Spravedlivé skály v Kís - část třetí

19. dubna 2007 v 20:00 | Lomeril |  Spravedlivé skály v Kís
A kočníme...

Ráno ho vzbudil sluha, dlouho před svítáním. Vstal a žaludek se mu sevřel. Pořádně si umyl obličej a napil se. Nasadil si klobouk, vzal vak a vyšel ze stanu. Šedák se od něj nehnul na krok. Ryzák už byl připravený a osedlaný.
"Proč jste ho sedlali?" zeptal se Arapeh.
"Přišel náčelník a přikázal nám to," bránili se sluhové.
"Dobře," kývl. "Tohle na něj naložte."
Hodil jim všechny věci a sám zamířil za Morčkem. Našel ho snídat. Dalja seděla po otcově levici, jídla před sebou se sotva dotkla, ale když uslyšela Arapehův hlas, zvedla prudce hlavu.
"Nařídil jsi, aby mi osedlali koně. Proč?"
"Myslel jsem si, že bych to měl udělat," odpověděl krátce a dál se věnoval své placce s medem. Po chvíli se zarazil a řekl:
"Daljo, měla bys jít."
Dívka se poslušně zvedla a zmizela. Arapeh pozoroval její bolest a strach a mučil sám sebe pomyšlením na to, že je to jeho vina. Nebýt jeho, byla by šťastná a neulpěla by na ní skvrna hanby. Srdce mu kleslo ještě o trochu níž, ačkoliv si myslel, že to už víc nejde.
Ani nevěděl, jak přečkal čas do začátku zkoušky. A pak tam stál, čelem k Dalje. Dívka seděla na něčem jako trůn v otevřeném stanu. Po její pravici ležel výhružně špalek se zaseknutou sekerou, který napovídal, co se stane, když Arapeh selže. Po levici stála ověnčená truhla, zřejmě připravená pro svatební obřad.
"Pravidla jsou jednoduchá. Zde je zaražená náčelníkova hůl. Až se jí dotkne první sluneční paprsek, můžeš vyrazit. Než se jí dotkne poslední, musí u Daljiných nohou ležet černý kámen z jezera. Dalja ani nikdo jiný s tebou ale nesmí do bludiště vstoupit," řekl Koščin a pohledy všech se stočily na náčelníkovu hůl. Arapeh se ale nejdřív podíval na Dalju. Byla oblečená v bílém, paže měla holé a závoj jen krátký přes nos a ústa. Zlaté vlasy, vysoko vyčesané, měla sepnuté zlatou sponou a i přese všechnu tu nádheru byla bledá jako smrt a oči se jí leskly jen stěží potlačovanými slzami.
Pak davu unikl jeden dlouhý vzdech. Na hůl dopadl uzounký proužek zlatavého světla. Arapeh se vyšvihl do sedla a krokem vyjel směrem k bludišti. Ve vchodu se ještě na chvíli zastavil a ohlédl. Viděl bílou dívčí postavu, ztuhle sedící na svém místě, viděl mocného náčelníka kočovnických kmenů, viděl vysloužilého vojáka a věděl, že na tyto lidi nikdy nezapomene, ačkoliv teď zůstal po jeho boku jen velký vlk. A také se mu zdálo, že vidí ženu, už odkvétající, jak se usmívá, a která se jediná nechvěje o jeho život, protože v něj věří. Ženu, která kvůli němu zemřela.
Zhluboka se nadechl, snažil se nemyslet na podivné pálení v očích a vstoupil mezi obrovské skály. Zatím bylo chladno, dokonce se třásl, i když napůl napětím. Za chvilku dojel k první křižovatce. Kam teď? Jak to stálo v tom nápise? Něco jako že má jít za sluncem dokud to půjde. To znamená doleva.
Všechno bylo tak zoufale jednotvárné, že brzy ztratil přehled o tom, kde je a kolik prošel rozcestí. Začínalo být horko, ale ještě pořád to bylo snesitelné. Nezdálo se to, ale podle slunce už mohl být na cestě kolem čtyř hodin. Často pil a dával napít i Šedákovi.
Pak najednou stál přímo proti skalní stěně a cesta se rozdvojovala. Jedna možnost by ho vedla přímo na sever, takže by už nemohl sledovat slunce. Druhá se ale vracela na východ. Chvíli se rozhodoval a pak si vzpomněl. Když už nemůže jít dál podle slunce, odvrať se od něj úplně. Proto se dal cestou na sever.
Dlouho nenarazil na žádné křižovatky ani rozcestí, až mu to začalo být divné. Pomalu se ho zmocňoval strach, že se nakonec přece jen rozhodl špatně. Bylo už nejméně hodinu po poledni. Jestli jezírko nenajde do hodiny, nestihne se vrátit. Prošel další zatáčkou a zůstal ohromeně stát.
Klidná hladina se leskla na přivítanou. Vysoko nad ní, tam, kam dopadalo světlo se krčila pokroucená borovice. A všude kolem se válely černé kameny, propustky na svobodu.
"Dokázali jsem to, bráško," zašeptal Arapeh ohromeně.
Sesedl a přešel k vodě. Pomalu se napil a vychutnával každý doušek. Pak přejel prsty po kamenech kolem sebe a jeden z nich sebral. Zastrčil si ho do kapsy a vytáhl jídlo. Náhle mu za zády někdo promluvil:
"Vítej u Černého jezírka."
Vyskočil a otočil se. Stál tam vychrtlý muž s neupravenými chomáči šedivých vlasů a stejně neupravenými vousy. Smutný pohled jeho zapadlých očí v Arapehovi budil lítost.
"Kdo jste?"
"To samé, co ty. Nešťastník, který vstoupil do tohoto prokletého bludiště a ještě nenašel cestu ven. Máš něco k jídlu?"
Mladíkův pohled sklouzl na balíček, který držel v ruce. Měl hlad a jídla bylo málo. Jenže pokud najde cestu ven včas, bude se moct najíst. Jestli ne, už žádné jídlo potřebovat nebude. A ten člověk před ním vypadal tak zuboženě, že mu nedokázal odepřít. Na druhou stranu, pokud nebude nic jíst až do večera, může se mu udělat zle. Nebo zůstane v bludišti a dopadne jako to žalostné zjevení před ním. Byla to těžká volba a věděl, že pokud muži pomůže, bude riskovat vlastní život. Ovšem protože byl zvyklý rozhodovat se rychle, vzal neochotně poslední placku a podal mu ji. Muž mu ji málem vyrval z ruky a začal ji přímo hltat. Než se Arapeh stačil vzpamatovat, tak si muž už otíral ústa.
"Děkuji. Ve zkoušce jsi obstál. Prozradím ti, jak obelstít skály v Kís."
"Cože?"
Arapeha se začal zmocňovat pocit, že mu něco uniklo.
"Nejsem žádný zbloudilý provinilec. Žiji tu od malička a mým úkolem je zkoušet ty, kteří dorazí až sem. Daroval jsi mi své poslední jídlo, a proto pomůžu i já tobě. Odpočiň si a až budeš odcházet, ukážu ti cestu."
Mladík se tedy natáhl do stínu a Šedák si sedl vedle něj. Aniž by věděl jak, usnul. Probudil se asi po hodině zmatených snů o Dalje, Morčkovi a matce. Muž seděl kousek od něj a pozoroval ho.
"Proč jsi mě neprobudil?" obořil se na něj.
"Nejsem tvůj sluha a ty jsi mě o to nepožádal. A ještě něco: pokud budeš neomalený, nic se nedozvíš."
"Dobře, promiň, tak kudy vede cesta?" odtušil mladík unaveně.
"Pojď se mnou."
Posbíral svoje věci, vzal ryzáka za uzdu a následoval svého průvodce.
"Tady," ukázal muž na jedno místo na skále, "to je znamení Kís. Značí nejkratší cestu ven. Sleduj ho a dovede tě bezpečně k tvojí milé. A nikomu neříkej o ničem, cos tu viděl."
Arapeh si prohlédl obrys orla na pozadí slunce a přikývl.
"Děkuji."
"Není zač. Hodně štěstí," usmál se muž a pak Arapeh nasedl a vyrazil.
Musel přemýšlet o jedné větě, kterou od něj slyšel. Bezpečně tě dovede k tvojí milé. Jeho milá? Může o Dalje mluvit jako o své milé? Ptal se svého srdce, co vlastně cítí, ale jasnou odpověď nedostal. Měl ji velice rád, ale protože ještě nezažil skutečnou lásku, nebyl si jistý, co je zač ten cit, který vůči ní chová. Jak se vlastně pozná pravá láska? ptal se sám sebe. Ale odpovědi se nedobral.
"Náhoda si s námi pěkně zahrála, viď, bráško? Proč nás sem jen král posílal?" prohodil směrem k Šedákovi. Vtom mu na mysli vytanulo, co mu říkal Morček. Že jeho lid věří, že král vede své poddané k jejich osudu. A že si s námi náhoda a staré povídačky občas pěkně zahrají.
A v tu chvíli, mezi skalami, ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho životě a smrti, v něm dozrálo rozhodnutí. Napůl tušil, že nemá moc jiných možností, ale zároveň věděl, že by se tak rozhodl i bez takových okolností, jaké zrovna nastaly.
Slunce putovalo po obloze a Arapeh poháněl ryzáka stále častěji do klusu. Věděl, že má žalostně málo času. Šedák, který mu celou dobu oddaně běžel po boku mu dodával odvahy. Znamení Kís ho vedla bezpečně a nemusel se zdržovat rozmýšlením cesty. Odmítal si přiznat, že se bojí, protože si neuvědomoval, že se nebojí o sebe.

Dalja strávila den většinou bezcílným bloumáním po táboře. Snažila se nevnímat pohledy lidí a nemyslet na to, kde asi je Arapeh. Mluvila s otcem a z jeho řeči vycítila, že se o mladíka bojí přinejmenším stejně jako ona. Teď se blížila rozhodující chvíle. Znovu seděla na svém trůnu a čekala. Slunce už skoro zapadlo a Arapeh pořád nikde. Zbývalo mu posledních pár minut. Viděla birlenského vyslance, jak netrpělivě čeká na chvíli, kdy bude moci vykřiknout, že lhůta vypršela. Nedokázala pochopit, jak může někdo tak moc nenávidět vlastního syna.
Zaslechla něčí výkřik a odtrhla oči od tučné tváře vyslance. Z bludiště se vyřítil velký vlk. Aniž by si uvědomila, co dělá, vyskočila a strnule zírala na mladíka s rozevlátými vlasy na ryzáku, jak se k ní řítí. Zbývalo mu posledních pár vteřin. Tvář jí rozehrál široký úsměv. Vtom kůň klopýtl, jezdec mu přelétl přes hlavu a zůstal ležet v prachu.

Arapeh si té díry všiml až na poslední chvíli a už s tím nedokázal nic udělat. Pád mu vyrazil dech a teď bojoval o každou kapičku vzduchu. Za chvilku se mu podařilo vzpamatovat se a pokusil se postavit. Ale ostrá bolest, která mu projela kotníkem, ho zase srazila zpátky. Vzápětí mu došlo, že prohrál.

Dalja si v tu samou chvíli uvědomila, že on sám nedojde. Viděla Šedáka, jak se vrací k pánovi a v její hlavě se zrodil nápad. Neviděla jiné řešení a tak se rozeběhla k ležící postavě. Slyšela hlasy, které ji volaly zpátky, ale nevšímala si jich.
Prudce zastavila až u něj. Zvedl hlavu a s nekonečným smutkem v očích zašeptal:
"Promiň."
Zavrtěla důrazně hlavou.
"Vyndej ten kámen!"
Poslechl a hodil ho na zem k jejím nohám. Otočila se. Na náčelníkově holi se ještě třpytily zlaté paprsky. Otec a Koščin museli běžet hned za ní, protože jí stáli za zády. Tiše řekla:
"Dokázal to. Kámen leží u mých nohou a nikdo s ním nevstoupil do bludiště. Nebylo porušeno žádné pravidlo. Vyhrál. My jsme vyhráli."
Morček se na ni chvíli díval, jakoby ji nepoznával. Pak se zvolna rozesmál.
"Máš pravdu. Zvedni ho a uzavřete manželský svazek," potvrdil Koščin.
Klesla vedle Arapeha a on přímo zářil.
"Zachránila jsi nám oběma život, víš o tom?"
"Ty na tom máš taky zásluhu a dokonce větší."
Pak mu přes tvář přelétl stín a řekl:
"Ryzák má zlomenou nohu. Budu ho muset utratit."
"Můžu někomu říct, aby to udělal."
"Ne, to by vůči němu nebylo spravedlivé. Mně sloužil, takže ho já také propustím."
Dovlekl se k věrnému koni, tasil meč, pak ho naposledy pohladil a ukrátil jeho utrpení. Odvrátil tvář a nechal Dalju aby ho zvedla. Vtom mu něco olízlo ruku.
"Šedáku, bráško, pojď taky. Při tomhle nemůžeš chybět."
Našlapoval opatrně a krok za krokem se blížil k ověnčené truhle. Stanuli před ní a Morček řekl:
"Vyslanče, přistup. Otec musí být přítomen obřadu."
"Ne!" vykřikli Arapeh a jeho otec současně.
"Ať otce zastoupí Herleus," dodal mladík.
Náčelník se chvíli rozmýšlel, a pak přikývl. Vzal si dojatého Herlea stranou a chvíli mu něco vysvětloval. Když se vrátili, vzal Herleus Arapehovu ruku, zatímco Morček vzal Dalju do náručí. Pak ji postavil a spojili jim ruce. Jedna z Daljiných sester je ověnčila květinami. Pak Morček tiše řekl:
"Sejmi jí závoj a polib ji."
Poslechl. Za denního světla se mu zdála velice pohledná. A ve chvíli, kdy se jejich rty spojily, jím projel pocit, jakoby ho někdo shodil z vysoké skály. Nádherný, omračující, závratný. Po pár vteřinách, které se zdály dlouhé jako celé roky, se od ní odtrhl a zjistil, že se celý třese. Blesklo mu hlavou, že jestli tohle není láska, tak co potom?
Zářila a jemně ho posadila na svůj jednoduchý trůn. Noha ho pořád bolela, ale už to bylo o trochu lepší. Nálada okamžitě poklesla ve chvíli, kdy přišel otec, přetékající vztekem.
"Kde je tvá vyhlášená spravedlnost, ó veliký Morčku?"
Morček se na něj klidně podíval.
"Kámen ležel u nohou mé dcery před západem slunce. Nikdo s ním do bludiště nevstoupil. To byly jediné dvě podmínky a obě byly splněny. A i kdyby nebyly, není úkolem birlenského posla soudit činy kočovnického náčelníka."
"Neměl jsem na mysli bludiště. Udeřil mě a podle našeho práva propadl hrdlem. Žádám, abys mi ho vydal."
Morček se užuž chystal k odpovědi, ale Arapeh ho předešel.
"Morčku, pokud stále platí tvá nabídka... rád bych se připojil k tvému lidu."
"Má nabídka platí," usmál se kočovník a otočil se k vyslanci. "Tvůj syn si vzal ženu z mého kmene a na vlastní přání se stává jedním z nás. Proto se na něj vaše právo více nevztahuje."
"Mýlíš se, ó moudrý náčelníku," protestoval vyslanec. "Dnes jsi mi přislíbil, že uznáš mého krále za svého pána a tím pádem i náš zákon za svůj zákon."
Rozhostilo se ticho a k Morčkovi se stáčelo čím dál tím víc vyčítavých pohledů. Jak mohl? Jako mohl ten silný a neoblomný náčelník povolit? To není možné, tak výmluvný ten birlenský červ není!
"Nedělej to, příteli," ozval se tichý hlas. Arapehův hlas. Mladík se chvíli odmlčel a pak pokračoval. "Podívej se na ty skály, na odkaz tvých předků. Dokázal bys ty tisíce lidí, které trpěly a radovaly se, abys ty mohl žít, prodat? Dokázal bys jen tak zahodit ty tradice? Pověz mi, vzdal by ses vašich koní? Větru ve vlasech? Otevřených planin? Nekonečného toulání? Zřekl by ses svobody? Jestli ano, pak by mi bylo lépe, kdybych už z toho bludiště nevyšel."
Znovu nastalo ticho. Pak si Morček zhluboka povzdechl a zdálo se, že se mu velice ulevilo.
"Máš pravdu. Jednou to všechno ztratíme, ale dobrovolně to nedáme. Byl jsem unavený a bylo tak jednoduché říct ano. Děkuji ti."
To byla poslední kapka do poháru vyslancovy trpělivosti. Zachvěl se vztekem a přišel ke svému synovi. Rozpřáhl se a udeřil ho do tváře takovou silou, až se mladíkovi spustila krev z nosu. Chystal se k další ráně, ale dva silní muži ho zadrželi. Zmítal se a řval na Arapeha:
"Všechno jsi zničil! Zradil jsi svoji zemi! Zabiju tě! Zabiju!"
"Tak jako mámu?" rozkřikl se mladík, už také rudý vzteky, zatímco si stíral krev, která se řinula z nosních dírek a zatékala mu do úst.
"Jsi stejný jako ona! Nikdy jste pro mě nehnuli prstem, jen jste mi házeli klacky pod nohy!"
"Díky za poklonu!"
"Ale pamatuj, král se o tom dozví!"
"Pochybuji, že ho to překvapí! Nikdy si nemyslel, že zůstanu u dvora! Nejsem jako ty!"
"Kdoví, jestli jsi vůbec můj syn!"
"Ty hajzle! Jak můžeš!"
"Tak dost!" zaburácel Morček.
"Vyslanče, ty jsi dostal svoji odplatu, udeřil jsi svého syna, stejně jako on udeřil tebe. Ale teď se tě zříká. Zříkáš se i ty jeho?"
Vyslanec setřásl muže, kteří ho drželi, a narovnal se.
"Toto není můj syn."
"Výborně. Požádám tě, abys zítra odešel a vzal s sebou i svůj doprovod."
"Vyhovím ti velice rád. Ale počítej s válkou. Takovou urážku si můj pán nenechá líbit."
Pak se otočil a s vztyčenou hlavou odešel.

Druhý den ráno přišel za Arapehem Herleus, aby se rozloučil.
"Vážně nechceš zůstat? Určitě by to šlo," ujišťoval se Arapeh.
"Ne, děkuji. Víš, ty mezi ně patříš, ale já ne. Radši zkusím trochu zapůsobit u dvora."
"Jak myslíš. Ale občas bys mohl přijet, ne? A já s Daljou občas navštívím tebe. A málem bych zapomněl. Mohl bys králi doručit můj dopis?"
"Jistě. Chceš zabránit té válce?"
"Ano. Napsal jsem mu, co se tu ve skutečnosti stalo a proč jsem jednal zrovna takhle. Snad to pochopí."
Herleus přijal objemnou obálku a povzdechl si.
"Mohu říct, že znám krále lépe než ty a myslím, že čekal, že to dopadne takhle. Možná, že chtěl, aby ses s otcem střetl někde, kde nebudete pod jeho pravomocí."
"Možná. Šťastnou cestu a snad ti otec nebude dělat moc velké problémy."
Pevně svého vychovatele objal a ztěžka vykulhal ven. Zvedl ruku k pozdravu, když všichni, kdo ho ještě spojovali s minulostí, odjížděli a nechávali ho začít znovu. Teprve teď si uvědomil, že mu po boku stojí Dalja. Chytil ji za ruku a usmál se. Nelitoval toho, co se stalo.
"Tak se muž s vlčím hurlem znovu stal tím, kdo osvobodil kočovníky od poddanství," ozvalo se za nimi. Stál tam Morček, usmíval se a vypadal spokojeně.
"Kvůli mně se nejspíš rozpoutá válka."
"Tak ať. Ale dokud budu dýchat, neskloním hlavu před nikým."
Arapeha zaplavila hrdost, že může být s tímto výjimečným mužem spřízněn, že může patřit do jeho rodiny. Zapískal a během několika vteřin stál Šedák vedle něj. Zabořil prsty do jeho srsti a zašeptal:
"Občas si s námi náhoda a staré povídačky pěkně zahrají."
Otočil se a zachytil Morčkův pohled. Pak se podíval na Dalju a zlehka ji políbil. Pomalu se vydali do tábora. Pojedou na sever a nezastaví se, pořád dál, dokud jim budou stačit síly, nezlomní a nepolapitelní, jako vítr z plání, který jim zavál do tváří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dandelion dandelion | Web | 20. dubna 2007 v 15:21 | Reagovat

wau..to bylo vážně dobrý :o)

škoda,že už je konec :o(

2 Colleen Colleen | Web | 20. dubna 2007 v 15:54 | Reagovat

Dandelion: mě taky mrzelo, že to už skončilo. Tahla povídka se mi fakt dost líbila :)

3 acidy acidy | Web | 20. dubna 2007 v 19:57 | Reagovat

souhlasim :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama