II. - Lovečtí psi začínají větřit

13. ledna 2007 v 21:03 | Lomeril |  Operace Rocolia
Tak se Lomeril zase přiřítila s novou kapitolou, tentokrát mojí zamilované povídky, Operace Rocolia. Hrdě představuji dvě nové postavy a jsem zvědavá, co na ně řeknete. A vůbec, co řeknete na celou povídku :-)
Ymelion a Haimal vás vítají.

II. - Lovečtí psi začínají větřit
Uplynulo něco přes týden.
V pevnosti Černá voda v hospodě U Suchého vřesu seděli dva lidé. Muž měl něco přes třicet let a byl oblečen v šedých obnošených šatech, jaké nosili poutníci. Hrubý hnědý plášť se pod levým kolenem trochu nadzvedával a v jednu chvíli sklouzl a odhalil obyčejnou černou pochvu. Jeho obličej byl většinou vážný, ale bylo vidět, že mu smích není neznámý.
Vedle něj usrkávala višňovou pálenku dívka. Vypadala mladince, ale její oči a chování prozrazovaly sebevědomí a rozhodnost dospělé ženy. I ona se tvářila spíš vážně, ale ve chvíli, kdy ji něco pobavilo, její obličej ožil a rozehrál se veselostí a energií. V těch chvílích se zdála krásná, ale když se opět stáhla za hradby klidného, vážného výrazu, stala se z ní obyčejná dívka, jakých po světě chodily tisíce.
Jen málokdo by je odhadl na dva nejlepší lovce lidí, jací po Birlenu chodili. On se jmenoval Ymelion, ona Haimal. Za šest let vzájemné spolupráce odstranili přesně třicet šest vrahů, lupičů, podvodníků a jiných zločinců. Kdykoliv byla vypsaná odměna, pustil se Ymelion s Haimal po stopě a nepustil se jí, dokud nebyl dotyčný dopaden. Některé lumpy lovili, s jinými pro změnu spolupracovali. Jejich systém kontaktů jak v podsvětí, tak u dvora jim vycházely a díky nim bylo obsazených sedmnáct vězeňských cel a osmnáct hrobů po celém Birlenu. Poslední, třicátý šestý zločinec, zůstal pod troskami hořícího domu a nikdo už ho nikdy neviděl.
V tu chvíli ale byli volní. Po válce nastávalo uklidnění. Oba byli za války v armádě, ale před týdnem dostali výpověď, stejně jako stovky dalších. Tady U Vřesu platili posledními zbytky žoldu a rozmýšleli se co dál, když vstoupil muž v šatech hraničáře. Na tváři měl masku, jakou nosili rocolští posli ve službě. Usadil se na druhém konci lokálu a objednal si pivo. Přesto se na něm Haimal cosi nelíbilo. Naklonila se k Ymelionovi:
"Něco mi na tom poslovi smrdí."
"To budou asi nohy," poznamenal se sarkastickým úsměvem.
Usmála se a odtušila:
"Možná, ale něco se mi na něm vážně nezdá."
"To bude to oblečení. Jen málo poslů nosí hraničářské oblečení. Ale najdou se takoví, zvlášť tady u severní hranice."
"Ale..." chtěla něco namítnout.
"Nevšímej si ho, ano?"
S těmi slovy ukázal pod stolem palcem na sebe. Pochopila, že si ho Ymelion chce ohlídat sám a nejhorší, co by mohla udělat, by bylo plést se mu do toho. Setmělo se a hostů přibylo. Haimal poznala, že je čas vyklidit pole.
"Asi půjdu spát," zvedla se.
"Dobrou noc, dcerunko," odpověděl.
I v této kratičké větě byla skrytá hned dvě důležitá sdělení. Zaprvé, že udělala správně a má odejít. Kdyby jí místo toho začal přemlouvat, znamenalo by to, že ji ještě dnes potřebuje. Zadruhé, že o ní bude mluvit jako o své dceři. Bylo jí sice třiadvacet a byla jen o deset let mladší než Ymelion, ale vypadala na šestnáct a dala se vydávat i ze mladší. Nebylo to poprvé, co se vydávali za otce a dceru. Proto nebyla Haimal ani v nejmenším zaskočena.
"Dobrou, tati," políbila ho na tvář a zmizela.
Ymelion ještě chvíli seděl a pak se přesunul k poslově stolu.
"Smím si přisednout? Dcera si šla lehnout a já nerad piju sám."
Posel přikývnul a Ymelion se uvelebil proti němu. Jen tak si přátelsky povídali, Ymelion vyprávěl hotové pohádky o svojí dceři a posel se na oplátku svěřil, že jede na zámek s důležitou zprávou pro jednoho rocolina, který tam bydlí.
Blbec, pomyslel si Ymelion, skutečný blbec. Takhle se žádný profík nechová.
Mávl na hostinského a uklidil se i s poslem do salónku. Objednal dost kořalky a dával si záležet na tom, aby poslovi vždycky nalil podstatně víc než sobě a aby mu doléval dvakrát častěji. Chvíli čekal, než přijde hodné chvíle a pak začal.
"Sundej si tu masku!" zahlaholil žoviálně a plácl ho po zádech.
Muž už byl notně opilý a tak poslechl. Podle očekávání byl velice mladý, sotva pětadvacet, spíš míň.
To by mě zajímalo, koho napadlo poslat tohohle troubu s něčím důležitým, přemýšlel Ymelion, určitě nikdo skutečně důležitý, ti mají lepší lidi.
"A pověz, za kým jedeš?"
"Znáš rocolina Hajebtana? Ode dvora? Tak to je on. Fajnovej chlápek, nikdy si nezapomene koupit růžový pantofle," blábolil posel opile.
Ymelion potlačil nutkání vyprsknout smíchy a pečlivě si prohlédl kymácející se postavu mladého muže ve snaze odhadnout, kde má dotyčný dopis. Konečně si povšiml nenápadného koženého váčku připnutého k opasku s vyraženým znakem rocolina Valgase. Ještě poslovi dolil a čekal, až se svalí pod stůl. Před tím z něj ale vydoloval několik užitečných drobností. Váček s dopisem mu dal nějaký cizinec se severským přízvukem a několikrát mu zdůraznil, jak je důležité, aby nikdo nevěděl, že něco nese. S melancholickým povzdechem, že strýc Herleus (jak se mu Ymelion představil) je fajn parťák, si položil hlavu na složené ruce a usnul.
Ymelion počkal několik vteřin, dokud mladík nezačal chrápat. Pak díky několika obratným pohybům změnil váček s rocolinovým znakem majitele. O minutu později se ze dveří salónku vypotácel přiopilý muž a řekl hostinskému:
"Ten pán s maskou usnul, postarejte se o něj," a ukázala palcem za sebe, kde bylo pootevřenými dveřmi vidět na muže se zakrytým obličejem. Vtiskl hostinskému zlaťák a odvrávoral do svého pokoje.
Hrál svou úlohu až do chvíle, kdy za ním zapadly dveře. Haimal se vzbudila jakmile vstoupil a podala mu vědro studené vody. Ymelion do něj strčil hlavu a pořádně ji promáchal, aby se mu trochu vyjasnilo. Pak vyňal z váčku složený list papíru, opatřený Valgasovou pečetí. Haimal mu podala objemný svazek všech možných pečetních znaků ze všech koutů Birlenu i Naraley. Protože mezi Rocoly se pohybovali dlouho, Valgasovu pečeť získali už před čtyřmi lety.
Ostrým nožem Ymelion sloupl pečeť tak precizně, že se papír ani v nejmenším nepoškodil. Pak ho velice opatrně rozložil a četl. Haimal mu nahlížela přes rameno:

Rocoline Hajebtane, severní hvězdo našich nadějí,

jistě Vám neuniklo, že se chystá Rocolsko-barbarská aliance s cílem osvobodit naši zemi a přimět Birlen, aby se vzdal některých severních území ve prospěch barbarů. Vyjednávání je na nejlepší cestě. Nepíši dlouze, jen kratičkou zprávu, z důvodů Vám jistě známých.

Společně s bratrancem velerocolinem doufáme, že se nám podaří přijet k Vám na loveckou sezónu. V této době táhnou volavky a čápi na sever, ale až potáhnou husy, doufám, že jich severští jestřábi pochytají co nejmíň, aby jich co nejvíc zbylo pro naše sokoly.

Až objevíte příhodnou oblast, bude nám potěšením se k Vám připojit.

S úctou Váš oddaný

Rocolin Valgas

P.S. Můj písař mě upozornil na omyl, že volavky táhnou ze severu do středních oblastí Birlenu. Omlouvám se, nejsem dobrý lovec. Potřebuji mít kořist v kleštích, mezi dvěma liniemi, pak je teprve bezpečná. Vím, že Vy ji můžete mít klidně v otevřené krajině. Jistě mě chápete.


Ymelion dopis pečlivě opsal, včetně rozvržení slov na stránce a nechal kopii schnout. Pak originál znovu složil a zapečetil. Haimal mezitím studovala kopii.
"Proč by posílal tak významný rocolin s takovým dopisem oficiálního posla, ještě navrch takového troubu, pokud se chtěl jen pozvat na podzimní lovy?"
"Nechtěl. Jen kvůli tomu by Hajebtanovi nepsal. To by možná udělal Telsa nebo Sajta, ale ne Valgas. Je v tom nějaký kód, něco mu chtěl oznámit a proto to dělá tak nápadně. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že by našemu troubovi mohl někdo svěřit něco skutečně důležitého."
"To péesko?" zvedla Haimal obočí.
Ymelion kývl.
"Je tam pár věcí, který nechápu, kupříkladu ta obšírnost, ale jinak je to jasný. Náš člověk je jenom volavka, nastrčená, aby přilákala pozornost. Později přijde někdo, kdo ponese skutečnou zprávu nebo úkol. Toho musíme najít. Je to nějaká Valgasova špinavá hra a já chci přijít na to jaká. Něco tu visí ve vzduchu. Nějaké nebezpečí..."
"Není to jenom tvoje bujná fantazie?"
"Kolikrát ses mě takhle ptala? A kolikrát jsem měl pravdu?"
Teď byl Ymelion skutečně v právu, protože často přikládal velkou důležitost zdánlivě nepodstatným detailům, které se nakonec ukázaly jako klíče k celému problému. Haimal věděla, že i tentokrát má pravdu. Věřila mu. Byla sice obratnější a rychlejší, ale neměla tak bystrý úsudek jako on.
"Takže?"
"Jel bych do zámku a tam si počkal na "husu" o které mluvil v dopise Valgas."
"Zítra?"
"Kolem poledne. A vezmi si ženské šaty. Neměla bys být tak nápadná. Začneme hledat u Hajebtana, bude tomu chlapovi dělat základnu."
Haimal si zhluboka povzdychla. Ženské šaty nesnášela a nosila je jen když to bylo nezbytně nutné. Což bylo v poslední době čím dál častěji.
Protože byla v celém pokoji jedna postel, spal Ymelion na něčem, co připomínalo pohovku. Sice by se možná k Haimal vešel, ale dívka rezolutně odmítla riskovat, že by se o nich říkalo, že jsou milenci.
Ráno vstala o dobrou hodinu dřív než její společník, oblékla si svěží zeleno-fialové šaty a rozhodla se počkat s česáním na Ymeliona. Pak uvařila snídani a počkala, než se její společník se silnou bolestí hlavy vyhrabe z postele. Po vydatném odvaru z kořenů almonsie se kocoviny zbavil a vyhověl Haimalině žádosti o upletení copu.
Haimal brala Ymeliona jako společníka, profesionála, otce, kterého nikdy nepoznala, bratra, který se jí ztratil už před lety a jako dobrého přítele. Byli příliš rozdílní a zároveň stejní, na to aby mezi nimi bylo něco víc. Přesto na ni v některých chvílích, jako teď, když se probíral jejími vlasy, měla jeho přítomnost přímo elektrizující účinky. Byla ráda, když skončil a sešli dolů zaplatit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 geeta geeta | 14. ledna 2007 v 10:27 | Reagovat

Pěkně se to zamotává

2 Lucík Lucík | Web | 17. ledna 2007 v 22:51 | Reagovat

jukni na náš blog http://theused.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama