Spravedlivé skály v Kís - část druhá

19. dubna 2007 v 19:56 | Lomeril |  Spravedlivé skály v Kís
Trochu zamotáme situaci...

Několik dalších dní uplynulo v ospalém rytmu. Otec se přes den snažil přesvědčit Morčka, Morček úspěšně odolával a ještě vypadal, že se při tom docela baví, a Dalja za ním tajně přicházela každý večer. Chvíli si šeptem povídali a pak zase šla. Kdykoliv se jí dotkl, škubla sebou a o kousek se odtáhla. Nevyznal se v ní, ale měl rád její společnost.
Pak se kočovníci zabalili a další dva dny strávili na cestě k jinému tábořišti. Arapeh jel na žádost náčelníka po jeho boku. V poledne druhého dne se ho Morček zničehonic zeptal:
"Nikdy jsi nezauvažoval, že by ses stal kočovníkem?"
Překvapeně se na něj podíval.
"Proč? Měl bych?"
"Připadá mi, že patříš spíš k nám, než ke svému lidu. Nepřijímáme mezi sebe cizince, ale pokud bys chtěl, nebyl by problém oženit tě s jednou z mých dcer..."
"Všichni mě chtějí jen ženit, ale co chci já, to nikoho nezajímá," řekl rychle, zatímco mu myslí proběhl obraz Daljiny zahalené tváře.
"Do ničeho tě nenutím," odtušil náčelník s jemnou výčitkou v hlase. "Jen nabízím. Popřemýšlej o tom."
"Dobrá," přikývl a už se k tomu nevraceli.
Ten večer znovu čekal na Dalju a uvědomil si, že docela netrpělivě. Když konečně přišla, zachvěl se radostí. Povídali si a smáli se o něco víc než obvykle. Nakonec jí řekl o náčelníkově nabídce.
"Nevěřila bys tomu, ale když mi nabízel, že by mi dal nějakou svou dceru, hned jsem si vzpomněl na tebe."
"Nevíš ani, koho by sis bral," odpověděla zlehka.
"Dívku, která za mnou už týden každý večer chodí a která splňuje většinu mých představ o mé budoucí manželce."
"Třeba jsem ošklivá. Třeba jsem přímo šeredná."
"Já krásu nehledám. Ale ty nejsi ošklivá, to vím."
"To nemůžeš vědět!"
"Vím," usmál se laškovně.
"Chceš se přesvědčit?"
Okamžitě zvážněl a opatrně se zeptal:
"A když na to přijdou?"
"Pravděpodobně zabijí nás oba," řekla naprosto vážně.
"Záleží na tobě, jestli to chceš riskovat."
Zvedla ruce a uvolnila závoj. Kousek červené látky se jí svezl do klína a v mihotavém světle ohně, který planul venku, uviděl půvabnou tvář s výraznými rty a očima, malým nosem, rámovanou zlatými vlasy. Chvíli se na ni tiše díval a uvědomoval si, jaké pocty se mu dostává. Náhle Šedák zavrčel.
"Musíš hned pryč!" vyhrkl, ale v tu chvíli se dílce plátna rozdělily a na vyděšenou dvojici dopadlo světlo pochodní. V čele malé skupinky stál Morček a z očí mu létaly blesky. Za ním zahlédl Herlea, který se tvářil velice zklamaně, a svého otce, který se na něj vítězně šklebil.
"Vidíš, veliký Morčku, mluvil jsem pravdu," prohlásil vyslanec a hlas mu přetékal pýchou a nenávistí k synovi.
"Zahal se, Daljo," řekl náčelník s nuceným klidem. "A oba dva půjdete se mnou. Koščine, svolej rodinu. Vyslancův synu, přeješ si, aby byl přítomen někdo z tvé rodiny?"
Vyslancův synu, už ne Arapehu, už ne příteli. Vyslancův synu. Zavrtěl hlavou. Nebolelo ho, že přestoupil pravidlo, ale že zklamal Herlea a hlavně že ztratil přítele. Byl tak hloupý, když si myslel, že se na to nepřijde! Jenže cítil, že Dalja mu rozumí, a touha zase s ní mluvit byla silnější než jeho rozum. Nechal se vést jako poraženec se skloněnou hlavou. Náhle ucítil, jak mu něco olízlo ruku. Podíval se dolů a viděl, že Šedák jde vedle něj. Zabořil prsty do jeho srsti a šel dál se srdcem ještě těžším. Dnes nebo zítra ho zabijí a Šedák tu zůstane úplně sám.
Ve velkém stanu ho srazili na kolena a Dalju vedle něj. Morček se usadil přímo proti nim.
"Tak co mi řeknete? Byla to náhoda? Nebo nás všechny šálil zrak? Co mi řeknete?"
Arapeh pocítil, jak se v něm zvedá vztek. Ano, udělal chybu, ale ponižovat ho tu nebudou!
"Řeknu ti pravdu, ó pane," zvedl hlavu a podíval se mu přímo do očí. "Viděl jsem Dalju a oba jsem věděli, co to znamená a jaké je riziko. Teď ponesu trest. Jsem připraven, veďte mě na smrt."
Náhle se zvenčí ozval hluk a přivlekli Arapehova otce.
"Pane, snažil se poslouchat!"
"Ten kluk je drzý do poslední chvíle, pane!" zvolal vyslanec aniž by bral na vědomí, co říkal strážce.
"Má aspoň víc cti než ty! Udal jsi vlastního syna a ještě ho veřejně urážíš! Co jsi to za člověka?"
"Tuhle otázku spíš polož tomu, kterého jsem přivedl tvé spravedlnosti!"
"Odveďte ho do jeho stanu a postarejte se, aby do rána nevyšel!"
Pak se otočil k Arapehovi a své dceři a otevřel ústa. Než ale stačil říct slovo, Dalja ho předešla:
"Otče, dovol mi promluvit!"
"Haj se, dcero."
"To já jsem to spáchala, ale on mi nebránil. Nezná naše zákony, ale tím, že mě viděl, se na něj vztahuje náš trest. Ale pověz, moudrý náčelníku, zda-li se na něj vztahuje i naše právo?"
"Vztahuje. Kdo má podstoupit trest, má i práva."
"Pak pro něj tedy žádám právo Kís."
Lidmi kolem to zašumělo, ale jediný pohyb Morčkovy ruky je utišil.
"Právo Kís? Musím mu ho dát, nemám na vybranou. Dobrá tedy, mějte si naději. Jen já vím, jak rád vám ji dávám. Teď jděte, všichni. Koščine, ty budeš hlídat Dalju. Arapehu, ty tu ještě chvíli zůstaň."
Počkal, dokud nebyli skutečně všichni pryč a pak klesl na hromadu kožešin.
"Posaď se," vybídl ho.
Arapeh poslechl a v duchu plakal nad přítelovým zklamáním. Nechtěl ho tak moc zranit, skutečně nechtěl.
"Proč, příteli, proč?"
"Já nevím. Prostě jsme seděli a já jí říkal o tvojí nabídce a ona říkala, že je ošklivá a já říkal, že ne a pak se to stalo..."
"Jen jsem rád, že jsi neprosil o milost ani ses nesnažil lhát. Ale zemřete oba, i když máte právo Kís,."
"Co to je?"
"Když muž uvidí tvář náčelníkovy dcery, může ji vidět v několika situacích. Omylem, pak jsou oba nevinní a nejsou potrestáni. Nebo ji on k tomu donutí a ona se brání. Pak se potrestán pouze on. Nebo se odhalí ona sama, přestože jí on brání. Pak je potrestána pouze ona. Nebo to sice jeden z nich udělá, ale ten druhý mu nebrání. Pak mohou být zabiti oba nebo mohou požádat o právo Kís. Pak muž jede do skalního bludiště v Kís, kde musí během doby od východu do západu slunce najít jezero s černými kameny a jeden z nich přinést. Pokud se mu to podaří, přežijí oba, ale on si ji musí vzít za ženu. Pokud ne..." přejel si náčelník rukou přes krk.
"Takže máme naději."
"Pramalou. Jen tři muži, pokud je známo, prošli bludištěm v Kís v požadovaný čas. A všichni byli kočovníci. Každý cizinec, a že jich pár bylo, v něm zahynul."
"Morčku, je mi to líto."
"Mně taky. Věřil jsem ti, nabídl jsem ti svou dceru, myslel jsem, že jsi jiný než ti falešní a prolhaní, ale nejsi! Dal jsem ti své přátelství a ty jsi mě podvedl."
"Promiň mi to, prosím."
"Cože?" nasadil Morček nevěřícnou tvář.
"Omlouvám se ti. Neprosím o milost, jen o odpuštění od přítele, kterému jsem ublížil."
Náčelník se na něj chvíli díval a Arapeh věděl, že bojuje sám se sebou. Pak pomalu řekl:
"Ještě ne. Ještě nepřišel čas."
Když zachytil jeho pohled, dodal:
"Ale jednou ti odpustím. Jen ne hned teď. Bludiště v Kís rozhodne, jestli jste ty a Dalja v právu, nebo ne. Odveďte ho!"
Zavřeli ho do nějakého malého stanu, ani nevěděl kde. Po hmatu našel několik kožešin, které měly představovat lůžko. Posadil se na něj a objal si rukama kolena. Kdyby mu odmalička nevtloukali ho hlavy, že nesmí brečet, pokud nikdo nezemřel, pravděpodobně by se teď zhroutil. Jen myšlenka na to, co ho asi čeká v Kís, ho držela při síle. V hlavě slyšel Daljin hlas, když pro něj žádala právo Kís. Uvědomil si, že se mohla zachránit, že mohla říct, že jí závoj strhnul, ale neudělala to. Raději řekla pravdu a dala v sázku svůj život, vlastně životy jich obou.
A proč vlastně odkryla tvář? Chtěla ho k sobě připoutat? Nebo jen ukázat, jak blízcí si jsou? Proč za ním vůbec chodila? Potřeboval s ní mluvit, ale cítil, že ho nenechají. A jít za ní potají, to by neudělal. Bylo tu tolik otázek bez odpovědí, tolik věcí, které jí chtěl říct. Věděl, že ji potřebuje, že je jediným člověkem v táboře, který stojí na jeho straně.
Zvenčí zaslechl zavrčení a několik poděšených výkřiků. Vstal a potřásl hlavou, aby si projasnil myšlenky. Pak vyhlédl ven. Před vchodem stál Šedák, naježený s vyceněnými zuby, zatímco na něj dva vyděšení, ale odhodlaní strážci mířili kopími.
"Nechte ho na pokoji!" obořil se na ně.
"Pane, nemůžeme ho k vám pustit! Nesmíme k vám nikoho pustit!"
Náhle se z vedlejšího stanu vynořil rozespalý Koščin.
"Co se tu děje?" rozkřikl se.
"Pane, zajatec si přeje, abychom k němu pustili jeho hurla," žaloval strážce.
"Je to jeho ochránce, ne? Arapehu, slíbíš mi na svou čest, že se nepokusíš o útěk, pokud budeš mít u sebe svého vlka?"
"Slibuji," prohlásil mladík vážně.
"Pusťte ho!" vybídl stráže.
Poslechli ho jen neochotně a Arapeh poděkoval drobnou úklonnou. Ve stanu si lehl a Šedák udělal věc, kterou příliš často nedělal. Přitulil se k němu a společně usnuli.
Druhý den ho přišel navštívit Herleus.
"Já ti to říkal, Arapehu, já ti to říkal!" vyčetl mu ještě ve vchodu.
"Prosím tě, tohle je zrovna to poslední, na co mám teď náladu. Co je s Daljou?"
"Může chodit, kde chce, jen je za ní neustále někdo z rodiny. Ale řekni mi - proč?"
"Já nevím, prostě se to stalo. Jen mě za to nekárej, myslím, že jsem si užil dost."
"Snad se propříště poučíš."
Arapeh prudce zvedl hlavu.
"Herlee, ty nechápeš, že žádné příště už nebude?"
Starší muž, který mu nahradil otce, ztuhl a podíval se na něj hrůzou doširoka otevřenýma očima.
"Jak to myslíš?"
Vysvětlil mu, co ho čeká a pak dodal:
"Bludištěm v Kís ještě nikdy neprošel cizinec. Proč bych já měl být první?"
"Ale... Ale... Počkej, to přece nejde. Musí být nějaký... Ne, to je hloupost... Něco přece musí... Ne, ty to zvládneš..." blekotal nesouvisle.
"Radši se předem smiř s tou horší možností. Třeba budeš příjemně překvapený. A teď, prosím, běž, potřebuji o něčem popřemýšlet."
Herleus se rozpačitě zvedl a přešel ke vchodu. Tam se otočil, jako by chtěl ještě něco říct, a pak mávl rukou a odešel. O zlomek vteřiny později ještě strčil hlavu zpátky a vyhrkl:
"Arapehu, cizinec to možná ještě neprošel, ale ty nejsi jen tak někdo."
Podíval se za ním s vděčností a znovu mu hlavou prolétla Morčkova nabídka. Ano, vždyť on se málem stal kočovníkem! Tehdy nechybělo mnoho, aby souhlasil. A má jako hurla vlka. Náhle se musel sám sobě vysmát. Začíná už věřit na ty staré povídačky o nadpřirozených ochráncích. Ale kočovníci na ně věří, pro ně jsou hurlové nedotknutelní... To je přece nápad!
Než se první myšlenka stačila rozvinout, vyskočila mu v mysli jiná, nebo to byla spíš vzpomínka. Obraz otcovy vítězoslavné tváře, když je přistihli. Zřejmě je tu něco, o čem neví. Jako na zavolanou vešel Morček. Arapeh okamžitě vyskočil a chtěl se ho zeptat, aby si ověřil své domněnky, ale náčelník ho nepustil ke slovu.
"Svolal jsem nejmoudřejší muže kmene a promluvil si s nimi. Dostaneš svobodu pohybu, pokud mi zaručíš, že se nepokusíš utéct."
"Zaručím."
"Dobře," kývl Morček. "Můžeš jít."
Otočil se k odchodu, ale Arapeh za ním ještě zavolal:
"Můj otec nás udal, viď? To on ti řekl, že je Dalja u mne ve stanu."
Morček se zastavil, ale nepodíval se na něj.
"Chtěl jsem ho usvědčit ze lži," zašeptal a pak prudce odešel.
Arapeh ho pomalu následoval. Šedák se držel těsně u něj, tak těsně, že o něj občas zakopl. Lidé ho stíhali pohoršenými nebo vyděšenými pohledy a rychle se klidili z jeho dosahu. Věděl ale, že nesmí ztratit svou hrdost. Proto kráčel s hlavou vztyčenou, sice bez úsměvu, ale nedal na sobě znát, že je něco v nepořádku. Vtom ji uviděl.
"Daljo!"
Zastavila se jako zasažená šípem. Zastavovali se i lidé kolem a zírali na ně. Rychle k ní přešel a zůstal rozpačitě stát. Chtěl jí říct tolik věcí, ale najednou nevěděl, kde začít. Nakonec ho osvobodila.
"Arapehu, promiň," zašeptala.
"Neboj, zvládneme to, vážně. Udělali jsme chybu, ale já si za ní stojím a ponesu následky. Buď statečná, Daljo, a neboj se," usmál se povzbudivě.
Podívala se mu do očí a on poznal, že plakala.
"Bludiště v Kís je strašné. Ale já... nesnesla jsem možnost, že bych tu zůstala bez tebe. A nesnesla jsem možnost, že bych se obětovala a pak by sis vzal jinou. Omlouvám se, poslala jsem nás oba na smrt," řekla tichounce a do očí jí znovu vstoupily slzy.
Přemýšlel, jak ji potěšit, když se stala zvláštní věc. Věty mu začaly samy vyskakovat ze srdce a on je jen nechal splývat ze rtů.
"Udělala jsi dobře, Daljo. Projdu bludištěm a tam se ukáže, jestli si tě zasloužím. Včera bylo všechno tak složité, nedalo se nic dělat. Dala jsi nám naději a já na to do smrti nezapomenu."
Dívala se na něj se zmatkem a pak jen dodala:
"I když přežiješ, nebudeš se ženit z lásky."
"To se právě ještě neví," usmál se, pak ji poplácal po rameni a odešel.
Najedl se sám ve svém stanu a pak se rozhodl dojít pro trochu vody a zředit si sklenku silné medoviny. Neušel ani deset kroků, když uviděl otce. Zachvěl se vztekem a tiše přikázal Šedákovi:
"V klidu."
Pak přešel k vyslanci a prudce ho k sobě otočil. Viděl jeho posměšný škleb, i jak otvíral ústa k nějaké jízlivé poznámce. Ani nevěděl, co dělá. Prostě zvedl pěst a udeřil otce do tváře. Ani neudeřil vší silou, jen aby se vyslanec zapotácel.
"To byla jen záloha!" řekl a pomalu odcházel.
"Udeřil jsi vyslance! To si vypiješ! Birlenský soud tě odsoudí!" vřískal za ním otec vztekle.
"Neodsoudí. Zítra dorazíme do Kís," ozvalo se za jeho zády.
Stál tam Morček a smutně pozoroval odcházejícího mladíka. Vyslanec na něj vrhl udivený pohled.
"Když projde bludištěm v Kís, bude mít právo uchýlit se pod moji ochranu. A já se mohu zaručit, že měl důvod tě udeřit."
Arapeh to slyšel. Slyšel to všechno a temně se usmál. Ať to dopadne jakkoliv, jeho otec prohrál. Špatně Morčka odhadl. Myslel si, že je to jen řadový divoch, kterého si může snadno získat lichotkami a podlézáním. Ale Morček byl jiný. Vážil si hrdosti, odvahy a cti. Možná otcovu bezpáteřnost ze začátku tolik nevnímal, ale když přijel Arapeh, nedala se přehlédnout. Král to ale musel vědět, když sem Arapeha posílal. Tak proč to udělal? Proč?
Ten večer ho čekalo ještě jedno setkání s Herleem. Čekal, že to bude zlé, ale nečekal, že to bude tak zlé.
"Ty ses asi zbláznil! Dát pěstí vlastnímu otci! To jsi vůbec nic nepochopil? To jsem ti to neřekl dost jasně?" řval na něj vychovatel.
"Pochopil jsem všechno," zvýšil Arapeh lehce hlas. "Ale ten parchant si to zasloužil! Nemohl jsem jít v klidu na smrt s vědomím, že jsem mu nevrátil aspoň něco!"
"Je to tvůj otec!"
Arapeh se ztěžka posadil.
"Ne, Herlee, není," řekl a pak tichounce dodal: "To ty."
Když mladík zvedl hlavu, oči starého vychovatele se leskly slzami. Vstal a objal ho.
"Promiň. Promiň mi to všechno."
Herleus, bývalý voják, se usmál a podal mu roztřesenou ruku, která dřív zůstávala pevná i tváří v tvář smrti, ale kterou rozechvělo ohrožení mladíka, kterého považoval za syna.
Druhý den dorazili do Kís. Utábořili se u malého pramene asi dvě stě metrů od vchodu do bludiště. Arapeh na nic nečekal a šel se podívat, co ho čeká. Stěny bludiště byly obrovské a úplně hladké. Náhle za sebou uslyšel kroky. Prudce se otočil a zjistil, že se dívá do očí Morčkovi.
"Už víš, proč jsem říkal, že je jen mizivá naděje, že projdeš?"
"Vím. Co všechno si mohu vzít s sebou?"
"Cokoliv budeš chtít, kromě mapy."
"Tady je nějaká mapa?"
Morček místo odpovědi ukázal na skálu. Skutečně do ní bylo něco vytesáno. Arapeh přešel blíž a podíval se zblízka. Nebyla to mapa jako taková, spíš návod:
Chceš-li nalézt jezero, kde černé kameny leží, musíš jít, kam jde slunce, a pokud tam žádná cesta nepovede, musíš se od slunce naprosto odvrátit. Kdo se od slunce odvrátí, nechť se k němu už nevrací. I když ale černý kámen bude ležet ve tvé ruce, musíš najít cestu zpět. Na tuto cestu radu nedostaneš. Skála je spravedlivá, sama rozhodne, zda máš přežít nebo ne. A pamatuj, to, co se zdá ošklivé, může být krásné, to, co se zdá být škodlivé, může být dobré a to co se zdá, že přinese smrt, může někdy přinést život.
"V tom nápise je víra mých otců. Oni věřili, že skály, vítr, slunce, déšť a celá příroda jsou spravedliví. Pokud do bludiště vstoupí někdo, kdo je vinen, zahyne. Pokud je nevinen, přežije."
"Ale já jsem vinen, stejně jako Dalja."
"V očích našeho zákona zatím ne, to nám řeknou až skály. Možná se mělo stát, co se stalo. To se uvidí zítra."
"Už zítra?"
"Ano, nemůžeme se dlouho zdržet. Musíme na sever."
Arapeh se zhluboka nadechl. Musí se zeptat teď, dřív, než bude pozdě.
"Morčku, mohu si s sebou vzít Šedáka?"
Náčelník se zamyslel. Pak pohlédl na rozpálenou stěnu před sebou, jako by se jí ptal na radu. Zhluboka si povzdechl a pomalu řekl:
"Zákon říká, že musíš vejít sám. Ale také říká, že nikdo nemá právo bránit hurlovi následovat jeho pána. Pokud za tebou půjde, aniž bys ho volal, smí. Ale ty sám mu nesmíš přikázat, aby tě následoval."
Arapeh se usmál. Přesně tohle potřeboval slyšet. Pokývl hlavou, poděkoval a odešel se připravit na zítřek. Vzal s sebou dost vody ne pro dva, ale aspoň pro tři, na půl dne. Počítal s tím, že doplní zásoby u jezírka. Moc jídla nebral, jen pár placek. Když měl všechno sbaleno, natáhl se a usnul jako když ho do vody hodí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dandelion dandelion | Web | 20. dubna 2007 v 15:02 | Reagovat

skvělý :o) opravdu skvělý :o) líbí se mi to :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama