Zrádkyně milosti

6. ledna 2008 v 19:41 | Lomeril |  Kratší povídky
Tak a je tu další povídka, volné pokračování Rozvratitele státu :-)

Mrtví, ozývalo se Janě v hlavě. Oba jsou mrtví a maminka je pryč. Zajela si prsty do vlasů. I po třech týdnech od smrti prezidenta, kdy neustále čekala na pomstu pohlavárů, ji bolest spalovala jako oheň. Její bráškové, potrhlá dvojčata, duo desperados, byli navždy pryč. Jeden odjel bojovat proti režimu a padl, druhý po jeho smrti spáchal úspěšný atentát na prezidenta a nakonec za to byl i pověšen. Samozřejmě po sáhodlouhých výsleších a mučení, i když to si jen domýšlela ze zmínek maminčiných přátel.
Zvedla oči a uviděla fotografii pěti mladých lidí. Ona sama stála úplně vpravo a tehdy se ještě smála. Bylo jí na tom obrázku čtrnáct. Vedle ní stála Eliška, milá hodná Eliška, tehdy osmnáctiletá. Eliška, kterou zabili, když se snažila chránit vlastní rodinu. Řekli Petrovi, že je mrtvá? Nebo umíral s nadějí, že jeho dívka bude žít v lepším světě? A vedle Elišky její bratr Honza, kterému říkali Vostrej. Schoval se u svých rodičů a našli ho tam. Prý ho dostali jen pár minut po Elišce. A nakonec její bráškové, dvojčata, tmavý a světlý. Jakub, černý jako noc, první z nich, který odešel, a Petr, zlatovlasý jako andělíček, poslední, který musel před smrtí nejvíc vytrpět.
Maminku dlouho vyslýchali, bez násilí, na to měla moc vlivných přátel, ale důkladně. Nakonec se zhroutila a teď bydlela u přátel. Jana tam mohla jet s ní, ale věděla, že si to s ní přijdou vyřídit a nebude to nic pro chudáka maminku. Musí to přestát. Slyšela dole zvonek. Zhluboka si povzdechla, ale nepohnula se. Někdo zaklepal na dveře.
"Dále!"
Do pokoje nakoukla služebná.
"Slečno, přijel nějaký pán a chce s vámi mluvit," oznámila.
"Hned jsem dole, jen se trochu upravím. Vyřiď mu to, Alice, buď tak hodná," vstala unaveně a přešla do koupelny.
Zrcadlo jí ukázalo vyčerpanou tvář kdysi bezstarostné školačky. Od té doby, co musela opustit internát, jí vlasy zplihly, pod očima se utvořily fialové kruhy, pobledla a rty zapomněly umění úsměvu. Takhle si svůj život nepředstavovala, jenže její bratři a přátelé se jí nikdy neptali, jestli náhodou nechce žít stejně jako její spolužačky. Jestli vůbec chce být sestrou psanců.
Prohrábla vlasy hřebenem, urovnala hnědou sukni a přes košili přehodila semišové sáčko. Pak se vydala do salonu.
"Ahoj, Milane," poznala dalšího z matčiných prominentních přátel.
Celkem mladý muž, mohl mít o něco víc než třicet let, vstal, když vešla, a podal jí ruku.
"Rád tě vidím, Janičko. Je mi líto, co se stalo," řekl.
"Posaď se. Doufám, že ti nabídli něco k pití," ukázala na křeslo a sama si sedla na pohovku naproti.
"Ano, váš personál je velice příjemný," usmál se nervózně.
"Tak vyklop, proč jsi přijel," pobídla ho.
"Asi tušíš, že kvůli Petrovi a Jakubovi. To, co udělali... nemá obdoby. Přirozeně Státní rada bezpečnosti požadovala tvoje uvěznění nebo aspoň přísné sledování spojené s omezením svobody pohybu. Zamítl jsem to..."
"Jak se ti to povedlo?" zvedla obočí, první známka zájmu od chvíle, co přijel.
"Před několika dny bylo dohodnuto, že se stanu novým prezidentem."
Tak tohle jsou ty naše svobodné volby, pomyslela si, ale Milan mluvil dál.
"Získal jsem pro tebe milost. Můžeš se vrátit do školy, seženu místo v lázních pro tvojí maminku, cokoliv budeš chtít. Žádné sledování, žádné odposlechy," usmíval se povzbudivě. Jana se nepohnula.
"To nemá smysl. Maminka zůstane u Kohoutových ještě nějakou dobu, je jí tam dobře, a pak si ji vezmu zpátky sem. Do školy už nejdu. Děkuji za ty odposlechy a to sledování. Co za to?" zeptala se přímo, věděla, že je to další bod programu.
"Víš, Jani, už dlouho se na tebe koukám a jsi vážně pěkná holka, tak si říkám, kdybys chtěla..." vykoktal.
"Nechtěla, Milane," usekla jeho ubohý monolog.
"A... jistě... chápu..."
Nechápeš, pomyslela si, nemáš ponětí, proč by tě holka v celkem zoufalé situaci mohla odmítnout. Nevíš nic o hrdosti ani o lásce...
Zavládlo ticho, které nakonec přerušil zase Milan.
"Byl to ten... Honza? Měla jsi s ním něco?"
Zavrtěla hlavou a oči se jí zalily slzami. Honza se jí kdysi líbil, to ano, ale měla přítele ve škole, tedy už neměla, rozešli se pár dní před Jakubovou smrtí. Milan nechápal, že se stal nástupcem vraha jejích bratrů a Honzy s Eliškou, kteří byli svým způsobem také její sourozenci, tuhle formu lásky nebral v potaz.
"Rozumím. Raději půjdu," poklepal ji po ruce a zamířil ke dveřím.
"Milane!" zastavila ho po pár krocích.
"Ano?"
"Zkus vládnout lépe než Ivan, prosím tě o to," zašeptala Jana.
"Ivan se zdál silnější, než ve skutečnosti byl. Čekali od něj příliš. Já to zvládnu lépe, neboj se. A kdybys třeba změnila názor..."
"Nezměním, nesnaž se," řekla důrazně.
S trhnutím se probudila. I po půl roce se jí tahle vzpomínka vracela ve snech. Nevěděla proč. Snad proto, že tehdy si uvědomila, že jsou skutečně mrtví a že zůstala jako poslední, bez pomoci. Snad proto ji ten sen trápil hlavně když byla v domě sama. Od maminčina příjezdu před třemi týdny se vzpomínka na ten rozhovor ozvala poprvé.
Škvírou mezi závěsy se do pokoje dralo sluneční světlo. Vyklouzla z postele a pustila teplé paprsky časného jara dovnitř. Pak vyšla na balkón a zhluboka se nadechla. Kdesi nad ní zakřičel racek a vítr jí odvál z hlavy všechny zlé myšlenky. Moře a křik racků... objevovali se i v jejích nejranějších vzpomínkách, proplétali se jejím dětstvím a podbarvovali její dospívání. Teď, když musela být velká a zodpovědná, ale pořád se budila ze spaní jako malá holka, jí vraceli vnitřní klid. Byli pořád stejní jako kdysi, vláda a režim nad nimi neměli sebemenší moc. Byli součástí jí samé. Na internátu, kde do nich horem dolem tloukli lásku k vlasti a vítězství velkého snu, žádní racci nebyli, ani moře. Tam bylo ticho.
"Slečno, přijel nějaký pán a chce s vámi mluvit," ozval se z pokoje hlas služebné.
Jana sebou vyděšeně škubla a vzpomínka na sen jí projela jako nůž.
"J-jistě, hned jsem dole, Alice," vykoktala a bleskurychle se začala oblékat.
Téměř neučesaná a v domácích šatech seběhla do salonu. Mladý muž, který tam seděl, se od Milana nemohl lišit víc. Světle oříškové vlasy se tvářily, že pěkných pár dní neviděly hřeben a pěkných pár týdnů nepotkaly nic jako nůžky. Blankytné oči se dívaly unaveně a zoufale z pohublé opálené tváře. Měl špinavé šaty a několikadenní strniště na bradě.
"Dobrý den," pozdravila.
"Dobrý den," vstal, když si jí všimnul.
"Posaďte se, prosím. Kdo jste?" zeptala se zvědavě, i když odpověď začínala tušit.
"Jmenuji se Jirotka, Vojtěch Jirotka. Znával jsem vašeho bratra Jakuba a jeho společníka, Honzu Sempera. Od jejich smrti jsem na útěku a zaslechl jsem, že tenhle dům není sledovaný. Nechci moc, jen trochu jídla, přístřeší na jednu, dvě noci a nějakou vodu na umytí, to je všechno," prosil.
"Není sledovaný. Ovšem chtělo to odvahu, jít sem. Mohla jsem vás klidně udat. Už teď zrazuji milost, kterou jsem dostala po Kubově a Petrově smrti," odpověděla docela klidně.
"Schováte mě?" položil docela prostou otázku.
"Vojto! Vojtíku, ty jim ještě utíkáš? Myslela jsem, že už tě dávno chytili!" ozvalo se náhle za jejich zády.
"Paní Wieserová, rád vás zase vidím!" zasmál se návštěvník a než se Jana stačila vzpamatovat, padli si s maminkou do náručí.
"Mami?" zvedla Jana tázavě obočí, když se odtrhli.
"Vojta tu byl pečený vařený, tu zimu než Kuba odešel s Honzou. Ty jsi tehdy byla samozřejmě na internátě, nemohla jsi ho tu potkat. Takže k nám teď přišel bydlet?"
Řekla to, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, ubytovávat nastálo psance. Jana zaváhala. Koneckonců, bydleli na samotě, tři kilometry od nejbližšího lidského obydlí. Měli dva sloužící, kuchařku a dvakrát týdně dojížděl zahradník, manžel služebné Alice. Kuchařka a matčin komorník Robert bydleli přímo v domě a jak oni, tak Alice s manželem, jim byli stoprocentně věrní. Návštěvy k nim nejezdily. Nikdo by ho tu nenašel.
Vycítila, že se na ni dívá. Musel poznat, že maminka v domě dávno nemá hlavní slovo. Setkala se s jeho pohledem.
"Risknete to?" zašeptala.
" nemám co ztratit," odpověděl.
"Vezmete si Kubův starý pokoj," řekla a odešla dát Alici potřebné pokyny.
Zakázala si nad tím rozhodnutím přemýšlet, věděla, že by pak možná ztratila odvahu. Potřeboval je, dovedla si představit, že i jeho vlastní rodina se k němu postavila zády. Ale rodina jeho přítele, která byla odmítnuta samou milující vlastí, přehlížená a zapomenutá, se ho prostě musela ujmout. Nemohla nechat bez pomoci vyvržence, podobného tomu, který nedávno přišel o život.
Když vešla zpátky do salonu, usmála se a Vojtěch jí její úsměv oplatil. Pak ho kriticky přejela pohledem.
"Vypadáte strašně," prohlásila.
Oba se rozesmáli, s úlevou, že ta chvíle, kdy padalo rozhodnutí, je za nimi.
"Ale proč si vy dva vlastně netykáte?" zamračila se lehounce maminka.
Vojtěch a Jana se po sobě podívali, pokrčili rameny a kývli.
"Pojď, ukážu ti koupelnu a najdu ti nějaké Kubovy nebo Petrovy věci. A pak ti přistřihnu vlasy," dodala Jana.
O třičtvrtě hodiny později už seděl na židli v jídelně, na sobě Jakubovy džíny a Petrovo tričko, kolem krku uvázaný ručník a Jana kolem něj poskakovala s nůžkami a upravovala mu vlasy.
"Tak, to je o moc lepší," usmála se Jana a poodstoupila pár kroků, aby mohla zhodnotit svoje dílo.
"Takhle ti to sluší," dodala.
"Totéž bych mohl říct o tobě," stáhl ze sebe Vojtěch ručník.
"Brzdi, kovboji, tady je velice špatné podnebí pro romantiku," zažertovala.
"Děkuji - za všechno," řekl.
"Byl jsi s ním?" zeptala se náhle a nepochopitelně.
"Cože?"
"Byl jsi s Jakubem, když umřel?"
Tvář ještě před momentem veselá a uvolněná se během vteřiny stáhla a vypadala téměř hrozivě. Přikývl.
"Jak se to stalo?"
"Vážně to chceš vědět?"
Na chvilinku se zamyslela než odpověděla.
"Ano, vážně to chci vědět."
Zavládlo ticho. Vojta se díval z okna a pak zavrtěl hlavou.
"Ne, teď ne. Někdy ti o tom povím, ale teď ne."
"Jak myslíš," pokrčila Jana naoko lhostejně rameny.
Chvíli nejistě přešlapovala na místě a pak vyrazila z pokoje. Doběhla až na pláž, tam si sedla do písku a rozplakala se. Přišla si tak malá ve velkém světě, chtěla, aby byli bráškové zpátky, dokonce by i uvítala návrat na internát, jen ne tenhle zlý sen. Nechtěla už být zodpovědná za nic, nechtěla se starat o maminku, nechtěla schovávat Vojtu, nechtěla ani žít sama. Přála si, aby mohla být zase dítě, nechápala, jak mohla být tak hloupá a těšit se "až bude velká". Nahlas vzlykala, tvář skrytou v dlaních, dokud necítila, jak se pomalu uklidňuje. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Nedaleko od ní se procházel racek.
Posmutněle se usmála a otřela si oči. Záviděla tomu rackovi, který má sice tvrdý život, ale žádná přání, žádné nenaplněné touhy, rackovi, kterého sice stravuje hlad a zima, ale ne vnitřní neklid a nespokojenost. Racek si nestěžuje, i když by měl na co. Neví, že by si mohl stěžovat. Zatímco ona mohla mít všechno a odmítla to. Čest, loajalita, věci také rackům neznámé. Racek bojuje, aby se měl co nejlépe, za každou cenu. Jenže může člověk udělat to samé a zůstat člověkem? Může zahodit lásku, ideály, čest, věrnost, smysl pro krásu nebo soucit a nezahodit při tom i část lidskosti? A proč musí skutečnost, že je člověk člověkem, v některých chvílích tak moc bolet?
Vstala a začala přecházet sem a tam. Nohy se jí bořily do písku. Zula si boty a seběhla až do studené vody. Věděla, že se chová dětinsky a že se může nastydnout, ale odmítala na to myslet. Kdesi nad ní zakřičel racek a mořský vánek jí z hlavy pomalu vyháněl všechny smutné myšlenky. Ne, nebude na to myslet. Ona bude žít, slíbila si to po Petrově smrti, slíbila sobě i jejich památce, že zůstane naživu za každou cenu.
Skutečně za každou? Právě dala svůj život v sázku, ukryla uprchlého psance. Odmítla prezidenta, který jí nabízel zajištěný a bezpečný život. Ne, musí svůj slib poopravit.
"Za každou cenu kromě ztráty lidskosti," zašeptala, ale její slova splynula se šuměním větru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama