Kapitola IX. - Největší střet

14. února 2007 v 20:48 | Lomeril |  Jiskra Slunce
Poslední kapitola Jiskry Slunce...poslední kapitola Laviniina příběhu - aspoň prozatím, ale myslím, že to ještě chvíli vydrží. Ještě epilog a konec. Příjemné počtení!

Kapitola IX. - Největší střet
Chvěla se a bojovala o každý krok. Věděla, že ještě nesmí využít vnitřní sílu, musí ji šetřit. Bojující ji nechávali bez povšimnutí. Byla to přece jen poslední agónie dobíjené zvěře, tak proč se starat o jednu blechu navíc?
Připadalo jí nekonečně dlouho, než stanula Nesvětlu tváří v tvář. Najedení a napití běsi za jeho zády usínali a ona tak měla klid na vyřízení účtů s jejich pánem.
Nesvětlo si ji pohrdavě změřilo.
"Běž pryč, uteč, dokud můžeš. S troskami se nechci zahazovat."
Pohlédla dolů. Muži byl rozdrobeni v malých skupinkách, ale zahlédla Erlise i Khola. Ještě žili. Ještě mají šanci. Ne jako ti, kteří už Nesvětlu za oběť padli.
"Zabil jsi Degrika a Velvrika. Chci je pomstít."
"O uctívaném Leorkovi ani slovo, že? Nebo jste ho neměli tak rádi, jak se snad mohlo zdát?" vysmíval se jí její nepřítel.
Neodpověděla.
"Tak dost," změnil náhle válečník výraz,
Poodstoupil a ona uviděla krvavou hromádku kostí - vše co zbylo ze Starce. Neudržela se, padla na kolena a začala zvracet.
"Nemáš šanci," syklo Nesvětlo.
Vzhlédla a najednou je viděla úplně jasně. Dva bratři, stáli přímo vedle ní. Usmívali se. Její přátelé...
Z očí jí vytryskly slzy jako krev z otevřené rány. Strašně moc chtěla, aby se její vidina stala skutečností, ale oni nemohli znovu ožít. Byli mrtví a ta kreatura před ní jí je vzala.
Vedle nich se objevily další dvě postavy. Muž byl vysoký a měl s ní spoustu společných rysů. A žena byla zlatovlasá, krásná, Zářivá. Máma... Strýček...
Ucítila přítomnost Vládce Slunce, poprvé od chvíle, kdy jí říkal, že se má vrátit a v jediné vteřině si uvědomila, jak jí celou tu dobu chyběl. Pak uslyšela jeho tichý hlas.
"Jsem s tebou, dcerunko. Neboj se, dokážeš to. Mysli na ně. Jsem s tebou, nic víc nepotřebuješ. Postav se mu!"
Se slzami v očích vstala. Zaťala zuby, věnovala svým blízkým poslední pohled, vryla si do paměti jejich vlídné, povzbudivé úsměvy a pak se v jediném zoufalém náporu síly rozzářila světlem. Stínové postavy zmizely. Zvedla ruku a udeřil blesk.

Erlis viděl blesk, viděl i nápor síly, který z ní vytryskl, viděl běsy ztěžka prchat do oblak, viděl Nesvětlo mizet, ale nezajímalo ho to. Měl oči jen pro štíhlou dívčí postavu rýsující se proti zataženému nebi. Vteřinu nebo dvě stála a její světlo pomalu zhasínalo a pak se otřásla jakoby vzlykem a sesunula se k zemi. Vykřikl a hnal se za ní.
Nesmí být mrtvá, nemůže, ne teď, když zvrátila osud nás všech. Všichni ji musí oslavovat, ale ne na její pohřební hostině! Lavinie...Lásko...Prosím... křičel v duchu.
Do očí mu stoupaly slzy a obrovský strach o Lavinii ho hnal stále rychleji kupředu. Doběhl k ní a vzal jí do náruče.
Byla mrtvá.
Ne, ne, dýchala! Spěšně ji zvedl a snášel ji dolů. Sebonai a Nilsa převzaly Treninu úlohu, protože léčitelka se zhroutila a staral se o ni Podskalský. Sebonai mu ukázala, kam má dívku položit a pak ho vyhnala. Když odcházel, zachytil Nilsin pohled a uvědomil si, že to ona ji nechala jít. V jejích očích se zračil strach a zoufalá prosba o milost. Sestra se bojí vlastního bratra! Bodlo ho u srdce, ale stejně na ni měl vztek. Chtěl za ní jít, ale někdo ho chytil za rameno.
"Nech ji být. Nebyla to její vina. Běž se radši někam uklidnit," řekl Khol.
"A kam?"
"Třeba kopat hroby."
"Ne, děkuju."
"Já si ale myslím, že by ti to docela prospělo," podíval se na něj Khol pohledem, kterému nebylo radno odporovat.
Erlis tedy poslechl. Nechtěl tu práci dělat, ale to nechtěl nikdo a on to dostal nepřímo rozkazem a tak si na motykou nakopané hlíně vyléval svůj vztek - vztek na celý svět, že mu ji bere, sotva ji našel.
Odešel až k večeru.
Nilsa, Khol a Sebonai seděli před Laviniiným stanem. Mlčeli a každý se díval jinam. Nilse se v očích leskly slzy.
"Kde je Trena?" zeptal se.
"Spí. Podskalský ji hlídá, aby neprovedla nějakou hloupost," odpověděl Khol s očima zarytýma do země.
"A jak je na tom ona?" pohodil hlavou směrem ke stanu.
"Moc špatně," odpověděla Sebonai, "Je úplně vyčerpaná, jako vyždímaný hadr. Musí odpočívat, dala jsem jí nějaké posilující lektvary, ale bojím se, že to nebude stačit. Bohužel nic víc udělat nemůžeme."
Vykročil ke vchodu do stanu. Sebonai ho chtěla zarazit, ale Khol zavrtěl hlavou a jemu neodporovala.
Lavinie ležela pod těžkou přikrývkou a slabě dýchala. Podíval se jí do tváře a musel se kousnout do rtu, aby nevzlyknul. Chytil ji za studenou ruku a začal ji hladit. Pak ztěžka dosedl vedle ní na postel. Když Sebonai o hodinu později nakoukla dovnitř, stále tam nehybně seděl. Tiše se vytratila, protože věděla, že tam už pomoci nemůže.
Ráno ho našla, jak spí na zemi vedle postele. Lavinie už měla tváře růžovější a dýchala lépe. Jemně ho probudila.
"Běž se najíst a pořádně vyspat, já na ni dohlédnu."

Lavinie otevřela oči. Bylo jí příjemně teplo a tak je zase zavřela, ale nechtěla usnout. Zdálky ní doléhalo veselí a zpěv. Tak jsem to přece jen dokázala! pomyslela si vítězoslavně.
Pak zaslechla kroky, někde velice blízko a cítila, jak se matrace prohnula pod vahou neznámého. Zvědavě otevřela oči a střetla se s jiskřícím pohledem svého manžela.
"Dobré ráno, ospalo!" zasmál se zvonivě.
"Už je nejmíň poledne," namítla.
"Kdepak, ještě jsme neobědvali. Jediný, kdo tu propásl hodně jídel, jsi byla ty. Posledních čtrnáct dní jsi skoro nejedla."
"Tak dlouho? Jak to?"
"Sebonai do tebe nalila aspoň tucet nejrůznějších lektvarů, takže jsi o sobě nevěděla, jen občas do tebe nacpala nějaké jídlo nebo ti pomohla s potřebami, ale nechala tě ve stavu, kdy jsi neměla potuchy o světě, ale dokázala jsi jíst a pít. Přestala s těmi drogami až dneska ráno."
"Tak proto jsem se probudila..."
"Obdivuhodný intelekt!" zasmál se.
"Nech si toho!" šťouchla do něj, "Radši mi pověz, co se celou tu dobu dělo."
"Trena už se skoro vzpamatovala. Nesvětlo i běsi zmizeli beze stopy. Jihozápad zůstává pod zlou mocí, ale zbytek země zase volně dýchá. Díky tobě."
"Ne, vůbec ne. Já jsem byla jen nástrojem v mocnějších rukou. Navíc není Nesvětlo úplně mrtvé, jenom oslabené. Zase se vrátí."
"Kdy?"
"Nevím. Ale pokud se s ním ještě setkám, znovu se mu postavím. I kdybych měla být úplně sama..."
"Nebudeš. Já budu s tebou, vždyť jsem ti to slíbil."
"Vždyť já vím," chytila ho za ruku.
Zlehka ji políbil a pohladil ji po tváři. Usmála se na něj a nechala se unášet štěstím. Vždyť se navzájem milovali a slunce zatím svítilo, tak co víc si mohli přát?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tosi Tosi | Web | 17. února 2007 v 21:28 | Reagovat

Tato kapitola je prostě jedna z nejlepších,nebo nejlepší v celém příběhu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama