Beze jména, část druhá

19. února 2008 v 19:11 | Lomeril |  Kratší povídky
tak trochu vysvětlení, proč Madeleine udělala to, co udělala.

"Moje matka se narodila v jedné z nejlepších lyonských rodin. Rok nebo dva dokonce žili v Paříži. A pak potkala otce, zadluženého venkovského barona, spíš napůl sedláka, který jí posílal psaníčka, čekával pod jejím oknem, nosil jí růže a psal veršíky. Nádhera! Najednou matka přišla o věneček, ani nevěděla jak. Co mohla dělat jiného, než si ho vzít? Z jejího věna zaplatil většinu dluhů, vydobyl si respekt u ostatních a ještě mu dala pět krásných dětí. To, že ji i nás odsoudil k vězení v té barabizně, které vznešeně říkal rodové sídlo, ho vůbec nezajímalo. Eudonovi a Jean-Baptistovi to nevadilo, byli úplně stejní jako on. Ale já, Cavalier a Ines jsme se tam mohli udusit. Cavalier byl kluk, ten odešel jakmile mu bylo sedmnáct. Ines byla nejstarší, pro tu matka stihla v Lyonu najít nějakého bratrance z druhého kolena nebo něco takového. Ale mně bylo dvanáct, když umřela, takže jsem tam trčela ještě několik let. Můžeš mi vyčítat, že jsem se chytila prvního trochu ucházejícího muže, který jel kolem? Můžeš mi vyčítat, že jsem nenáviděla každé slovo o lásce, o té slavné lásce, která přivedla mojí matku do neštěstí? Když jsem zjistila, že je můj nový manžel úplně stejný snílek jako bývala matka, byla jsem zoufalá, nechtěla jsem žádné velkolepé fráze, jen místo, kde se něco děje a kde může dívka mít všechno, na co si vzpomene. A pak jsem potkala Fabiena, který znal život ve stínu a ze zbytků, který také chtěl svoje místo na slunci. Co je špatného na tom, že jsme se rozhodli bojovat za svoje štěstí spolu? Ty jsi se tam připletl vlastně náhodou, Gastonův přítel, kterého rok neviděl, a který se bláznivě zamiloval do jeho nové ženy. Jaká ironie!
Nemysli si, že jsem tě jen využila k tomu, abych se zbavila Gastona. Líbilo se mi poslouchat vyznání lásky, líbily se mi tvoje pozornosti, ale zůstat s tebou navždy, to by znamenalo dopadnout jako moje matka. A já nikdy nezapomenu na den, kdy jsem objevila její deník, pár měsíců po její smrti. Psala tam, že by snad mohla být šťastná, kdyby otec zůstal tím samým mužem, který stával pod jejími okny v Lyonu. A psala, že ji tam přivedla láska, takže by to mělo být správně. Umíš si představit, co udělá s malou holkou taková demonstrace hlouposti její vlastní matky? Umíš si představit, co pro dvanáctiletou holku znamená ztráta všech iluzí o té vychvalované lásce?"
Madeleine měla v očích slzy vzteku, rozčilení i bolesti zároveň, ale za jejich vlhkým závojem se zračila jistá vítězosláva. Seděla dokonale rovně, zprudka oddychovala a rty se jí křivily v jakési bolestně posměšné grimase.
"A Fabien mi ukázal, že láska nemusí být jen vzdychání přede dveřmi a divadlo bez papírových kulis. Uzavřeli jsme spojenectví, které vyústilo v lásku, aniž by se nějak změnil náš vztah. Jak bych ti mohla dát přednost před ním?" pohodila hlavou a vypadala jako padlý anděl zuřivosti. Vyzařovala jakousi auru, která brala dech a uváděla v úžas, imponovala i odpuzovala tím zoufalstvím, hluboko skrytým v jejím výbuchu, a zároveň toužila, aby muž, kterého okouzlila, využila a odvrhla, pochopil, proč to udělala, snad aby jí odpustil.
Olivier dlouho mlčel a přemýšlel o všem, co mu řekla. Prohlížel si bedlivě její tvář. Kolem úst měla dvě trpké vrásky. Byly tam vždycky, nebo se tam vytvořily během posledních tří let? Její výraz byl stejně tvrdý jako v den, kdy ji viděl naposled. Byla skutečně taková, nebo to byla jen obrana před obviněním v jeho pohledu? Znal někdy skutečnou Madeleine? Nebo byla jen snem, vílou vytvořenou proto, aby ho svedla a vzala, co mohl dát? Jeho Madeleine, ta Madeleine, kterou miloval, byla mrtvá. Vlastně nikdy nežila, jen v jeho mysli a srdci. Proto se teď mohl s tou ženou, která měla její tvář, rozloučit bez bolesti.
"Jsi šťastná?" zašeptal.
Zvedl hlavu a hrdě přikývla.
"Ano, poslední tři roky jsem šťastná."
"Pak je všechno v pořádku. Sbohem!" políbil jí ruku a odešel, než se zmohla na slovo.
Raphaelovi se zběžně omluvil a s podivuhodně čistou hlavou vyšel ven. Konečně, konečně se, díky ní, zbavil veškeré zbylé lásky, kterou k ní choval, konečně se zbavil i nenávisti vůči ní. Tak trochu ji litoval, tak trochu jí její štěstí přál, ale to bylo všechno. Nebyla nic víc, než známá, kterou hodně dlouho neviděl.
Konečně byl volný. Zítra půjde za Emily, obejme ji, poví jí všechno o Madeleine, Gastonovi a Fabienovi a řekne jí, že ji miluje. Bude to opakovat kdykoliv to bude potřeba, až do smrti. Najednou se tichounce rozesmál čirým štěstím, že je zase všechno jak má být. Lokaj u dveří, první člověk, který po třech letech slyšel jeho smích, si pomyslel, že tihle bohatí pánové jsou den ode dne podivnější a vůbec neocenil čest, které se mu dostalo. Olivier zatím vyšel do mrazivé zimní noci s pocitem, že vstupuje do nového života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dandelion (Veracity) Dandelion (Veracity) | Web | 27. února 2008 v 22:17 | Reagovat

pěkné, moc pěkné..

milý příběh :o)

2 Tosi Tosi | Web | 29. února 2008 v 16:35 | Reagovat

Romantické příběhy moc často nečtu,ale souhlasím s Dandelion,že je pěkný.Moc se mi líbí ten konec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama