Beze jména

19. února 2008 v 19:10 | Lomeril |  Kratší povídky
Tak jsem sem přidala další jednorázovku, u které jsem strašně dlouho přemýšlela jak ji pojmenovat. Proto bude mít zatím název Beze jména a kdyby vás nějaký hezký napadl, napiště mi ho.
Krátké info k povídce:

Žánr: romantika
Prostředí: Francie v r.1833 a Anglie v r.1836
Motto: Počátek naší bolesti často se v radostech skrývá. (Publius Ovidius Naso)
Shrnutí: O ženě, která si jde za svým cílem. O snílkovi, který věří v pravou a jedinou lásku. O tom, jak může láska nabývat i podob, které bychom od ní nečekali. A o tom, že v každém člověku je romantik i praktický člověk a je jen na nás, kterého z nich budeme poslouchat.

1833 - kdesi poblíž Paříže

"Je to nutné? Vážně to musí být?" ptala se úpěnlivě dívka mladého muže, rázujícího vedle ní.
"Je mi líto, Madeleine, ale už dál nemůžu, nedokážu se o tebe neustále dělit," odpověděl drsně.
"Rád vás vidím, pane barone. Připraven?" ozval se hlas zpoza blízkých stromů.
Vynořil se muž, rozhodně starší než mladík a dívka, oblečený v černém. Ve tváři byl nepřirozeně bledý.
"Proč jste ji sem přivedl? Proč ji tomuhle vystavujete?" obořil se mladík.
"Zaprvé, se svou ženou si můžu dělat, co chci. Za druhé, musí vidět, co způsobila. Musí se naučit, kam až může zajít. Dokud neuvidí, kam nás dohnala, nepochopí sílu lásky. Zbraň máte?" změnil náhle téma.
"Jsou nabité."
Mladík otevřel skříňku, kterou do té doby nesl pod paží. Muž zkontroloval dvě elegantní pistole a přikývl.
"Použijeme ty vaše," řekl.
Když mu skříňku vracel, trochu se zapotácel. Mladík po něm vrhl krátký podezřívavý pohled.
"Tenhle souboj se ani v nejmenším nedrží pravidel, nechtěl jste sekundanty, nelosujeme o zbraně, přivedl jste Madeleine. Proč?" zeptal se.
"Drahý pane barone, muž se většinou nebije o vlastní manželku, ale já vám chci dát šanci. Pokud zemřu, můžete začít s Madeleine nový život, za mořem samozřejmě, i když Anglie by možná stačila. Milujeme ji oba a bojím se, že ona svým způsobem také miluje nás oba. Rozhodnout tedy musí smrt. Mám právo na první ránu, takže kdybyste laskavě ustoupil o dvacet kroků nazad," odpověděl tvrdě.
Otočil se a vrávoravě odcházel. Madeleine ho vzala za paži a zřejmě se mu snažila domluvit. Nechal ji, aby s ním došla až k místu, kde se otočil a pohlédl na mladíka. Pak ji jemně odstrčil a kočí ji odvedl stranou. Muž naposledy zkontroloval pistoli a zamířil. I na tu vzdálenost viděl mladík, jak se mu třese ruka. Třeskl výstřel, ale kulka proletěla mimo.
Mladý baron zamířil. Krátce pohlédl na napjatou dívku a pak chladně stiskl kohoutek. Viděl, jak muže zasáhl do krku, jak padal a krev stříkala všude kolem. Nikdo se nepohnul, jen ho sledovali, jak se chvilku zmítal v křečích a pak zůstal docela klidně ležet.
"Nezabil jsi ho," řekla, "to já. Dala jsem mu ráno jed. Zbývala mu sotva minuta života, když jsi ho zasáhl."
Nevěřícně na ni zíral, na náhlou tvrdost, se kterou mluvila o smrti svého muže. Zdálo se, že ji jeho údiv popudil, protože vzápětí vztekle vybuchla.
"Nic jsi nepochopil. Jste jako obtížný hmyz oba dva, on se svým manželstvím a ty se svými dopisy a vyznáváním lásky! Běž si sám! Svojí úlohu jsi splnil, zbavil jsi mě manžela a teď odejdi. Na mě čeká budoucnost," luskla mu prsty do obličeje, chytila si sukně a nastoupila do kočáru. Kočí práskl do koní a za chvíli byla pryč. Na zemi po ní zůstal jen pánský kapesník. Zvedl ho a srdce se mu málem zastavilo. Byl na něm vyšitý znak a monogram Madeleinina švagra, Fabiena de Montrouge.
"Oliviere!" ozval se za ním výkřik.
Byl to bratr, který na něj měl počkat v kočáře a postarat se o jeho tělo, kdyby bylo třeba.
"Oliviere, co se děje? Kde je Madeleine?" vyptával se a těkal přitom pohledem mezi ním a mrtvým.
"Zradila nás oba. Využila mě, aby se teď mohla provdat za jeho bratra," ukázal na muže, který ležel v blátě.
"Dohlédni na to, aby byl řádně pohřben. Dlužím mu to. Můj kůň je připravený?"
"Jak sis přál," odpověděl zmatený bratr.
"Děkuji. Vedl sis výborně. A teď sbohem. Pozdravuj otce. No tak, Thierry, nebuď smutný. Nebudu první ani poslední, kdo takhle utíká před vlastní minulostí," usmál se nuceně, poplácal bratra po rameni a odcházel.

1836 - Londýn

"Saint-Claire! Už jsme mysleli, že nepřijdete!" vykřikl jeden z pěti lidí kolem stolu.
Všechny pohledy se stočily k nově příchozímu, tmavovlasému zachmuřenému muži.
"Omlouvám se, nějaké problémy s kočárem. Kdepak je pan Burbage?" posadil se Saint-Claire.
"Musel se omluvit, kvůli nevolnosti. A Raphael, který, jak hádám, bude předmětem vaší další otázky, byl pozván na čaj k Turnerovým," odpověděla s úsměvem jedna z dívek.
"Chtěl jsem s vámi po čaji probrat jednu pasáž ze Seneky. Budete mít čas?" zaútočil okamžitě starší ze dvou zbývajících mužů ve společnosti.
"Ale Ralphe, jednou pana barona docela určitě unudíte k smrti!" zasmála se paní domu.
"Ale ne, madame, váš manžel je velice zajímavý společník. Jistě, monsieur, rád si poslechnu váš názor, ovšem nejsem si jistý, jestli znám Seneku natolik, abych vám mohl pomoci," odpověděl Saint-Claire.
Jako každý čtvrtek se v rodině Rossových sešla na čaj malá společnost, sestávající se z pána a paní domu, Ralpha a Bernadette Rossových, jejich tří dětí: syna Raphaela a dcer Celestine a Emily, pana Dominica Burbage, Celestinina nápadníka, pana Nicolase Wilkinse, Raphaelova a Burbageova přítele, kterého by paní Rossová nejraděj viděla jako Emilyina manžela, a barona Oliviera de Saint-Claire.
Olivier se tam dostal vlastně náhodou, seznámil se s Raphaelem a Wilkinsem v opeře a Raphael ho uvedl doma jako svého přítele. A když pan Ross zjistil, že Olivier četl větší část dostupné klasické literatury, byl jeho osud v podobě čtvrtečních čajů zpečetěn. S panem Rossem mluvil rád a často s ním v jeho pracovně trávil dlouhé hodiny nad Senekou, Ovidiem, Horatiem nebo Homérem. Raphaela měl také celkem v oblibě, stejně jako Wilkinse, ale dámám se vyhýbal. Celestine si většinou hleděla Burbage, ale paní Rossová se v den, kdy jí byl představen, hluboce zamyslela, zhodnotila ho a rozhodla se, že kdyby Emily nechtěla Wilkinse, Saint-Claire by nebyl špatná partie. Emily sama o sobě byla celkem příjemná a chytrá dívka, ale Olivier nikdy nedal najevo, že by k ní cítil něco hlubšího. I když byla pravda, že slečna Emily byla prostředek, který na něj vždycky zabral, ať už potřebovali cokoliv.
"Mimochodem, už jste slyšel tu novinu?" otočil se k němu Wilkins.
"Jakou?" zeptal se Olivier se zdvořilým zájmem.
"Říkal mi o tom Weston zrovna včera. Má sem na zimu přijet host z Paříže, hrabě de Montrouge se ženou. Prý tu mají dům, který pronajímají, ale nájemci se zrovna odstěhovali a tak se rozhodli, že se sem přijedou podívat a zůstanou až do jara. A o hraběnce de Montrouge se povídá, že je to výjimečná kráska," mrkl na něj Wilkins.
Olivier zbledl a polkl.
"Co o nich ještě víte?" zašeptal.
"První manžel té dámy byl zabit v nějakém souboji a ona se asi po roce provdala za jeho bratra. Prý pochází odněkud z venkova a ten starší bratr ji tam objevil, oženil se s ní a vzal ji do Paříže. To je všechno," pokrčil Wilkins rameny.
"Děje se něco?" zeptala se Emily ustaraně.
"Ne, vůbec ne, jen mě to trochu překvapilo. S hrabětem de Montrouge jsem se v Paříži několikrát setkal, i s jeho ženou a bratrem, rád je zase uvidím."
"Výborně! Zase si popovídáte s krajany a třeba zvednou ty vaše věčné chmury," zasmál se pan Ross a pak změnil téma. Po čaji se jako obvykle zavřeli v pracovně a prodiskutovali jeden odstavec z De Brevitate Vitae. To mu pročistilo hlavu a rozptýlilo myšlenky, takže odcházel klidný.
V hale ho zastavila Emily.
"Vy toho hraběte de Montrouge znáte lépe, než tvrdíte," řekla přímo.
"Možná," odsekl vyhýbavě.
"Proč jste takový? Nikdy jsem vás neviděla, že byste se usmál. Nikdy jsem vás neviděla, že byste se se zájmem díval na ženu. Nikdy jsem ve vaší tváři neviděl stopy zájmu o cokoliv kromě té vaší klasiky. Tak proč jste zbledl, když jste slyšel jméno Montrouge?" nenechala se odbýt.
"To s tím nemá nic společného. Do toho, co já cítím, vám nic není. Co se Montrouge týče, prostě mě zaskočilo, že jsem slyšel známé jméno, když jsem to nejméně čekal. Stačí?"
"Vás, a zaskočilo? Nenechte se vysmát, pane barone. Nikdy jsem vás neviděla vyvedeného z míry. Je v tom něco víc a já přijdu na to, co, to si pište," ušklíbla se Emily.
"Chováte se velice nevhodně, slečno. Vaše matka má pravdu, měla byste se provdat."
"A vy byste se měl oženit," pálila ta tichá, klidná Emily zpátky.
"To nám ovšem dává celkem jednoduchou rovnici," odpověděl Olivier klidně.
Emily se zarazila.
"Co to má znamenat?" zvedla zmateně obočí.
"Vy byste se měla provdat a já oženit, vaší matce by to celkem nevadilo, Wilkins se stejně hodlá zasnoubit s Marinou Westonovou, tak co víc si přát? Provdáte se za mne, slečno Emily?" zeptal se přímo.
"To myslíte vážně?"
"Smrtelně."
"Já... já potřebuji čas. O-odpovím vám zítra, stačilo by to?" vykoktala vyplašeně.
"Bohatě. Au revoire, ma belle amie," políbil jí ručku a odešel.
Měl Emily upřímně rád a doufal, že její neustálá blízkost mu ze srdce vyžene vzpomínku na tu krásnou zmiji, která ho zradila. Pocit viny ze smrti přítele už necítil, oba věděli, co může přijít, a jediné, co v něm souboj vyvolával byla ještě větší nenávist vůči Madeleine. Kdyby ho neotrávila, nejspíš by tehdy vyhrál. Olivier si musel přiznat, že byl tehdy ještě hloupý kluk. Jediné, co v něm zůstávalo, byla jen a jen láska a nenávist k Madeleine a on stále nevěděl, který z těch dvou citů je silnější.
Druhý den těsně před polednem k němu přišel Raphael.
"Zbláznil ses, Oliviere? Emily mi o všem řekla. Zbláznil ses?" vyjel na něj.
"Ty si vážně myslíš, že bych udělal něco takového, aniž bych si to předtím pořádně rozmyslel? Pozoroval jsem tvoji sestru od chvíle, co jsem ji poprvé uviděl, a vím, že ona pozorovala mne. Vím, že mne má ráda, já ji mám také rád. A ona tohle všechno ví také, jinak by nepřišla. Neboj se, Raphaeli, postarám se o ni dobře," ujistil ho Olivier.
Raphael se ještě zdržel na oběd, ale o Emily už nemluvili. Když odešel, sedl si Olivier do studovny a zamkl se tam. Nevyšel až do pozdního odpoledne, kdy mu sluha zabušil na dveře, že služebná slečny Rossové přinesla nějaký lístek.
Rozložil dopisní papír, pokrytý Emilyiným drobným, úhledným písmem, a začal číst.

Drahý pane barone,
dlouho jsem přemýšlela o vašich včerejších slovech a jak víte, svěřila jsem se s nimi i bratrovi, kterému hluboce důvěřuji. Raphael mi poté oznámil vaše slova a já jsem musela, chtě nechtě, uznat jejich pravdivost. Skutečně, od první chvíle, kdy jste vešel do našeho salónku a byl nám představen, jsem se kochala každým vaším slovem, každým pohybem, každým pohledem.
Nevím, jak se pozná láska, ani nevím, zda mě milujete, nemohu vidět vaše srdce ani mu rozumět. Ale odvažuji se vám věřit, odvažuji se tak lehce, až se toho sama děsím. Jste dobrý člověk, ale máte tajemství, které mě znepokojuje tím víc, že jste o ně nikdy ani slůvkem nezavadil. I přesto vám věřím.
Věřím, že nezradíte slepou důvěru nezkušené dívky, že nezradíte jednou dané slovo. Věřím, že jednou pronesená nabídka bude platit i nadále a že byla myšlena tak vážně, jak je k této věci třeba přistupovat. Dívčí srdce je křehké a podvod a zradu by nesneslo.
Pokud tedy stále stojíte za svými slovy, přijímám vaši nabídku a dovoluji vám, abyste promluvil s mým otcem.
Vaše navždy oddaná služebnice
Emily Rossová

Pan Ross byl zaskočen, ale potěšen. Paní Rossová se nejdřív strachovala, aby se Wilkins neurazil, ale když ji i on i Olivier ujistili, že je vše v nejlepším pořádku, byla nadšená. Raphael přímo zářil a tvrdil, že Emily konečně prosvětlí to baronovo pochmurné doupě. Celestine se trochu urazila, když zjistila, že se její sestra zasnoubila dřív než ona a po týdnu přiměla Burbage, aby požádal o její ruku. Wilkins byl Olivierovi zoufale vděčný, protože se mohl s Marinou Westonovou zasnoubit bez obav, že by Rossovy urazil. A Emily a Olivier byli prostě šťastní, každý po svém. Stala se totiž nádherná a velká věc - když byl Olivier žádat o její ruku a vyšel z pracovny pana Rosse s konečným souhlasem, uviděl Emily stát v chodbě přímo proti sobě. Přišel až k ní.
"Má nevěsto," zašeptal, políbil ji ruku a pak se usmál, poprvé od doby, kdy přišel do Londýna.
Od té doby se usmíval častěji, ovšem pouze v Emilyině přítomnosti. A její štěstí bylo přímo nakažlivé, provívalo celý dům, a každý návštěvník odcházel s úsměvem na tváři a maličkým závistivým povzdechem.
Asi tři týdny po zasnoubení pozval Raphael Oliviera do opery. Hned o první přestávce potkali Thomase Westona, přítele a budoucího švagra Nicolase Wilkinse.
"Raphaeli! Saint-Claire! Vy jste tu taky? To je výborné! Musím vás hned představit hraběti de Montrouge, vyprávěl jsem mu o vás a nemůže se dočkat, až se s vámi setká," vykřikl a už je táhl pryč.
Olivier šel zoufale neochotně, ale jít musel. A tam, v jedné z lóží, na sametem potažených rudých sedadlech, seděl Fabien de Montrouge a vedle něj Madeleine, žena, kterou miloval i nenáviděl.
Ona ho poznala okamžitě, on až po několika vteřinách. Ona se prudce nadechla a zírala na něj jako na zjevení, on neztratil hlavu ani na okamžik.
"Saint-Claire! To je ale překvapení! Říkali sice, že jste jel do Anglie, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že vás tu potkám!" zahlaholil Fabien.
"Zato o vašem příjezdu kolují zvěsti už dobrý měsíc," odpověděl Olivier.
"Nepochybně kvůli vám, madame," dodal a uklonil se Madeleine.
"Jste stále stejný lichotník jako v Paříži," odpověděla francouzsky.
"A vy jste, jak předpokládám, stále stejná zmije," zašeptal, aby to slyšela jen ona, zatímco se Weston a Raphael bavili s Fabienem.
"Pan baron de Saint-Claire s námi jistě rád zůstane v této lóži, nemám pravdu? Je toho tolik, co bychom chtěli vědět, a máme mu co vyprávět. V Paříži se stala spousta věcí od chvíle, kdy odešel," otočil se Fabien náhle s ledovým pohledem upřeným přímo na Oliviera.
"Pokud to mému hostiteli nebude vadit?"
"Jistě že ne, jen si popovídejte," usmál se Raphael.
Raphael a Weston je nechali o samotě a šli do Raphaelovy lóže, ale mezi manžely de Montrouge a baronem de Saint-Claire vládlo chvíli ticho. Nakonec promluvil Olivier.
"Proč jste sem jezdili?"
"Mysleli jsme, že jsi v Americe. Nebo někde jinde. Nenapadlo nás, že by ti Londýn stačil. Je to blízko," odpověděla Madeleine pohrdavě.
"Ale i kdyby - prý jste se zasnoubil. Nemůžete být nešťastný," odsekl Fabien.
"Psal jsem ti," řekl Olivier s pohledem upřeným na Madeleine, aniž by vzal Fabiena na vědomí.
"Nikdy jsem je neotevřela. Pochopíš už, že jsem nikdy nemilovala ani tebe, ani Gastona? Byli jste oba stejní, hlupáci s velkými ideály a slovy o lásce. Za pár úsměvů jste byli schopni udělat cokoliv a udělali jste to dobře. Jak bych mohla váhat mezi tebou a Fabienem, který, jako jeden z mála, chápe, že pokud žijeme jen jednou, nesmíme se nechat unést? Co jsi mi mohl nabídnout? Jen hloupá slova, slova, slova!" vysmála se mu Madeleine.
"Nabízel jsem ti své srdce," zašeptal Olivier nešťastně.
"A najedla bych se z něj? Mohla bych se tvým srdcem bavit? Zajistilo by mi pohodlí nebo postavení? Měla bych z něj vůbec něco jiného než trápení a svízele?" zkřivila rty v posměšku. Fabien seděl a raději sledoval mumraj v hledišti.
"Pokud ti někdo věnuje svoji lásku a ty ji přijmeš a opětuješ, jsi nejbohatším člověkem na světě," odhodlal se Olivier k protiútoku.
Madeleine se zplna hrdla rozesmála.
"Pořád stejný snílek! Kdy se konečně poučíš? Tohle může platit na ženu, která nikdy netrčela v nějakém vesnickém zapadákově, kde jsou všehovšudy tři chlapi na ženění, z toho jeden chudý, jeden nesnesitelně hloupý a ten poslední přijíždí jen na měsíc v létě! Předpokládám, že si ta tvoje husička nedokáže představit, jaká nuda je ta venkovská idyla," odfrkla si Madeleine.
"Emily z toho vynech!" ohradil se prudce Olivier.
"Ale! Tak ona zřejmě není tak hloupá, jak jsem si ji představovala! No jistě! Zavětřila bohatého muže se šlechtickým titulem, nasadila na něj pár sladkých větiček a má ho jistého! Jako otec," ušklíbla se.
"Tvůj otec?" zarazil se Olivier. Madeleine o své rodině nikdy nemluvila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama