Zrádkyně milosti - 2. část

6. ledna 2008 v 19:43 | Lomeril |  Kratší povídky
2. část

Během dalších pěti měsíců se její zpočátku křehké přátelství s Vojtou utužilo. Půjčovala mu své oblíbené knihy, chodívali se spolu projet na plachetnici, ona ho naučila petanque a on ji na oplátku šachy. Večer, když s maminkou seděli v salónu, hrávala na klavír, Vojta zase pomáhal v domě, kde mohl.
Jaro se přehouplo do léta, které se už samo chýlilo ke konci, a Jana pocítila, že jí s Vojtovým příchodem ubylo starostí. Když si s něčím nevěděla rady, zašla za ním, už se s tím nemusela poprat sama. Díky tomu byla klidnější a spoustu problémů zvládala lépe i bez jeho pomoci.
Právě seděla ve svém pokoji a snažila se zformulovat svoje pocity do deníku. Otevřeným oknem k ní slabě doléhala zahradníkova sekačka, se kterou pracoval někde na druhé straně domu. Vojta právě natíral kůlnu na nářadí a maminka si šla zdřímnout. Jana měla puštěné rádio, kde právě dozpívala nějaká populární zpěvačka. Po vteřině ticha zapípala znělka zpráv a Jana si povzdechla. První zprávy byly vždycky věnovány hrdinům, kteří se dnes a denně přičiňují, aby sen Elysia žila a fungoval dál, dnes se mluvilo o ředitelce masokombinátu někde na východě země, ale Jana ani nezaznamenala, co tak důležitého udělala.
Pak se pro kontrast většinou přecházelo k nepřátelům státu. Byly doby, kdy se v tomhle momentě zvedla a rádio vypnula, aby nemusela poslouchat nepříliš lichotivé projevy na adresu svých bratrů a přátel. Dnes už jí to bylo jedno.
"Dnes dopoledne byl také odsouzen Vojtěch Jirotka," předčítal neosobní ženský hlas, "známý nepřítel pořádku, rozvratitel státu, vrah a lupič. Proces se odehrál v jeho nepřítomnosti. Jirotka, po předložení pádných důkazů, neměl, v naší spravedlivé zemi ani mít nemohl, naději na jiný rozsudek než ten, který nad ním byl vyřčen, a to smrt. Na Jirotkovu hlavu je vypsána odměna a uvědomujeme všechny pravé občany Elysia, že není zločinem zabít někoho, jako je tento vrah. Zároveň byl zatčen Jirotkův bratr Libor, který je ve vážném podezření z protistátní činnosti..."
Jeho bratr! Vojta se o něm nedávno zmiňoval, prý je ženatý. Chudák jeho žena. A Vojta odsouzený k smrti...
S radostí oznamujeme, že krutý odrodilec, to vlče, které se pokusilo roztrhat vlastní matku, Petr Wieser, rozvratitel státu a nepřítel pořádku, byl dnes ve čtyři hodiny ráno na nádvoří zelenovské věznice oběšen. Popravě byl přítomen Milan Karas, muž blízký zesnulému prezidentovi a dříve blízký i nelidskému vrahovi. Těsně před vykonáním trestu přistoupil k odsouzenci a zeptal se ho, proč to udělal. Zločinec pyšně odmítl možnost omluvy a alespoň maličkého očištění své památky a hlasem plným pohrdání řekl:
"A ty se ještě ptáš?"
Hlásili to právě z tohohle rádia a ona seděla v téhle židli, objímala si kolena a plakala. Byla na to tehdy úplně sama a nevěděla, co dál.
"Slečno Wieserová, přišli dneska ráno k sousedům. Zastřelili Elišku i Jeníka a Semperovy zatkli. Já... já myslela, že byste to chtěla vědět."
Neměla tehdy sílu vyptávat se paní Koldové, sousedky Semperových, na podrobnosti. Elišku a Honzu zabili, Petr byl pryč a ona nevěděla, kdy dojde na ni.
"Jani? Právě hlásili, že chytili a zastřelili nějakého Jakuba Wiesera, není to žádný tvůj příbuzný, viď že ne?"
A její spolužačka Laura, vyplašená, s otázkou, která byla spíš zoufalým přáním....
Má tohle zažít znovu? Nebo donutit maminku, aby slyšela z rádia triumfální zprávu o smrti toho posledního dítěte, které jí zbylo? To přece nejde. Co teď?
Náhle si uvědomila, že musí být jediná v domě, kdo to slyšel. Mohla by mlčet, doufat, že sem nepřijdou, neříkat jim nic. Ne, to taky nejde...
Vypnula rádio a uvažovala, kdy a jak to Vojtovi šetrně sdělit. Nakonec se rozhodla pro večeři. Deník se najednou psal lehce, zaznamenávala tam všechny rozbouřené pocity, vzpomínky na ty, které už ztratila i ty nepatrné naděje, které si stále hýčkala. A strach a nejistotu, své dva neodbytné společníky, kteří na dlouhých pět měsíců ustoupili do pozadí a i když se jich nikdy úplně nezbavila, ve Vojtově společnosti si je neuvědomovala tak palčivě.
Nevěděla, kolik uběhlo času, než uslyšela gong, oznamující večeři a sešla do jídelny jako ve snách. Ani nevnímala, co jí. Po dezertu se jako obvykle odebrali do salonu se sklenkou vína. Maminka se dnes omluvila, že jí není dobře, a nechala je o samotě.
Jakmile se za Robertem zavřely dveře, zavládlo ticho. Jana seděla na pohovce, přesně jako při posledním rozhovoru s Milanem. Vojta stál u krbu, levou rukou se opíral o krbovou římsu, v pravačce držel sklenku s vínem a díval se do plamenů.
"Co s tebou dneska je?" začal.
"Ty jsi neslyšel zprávy, viď?" odvětila a vzápětí si v duchu vynadala. Nikdy neměla talent na začátky konverzací, ale tohle bylo i na ni trochu moc.
"Ne, neslyšel, říkali něco zajímavého?"
"Oni... odsoudili tě k smrti. Proces se odehrál ve tvé nepřítomnosti. Odsoudili tě k smrti a zatkli i tvého bratra," řekla pomalu, jakoby proti své vůli.
Vojta při první větě prudce zvedl hlavu, ale pak ztuhnul a nepohnul se ještě dobrou půlminutu poté, co domluvila. Nakonec zamrkal a několikrát se nadechl, jako by se probouzel ze spánku.
"Musím pryč," řekl.
"Neblázni!" vykřikla Jana, vstala a přešla až k němu.
"Jestli mě tu najdou, popraví tebe i tvojí maminku a to nemůžu... kvůli mně nesmíte..." zašeptal nesouvisle.
"Vojto! Vojto! Podívej se na mě! Oni tě tu nenajdou. Kam chceš jít? Jakmile odsud odejdeš, chytí tě a zabijí."
"Já nevím, ale pokud by se vám mělo něco stát... nesnesl bych to," odvrátil se od Janina obličeje a zadíval se na koberec.
"A co tam venku chceš dělat?" začínala si Jana zoufat.
"Cokoliv proti nim. Třeba jít a zabít prezidenta jako Petr nebo něco podobného. Cokoliv," zopakoval a hlas mu náhle ztvrdl. Chvilka slabosti byla zřejmě pryč a Vojtovi se vracelo jeho staré odhodlání. Jeho slova ovšem měla na Janu zvláštní účinek.
"Jako Petr?" vybuchla, "Ty chceš udělat to, co udělal Petr? A čím tím docílil? Ničeho! Jsme pořád v tom stejném srabu jako tehdy! Petr umřel pro nic za nic! Žádný lepší svět nepřišel!"
Během jejího křiku přešel ke stolku, odložil na něj sklenici, vrátil se ke krbu, z římsy sejmul zarámovanou fotografii Jany, Elišky, Honzy, Petra a Jakuba a dlouze se na ni díval.
"Něco jsme přece jenom dokázali. Byli jsme svobodní. Mohli jsme volně dýchat," řekl spíš pro sebe.
"Na chvilku, než půlka pomřela a druhá půlka se dala na útěk!" vztekala se Jana.
"Ale umřeli svobodní, všichni," odpověděl s očima stále upřenýma na obrázek.
"Copak to nechápeš?" mávla rukou k rámečku v jeho ruce, "Oni všichni umřeli úplně zbytečně! Nic se nezměnilo a nic se nezmění, ani když umřeš ještě ty."
"A co po mně vlastně chceš?" zvedl dopáleně hlavu.
Janin oheň najednou jako by vyhasnul. Nejistým krokem přešla k pohovce, sedla si a zabořila obličej do dlaní. Neznala odpověď na jeho otázku, pokládala ji sama sobě od chvíle, kdy slyšela tu zprávu v rádiu. Co vlastně chce?
Slyšela, jak si sedl vedle ní. O chvilku později ji neobratně pohladil po rameni.
"Promiň," zašeptal sotva slyšitelně.
Zvedla hlavu a utrápeně se na něj usmála. Byl to jen chvilkový záblesk, než znovu nasadila smutný a ustaraný výraz.
"Co teď?" pípla jako vystrašené děcko.
"Nevím," zavrtěl hlavou.
Teď to byla Jana, kdo se natáhl pro fotografii pěti mladých rozesmátých lidí.
"Když jsem Elišku viděla naposledy, vyprávěla mi, že Petr chtěl utéct, ale ona mu to rozmluvila. Měl v plánu sednout na naší plachetnici a odplout někam do ciziny."
Otočila se k Vojtovi a podívala se mu přímo do očí. Tohle musel rozhodnout on. Byl to návrh, a podle Jany dobrý návrh, ale jemu nechala právo veta.
Na Vojtovi bylo vidět, že bojuje sám se sebou. Kousal si ret, mnul si čelo a mračil se. Nakonec nečekaně vyskočil, až sebou Jana leknutím škubla.
"Vaší plachetnici použít nemůžeme, ale v přístavu určitě kotví lodě, které plují někam za hranice, ne?" zvedl tázavě obočí.
Jana se uvolnila a rozvalila se na pohovce. Pak se rozesmála s hlubokou úlevou, že ta chvíle, kdy padalo rozhodnutí, je za nimi, docela stejně jako ten den, který se zdál být milion let zpátky, kdy zoufalý Vojta přišel do jejich salonu.
"Ano, jsou tam. Navíc pan Hlavsa, kapitán Mečouna, by něco takového nedělal poprvé a je to náš známý," odpověděla nakonec.
Vojta si k ní přisedl a ještě dlouho rozebírali každý detail rodícího se plánu. Když šli kolem půl jedenácté do ložnic, bylo všechno podstatné už vyřešeno. Janě se ještě nechtělo do postele a tak si vzala knihu a sedla si do křesla. Neprokousala se ani první kapitolou, když někdo zaklepal na dveře.
"Dále!" zavolala udiveně.
Dveře se pootevřely a dovnitř vklouzl Vojta.
"Co tu děláš?"
"Já... můžu si sednout?" ukázal na prázdné křeslo proti Janě.
"Beze všeho," přisvědčila.
"Víš... nemusela jsi mi to říkat. Ani to o Liborovi. Tak jsem ti za to chtěl poděkovat..." soukal ze sebe rozpačitě a provrtával při tom pohledem svoje ruce.
"A kvůli tomu jsi přišel? Jen abys mi poděkoval?" nechápala Jana.
"Ne, to ne. Pamatuješ, jak jsi mě prosila, abych ti řekl, jak Jakub umřel?"
Překvapeně přikývla a Vojta pokračoval:
"Měli jsme za sebou úspěšnou akci, zničili jsme falešná svědectví k nějakým zmanipulovaným procesům. Jeli jsme na základnu, já, Jakub a Honza. Měli jsme dobrou náladu, smáli jsme se a najednou jsme před sebou viděli zátaras. Vyskákali jsme z auta a oni do nás začali pálit. Já a Honza jsme skočili vlevo, kde jich bylo míň, ale Jakub to vzal vpravo. Neviděl jsem přímo jak to koupil, ale slyšel jsem, jak se radují a věděl jsem, co se stalo. Honza někam zmizel a já myslím, že on to tehdy viděl. Ale to jsou jenom dohady."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama