Meditace

21. září 2007 v 15:57 | Můj táta :-) |  Od táty
A ještě jedna povídka od tatínka, než pošlu Colleen další kapitolu Plamene i červánku. Vaše L.

Bylo poklidné nedělní odpoledne a já jsem se docela těšil na svoji pravidelnou meditaci. K meditování jsem se dostal celkem obvyklou cestou. Před několika léty jsem začal cvičit jógu, ale rychle jsem zjistil, že celý ten tělocvik je jen jakýsi fyzický doplněk k duchovním cvičením. Začal jsem se o celý problém zajímat hlouběji, poznal jsem různé školy a názory, vyzkoušel evropské i asijské cesty, jak ovládat a usměrňovat vlastní mysl. Dokonce jsem nějakou dobu strávil i v jednom buddhistickém klášteře, ale tam jsem měl dojem, že je více zajímá stav mých financí než stav mojí duše. Nakonec jsem všechno, co jsem kdy kde pochytil, smíchal do poněkud svérázné směsice, která mi ale docela vyhovovala. Meditace mi přinášely uklidnění, oproštění od běžných každodenních problémů a staly se pravidelným rituálem. A k jedné takové jsem se dnes chystal.
Pohodlně jsem se usadil, zavřel oči a začal jsem se pomalu uvolňovat. Napřed jsem zkontroloval uvolnění kosterních svalů na nohou, na rukách a mimických svalů v obličeji. Následovalo uvolnění útrobních svalů v břiše a pak jsem začal pozorovat vlastní dech.Vnímal jsem dýchání a pohyby hrudníku, které pracovaly zcela samostatně, klidně a bez mé vůle. Navodil jsem si příjemný pocit tepla v břiše a cítil, jak teplo postupuje pomalu do končetin. Tohle všechno bylo sice nezbytné, ale nebylo to to podstatné, asi něco jako kontrola letadla před startem.
Zvolna jsem otevřel oči a zadíval se na meditační kobereček pověšený na stěně přede mnou. Pomalu a neuspěchaně jsem očima ohmatával ornamenty a geometrické vzory a nechal je na sebe působit. Stejně jako jsem před chvílí nezúčastněně pozoroval svoje tělo, pozoroval jsem teď stejně svoji mysl, jak se snaží pochopit souvislosti mezi obrazci. Nenápadně se dostavoval příjemný a uvolněný pocit a já si uvědomoval, že do jisté míry opět ovládám své tělo a svoji mysl. Tohle byl hlavní důvod, proč se meditace staly pravidelnou součástí mého života.
Ztratil jsem jako obvykle trochu pojem o čase a najednou jsem si povšiml něčeho, co tu bylo nové. Nedokázal jsem to pojmenovat, byl to jakýsi neurčitý pocit, že se něco blíží. Pocit poznenáhlu sílil, a připomínal pocity, které jsem míval, když jsem vjížděl s lodí do propusti. Náhle jsem věděl, že jsem překročil hranici, že není cesta zpátky a že věci, které se mají stát, se stanou. Necítil jsem ale strach, spíš jakési rozechvění a radostné očekávání. Všechno se jaksi zrychlovalo, pomyslná propust mě neodvratně vtahovala do sebe, do toho krátká vzpomínka z dětství, kdy jsem pozoroval raka, svlékajícího se v akváriu, a pak už jsem jen s údivem zjišťoval, že moje mysl se pomalu, ale nezadržitelně odděluje od těla.
To co následovalo se popisuje dost obtížně. Převažoval příjemný a svobodený pocit, pocit oproštění od všeho minulého. Úplně se to lišilo od chemické blaženosti, kterou mi občas poskytovala marihuana a zcela nesmyslné mi přišlo bůhvíkde slyšené tvrzení, že zážitky při meditaci jsou srovnatelné s orgasmem. Nyní to bylo něco naprosto jiného a došlo mi, že tohle tedy bylo to tajemství, o kterém v náznacích hovořili staří mistři. Mysl se od těla již zcela odpoutala a nezúčastněně jsem pozoroval vlastní tělo, které zůstalo někde dole pode mnou, vypadalo podobně jako jsem ho vídal na fotkách.
Osvobozená mysl se pomalu měnila a dotvářela se jako čerstvě vylíhlý motýl, pomalu se ustanovovala a dostávala obrysy a tvar. Znovu jsem viděl obrazce meditačního koberečku, ale nyní jsem již chápal jejich smysl a pomalu jsem začínal chápat i smysl celého světa kolem sebe a svoji úlohu v něm. Vidění bylo trochu rozostřené a soustředěné na jediný detail uprostřed a trochu připomínalo staré reklamní fotografie. Obklopovalo mě ticho, hluk z ulice téměř zmizel a nahradila ho jakási tichá hudba. Čas plynul jinak a pomaleji, ručičky nástěnných hodin pořádaly nesmyslné dostihy a lidé, kteří do pokoje vstupovali, se pohybovali jako legrační figurky z němých grotesek. Napřed to byla moje žena, která se zděšením vyběhla z pokoje, pak doktor ze sousedství, který jen stál a pokyvoval hlavou a nakonec dva chlápci s profesionálně smutnými obličeji, kteří naložili a odnesli moje tělo někam pryč. Vcelku mi to ale nijak nevadilo, věděl jsem, že už ho nebudu nikdy potřebovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 acidy acidy | Web | 21. září 2007 v 16:07 | Reagovat

Od tatínka ?? Tvojeho ?? Tyto geny se také dědí ? :P

2 Lomeril Lomeril | Web | 21. září 2007 v 18:08 | Reagovat

To víš :-)

3 otakar presmysl otakar presmysl | 25. září 2007 v 15:49 | Reagovat

tvůj tatínek medituje opravdu nebo to je ryze jeho fantazie? jestli je to jen fantazie, z kšechna čest. popsal to dokonale.ota

4 otakar premysl otakar premysl | 25. září 2007 v 15:51 | Reagovat

pardon, spletl jsem se ve svem jmene tak to napravuji.

5 Lomeril Lomeril | Web | 25. září 2007 v 20:55 | Reagovat

Ne, co já vím, tak nemedituje...

6 Estelle De Toffi Estelle De Toffi | Web | 1. března 2009 v 15:27 | Reagovat

Jednou bych taky chtěla umět tak psát...

7 Anička Anička | Web | 13. listopadu 2010 v 18:49 | Reagovat

Kde tohle zjistil??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama