Ztraceni - povídka pro Eillen

13. října 2007 v 10:09 | Lomeril |  Povídky na přání
Povídka pro Eillen, přála si nějaké psycho a zadala mi úvryvek:
Seděl na starém pařezu a klepal se zimou. Nebo snad strachy?
"Neboj se," dodával mu odvahy kamarád.
"Já se nebojím. Já mám jen strach," odvětil .....
Tak a tohle jsem s tím spáchala.

"Pavle, musíš být statečný, ano? Brzy to bude dobré. Martin tě zavede do lesa, schováte se tam oba. Všechno bude v pořádku, už brzy," těšila ho tehdy paní Koubová.
Jenže se ztratili a nic, vůbec nic, v pořádku nebylo.
Měli najít hajného, který tady žil, ale někde špatně odbočili, ani nevěděli kde. Martin na tom byl ještě hůř než Pavel. Martin ten les znal a ještě nikdy se v něm neztratil. Přestože se ho Pavel snažil utěšovat, že to se stane každému, oba velice dobře věděli, že se to stalo v tu nejnevhodnější chvíli.
Zpátky do města by samozřejmě trefili oba. Jenže - proč je vždycky nějaké jenže? - nesměli. Jejich otcové, dva kamarádi už od školy, byli oba partyzáni. Pavlovu maminku už někam odvedlo gestapo, stejně jako jeho starší sestru, a kdyby Pavla nebyly poslaly ke Koubům, odvedlo by ho taky. Kdy přijdou i za Martinovou rodinou, byla jen otázka času.
"Co s námi bude?"
Martin seděl na starém pařezu a klepal se zimou. Nebo snad strachy?
"Neboj se," dodával mu odvahy Pavel.
"Já se nebojím. Já mám jen strach," odvětil Martin.
"Musíme jít dál," napomenul ho jemně Pavel.
"K čemu to bude? Najdou nás, oni vždycky všechny najdou!"
"Musíme jít dál," zopakoval Pavel.
Už mu v hlavě zněla jen ta jediná myšlenka - jít dál, nezastavovat se, nemyslet na to proč a kam utíká, co nechal za sebou a co ho čeká. Nesedět na pařezu a nečekat na smrt. Nezklamat tátu, mámu, paní Koubovou ani nikoho jiného.
"Pavle, já chci domů!" zakňučel Martin, schoulil se do klubíčka a rozplakal se.
V dálce zaštěkal pes a ozval se něčí výkřik. Oba chlapci ztuhli. Poznali rachotivou němčinu a hrůza, která ten jazyk provázela, v nich byla pevně zakořeněná. Martin se rozplakal ještě zoufaleji.
"Pojď!" zašeptal naléhavě Pavel a zatahal ho za ruku. Martin se mu vyškubl, sklouzl z pařezu, přitiskl se k němu jako k poslední záchraně a odmítal se pohnout.
Lesem problesklo světlo baterky.
"Martine, no tak!" začal Pavel pomalu natahovat. Začala na něj doléhat celá hrůza z mužů v těžkých botách, kteří mluvili tím příšerným jazykem. Jestli mají s sebou psy, nikdy jim neutečou. Oni jsou dospělí, silní chlapi, zvyklí jít dlouho a bez přestávky. A proti komu stojí? Proti dvěma klukům, kterým bylo teprve nedávno čtrnáct.
Sklouzl na zem vedle Martina a objal ho.
"Musíme být stateční oba, musíme jít dál!" šeptal, ačkoliv tomu už sám nevěřil a po tvářích mu tekly slzy.
Nikdy neuvidí mámu. Nebude zase tahat Božku za copy. Už nikdy, nikdy, nikdy!
Tohle pomyšlení bývá moc na dospělé chlapy. A jemu bylo čtrnáct.
Hlasy už se ozývaly blízko, zněly vzrušeně, i psí štěkot oznamoval, že jdou přímo ke svým obětem.
Martin už zřejmě nevnímal, jen se díval před sebe a choulil se do klubíčka. Pavel se třásl jako ratlík a plakal jako malé dítě. Hrůza, která ho nepřemohla, když utíkal z domu, která ho nezachvátila ani když odcházel od Koubů, konečně zvítězila. Zavřel oči, když na ně dopadlo světlo baterky a zacpal si uši, aby neslyšel ten vítězný výkřik.
"Hier! Ich habe die Kinder gefunden!"
Chopily se jich silné ruce a odnášely je pryč. Cizí uši nerozuměly česky šeptaným prosbám a i kdyby, stejně by je nezajímaly. Všechno bylo ztraceno.

Oba chlapce později oddělili a Martin Kouba zmizel, pravděpodobně zemřel. Pavel Mitra válku přežil, jako jediný z jeho rodiny, a v roce 1973 zahynul při dopravní nehodě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 otakar přemysl otakar přemysl | 15. října 2007 v 20:47 | Reagovat

Zaujímavé. Dítě v pátý třídě by to nesvedlo líp. Moc psycho to neni, takovej normální příběh z války, kterejch bylo spousty.Nic novýho...

2 Lomeril Lomeril | Web | 16. října 2007 v 18:35 | Reagovat

Dělala jsem, co jsem mohla. Pokud k tomu máš přístup tenhle, tak nevim, jestli má cenu dávat sem tu povídku pro tebe protože ta tuplem nestojí za nic.

3 otakar přemysl otakar přemysl | 19. října 2007 v 15:45 | Reagovat

ale ne, rad se podivam a pridam komentar.premek

4 Eillen Eillen | Web | 6. listopadu 2007 v 18:48 | Reagovat

Tak mě by na ten úryvek třeba nenapadlo vůbec nic, takže smekám Lomeril, halvní je nápad a ten jsi měla :-) a já jsem spokojená

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama