Rozvratitel státu - povídka pro Janel

26. října 2007 v 21:17 | Lomeril |  Povídky na přání
Tak je tu povídka pro Janel, napsaná za jediný večer. Zadání znělo takto:
Tákže, aby tu neměla jen samý psycho :), tak sem taky něco přidám :) Mě by se líbila povídka, kde by vystupovaly nějaký dvojčata..prostředí a žánr, to nechám na tobě. Akorát by to mělo být na motto: Dokud dýchám žiju, a dokud žiju, budu bojovat, abych mohla dýchat.
Tak si to nějak uprav, promysli a sepiš když budeš mít náladu :).
Snad jsem to nějak splnila. Inspiraci mi dal Karel Čapek a kupodivu Večer tříkrálový od Shakespeara, ačkoliv ten s dějem snad kromě těch dvojčat nemá společného nic. Nechtěla jsem tím narážet na nic z historie naší země, ani si to s ničím nespojujte. Postavy mají sice česká jména, ale to nic neznamená. Můžete si tam dosadit jakákoliv jiná jména. Závěr sice nevyznívá úplně tak jak má, ale snad to půjde pochopit.
Dost už prázdných slov, ať za sebe povídka mluví sama.

Dívka, která ležela na pohovce a opírala se mu o hruď, byla skutečně hezká, tmavovlasá, černooká, usměvavá. On sám sice taky nebyl ošklivý, ale měl trochu husté obočí, trochu orlí nos a trochu dlouhý krk. Ovšem jí to nevadilo a proto to nevadilo ani jemu. Měli jeden druhého a nic víc nepotřebovali.
"Petře?" zavrněla.
"Ano, lásko?"
"Myslíš, že Honza a Kuba jsou spolu?" zeptala se.
"Doufám, že ano. Vždycky to byli blázni, místo aby seděli doma a nedělali problémy, musí běhat někde po lese a riskovat krk," odpověděl trochu rozladěně. Snad to téma zrovna nechtěl načínat.
"Ale vždyť dělají správně, ne? Někdo proti tomuhle bojovat musí, ne?"
"Eli, není moje vina, že jsme země úplně zkažená. Já nesedím tam v tom pokoji a nedávám rozkazy. Tak proč bych měl napravovat to, co zkazil někdo jiný?"
"Ale ty ho znáš. Vždyť než se stal prezidentem, chodil sem aspoň jednou do měsíce. Můžeš za ním zajít, říct mu, že je to špatně a aby se nás zastal. Třeba tě poslechne," usmála se a pohladila ho po tváři.
"Neposlechne. Dal by mě zastřelit. To přece víš. A ani by mě nepřijal, ne, když ví, že Kuba je u odboje. Přece jen když je jedno dvojče na jedné straně, sotva může být to druhé na druhé. Jen sníš, jako vždycky," řekl a políbil ji.
"Ale něco přece dělat musíme, nebo nás tu docela udusí!" nadzvedla se na pohovce do kleku.
"Už děláme, Eliško," zvedl se Petr a přešel ke knihovně, "žijeme. A dokud žijeme, můžeme být šťastní. A pokud budeme šťastní, budeme mu vzdorovat. Pojmenoval si svojí zemi Elysium, pche! Vždycky měl zvláštní smysl pro humor. Kdepak, z tohohle Elysia se stává Tartaros!" udělal několik rázných kroků k oknu a prudce rozhrnul závěsy.
Do pokoje padlo sluneční světlo a Petr se zhluboka nadechl slaného mořského vzduchu. Pak se otočil k Elišce.
"Jen se neboj. Můžeme odjet, chceš? Máme přece tu jachtu, odrazíme v noci, pojedeme někam daleko, pryč od tohohle pekla na zemi. Není to problém, třeba ještě dneska. Chceš?"
Dívala se na něj nechápavě, jako kdyby mluvil nějakým cizím jazykem.
"Máš tu bratra! Já tu mám bratra! Nemůžeme je tu nechat!"
"Tak je vezmeme s sebou! I mojí maminku a vaše rodiče! Na lodi je místa dost a dost!" vykřikl nadšeně.
"Pro celé Elysium? Pro všechny ty nevinné lidi, které můžou už zítra zastřelit jen proto, že si při práci zpívali nebo pozdravili souseda? Ti si taky zaslouží pomoc, stejně jako naše rodiny!"
"Musíme myslet přece hlavně na svoje rodiny. Rozneseme do světa zprávy o tom, co se tu děje. Budeme jim pomáhat ze zahraničí, to taky jde! Eliško, já to tu už nesnesu!" posadil se do křesla a zajel si prsty do vlasů.
"Jak to chceš udělat, Péťo? Jak chceš zařídit, abychom se nemuseli dnes a denně bát, že si na nás někdo počká za rohem? Vymyslíme něco jiného, něco lepšího. Nějaký způsob přece musí existovat!"
Chtěl jí odpovědět, ale odněkud zdola se ozval strašlivý, srdcervoucí výkřik, hlas ženy, kterou někdo ohavným způsobem týrá. Oba dva vyskočili a Petr, docela nesmyslně, protože oba ten hlas poznali, zvolal:
"Maminka!"
Vyrazili z pokoje a seběhli schody panského sídla do síně, která se hemžila služebnictvem. Petr chytil za rameno matčina komorníka a zatřásl s ním.
"Co se stalo? Co je s maminkou?"
"Paní dostala nějaký dopis, vykřikla a omdlela. Odnesli ji do salónu," odpověděl vystrašený sluha.
Na nic nečekali a běželi do salónu. Dvě služebné se tam věnovaly šedovlasé ženě, která bezvládně ležela na pohovce.
"Kde je ten dopis?" vyštěkl na ně Petr.
"Pst, pane, nekřičte. Leží támhle na stolku," ukázala jedna ze služebných.
Petr vzal do ruky kousek zmačkaného papíru, trochu ho uhladil a začal číst. Nejdřív se zachvěl. Pak se zapotácel. Nakonec se zhroutil do křesla a skryl hlavu v dlaních.
"Petře! Péťo! Co se stalo?" vykřikla Eliška.
"Buďte tiše, slečno!" okřikla ji služebná.
Petr zvedl hlavu a ztěžka oddychoval. Byl bledý jako stěna a na čele mu perlil pot.
"Péťo..." hlesla Eliška.
"Jakub... umřel. Zastřelili ho..." vydechl a obličej se mu zkřivil potlačovaným pláčem. Rychle odvrátil tvář a zadíval se z okna.
V pokoji se rozhostilo ticho. Služebné zvedly hlavu a ztuhly. Eliška stála na půl cestě mezi pohovkou a Petrovým křeslem, ruce svěšené podél boků a oči se jí leskly.
"A co Honza? Píšou něco o něm?" zeptala se.
Petr zavrtěl hlavou.
"Ano slovo. Zavolej domů, jestli se Vostrýmu Honzovi něco stalo, budou to vědět tam," ukázal na telefon.
Eliška se k Petrovi vrhla jako šílená, objala ho a schoulila se mu na klíně. Pak se zoufale rozplakala.
"Je mi to strašně líto, vážně. Já... vždyť byl s mým bráchou! Byl jako můj brácha!"
"Já vím. Vždyť já to vím. Tak zavolej domů, jestli se nic nestalo Honzovi. Já pak musím brnknout Janě, nejspíš to ještě neví. Chudák, nedivil bych se, kdyby ji vyhodili ze školy... když má bratra zrádce."
Políbil ji do vlasů a otřel jí slzy. Jako ve snách vstala a přešla k telefonu. Zatímco tlumeně mluvila s někým na druhém konci, Petr seděl vedle maminky. Hladil ji po vlasech a přemýšlel, když otevřela oči.
"Péťo! Tak to taky víš! Nechtěla jsem ti to říkat," zašeptala.
"Stejně bych se to dozvěděl. Už nejsem kluk, mami," usmál se smutně.
"Zavolej Janě, ať přijede domů. Chci vás tu mít oba."
"Taky jsem na to myslel. Jen co Eliška zjistí, jestli je Honza v pořádku."
"Je v pořádku," ozval se za jeho zády Eliščin hlas.
"Určitě?" zeptal se ostře Petr.
"Ano," ztišila Eliška hlas, "naši ho viděli. Dneska."
"Pst!" rozhlédl se kolem nervózně, "o tom tu radši nemluv."
Pak zavolal svojí sestřičce Janě na internát a požádal ji, aby přijela domů, jak jen to půjde. Slíbila, že zítra kolem poledne dorazí. Eliška řekla, že se zdrží přes noc a že ji Petr může zavézt domů zítra cestou na nádraží pro Janu.
"Máš pravdu, miláčku, něco se musí dělat," řekl, když vedle sebe v noci leželi.
"Hlavně se ti nesmí nic stát, to už by vaše maminka nepřežila," zamručela Eliška v polospánku.
"Sama si přece říkala, že si zaslouží pomoc všichni, ne jen naše rodiny."
"To ano, ale tohle by byla vražda. Zabil bys ji."
"Třeba se ale má stát právě tohle. Třeba musí pár lidí umřít, aby ti ostatní mohli volně dýchat," pohladil ji po rameni.
"Ale ne my. My nemusíme umřít," zavrněla.
Petr zíral chvíli mlčky do tmy, zatímco Eliška v jeho objetí začala pravidelně oddychovat.
"My možná ne, ale co já?" zašeptal do tmy, ze které nevyšla odpověď.
Druhý den nasedli do auta, ale Petr nestartoval.
"Co se děje?" zeptala se Eliška.
"Vyzvedneš Janu na nádraží a odvezeš domů. Já nasednu do toho vlaku a pojedu dál. Prosím, neptej se proč. Neřeknu ti to. Uděláš to pro mne?" podíval se jí do očí.
"Nemusíš to říkat, tak hloupá nejsem," zašeptala se slzami v očích.
"Uděláš to?" naléhal.
Odvrátila se a podívala se z okénka na stěnu garáže.
"Ano," hlesla téměř neslyšně.
"Děkuji," pohladil ji po ruce a nastartoval.
Cesta proběhla mlčky, Petr nespouštěl oči ze silnice před sebou a Eliška zírala na ubíhající krajinu. Plakala. Docela tiše, nelomcovaly s ní vzlyky, neškytala, nekvílela, kdyby ji neznal, ani by to nepostřehl, ale bylo to tak. Než vystoupí, otře si oči a bude se tvářit, že se nic neděje. Znal ji.
Nezklamala ho a jen trochu zarudlé oči prozrazovaly, že všechno není tak úplně v pořádku. Koupil si jízdenku a čekali. Konečně se vlak objevil v zatáčce. Objal Elišku a ze všech sil ji políbil.
"Sbohem," zašeptala v slzách.
"Víš, že nemůžu jinak," řekl místo pozdravu.
"Můžeš, ale nechceš. Ne, nechci ti nic vyčítat. Mám tě ráda, moc ráda. Dávej na sebe pozor."
Věnovala mu uplakaný úsměv a vyprostila svojí ruku z jeho sevření.
"Tak běž, ať si sedneš. Běž už!" pobídla ho.
Chtěl něco říct, ale slova se neprotlačila přes knedlík, který se mu náhle vytvořil v krku. Radši nastoupil do vlaku, zapadl do prvního prázdného kupé a vyklonil se z okna. Eliška, se slzami už setřenými, vítala jeho sestru Janu a odváděla ji z nástupiště. Jemu věnovala jeden krátký pohled. Zvedl na pozdrav ruku. Pokývla mu a zmizela v podchodu. Vlak se dal do pohybu.
Na sedadle někdo zapomněl noviny. Petr je z nudy zvedl a začal číst. Pořád honili Vostrýho Honzu, Eliščina bratra. Byl tam i Jakubův nekrolog. Nic hezkého. Známý zločinec... rozvratitel státu... nepřítel pořádku... můžeme s ulehčením vydechnout... konečně dopaden... rodina se nevyjadřuje...
Ještě aby se vyjadřovala! pomyslel si Petr. Zabili jste mi dvojče! Víte vy vůbec, co to je, mít dvojče? Je to něco víc, než jen bratr. Je to kus z člověka samého. Zabili jste kus mne! A k tomu se mám vyjadřovat? Nikdy!
Aspoň Honza, Vostrej Honza, tam pořád někde je a čeká na příležitost. A já ti ji dám, Honzíku. Dostaneš šanci a jak tě znám, ty ji nepromarníš.
Opatrně zajel rukou do kapsy kabátu, který visel vedle něj. Byla tam, Kubova stará pistole, maličká, dala se schovat skoro do dlaně. V něm ještě žije poslední kousek Kuby a ten kousek se pěkně pomstí. Nikdo jiný to být nemůže.
Cesta nebyla tak dlouhá. Díval se ven a promýšlel pečlivě každý krok, který chtěl udělat, každé slovo, které chtěl říct. Teprve nevlídné, špinavé nádraží ho probudilo ze snění. Vystoupil a zamířil k nejbližší telefonní budce. V seznamu, který tam ležel, bylo vedle hledaného čísla černým lihovým fixem napsáno v tiskacích písmenech SVINĚ. Pousmál se tomu a zvedl sluchátko.
"Dobrý den, u telefonu Petr Wieser, mohl bych mluvit s panem prezidentem?" ohlásil se s notnou dávkou drzosti.
"Počkejte chvíli, zeptám se ho," ozval se udivený, neosobní hlas.
Tíživé ticho, poslední možnost couvnout. Zoufale chtěl, ale nějaký hluboce zakořeněný smysl pro povinnost ho nenechal. Neosobní hlas se vrátil k telefonu.
"Hned vás přepojím," řekl a o pár vteřin později ze sluchátka zahlaholil známý hlas.
"Péťo! Copak chceš?"
"Chtěl jsem s tebou mluvit, Ivane," odpověděl rozvážně.
"Tak povídej!"
"Osobně," upřesnil Petr.
"No dobře. Zítra v osm, co tomu říkáš? U nás ve vile?"
"To by bylo... výborné," navlhčil si jazykem náhle suché rty.
"Kde bydlíš? Pošlu pro tebe auto," nabízel prezident.
"No, zatím nikde, ale nejspíš hotel Delfín," pokusil se o žoviální tón.
"Tak zítra ve třičtvrtě na osm tam máš limuzínu. Těším se na tebe, starý brachu!" zavolal prezident a zavěsil.
Petr také zavěsil a šel si zamluvit pokoj do Delfína. Pak si šel sednout na Kopec. Kopec byl chlouba hlavního města, park na útesu, který náhle padal do moře. Našel si lavičku až nahoře, kde cítil slaný vítr a kolem něj létali racci. Zapálil si cigaretu a snažil se nevnímat skupinku dětí, které se kočkovaly opodál. Oni si ho taky nevšímali.
Možná to neměl dělat. Možná by to neměl dokončit. Může se otočit a odjet domů k Elišce. A co jí řekne? "Promiň, měl jsem cestu volnou, ale nechtělo se mi." "Měl jsem strach." "Nemohl jsem."
Ne, tohle nemůže. Tamhlety děti musí žít jinak než on. Nesmí se pohádat se svým sourozencem, jestli se postavit proti svojí vládě nebo nějak přežívat a doufat, že se se vším někdo vypořádá za ně. Podíval se na ně a zdálo se mu, že tam vidí chlapce, který přišel z hloubi minulosti, tmavovlasého, který se věčně chce prát. Kousek z Jakuba pořád žil.
"Bráško," usmál se a zamrkal, aby zahnal slzy.
Přelud se vymotal z klubka ostatních a přišel k němu. S každým krokem rostl, až to byl ten Jakub, jak ho viděl naposledy.
"No tak, nebreč, chlape! Jsme to zase my dva, ty a já - duo desperados, pamatuješ? Já tě v tom nenechám! Vzpamatuj se!" houkl na něj Jakub s úsměvem.
Petr se narovnal a přikývl. Zjevení se zase rozplynulo a Petr lačně natáhl z cigarety. Jedna z holčiček k němu přiběhla a napomenula ho vysokým hláskem:
"Nekuřte, pane, to do Elysia nepatří. To dělají jinde."
"Kdepak, je úplně jedno, jestli kouříš, nebo ne. Je důležité, jaká jsi," řekl jí, vstal a přešel k zábradlí na kraji útesu. Holčička se vrátila ke kamarádům a společně se odebrali někam, kde žádný rozvratitel státu neotravuje vzduch kouřem cigarety, která do Elysia vlastně nepatří.
Zítra to udělá. Musí. Nemůže jinak. Už skočil ze skály, nezbývá než dopadnout. Znovu natáhnul kouř, odklepl popel a nechal se ovanout mořským vzduchem. Vítr mu zavál do tváře trochu vodní tříště.
Elysium se zvrhlo, kdysi dokonalá idea skončila, jako všechny před ní a nejspíš i všechny, co ještě přijdou, krachem, tyranií a útlakem. A všichni se tvářili, že je všechno v pořádku. Budou se tak tvářit pořád, i když se je jejich vlastní pán pokusí zadusit. Někdo přece musí bojovat o trochu vzduchu.
Upustil cigaretu a zašlápl ji špičkou boty. Zhluboka se nadechl, vydechl a otočil se k návratu do města.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janel Janel | Web | 6. listopadu 2007 v 20:09 | Reagovat

Jů, děkuju :) to se mi fakt líbilo :) Moc povedený :) Píšeš fakt pěkně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama