Helenin tanec

6. dubna 2007 v 17:52 | Lomeril |  Kratší povídky
Taková kravinka, psaná jako školní slohovka.

Mořský vzduch jsem vždycky miloval. Skoro stejně jako ženy a víno. Ten pocit, když mi slaná sprška stříká do tváře nebo když se objeví hejno delfínů je tak povznášející. Hektor stál na přídi, vznešený a královský, jako vždy. Možná až moc. Proč je on vždycky ten uctívaný princ, proč ne já? Občas bylo slyšet zasvištění karabáče, jak se nějaký otrok pokusil ulít se z veslování.
Konečně se před námi vynořila Sparta. Nemohl jsem se ubránit pohrdání. Takoví barbaři! Domy holé, všude hlavně zbraně, válečné vozy a chlapci, kteří musí chodit do dvanácti let nazí. Vedle města se na planině muži cvičili v lukostřelbě a zápasu. Viděl jsem, jak se Hektor ušklíbl. Docela ho chápu, boj je přece to jediné, na co správný Sparťan myslí, to ví každý. Kultura žádná, vychování žádné. Člověk by řekl, že když je král Meneláos bratrem mykénského Agamemnóna, tak by se mohl pokusit město trochu zkulturnit, ale on je úplně stejný, jako všichni ostatní Sparťané.
Slanou mořskou vůni a křik racků vystřídal brzy zápach rybiny, odér nemytých těl a hádky obchodníků. Tiše jsem vzdychl. Do takových míst bych doma nezavítal ani za všechno zlato Apollónova chrámu. Na nábřeží už na nás čekali Meneláovi lidé, aby nám zajistili bezpečný průchod městem, protože nás někteří Sparťané nemají z nějakých nevysvětlitelných důvodů v lásce. Sice bychom se určitě ubránili, je nás dost a máme Hektora, ale nechceme nepříjemnosti hned první den návštěvy. Hlavně se nedostat do zbytečných problémů a obzvláště ne se Sparťany, to říkám já.

O několik hodin později

Hurá! Meneláos projevil vychování! Měl by za to dostat sochu, pravděpodobně je to první Sparťan, který něco podobného udělal. Nechal nás odpočinout si. Spal jsem skoro až do večeře, než mě má služebná Achaia probudila a oblékla mě na slavnost. Myslím, že kombinace tmavě modré tógy a bledě zelené tuniky perfektně ladí k mojí zlatavé pleti. Naštěstí Achaia nemá moc ráda šperky, takže jsem jí ani nemusel připomínat, že bychom neměli dávat příliš najevo naší kulturní a majetkovou převahu.
Na hostině se zřejmě shromáždilo to nejlepší, co se v celé Spartě našlo. I tak byla ale hodovní síň téměř holá. Když to srovnám s Trójou... Meneláos se rozvaloval v čele stolu, po jeho pravici ležel Hektor a vedle něj bylo místo pro mě. Rozhlédl jsem se, ale nikde jsem neviděl Meneláovu ženu Helenu, tu pověstnou krasavici. Tu, kterou mi Afrodita přisoudila za manželku. Docela by mě zajímalo, jak se přitom hodlá zbavit Meneláa, ale to už je její problém. Já pak budu mít dost starostí s jejich dcerou.
Nějaký sluha mi naplnil číši, ulil jsem Afroditě a naklonil se přes Hektora, kterému už pomalu těžkl jazyk, ke králi.
"Kde skrýváte svou paní, Meneláe?"
"Až přijde čas, uvidíte ji všichni," odpověděl vyhýbavě.
Zanedlouho, když už Hektor začal chrápat, zazněla hudba, jiná než všechno doposud. Jinými slovy, nějaký Sparťan se pokusil o milostnou píseň.
"To je Píseň pro Helenu, sám jsem ji složil," oznamoval mi s nadšeným úsměvem Meneláos. Přikývl jsem a pohledem jsem zoufale hledal nějakou únikovou cestu. Dnes jsem rád, že jsem ji nenašel, protože se po prvních pár tónech objevila ona.
Vešla lehkým krokem, jako skutečná královna. Její matka musela být výjimečná žena, když v tomhle válečném ležení vychovala někoho takového. Teď už mi nebylo zatěžko věřit, že je Diovou dcerou. Černé kadeře měla vysoko vyčesané, ale s líčením to rozhodně nepřeháněla. Věděla, co dělá. Věděla, že její přirozená, nebo spíš nadpřirozená krása nepotřebuje žádná vylepšení. A jako kdyby nezářila dost sama o sobě, byla její tunika celá prošívaná zlatem. Tóga z průsvitné bílé látky se tak zdála jako oblak, mírnící žár žhnoucího slunce. Tančila zlehka a i z té mizerné hudby dělala dílo hodné Orfea, jen a jen doprovodem svého těla. Pokud Amfión svou hrou přiměl kameny z hor, aby se naskládaly v hradby, pak Helena svým tancem dokázala něco většího - získala mé srdce, které jsem se zařekl, že nikdy nikomu nedám.

Aniž by to princ Paris věděl, právě začal jednu z nejznámějších válek všech dob. Stačil jediný tanec. Z toho plyne poučení: nikdy se příliš nekochej pohledem na vdanou ženu. Zvlášť pokud ti ji nějaká bohyně přislíbila za manželku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leny Leny | Web | 7. dubna 2007 v 18:36 | Reagovat

Ale moc se ti to povedlo! :)

2 acidy acidy | Web | 9. dubna 2007 v 19:49 | Reagovat

Nahodou moc hezká slohovka :)

3 mira mira | 13. dubna 2007 v 15:27 | Reagovat

pekny, ale asi bych uvital trochu vic deje;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama