Den I.

7. června 2007 v 19:15 | Lomeril |  Doba strachu
Začátek příběhu, který sice nezměnil svět, ale několik lidských životů jistě ano.

Den I.
Alec Loffer šel po ulici a zápach hromad odpadků povalujících se ve škarpě už nevnímal. Náhle uviděl usměvavou dívku a nadšeně k ní zamířil.
"Ahoj, Christino!"
"Ahoj, Alecu. Jak se vede?"
"Jde to, jak tobě?"
"Jakž takž."
"A kam jdeš?"
Christina se široce usmála.
"Možná se budeš divit, ale k vám. Julie mě pozvala."
"Tak pojď!" vykročil Alec zpět domů.
Alecově kamarádce, Christině Ransomové, bylo sedmnáct a narodila se na den přesně jedenáct let před začátkem chaosu v Anglii, téměř třináct let před začátkem celé éry anarchie. Když anarchisté v Mexiku svrhli vládu a prohlásili všechny zákony za neplatné, ukázalo se, v kolika lidech se skrývají zločinci. Povstali a chytili se myšlenky chaosu. Mohli si najednou dělat, co se jim zlíbilo. Krást, zabíjet, znásilňovat. Jiskra okamžitě přeskočila na jih do banánových republik, karibských států a Jižní Ameriky. Za zlomový okamžik bylo pak považováno svrhnutí vlády ve Spojených státech.
V Evropě začala revoluce na Balkáně. Pokud se anarchistům podařilo obsadit sídlo vlády a nejvyššího představitele, měli vyhráno. Veškerá spodina byla puštěna z řetězu a kdo chtěl zůstat naživu, musel se přizpůsobit. Pravidla byla jednoduchá. Vlastně bylo jediné. Přežít a to za každou cenu a co nejlépe.
Alecovi bylo nedávno dvacet a žil sám se svou sestrou Julií. Jejich matka jednou neprozřetelně vyšla z domu po setmění a už se nevrátila. Otec je jednoho dne před čtyřmi lety prostě opustil. Život bez něj se ostatně moc nelišil od života s ním.
Teď tedy Alec Loffer šel po ulici se svou kamarádkou Christinou Ransomovou a vůbec netušil, co mu přinesou příští minuty. Možná, že čekal všechno možné, ale určitě ne to, co se stalo.
Z postranní ulice vyběhla malá, asi devítiletá holčička a zamířila přímo k nim. Oba okamžitě přešli do střehu. Kdyby nebyli věčně ostražití, nepřežili by. Alec se dotkl pažby malé pistola na svém stehně. Holčička už byla u nich a vyrazila ze sebe:
"Schovejte mě, prosím, prosím!"
"Pojď sem stranou," řekla Christina a odvedla ji do stínu nejbližšího domu.
"Prosím, jestli mě chytí, tak mě zabijou," natahovala holčička.
"Kdo tě honí a proč?"
"Já nevím, kdo to je! Ale chtějí tohle," vytáhla z kapsy ušmudlanou obálku.
Alec jí ji vzal z ruky a vytáhl z ní několik listů hustě popsaného papíru. Přelétl očima prvních pár vět a překvapeně vykulil oči. Stálo tam:
Drahá Elinor,

samozřejmě že smíte přijet. Sice projdete bezpečnostní prověrkou, ale to je jen formalita. V Sardinské republice netrpíme anarchisty...
Netrpíme anarchisty? Tak ona přece jen existuje nějaká země, která má řád, zákony, snad i spravedlnost? Prolistoval zbytek dopisu a čekalo ho další překvapení. Byl to podrobný návod, jak se dostat do Sardinské republiky. Do města Oristano k jistému Julianu Padillovi.
Nejlepší by bylo nechat tu holku tady, sebrat dopis a pak odjet i s Julií do Sardinské republiky. Ale něco se v něm vzpříčilo.
"Chris, vezmi tu holku a jdeme. Jak se vlastně jmenuješ, prcku?"
"Stephanie, ale říkají mi Steffi."
"Fajn, Steffi, tak pojď!"
Rychle vykročil, ale neudělal ani pět kroků, když ho Christina chytila za rameno a otočila ho k sobě.
"Zbláznil ses? Co když je to past?"
"Prosím, na tohle není čas. Ten špunt má pravdu, jestli nás tu chytí s tímhle dopisem, tak je po nás, než stačíme mrknout!"
Popadl důvěřivě se usmívající dítě za ruku a skoro se rozběhl pryč. Christina mu sotva stačila. Seběhl po několika betonových schodech a zabušil na dveře malého úkrytu.
"Kdo tam?" ozval se dívčí hlas.
"Nigel," zavolal Alec.
"A Harry," dodala Christina.
Ozvalo se rachocení řetězu, odemykání a nakonec se dveře otevřely. Stála v nich asi osmnáctiletá dívka a v ruce držela vrhací nůž značky Herbertz.
"Výborně, pojďte," usmála se a pak uviděla Stephanii.
"Alecu, zbláznil ses?"
Mladík prošel dovnitř a posadil se na stůl.
"Zavři, Julie, a poslouchej mě. Hele, ahoj, Kevine!"
Teprve teď si všiml, že se v rohu v křesle prožraném moly sedí mladík, asi v jeho věku, a s jistou ležérní elegancí vyfukuje cigaretový kouř. Počkal, až Julie zamkne a zase zajistí dveře závorou a řetězem. Žárovka v otlučeném lustru s plechovým stínítkem zablikala a zhasla. Jediným světlem v místnosti se rázem stala špička Kevinovy cigarety. Uslyšel otvírání zásuvky a vzápětí škrtnutí sirky. Julie zažehla petrolejku a postavila ji na stůl.
Na výpadky proudu byli zvyklí. Zaměstnanci elektráren sice dostávali určité výhody, ale nebyli dobře placeni. Na druhou stranu to bylo jedno z mála zaměstnání, která ještě fungovala a lidé z elektrárny jako jediní ještě dostávali peníze. I když hodnota peněz byla velice sporná a většina lidí preferovala směnný obchod. A protože neměli žádnou zvláštní motivaci a žádný zákon je nenutil pracovat, tak když se jim nechtělo, tak v elektrárně prostě nepracovali a nebyl proud. Ale pořád ještě jakž takž fungovali. Jakž takž sice fungovalo víc věcí, ale elektrárna, zemědělci a potravináři byli životně důležití.
Sesedli se kolem stolu. Alec si vzal Stephanii na klín a krátce je seznámil s obsahem dopisu. Když skončil, rozhostilo se ticho.
"Myslíš, že by nás tam vzali?" zeptala se nakonec opatrně Julie.
"Píše se tu: Moc lidí o nás neví, ale přijmeme každého, kdo o to požádá a je shledán věrohodným."
"Steffi, jak ses k tomu dopisu dostala?" obrátila se Christina přímo na holčičku.
"Mamce ho někdo přinesl," píplo děvčátko.
"A kdo tě honil? A kde je mamka?" pokračovala Christina.
"Nevím, kdo to byl. Jednou přišli a ptali se mamky na nějakou republiku, jmenovala se podle nějaké ryby. Mamka jim říkala, ať jdou pryč a oni šli. No a pak jednou vletěla ke mně do pokojíku a dala mi tu obálku a řekla, ať honem utíkám, že půjde za mnou, ale že jestli nás chytí, tak nás zabijou."
Alecovi bleskla hlavou nepříjemná myšlenka, že Steffinu maminku nejspíš chytili. Místo aby se zabýval pravděpodobně mrtvou ženou, zeptal se Steffi ještě na jednu otázku.
"A víš, od koho byl ten dopis?"
On sám nevěděl, protože dopisu chyběla poslední stránka.
"Vím," prohlásila dívenka hrdě, "od tatínka!"
"A co dělá tatínek?"
"Já nevím."
"Takže," otočil se Alec ke svým přátelům, "máme tu návod, jak se dostat někam, kde se nebudeme muset pořád bát. Jdete do toho?"
"Já jo," řekl Kevin svým ležérním způsobem.
"Hlavně chci pomoct Steffi najít jejího tátu a udělat v životě aspoň jednu slušnou věc. Jdu do toho s váma," přikývla Christina.
"Je moc lákavý, že bych mohla usínat beze strachu, že se neprobudim. Jo, beru všemi deseti," usmála se Julie.
Venku zarachotilo několik výstřelů, ale nikdo si toho nevšímal. Střelba a vraždy byly v době chaosu na denním pořádku. Jako na odpověď se zase rozsvítil lustr. Julie sfoukla petrolejku a postavila ji na její místo na kuchyňské lince.
"Chris, přespíš u nás?" zeptala se a když dívka přisvědčila, přešla do vedlejší místnosti, aby upravila prostor na spaní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | Web | 8. června 2007 v 12:22 | Reagovat

Alec se dotkl pažby malé pistola... - No jen malá hrubka :-)

"Je moc lákavý, že bych mohla usínat beze strachu, že se neprobudim. Jo, beru všemi deseti," usmála se Julie. - Všema deseti by znělo víc pouličně.

Jinak je to moc zajímavý příběh který osloví od prvního okamžiku:-) Dám k sobě upoutávku pokud ti to nevadí. Hrozně se mi líbí, tedy alespoň zatím...

2 Jackie Decker Jackie Decker | Web | 8. června 2007 v 12:30 | Reagovat

Jen si myslím že bys tu zkaženost psolečnosti mohla popsat ještě o něco více...

3 Veracity Veracity | Web | 8. června 2007 v 13:15 | Reagovat

skvělý :o)

4 Eillen Eillen | 8. června 2007 v 16:00 | Reagovat

No super, já jsem něco přehlídla. Já už vážně nezvládám ani BR :(

Jinak, je to hezké a před opravou jsem to četla jední dechem

5 Lomeril Lomeril | Web | 8. června 2007 v 16:40 | Reagovat

Lidi, já se budu červenat...mně to nepřišlo nic moc, dokonce jsem nevěděla, jestli to sem vůbec dávat....

6 Eillen Eillen | 8. června 2007 v 21:10 | Reagovat

Už jen ten nápad je děsivý a prostě z celého příběhu mi šel mráz po zádech, což byl hlavní úmysl a povedl se

7 Jackie Decker Jackie Decker | Web | 8. června 2007 v 21:37 | Reagovat

No říkám jen o něco více propracobvat a bude to:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama