Zrádkyně milosti - 3.část

6. ledna 2008 v 19:48 | Lomeril |  Kratší povídky
Závěr.

Jana jakoby viděla, jak se to všechno odehrává. Jakub odešel bez velkých ceremonií, v pohybu, plný energie jako zaživa. Byla si tím jistá. Takhle si to přál. Rychlé, po úspěšně dokončené práci, s přáteli nablízku a se vzpomínkou na tu rozesmátou náladu.
"Díky," špitla.
Neplakala. Všechny slzy za Jakuba byly prolity. A Petr ho pomstil. A ona... ona teď půjde a bude žít. Oni by souhlasili. To vždycky chtěli, jen nedokázali sedět s rukama v klíně a dívat se na tu špatnost všude kolem. A přece si zvolili poněkud podivný způsob, jak proti tomu bojovat. Takový trochu zvířecí. Tahle zvířeckost byla i v ní, někde hluboko. Bála se jí a proto musela odjet. Bude žít, někde daleko odtud, ale jako člověk.
Vojta se zvedl a udělal dva kroky ke dveřím. Najednou zaváhal a zastavil se. Pak se otočil a chytil Janu za ruku.
"Jani... kvůli nikomu jinému bych neutekl," řekl.
"Já vím," odpověděla a objala ho.
Chvíli tam stáli uprostřed jejího pokoje, objímali se a zdálo se, že se čas zastavil. Po nějaké době, Jana nebyla schopná říct, jestli to byla vteřina nebo věčnost, ji pustil a ještě se zeptal na poslední věc.
"Víš na co jsme úplně zapomněli? Co budeme dělat za hranicemi? Kde budeme bydlet?"
"Nezapomněli," odpověděla, "aspoň já ne. Náš táta od nás odešel, když mi byly dva, s nějakou zpěvačkou. Utekli za hranice a dneska tam jsou spolu a mají děcko. Chci jet k nim."
"To by šlo. Tak dobrou noc," usmál se a otevřel dveře.
"Dobrou," oplatila mu pozdrav i úsměv.
Druhý den se svěřili se svým plánem mamince, která nakonec souhlasila i s tím, že se pro začátek ubytují u jejího muže, i když z toho radost neměla. Přestože se s Martinem Wieserem nikdy nerozvedli, ani jeden se s tím druhým už nechtěl setkat.
Odpoledne Jana vyrazila do města a domluvila se s panem Hlavsou, který jí slíbil, že až budou za čtrnáct dní odplouvat, vezme je s sebou. Teď, když už měla odjet nadobro, odbíhala Jana stále častěji na pláž. Nevěděla, jestli otec bydlí u moře, ale jestli ne, najde si nějaký dům na pobřeží sama. Bez šumění moře a křiku racků by se jí špatně usínalo.
Dva týdny uběhly jako voda a než se Jana stačila vzpamatovat, už seděli u poslední večeře doma. Maminka byla zamyšlená, Vojta veselý a žertující a Jana sama v náladě plné naděje, ale i nostalgie. Chtěla po večeři zajít naposledy na pláž a rozloučit se s racky a s mořem, pak si sednout ke krbu se sklenkou vína a prohlédnout si nějaké staré fotoalbum, než půjde spát. A zítra ráno s odlivem odrazí a navždy opustí Elysium, svůj domov, a vydají se na nejistou cestu do ciziny.
Najednou zazvonil telefon a o chvilinku později nakoukla do jídelny Alice.
"Slečno, to je pro vás."
"Kdo to je?" zvedla se Jana s údivem.
"Nevím, nepředstavil se," pokrčila Alice rameny.
Jana přešla do haly a zvedla sluchátko, které Alice položila na stolek.
"Wieserová," ohlásila se.
"Jestli se u vás skrývá ten Jirotka, ať okamžitě vypadne, jdou po něm!" ozval se zastřený mužský hlas.
"Cože?" vytřeštila Jana oči a cítila, jak se jí začíná zmocňovat strach.
"Policie si myslí, že by se mohl skrývat u vás, takže jestli tam je, ať uteče - hodně rychle a hodně daleko. Má na to něco kolem hodiny," řekl muž a zavěsil.
Jana zavěsila také a roztřeseně se opřela o stolek. Pak se vrátila do jídelny. Nemusela nic říkat, aby Vojta a maminka pochopili, že se stalo něco špatného.
"Ví o tobě," řekla aniž by si nějak zvlášť všímala maminky, "a jdou si pro tebe."
Vojta vyskočil na nohy. Najednou jakoby přímo sršel energií, plný života, odhodlaný jednat.
"Vezmi maminku a kufry, sedněte do auta a jeďte k lodi. Nastupte na Mečouna a počkejte tam. Já tu uklidím, aby tu nic nenašli a přijdu za vámi. Odražte podle plánu, pokud tam nebudu, nečekejte na mne. Víš, kolik máme asi tak času?"
"Asi hodinu," pípla.
"Výborně. Tak už běžte, nezdržujte se!" pobídl ji.
"Vojto!" zavolala, když byl na půl cestě ke dveřím.
"Ano?" otočil se.
"Co když tam nepřijdeš?" zakňourala dětinsky.
"Tak pojedete beze mě!" odsekl drsně a vyběhl z místnosti.
Jeho podrážděná odpověď ji kupodivu nerozlítostnila, ale probudila ji k životu. Ona i maminka vletěly do pokojů a začaly balit jako o život. Když konečně scházela dolů, míjela otevřené dveře do salónu a na krbové římse zahlédla fotografii pěti mladých lidí.
"Vy pojedete taky," zašeptala a nacpala ji do jedné tašky.
Dvacet minut po onom záhadném telefonátu už Jana s maminkou odjížděly. Jana řídila a sotva věděla, co dělá. Panika se vrátila a jen starost o maminku ji ještě udržovala při smyslech. Do přístavu to vzala oklikou po vedlejších silnicích, takže místo odvyklých pěti minut se tam vláčely aspoň dvacet. Když brzdila na malém parkovišti, uvědomovala si, jako téměř jedinou věc, že teď už můžou do domu přijet každou chvíli.
Vyskočila z auta a udělala dva kroky směrem ke kufru, když do někoho vrazila. Hrůzou málem vyjekla, ale ruka neznámého jí zacpala ústa.
"Jano, pro všechno na světě, co tu děláš už teď?" procedil neznámý mezi zuby tak, aby to slyšela jen ona.
"Pane Hlavsa!" hlesla a kolena se jí podlomila.
Zachytil ji a trochu s ní zatřásl.
"No tak, holka, vzpamatuj se. Co se stalo?" zeptal se, když se ujistil, že už zase pevně stojí. A Jana, které se ulevilo, že má někoho, kdo se o ni postará, mu všechno vypověděla. Pan Hlavsa ji vyslechl, ačkoliv se celou dobu nervózně rozhlížel. Pak jim pomohl s kufry a dovedl je na loď, přímo do svojí kajuty.
"Tak tady se schovejte a za žádnou cenu nevystrkujte nos. A dej mi klíčky od auta, postarám se o něj," natáhl ruku k Janě.
Poslechla jako ve snách. Maminka si sedla na kapitánovu postel a Jana začala přecházet sem a tam přede dveřmi. Už tam přece každou chvílí musí přijít, tak na co Vojta ještě čeká? Netušila, jak dlouho to trvalo, než se pan Hlavsa vrátil.
"Tak vaše auto zůstalo nabourané o jeden strom v polích, s trochou štěstí jim to dá na nějakou dobu zabrat. Teď už nám zbývá jen počkat na toho mládence..." řekl a snad chtěl ještě pokračovat, když ho přerušil vzdálený výbuch.
Jana se napnula jako struna a pan Hlavsa se vrhl k oknu.
"Co se stalo?" vyjekla Jana a přiběhla k němu.
"Někdo vyhodil váš dům do povětří," odpověděl kapitán prostě.
Podívala se z okna a v dálce uviděla tančící plameny na místě, kde kdysi vyrůstala. Bolest, ani psychická, ani fyzická, jí projela jako nůž. Zničili, zničili, zničili. Až teď si uvědomila, že vlastně celou dobu tak trochu doufala, že se tam někdy vrátí. Teď někdo spálil všechny mosty.
A pak si uvědomila tu druhou věc, která ji zasáhla daleko víc: co když tam Vojta zůstal?
"Pane Hlavsa... myslíte, že Vojta..." vykoktala, neschopná vyslovit ta strašná slova.
"To nevím, holka, to vážně nevím. Ale myslím, že bychom se měli držet toho, co ti řekl: odplout v dohodnutý čas a nečekat na něj," odpověděl a odešel z kajuty.
Jana se svezla na zem a zajela si prsty do vlasů. Odmítala uvěřit, že by mohl být mrtvý, ten poslední, co jí ještě zbyl. Odmítala přijmout myšlenku, že by mohla ztratit dalšího ze svých milovaných. Pokud byla na světě ještě nějaká spravedlnost, tak je Vojta naživu, za chvilku se tu objeví a bude u ní.
Jenže uplynulo půl hodiny, pak hodina a naděje, že by ještě mohl přijít se s každou vteřinou zmenšovala. Jana začínala propadat apatii. Seděla stále na zemi, dívala se před sebe na podlahu a jen si v duchu opakovala:
On přijde. Neboj, on přijde!
Ale čím víc se na tu myšlenku soustředila, tím méně jí věřila. A on to věděl, proto, když se ho ptala, co se stane, když nepřijde, ji neujistil, že se není čeho bát, jen odsekl, že pojedou bez něho. On jí tehdy neříkal, co se může stát, ale co se stane.
Když se v myšlenkách dostala až sem, rozplakala se. Hořké slzy zklamaného a zlomeného srdce jí tekly po tvářích a kanuly na ruce. Nechtěla už žít, už vůbec. Nebylo proč. Když jí život jednoho po druhém sebral všechny, které měla ráda, nechtěla s ním mít nic společného.
Zvedla hlavu až když se rozlétly dveře. Chvíli nevěřícně zírala na postavu na prahu, ze které kapala voda. Pak chtěla nadšeně vykřiknout, ale nevydrala ze sebe hlásku. Raději mu skočila kolem krku a objímala ho, jako kdyby ho chtěla umačkat. Jejich rty začaly hledat jedny druhé a brzičko se našly a spojily. Nemusela nic říkat, skrz ten neuvěřitelný polibek vdechovala své myšlenky rovnou do jeho srdce.
Někde blízko se ozvalo odkašlání a Jana s Vojtou se od sebe odtrhli. Za nimi stál kapitán Hlavsa a pobaveně se usmíval.
"Kdyby vám to nevadilo, mládeži, rád bych zavřel ty dveře."
Vklouzli do kajuty, ruku v ruce, zardělí a zadýchaní, jako by právě uběhli maratón. Kapitán Hlavsa ještě Vojtovi dal nějaké suché oblečení a když se převlékl, Jana konečně vyslovila otázku, která ji pálila už nesnesitelně dlouho.
"Co se stalo?"
Sedl si vedle ní a obtočil jednu ruku kolem jejích ramen.
"Na pláži kousek od vašeho domu je jeskyně, kde jsme měli hodně dobře schované výbušniny, poslední, co po Honzově partě zbyly. Vzal jsem je, nacpal do jídelny, schoval se o kus dál do bezpečí a jakmile vlezli do domu, odpálil jsem to. Sem jsem to musel vzít oklikou, přece jen to vzbudilo pozornost, poslední kus jsem radši doplaval."
"Bála jsem se, že jsi tam zůstal..." špitla.
"Kdyby se jednalo o někoho jiného..." odpověděl také šeptem.
"A teď budeme žít!" řekla a políbila ho.

O dva měsíce později už bydleli celkem šťastně v domě pana Wiesera. Stál na pobřeží, přesně tak, jak si Jana přála, takže ji budil křik racků a ukolébávalo ji šumění moře. Maminka se s tátou snesla celkem dobře, nakonec se naučila vycházet i s jeho přítelkyní Michaelou a ráda hlídala jejich dvouletou dceru Leonu. Vojta se konečně zdál úplně klidný a šťastný a Jana se zbavila neustálého strachu.
Teď zrovna seděla v obývacím pokoji a dívala se na televizi. Měla naladěný elysejský kanál, byl ohlášený projev prezidenta. Byla na Milana zvědavá, jak vypadá, jak se s tím vším vyrovnává. Ovšem jeho projev, ke kterému přišla až když byl někde v polovině, ji zaskočil.
"Z tohoto důvodu chci mluvit o Janě Wieserové. Její dva bratři byli zrádci, ale ji jsme mezi ně nepočítali. Nabídli jsme jí všechno - a ona? Utekla se svým milencem, nepřítelem pořádku, rozvratitelem státu, lupičem a vrahem! Dostala milost a nevážila si jí, chytila nabízenou ruku, aby mohla vlídné vlasti uštědřit políček. Odepřela předat zločince spravedlnosti a raději s ním utekla jako čubka! A proto se ptám vás, a vy sami si odpovězte: je v naší krásné vlasti místo pro někoho takového? Toto neříkám jako prezident, ale jako pobouřený a znechucený občan: dobře, že je pryč! Dobře, že nevychovává své parchanty mezi krásnými a šťastnými dětmi Elysia! Dobře, že byla odstraněna, jako zhoubný nádor!" bouřil Milan.
Jana si povzdechla. Ano, možná tohle všechno udělala, ale zachránila tím lidský život a to jí za to stálo. Díky tomu se splnily její sny, narozdíl od snu Elysia ještě nedotčené, a to jí za to stálo. Mohla díky tomu zůstat sama sebou a zůstat člověkem a to bude vždycky stát za to.
Vypnula televizi, ale Milanův obličej jí ještě nějakou dobu zůstal před očima. Vypadal vyčerpaně, utrápeně. Snad začínal chápat, co znamená pokračovat ve snu Elysia, i když je ten sen pokřivený a zničený. A ona byla ráda, že odmítla nést to břemeno s ním. Zvedla se a vyšla na terasu, kde stál Vojta. Objal ji kolem pasu. Kdesi nad nimi zakřičel racek a mořský vánek jí odvál z hlavy všechny smutné myšlenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama