Velká píseň pouště - 3. část

9. prosince 2007 v 21:25 | Lomeril |  Velká píseň pouště
A bard Lyden vypráví, jak jeho příběh končí.

Egiwin ke mně přiběhl, chytil mě za ramena a v jeho výrazu se zračil strach, láska a naděje.
"Bratře, ve jménu kruhu monaenského tě zapřísahám, pověz mi, do čí moci ji osud zavedl? Kdo ji vězní? Nestalo se jí nic? Prosím, jestli o ní víš cokoliv, cokoliv, řekni mi to!" zatřásl se mnou.
Prudce jsem odstrčil jeho ruce, až se zapotácel. Zmocnil se mě vztek. Ani láska, ani strach ho neopravňoval k tomu, aby se mnou zacházel jako s obyčejným rolníkem.
"Pokud to byla půvabná dáma, oblečená v zelené, která bydlila ve velké ložnici s okny do dvora a s gobelínem, který zobrazoval dobytí Nas`gobethu..."
"Ano, ano, to byla ona!" vykřikl Egiwin.
"... pak padla do mých rukou a našla útočiště v mém stanu."
Rozhostilo se ticho. Egiwin těkal pohledem ze mne na knížete a nazpátek. Penwien sotva zadržoval smích. Vasa si mě bedlivě prohlížel.
"Lydene, pojď se mnou," řekl kníže nakonec.
Odvedl mě do vedlejší místnosti.
"Lydene, tvůj předchůdce, bard Ofra, si kdysi vyžádal právo, jaké nemá obdoby. Ve všech zemích když chce někdo propustit zajatce knížecí, válečnické nebo bardské krve, musí nejdřív žádat souhlas knížete. Ale na barda knížete Birlenů se tento zákon nevztahuje. Ta dívka je ve tvých rukou a žádná moc na světě ti nemůže nakázat, aby sis ji ponechal nebo se jí vzdal. Ale já tě prosím, abys ji nepouštěl. Je to dobré rukojmí," řekl kníže.
"Pane, já s ní neudělám nic, s čím bys nesouhlasil, a cokoliv rozkážete, to splním," odpověděl jsem. Bál jsem se, že bych udělal nějakou chybu. Kníže si jistě poradí lépe, je zkušenější, řekl jsem si. Knížeti v očích jakoby zahořel plamen.
"Znamená to, že se vzdáváš svého práva?" zeptal se hladově.
"Jen pro tuto dívku," odpověděl jsem opatrně. Lekalo mě, jak dychtivý byl.
"Přísahej!" rozkázal.
Zaváhal jsem. Ale koneckonců byl to můj kníže a já jsem mu věřil.
"Přísahám," odpověděl jsem.
"V tom případě ji nepropouštěj. Dej ji pečlivě střežit a pojede s námi. Nehne se z tvého stanu. A o té přísaze nikomu neříkej. Nemusí to vědět. Běž za ní, já to s Egiwinem vyřídím," řekl s širokým úsměvem.
Odešel jsem, aniž bych tušil, že jsem právě udělal něco strašného a následky té přísahy ponesu do smrti. Vstoupil jsem do stanu. Tillea tam seděla a zřejmě na mne čekala. Podívala se mi do očí a smutně se usmála.
"Takže to víš. Co se mnou teď uděláš?"
"Zatím nic. Jen bych se tě rád zeptal na Egiwina," posadil jsem se proti ní.
"Ty ho jako bard musíš znát lépe než já."
"Máš se za něj provdat," připomněl jsem.
"To nic neznamená. Otec má kromě mne další čtyři dcery a je rád, že mě může provdat za váženého muže z dobrého rodu. Egiwin mě má rád, můžu s ním být šťastná stejně jako s každým jiným," pokrčila rameny.
"A ty? Máš ho ráda?"
"Zatím nevím. To snad ještě přijde..." zadívala se někam za moje rameno.
"A jestli někdy potkáš velkou lásku, které se nelze bránit a která vezme do zajetí tvé srdce a tvůj rozum a ty nebudeš schopná myslet na nikoho jiného, budeš toužit po tom muži, ale budeš připoutána k Egiwinovi - co pak?"
Nevěděl jsem tehdy, proč to říkám, ale snad jsem si začal uvědomovat, že mě právě taková láska pokouší. Ji moje slova zřejmě zaujala. Podívala se mi zkoumavě do tváře, ale já jsem se jejím očím vyhýbal.
"Pokud by taková láska přišla, pak bych musela sklonit hlavu a zůstat tam, kam mě postavila povinnost dcery k otci a poddané ke knížeti a musela bych jen doufat, že mi bolest utrhne srdce, abych klidně odešla mezi své předky bez újmy na cti," odpověděla.
Po těch slovech jsem ji opustil a uběhlo několik dní, kdy jsem se jí snažil vyhýbat. Ale vždycky jsem se rozhlížel, jestli ji někde náhodou nezahlédnu. Po deseti dnech vydal kníže zničehonic rozkaz k návratu. Vydali jsme se tedy domů.
Egiwin mě prosil, aby se směl ještě jednou setkat s Tilleou. Po poradě s knížetem jsem mu to dovolil, ale pod podmínkou, že budu přítomen celému rozhovoru. Bylo mi ho líto. Přímo z něj sálala ta hluboká láska, kterou Tillea dovedla velice lehce vyvolat a která se tehdy pozvolna zmocňovala i mne, ačkoliv jsem to nepřiznával. Nemohl se nabažit pohledu na ni a přitom hledal v jejím obličeji náznak citu, cokoliv, co by mu dalo naději, že na něj bude myslet. Ale ona s ním jednala jen se zdvořilou vlídností, jakou projevuje dívka, která si je vědoma svých povinností a je odhodlána je splnit jak nejlépe umí. Odcházel na pokraji zoufalství.
Stále mě udivovalo, že se s ní ani kníže ani Penwien nechtějí setkat, ale když jsme přijeli do Hradiště, začínal jsem chápat. Hned po příjezdu mi kníže vzkázal, že se má Tillea na příští večer upravit a přijít na slavnost do velké síně.
Když šla vybírat látku na šaty, šel jsem s ní. Uvolnila se a bylo nám moc příjemně. Smáli jsme se a měl jsem pocit, že by mě snad mohla mít ráda. Dnes mi to připadá jako nevýznamná událost, ale tehdy jsem se celé hodiny zaobíral každým jejím slovem, hledal náznaky, cokoliv, co by mi řeklo, že jí nejsem lhostejný.
Kupoval jsem s ní všechny ty ozdoby a látku, ale když se ke mně připojila, abychom šli společně na slavnost, vypadala jednoduše nádherně. Možná, že jsem ji jen viděl pohledem zamilovaného, nebo byla skutečně tak krásná, to nevím, ale naprosto mě okouzlila.
Švadlena se skutečně činila a volné smaragdově zelené šaty z šustivé látky, pod ňadry stažené zlatou stuhou, ještě zvýrazňovaly její přirozené držení těla. Zlatá spona se vyjímala mezi vysoko vyčesanými kaštanovými vlasy jako světlo v temné noci. Ze šperků měla jen náušnice ze zlatých plíšků, nic jiného nepotřebovala. Ještě dnes, když zavřu oči, tak ji vidím, jak se nesměle usmívá a přijímá mou poklonu.
Na slavnosti jsem seděl po levici knížete, zatímco ji posadili vedle Penwiena. Nechápal jsem proč, ani jsem nechápal přítomnost barda Pralesních Canacha. Jenže mi neušly pohledy, které na ni vrhal Penwien, ani to, že ona je opětovala. Teprve ve chvíli, kdy jsem viděl, jak Tillea se smíchem dovolila Penwienovi, aby jí políbil ruku, jsem pochopil, jak moc mi na ní záleží. Kníže Vasa se blahosklonně usmíval a Canach se tvářil neurčitě zdvořile.
Náhle se kníže zvedl a otočil se k Tillee a Penwienovi.
"Milá kněžno Tilleo, jsem nesmírně rád, že jsem tě mohl poznat a vidím, že chvála, kterou tě zahrnovali hned tři Skuteční bardi, nebyla přehnaná. Na mou spěšnou žádost včera dorazil do města bard Canach s poselstvím od tvého otce. Shodli jsme se, že bard Egiwin pro tebe není vhodným manželem a proto jsem ti vybral jiného muže a jsme si jist, že oba budete spokojeni."
V tu chvíli jsem se zachvěl. Nebylo těžké si představit, že by ani mně ani jí nic neřekl, jen by to dohodl za našimi zády. Čekal jsem začátek dokonale šťastného života, ale dostalo se mi něčeho jiného, něčeho příšerného.
"Jak vidím, s mým synem Penwienem si rozumíš. To mě nesmírně těší, protože podle dohody se za čtyři týdny staneš jeho ženou."
Tillea na chvilku ztratila svou masku dokonalé urozené paní a ten výraz nesmírně radostného překvapení mě ranil hlouběji než cokoliv, co kdy Vasa mohl říct. Přehlušil urážku, které se Vasa dopustil, když mě nepřizval k jednání, žárlivost, která mě společně s vínem rozpalovala, dokonce i trpce zklamané naděje. I kdyby se stala Penwienovou ženou a já věděl, že mě miluje, byl bych šťastný. Ale potměšilý osud mi nenechal žádnou útěchu.
Dodnes netuším, jak jsem přetrpěl zbytek večera. Po hostině Tillea zůstala v nových pokojích přímo v knížecím domě a já vzal Rubínu a jel jsem daleko za město a křičel do noci. Byl úplněk, já klečel na břehu řeky, rval si vlasy, zatínal prsty do písčité půdy břehu, válel jsem se v prachu, kopal kolem sebe a vyřvával jsem ze sebe všechno zklamání, urážku, bolest a nenávist, která se mě zmocňovala. Nenáviděl jsem Vasu, Penwiena, dokonce se mi zdálo, že snad nenávidím i ji.
"Lydene!" zavolal náhle někdo.
Pomalu jsem se zvedl. Kousek ode mne stál Egiwin. Díval se na mne jako na šílence a nejspíš jsem tak taky vypadal.
"Co se stalo?"
"Provdají ji za Penwiena!" zavyl jsem.
Na chvíli zavládlo ticho. Egiwin stál jako přimražený a v mojí hlavě se zrodila příšerná myšlenka. Rázem zmizela celá ta bouře pocitů, zůstal jen chlad. Usmál jsem se.
"Egiwine?"
Škubl sebou jakoby se právě probudil z hlubokého spánku.
"Přišel čas se pomstít. Pomstíme se za to, že nám vzali Tilleu. Zabijeme ty, kteří to způsobili. Vasu i Penwiena. A ji nakonec také... až ji potrestáme za to, že souhlasila. A úplně nakonec zabijeme sebe. Co tomu říkáš, Egiwine?" zašeptal jsem.
Chvíli pozoroval hladinu řeky a pak s úsměvem přikývl.
"Vyvrženci monaenského kruhu. Budou nás nenávidět a odsuzovat, ale odejdeme pokojně. Stálo by to za píseň," řekl.
"Vy blázni! Vy dva hloupí kluci!" ozval se za námi výkřik a ze stínu stromů se vyřítila postava, doběhla k nám a oběma nám uštědřila dva štulce.
Chtěl jsem ji zabít a už jsem měl ruku na dýce, když jsem ji poznal. Byla to Mera.
"Oslové nezvedení, co si myslíte? Copak nemá chudák holka nárok na trochu lásky? Varuji tě, Egiwine, dotkni se ještě jednou té dýky a budeš litovat, že ses narodil! Oženili jste se s ní snad? Řekla vám, že vás miluje? Máte sebemenší právo plést se jí do života? Radím vám dobře, nechte ji na pokoji, nechte ji, ať je šťastná a opovažte se ji znovu rozesmutnit. Jako by se nenaplakala dost! Tak co mi k tomu řeknete? No?" křičela s rukama založenýma v bok, občas nás znovu plácla a my tam stáli jako dva uličníci, bezmocní proti protrženým stavidlům její výmluvnosti, a čekali jsme, až skončí. Konečně si odfrkla a pustila nás ke slovu. A my neměli co říct. Mlčeli jsme a dívali se do země.
"Tak už jste dostali rozum?"
Neurčitě jsem pokrčil rameny. Egiwin přikývl.
"Nebudete se snažit zabít ani Vasu, ani Penwiena, ani Tilleu, ani sebe, ani nikoho jiného, kdo s tím možná mohl mít co dočinění?"
"Ne," pípl jsem a uvědomil jsem si, jací blázni jsme byli. Styděl jsem se, že mě mohlo něco takového vůbec napadnout, že bych mohl být tak krutý a ještě bych mohl strhnout Egiwina s sebou. Začínal jsem chápat zaslepení láskou a jak je nebezpečné a věděl jsem, že to byl jen nedostatek zkušeností, co mi bránilo plně porozumět Ofrovi. Egiwin byl člověk jako já, se stejnými slabostmi a vášněmi, i on podléhal lásce a nenávisti, nezáleželo na tom, v jakém kmeni se narodil. Musel jsem prožít to, co on, abych ho pochopil, ale ve chvíli, kdy jsem ho pochopil, jsme beze slov uzavřeli hluboké a nezlomné přátelství, a v tu chvíli jsem si uvědomil, že by na Egiwinově místě mohl stát kterýkoliv jiný bard, kterýkoliv jiný člověk.
Kdybych nebyl slyšel velká a tajemná slova obřadu přijetí do kruhu bardů, asi bych tuto zkušenost nepochopil tak, jak jsem ji pochopil. Ale protože celý ten obřad je zahalen přísným tajemstvím, nesmím to blíže vysvětlit a mohu jen doufat, že ten, kdo čte tato slova, alespoň trochu porozumí svým vlastním způsobem.
"Výborně, takže jedeme zpátky!" přerušila mé myšlenky Mera a přivedla svého koně.
Když jsme vyjeli na dohled od Hradiště, naskytl se nám strašlivý obraz. Hradiště i přilehlé domy byly v plamenech. Vítr k nám přinášel vzdálený křik.
Na dorozumění mně a Egiwinovi stačil jediný pohled. Pak jsme prudce pobídli koně a na šílené cestě k hořícímu Hradišti jsme předháněli vítr.
Byli to Pralesní, vraždili, pálili, kradli a znásilňovali, kde mohli. Nechápal jsem to, přece jsme se s nimi právě domluvili na svatbě dětí našich knížat. Ovšem moc času na přemýšlení jsem neměl. Ukořistil jsem si meč a začal jsem si probojovávat svou cestu k síni. Rubínu jsem nechal před vraty a vběhl dovnitř. Tam se mi naskytl hrůzný obraz. Napůl oblečený Penwien potřísněný krví tam bojoval proti třem Pralesním a bylo vidět, že sotva stojí na nohách. Egiwin zůstal někde v ulicích, ale i já sám jsem mu byl vítanou pomocí. Zaskočil jsem je tak, že dva padli mrtví, než se vzpamatovali, jeden mojí, druhý Penwienovou rukou. Třetí raději vzal nohy na ramena. Já jsem pomohl Penwienovi do křesla. Měl několik hlubokých šrámů, ale žádný skutečně nebezpečný.
"Co se děje?" zeptal jsem se hned, jak jsme popadli dech.
"Její bratr považuje za urážku to, že jsme ji zajali a pak ji chci za ženu. Někam ji odvlekli. Najdi ji, Lydene! Najdi ji a přiveď jí zpátky!" prosil mě.
Přikývl jsem a opustil jsem ho v síni. Venku ještě čekala Rubína, naskočil jsem a vydal se hledat Egiwina. Našel jsem ho bojovat blízko brány a křikl na něj, ať jde se mnou. V dálce jsme zahlédli skupinu jezdců, kteří se rychle vzdalovali směrem na jihozápad.
Nikdy jsem nebyl vděčnější za Rubíniny rychlé nohy než té noci. Dostihli jsme je ve skalách nad řekou. Zastavili a rozhodli se nám čelit. Byli čtyři a ona, rozcuchaná, vyděšená, s několika škrábanci na tváři a pažích a potrhanými šaty.
"Kdo vám velí?" zeptal jsem se.
"Já, Beria, syn knížete Pralesního lidu," předjel statný mladík.
"Jakým právem odvádíte nevěstu našeho budoucího knížete?"
"Mýlíš se, barde, odvádím jen svou sestru z potupného zajetí."
"Proti její vůli, což znamená, že i proti právu," odpověděl jsem.
"Nekaž mi tu o právu! Já uznávám jen právo silnějšího!" odsekl mi.
"To se docela hodí, nemyslíš? Co bys říkal malému souboji, můj pane?" nadhodil jsem.
"A vítěz odveze Tilleu s sebou?"
"A poražený mu nebude bránit," přisvědčil jsem.
"Počkej, žádný poražený nebude, poražený bude mrtvý," protestoval.
"Nemohu zabít knížecího syna, stejně jako ty nemůžeš zabít barda!" namítal jsem.
"A co kdybychom si navzájem dali svolení, co říkáš? Když oba přistoupíme na boj na život a na smrt, pak to nebude vražda, ale čestná smrt," usmál se a já souhlasil.
Když jsem se připravoval, ještě jsem prohodil k Egiwinovi:
"Kdybych náhodou prohrál, vezmi Tilleu a dostaň ji odtud!"
Nedal jsem mu příležitost odpovědět a postavil se do střehu. Beria byl silný, ale pomalý, a já si ho ze začátku držel od těla a čekal jsem, až se unaví. Pak jsem zaútočil vší silou a tlačil ho dozadu. Začínalo svítat. Beria ustupoval, krok po kroku. Pak se pokusil nějak pozpátku uskočit, snad mě chtěl oběhnout a vtlačit do role ustupujícího, každopádně zapomněl, že stojí zády k útesu. Chvíli vrávoral na samém kraji, ale než jsem ho stačil zachytit, zřítil se do hlubin.
Jako omráčený jsem zíral na místo, kde ještě před chvílí stál, a kolem nás tma ustupovala novému dni.
"To jsem nechtěl. Nechtěl jsem ho zabít, jen odzbrojit," řekl jsem Tillee, která stále seděla ve svém sedle a plakala.
"Já vím. Byla to nehoda a to zopakuji i otci. Nevyčítám ti to. Po tom, co udělal, si to zasloužil," odpověděla tichounce.
"Pojedeme zpátky, čeká na nás Penwien," vložil se do toho Egiwin.
"Je v pořádku?" zvedla Tillea prudce hlavu.
"Měl by být. Když jsem odjížděl, nic mu nebylo.Tak pojď, nesmíme ho nechat dlouho v nejistotě," odpověděl jsem jí a nasedl jsem na Rubínu.

Dál už není co vyprávět. Tillea a Penwien se skutečně vzali a jsou spolu šťastní. Kníže Vasa se nedávno odebral ke svým předkům a tak jsou dnes knížetem a kněžnou Birlenů. Já jsem stále jejich bardem. Neoženil jsem se a nejspíš ani neožením. Často navštěvuji Egiwina a mezi Karilady a Birleny je teď spojenectví. Právě se chystám zvolit si hocha, kterého naučím všechno, co mne kdysi naučil Ofra, a který složí mou část písně. Vím, že jsem jen další v řadě, ale moje jméno bude stát vedle jmen velkých a slavných bardů, a můj hlas snad pomohl několika vojákům připravit se na bitvu. Nesložil jsem mnoho písní a většina z těch, které jsem složil, je věnována naší kněžně, ale i toho mála si cením. Nezpívám je často, protože je v nich celé mé srdce. Bude mi stačit, když jednou, až uplyne mnoho let, a já odejdu navždy, je bude pro radost nějakého chlapce a dívky trylkovat vítr, který k nim zavane z pouště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tosi Tosi | Web | 23. prosince 2007 v 16:36 | Reagovat

Přeji pěkné vánoční svátky,veselého Silvestra a šťastný Nový i nový rok Tobě Barko i všem,kteří navštěvují tento blog(za účelem čtení si povídek samozřejmě,ne k psaní reklam a"řetězových komentářů")!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama