Rozvratitel státu - druhá část

26. října 2007 v 21:18 | Lomeril |  Povídky na přání
Druhá část Petrovy cesty.

Prezident držel slovo, limuzína přijela na čas. Nasedl a nechal se mlčenlivým řidičem zavést na předměstí plné nablýskaných aut, uklízeček v uniformách a státníků v oblecích na míru. Samozřejmě zastavili před vilou, kde bylo aut nejvíc a byla nejnablýskanější, uklízečky měly nejdražší uniformy a státník měl oblek od osobního krejčího.
Ivan se od jejich posledního setkání před dvěma lety příliš nezměnil. Možná měl o pár vlasů míň nebo o jedno dvě kila víc, to už Petr posoudit nedovedl. Otcův bývalý spolužák. Zrůda, která už celých sedm let dělala z velkého snu Elysia mrzáka. Jak byl kdysi pyšný, že ten muž, který polyká jeden stát za druhým a tvoří ráj na zemi, mu tyká! Nezbyl ani stín obdivu, který k němu kdysi s Jakubem chovali.
Jeho pracovna byla prázdná, v celém domě bylo málo lidí. Lepší podmínky si přát nemohl. Byli úplně sami.
"Vítej, Péťo!" objal ho Ivan.
"Ahoj, Ivane," odpověděl ledově.
"Jak se máš?" hlaholil dál Ivan, aniž by Petrovu odměřenost postřehl.
"Ujde to. Tak jako ty samozřejmě ne."
"No, doslechl jsem se o té nešťastné události s Kubou. Je mi to moc líto, bohužel, jinak to nešlo."
"Chápu to. Občas člověk prostě jinak nemůže," přikývl a vytáhl pistoli.
Ivan sebou trochu škubl, když ji uviděl, ale pak zůstal nehybný. Nedíval se na hlaveň, namířenou někam na jeho břicho, ale Petrovi do očí. Měl pohled jako krajta.
"Kvůli Jakubovi?" zašeptal.
"Kvůli všem Jakubům," odpověděl Petr.
"Třesou se ti ruce," konstatoval docela klidně.
Petr neodpověděl. Měl strach, že by mu přeskočil hlas. Chytil pistoli lépe a trochu pozdvihl hlaveň.
"Musíš se trefit první ranou, nebo se sem všichni seběhnou a ani se ti to nepovede. Míříš dobře, ale moc se ti klepou ruce. Klidně si klekni támhle ke stolu a podepři si je. I když takhle bys to taky mohl zvládnout. Tak střílej," rozpřáhl Ivan ruce.
"Máš neprůstřelnou vestu!" vyjekl Petr. Nemýlil se, skutečně mu přeskočil hlas.
"Nemám, podívej," rozepnul vestu a ukázal holou hruď.
"Ty se nebojíš?" sklonil Petr udiveně o pár centimetrů zbraň.
"Proč bych se bál? Nic se tím nezmění, přijdou další a sednou si na moje místo. Někdo tam sedět musí."
"Ale budou vládnout jinak!" oponoval Petr.
"To si přeješ? Ano, možná ze začátku. Ale nakonec každý pozná, že stát v čele státu znamená být napůl bůh a to lákadlo... nevíš, jak moc lákavé je nechat se uctívat. O svátcích ti děti přinesou kytičky. Všichni ztichnou, když vejdeš do místnosti. Začnou jásat, když skončíš projev. I když v hloubi duše víš, že tě většina z nich nenávidí, je to úžasný pocit, stát tam a kynout jim jako laskavý pán, který přijímá zaslouženou vděčnost."
Petr užasle sklonil zbraň. Nedokázal nic říct.
"Vidíš? Ani ty mě nedokážeš ohrožovat. I na tebe působí ta moc pozlátka. Jsem pro tebe jako Zeus. A kdo by mohl zabít vládce Olympu?" usmíval se Ivan s fanatickým leskem v očích.
"Jsi šílený. Všichni tě nenávidí!"
"Ne, ne, to ne," mávl rukou, "vždycky tu bude ta skupinka lidí, kteří vycítí svojí příležitost a chopí se jí. Většinu z nich mám za sousedy. Ti jsou spokojení."
"A opustí tě, jakmile se naskytne nová příležitost," odfrkl si Petr s pohrdáním.
"Ano, to ano. Proto se jim ta příležitost nesmí naskytnout."
"Jsi ubožák. Šílený ubožák, odtržený od reality."
"Možná máš pravdu, ale mně to celkem vyhovuje. Tak a dost toho tlachání. Jestli už mi nemáš co říct, tak běž. Mám práci," zapálil si nevzrušeně.
Petr znovu roztřeseně zvedl pistoli.
"No tak, sám se toho bojíš. Nechceš to udělat. Co si pamatuji, měl jsi přítelkyni... jak jen se jmenovala? Eva? Ne, Eliška! Eliška to byla. Chodíš s ní ještě? Přece bys ji tu nenechal," udělal na něj přehnaně vyčítavý obličej.
Zmínka o Elišce už byla na Petrovy pocuchané nervy moc. Pistola mu vyklouzla z ruky a dopadla na koberec. Levou rukou si protřel oči.
"Tak vidíš," shýbl se Ivan s heknutím pro pistoli a položil ji na psací stůl, "a teď, když dovolíš..."
Vtom někdo zaklepal. Petrovi se leknutím udělalo mdlo a tak se opřel o desku stolu.
"Dále!"
Vstoupil muž v elegantním obleku.
"Nějaké zprávy?" zeptal se Ivan unuděně.
"Ano, pane. Jistý zločinec, Jan Semper, známý jako Vostrej Honza, byl dnes v noci dopaden a zastřelen, když kladl odpor při zatýkání. Skrýval se v domě svých rodičů, oba jsou ve vazbě. Odpor při zatýkání kladla rovněž jeho sestra Eliška Semperová, rovněž zastřelena."
"Děkuji vám, něco dalšího?"
"Ne, pane."
"Můžete jít."
Muž se vyporoučel a Ivan si sedl na koženou pohovku.
"Jsou to dobré zprávy, ten chlapík mi dělal problémy už dost dlouho. Znal se s vaším Jakubem, víš to? Toho děvčete je samozřejmě škoda, ale co se dá dělat. Svět je krutý..." natáhl z cigarety.
Rozhostilo se ticho.
"Děje se něco, Péťo?" zeptal se Ivan znepokojeně.
Žádná odpověď.
"Je ti dobře?" zachvěl se mu trochu hlas.
Petr se k němu od psacího stolu otočil. V ruce měl pistoli a v očích smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tosi Tosi | Web | 1. listopadu 2007 v 20:39 | Reagovat

Výborná povídka,líbí se mi její námět.Nepřemýšlíš o tom,udělat z ní nějaký delší kapitolový příběh?

2 Eillen Eillen | 9. listopadu 2007 v 11:52 | Reagovat

Tohle bylo dokonalé. Ten konec se mi prostě líbil. Moc se ti povedl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama