Návrat

6. března 2007 v 19:14 | Lomeril |  Kratší povídky
Jedna taková romantická jednorázovka, vlastně se mi ani moc nelíbí, stejně jako ta, která se tu objeví ještě dnes.

Někdy se cítím, jako bys byl vedle mne. Jako by stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se tě. Ale když se o to pokusím, nahmatám jen vzduch a vím, že jsem zase sama. Už ani nepláču. Jen si říkám, že se určitě ještě vrátíš, i když tomu sama nevěřím. Musel ses tolik změnit, asi bych tě ani nepoznala. Jak dlouho jsem tě neviděla? Šest let? Sedm?

Laura je hodná, nechala mě u sebe i s malou Connie. Stará se o mne, ona i Judd, ale chybíš mi víc, než dokážu vyslovit. Brzy tě prohlásí za mrtvého a já se budu moct zase vdát. Nevím, jestli to udělám. Connie potřebuje otce, ale toho má i v Juddovi. A já potřebuji manžela. Ale představa, že by ses vrátil a zjistil, že jsem na tebe nepočkala, jak jsem ti slíbila, mě děsí.

Vrať se prosím rychle, nebo se nevracej vůbec.

Reese

"Zase píšeš Shaneovi?" zaslechla za sebou tichý hlas své sestry Laury.
"Vždyť víš, že je neodesílám," zmačkala Reese papír do kuličky a hodila ho do krbu.
"Tak se vrať do reality, je tu pan Travis a chce tebou mluvit," usmála se Laura a odešla.
Reese se pomalu zvedla a vyšla na verandu. Panu Travisovi bylo čtyřicet, byl solidní a neustále Reese přemlouval, aby si ho vzala.
"Dobrý den, paní Westonová," usmál se a podal jí maličký košík.
"Co to je?" zeptala se zvědavě.
"Vajíčka. Slyšel jsem, že vám slepice přestaly nést, tak tady máte na přilepšenou."
"Děkuji, pane Travisi, ale to, co jistě budete žádat, neudělám. Shane je stále nezvěstný, ale ještě neřekli, že je mrtvý."
"Dlouho to trvat nebude a pak vám dojdou výmluvy, paní Westonová."
"Uvidíme, pane Travisi, uvidíme," odbyla ho chladně.
Macbeth Travis nasedl na koně a opouštěl Farmu Dlouhých nožů. Ještě v bráně se otočil a žoviálně zamával. Byl jsi svou kořistí jistý. Málem srazil nějakého tuláka, který šel zřejmě prosit o almužnu. Po válce jich bylo všude tolik, nebyl týden, kdy by neměli na farmě aspoň jednoho. Kdyby záleželo na Lauře, vyhodila by je všechny, ale Reese ji vždycky uprosila. Věděla, že takovým tulákem může být i její Shane.
Počkala, až přijde až k ní. Nějak zvláštně se na ni díval.
"Pojďte, dám vám najíst."
"Děkuju," zachraplal.
"Zranění krku?" zeptala se.
"Ano. Už se to hojí. Za týden bych měl mluvit normálně."
Usmála se a pustila ho do kuchyně. Laura zrovna vařila. Jen se ohlédla.
"Další? Fajn, je tu pár brambor od včerejška."
Reese se vděčně usmála a nanosila mu na stůl.
"Trochu mi připomínáte mého muže," špitla.
"Padl?"
"Nevím. Je nezvěstný. Nic o něm nevíme. A co vy, máte rodinu?"
"Ne, žena mi zemřela ve válce. Nemám, kam jít. Farmu mi spálili. Sháním nějakou práci."
"Zeptám se Judda," řekla náhle Laura, "pohlídej mi polívku."
Reese se za ní udiveně dívala. Takhle vstřícnou Lauru neznala. Za války to neměly lehké. Reese měla dceru, kterou Shane nikdy nepoznal. Ani nevěděla, jestli se k němu dostaly její dopisy. Lauře se ještě před válkou narodila dvojčata, Bobby a Caleb a za války měl Judd krátkou dovolenou, během které Laura otěhotněla podruhé. A po válce se k dvojčatům a dceři Janet přidal ještě jeden kluk, Larry. Většinou bývaly samy, dvě ženy a čtyři děti. Neměly to lehké, ale zvládly to. Nic jiného jim nezbylo. Ale Lauřino srdce od té doby nedůvěřovalo cizincům. A teď tu naprosto klidně nabízela práci neznámému tulákovi.
"Vaše sestra má dobré srdce," usmál se tulák.
"Jak víte, že je to moje sestra?"
"Jste si podobné," odpověděl.
"Jste první, kdo nám to říká," řekla Reese trochu udiveně.
To už se ale vrátila Laura.
"Judd prý potřebuje někoho na pole. Vezmete to?"
"S radostí."
"Jak se jmenujete?"
"Říkejte mi prostě Forlorn."
"Tak tedy Forlorn. Proč ne?"
Forlorn se ubytoval ve stodole, ale Reese kvůli němu stejně nemohla tu noc usnout. Připomínal jí Shanea víc, než kdokoliv jiný. Zdálo se jí, že Forlornův příchod je jen předzvěstí návratu jejího manžela. Shanea viděla naposled před sedmi lety, když jí mával na cestě do války. Dopisy od něj nepřicházely. Ztratil se asi po roce. Zbyla jí jenom Connie. Když ho viděla naposled, bylo jí sedmnáct. Pořád byla mladá, ale nevěděla, jestli hodlá strávit zbytek života čekáním na někoho, kdo je možná mrtvý. Vždyť už málem panu Travisovi řekla ano. Ale věděla, že to nedokáže, ne když je tu někdo, kdo tolik vypadá jako on.
O několik dní později se pan Travis vrátil. V ruce držel nějaký papír a usmíval se.
"Shanea Westona konečně prohlásili za mrtvého. Takže co uděláte teď?"
Reese zbledla. Dokud to nebylo úředně potvrzeno, měla ještě naději, ale teď...
"Musím tedy držet smutek," šeptla.
"Na to jste měla času dost. Vezmete se mě nebo ne?"
Zavrtěla hlavou.
"Ještě nemohu."
"Ale já podruhé nepřijdu a prosebníci na kolenou mě nezajímají."
"Já před vámi klečet nebudu."
Travis se otočil na podpatku a zmizel. Reese klesla na židli, aniž by si všimla, že celá scéna měla nezúčastněného pozorovatele.
Tu noc uložila Connie a vešla do svojí ložnice, když zaslechla tiché zaťukání na okno. Venku stál Forlorn a tvář měl zastíněnou kloboukem. Všimla si, že se oholil.
"Co si přejete?"
"Mluvit s vámi...někde v soukromí."
"Můžeme jít do stodoly."
Když se za nimi zavřely dveře, chtěla Reese zapálit svíčku, ale Forlorn ji zastavil.
"Tma bude lepší. Reese, věříš, že se tvůj muž ještě vrátí?"
Nevěděla, pro jí najednou začal tykat ani proč se chová tak zvláštně. Ale v tu chvíli, když slyšela jeho hlas, sice ještě pořád s chraplavým přídechem, ale už mnohem lepší, než na počátku, uvědomila si, že i jeho hlas jí připomíná Shanea.
"Sama nevím. Možná ani ne. Ale vím, že na něj chci čekat. Ukázal jste mi to vy, Forlorne. Tak moc se mu podobáte."
"A Connie? Čí je?"
"Shaneova, nikdy jsem se jiného chlapa ani nedotkla," ohradila se dotčeně.
"A kdyby přišel, kdyby se Shane znovu vrátil, co bys dělala?"
"Jeli bychom spolu na naší farmu do Bear creek. Sedm let tam nikdo nebyl. Zase bychom tam žili a byli bychom šťastní."
Forlorn si sundal klobouk a zašeptal:
"Laura to ví. Poznala to hned jak jsem se tu objevil, ale pomohla mi. Mlčela. Poznáš to i ty, Reese?"
Udělal krok vzad a na tvář mu dopadlo měsíční světlo. V tu chvíli ho Reese poznala a vrhla se mu do náruče.
"Shane, Shane, tak jsi to přece dokázal! Ale proč ta hra na schovávanou?"
"Za sedm let se mohla stát spousta věcí. Nikdy mi od tebe nepřišel ani jeden dopis. Nevěděl jsem ani o Connie. Mohla ses znovu vdát, mohla jsi mít tucet panchartů, cokoliv. Kdybych se zklamal, mohl jsem tiše, v klidu odejít a ty by sis pořád myslela, že jsem mrtvý. Bylo to tak nejlepší. Teď si aspoň nemusím nic vyčítat."
Jejich rty se poprvé po dlouhých sedmi letech setkaly. Pak se stodolou rozlehl tichý ženský smích, takový, jakým se Reese smávala dřív. Brzy se k ní přidal jiný, hluboké mužské veselí. Náhle zvedl Reese do vzduchu a zatočil se s ní.
"Pojď, probudíme Connie!" táhla ho za ruku k vratům.
"Nech ji spát. Nikdy mě neviděla, tak to do rána vydrží. Tuhle noc patříš jenom mně," zasmál se a vtiskl jí nový vášnivý polibek.

Za dalších sedm let přijeli Judd a Laura Plainovi s dětmi na farmu u Bear creek. Shane a Reese ji pěkně obdělali, vlastní dům byl nádherný a v něm žila šťastná rodina. Shane, Reese, Connie a dalších pět dětí: John, Milly, Ralph, Frank a Ginny. Ale nikdo nemohl přehlédnou věc, která naprosto zastiňovala pole, stáda i dům: úsměvy a láskyplné pohledy, kterými se pan a paní Westonovi neustále zasypávali.
"Dávají si to, co si nestihli dát za těch sedm let," pošeptala Laura svému muži.
"Ne, spěchají, aby si stihli dát všechno za těch dalších sedmdesát," odpověděl Judd.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dandelion dandelion | Web | 7. března 2007 v 14:06 | Reagovat

mě se celkem líbí :o) je to hezky napsané, i když trochu předvídatelně, ale i tak smekám :o)

2 Bára:) Bára:) | 3. dubna 2009 v 10:38 | Reagovat

jn:) zvlášt když už v záhlaví je ta romantika předznamenaná, ale napsaný je to skvěle, zvlášť ten konec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama