stát v cestě často. Richie už byl trochu přiopilý, ale pořád plně při smyslech.
"Hele, běž dál od mojí sestry!"
Než stačil David zareagovat, Pamela bratra odstrčila z cesty.
"Nech toho, trochu jsi přebral!" odsekla a odtáhla Davida pryč.
Jen zaslechli, jak za nimi Richie ještě volá.
"Proč on? Proč?"

Uplynuly tři měsíce, během kterých policie sice věděla o každém šustnutí v doupěti dona Carla, ale zatím vyčkávala. Tři měsíce, během kterých David miloval Pamelu a trávil s ní každou volnou chvíli, a zároveň si s Richiem házeli klacky pod nohy, kde mohli. Poslední měsíc nemohl David přijít na žádnou záminku, aby se mohl setkat s Cassem, až dnes stál s policejním šéfem na ulici obytné části Baltimoru a cítil se strašně, protože si připadal, jako by zrazoval Pamelinu rodinu.
"Už jsem vás dobrý měsíc neviděl," nadhodil Cass.
"Ano, pane. Nepovedlo se mi vyklouznout," odtušil David.
"Nějaké novinky?"
"V pondělí, v pět odpoledne, budou předávat peníze za očekávaný náklad. Jde o hodně peněz a bude tam hodně pašeráků i mafiánů," vychrlil ze sebe stručně.
"Kteří mafiáni?"
"Určitě Vincenzo, nejspíš Richie, pak Antonio a Alfonso, asi i Dick."
"Výborně. Budeme tam a skončíme to."
S tím se rozešli. Ani jeden si nevšiml nenápadné postavy ve stínu. Byl to muž s tuhými černými vlasy a jizvou na tváři. Vypadal jako tvrďák a jmenoval se Richie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama