Kapitola XVIII. - Zármutek

5. prosince 2006 v 17:32 | Lomeril |  Dědictví ohně
No tak a je tu poslední a asi i nejkratší kapitola. Ne že by mi to nebylo svým způsobem líto. Babráte se s povídkou, vyčítáte si smrt té či oné postavy (vy asi víte, koho myslím =) a pak je to najednou všechno pryč, jako by to nebylo. Na povídkách je nejlepší čas, kdy se píšou. Ale na druhou stranu jejich publikace jim dává smysl a mně motivaci. Tím se dostávám k tomu, k čemu jsem chtěla.
Chci vám všem strašně poděkovat. Byla vás pěkná řádka, co jste mi komentovali a doufám, že i těch, kdo nekomantovali. Touto cestou tedy děkuji: Coleen, Jackie Decker, majdalence, geetě, Noemi, Martule, Nesse, Mírovi, Tosi, zzzemfiře89, Krtekatovi, Galaliel, Katchi a Eillen, kteří komentovali, někteří čato, někteří méně, ale byli tu se mnou a podpořili mě.
Ale dost už keců, tady méte kapitolu.
Tu poslední....

Kapitola XVIII. - Zármutek
Stáli u čerstvého hrobu na stinném hřbitůvku. Jak by byl šťastný, kdyby věděl, že se vzali! Nilsa se k němu choulila a on cítil, jak se otřásá vzlyky. Co věděla o noci, kdy všichni oslavovali vítězství a ona přijímala gratulace k sňatku? Co věděla o tom, že seděl s Lavinií v chladné komnatě u chladného těla vlastního bratra a Zářivá mu vyprávěla o každém jeho činu od chvíle, kdy ho viděl naposled, o tom, jak porazili Nesvětlé, jak rozluštili hádanku na bráně, o Petele, o Drobečkovi a Podskalském, o běsech a o jeho smrti? On už neměl slz, všechny vyplakal včera, jakoby doufal, že jejich teplo oživí bratra. Lavinie klečela u náhrobního kamene a opírala se o něj. Věděl, že nepláče, že se s ním jenom naposledy loučí.

Konečně vstala a řekla:

"Budu muset odejít. Chci se ještě nakratičko vrátit do země svého otce, než k vám přijdu a zůstanu s vámi navždycky. Vládce mi to přikázal a také mi řekl, že mě povolá zpátky až přijde čas."

"Nebudu tě zdržovat, vím, že musíš jít, i když je mi to líto."

Otočila se k Nilse:

"Byla jsi mi přítelkyní, na jakou nezapomenu!"

"Chceš nějaký dar, cokoliv, co si chceš vzít s sebou domů?" zeptal se princ.

"Ano a ty víš, co."

"Máš to mít," odpověděl.


Stála na samém okraji kaňonu, ve kterém byla brána do jejího světa a naposledy se dívala na milovanou zemi. Po pohřbu zůstala v paláci dva dny, než se připravila na cestu. Mezitím jmenovali Nilsu princeznou Měsíce, místo Velvrika. S putováním neměla celkem problémy, Soutěska hrůz byla opuštěná, nikdo ji nepronásledoval, byl klid. Přesto se jí ale první cesta těmi kraji líbila víc. Tehdy s ní ještě byl on.
Uviděla pramen, ze kterého poprvé ochutnala vodu Země naděje a touhy. Naposledy se napila a po krátkém zaváhání si naplnila i čutoru. Pak se otočila a opustila tu krásnou zem, zem Slunce, Velvrikovu zem, svoji zem...
Domů se dostala v pořádku, ale už tam nedokázala být šťastná. Stýskalo se jí po Degrikovi, Nilse a po Velvrikovi - po tom hlavně. Asi po týdnu, když už myslela, že tu bolest nevydrží, se rozhodla napít se vody ze Země naděje a touhy, kterou si přinesla s sebou. Jenže když otevřela čutoru, zjistila, že je voda hnědá a zkažená. Do očí jí vstoupily slzy a nebýt bílé hvězdičky na krku, byla by propadla zoufalství. Vtom se za ní ozvalo:
"Neplač, vždyť se tam vrátíš."
Otočila se. Ve dveřích stál strýc Tony. Posadil se vedle ní a pokračoval:
"Ta voda si nemůže zachovat svoji moc ve světě bez magie, stejně jako to nedokázala tvoje matka. Chápu, že se ti stýská..."
"Nic nechápeš! Nevíš, o čem mluvíš! Nebyl jsi tam!"
"Myslíš?"
Jeho hlas zazněl tvrdě a smutně zároveň. Tázavě se na něj podívala. Tony upřel pohled někam před sebe a začal vyprávět:
"Bylo mi něco málo přes dvacet, když mě tam Kail vzal. To on celou tu dobu udržoval spojení mezi světy a nemůžu říkat, že mě nevaroval. Setkal jsem se s Risidanou, byla mladá a toužila po dobrodružství, tak jsem ji vzal s sebou. Jenže se zamilovala do Paula, ne do mne, jak jsem doufal. Když zmizela, šel jsem za ní a ona mě poslala pryč. Vládce mi pak řekl, že už se nikdy nevrátím. S Risidanou jsem se pak setkal ještě jedinkrát a to když přinesla tebe. Když odcházela, plakala. Snad tušila, že už nikdy nikoho z nás neuvidí."
Po tváři sklouzla slza. Lavinie ho objala. Smutně se na ni usmál a řekl:
"Tak a teď mi pověz o všem, co jsi tam dělala."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 geeta geeta | 5. prosince 2006 v 19:58 | Reagovat

Díky, že jsem v seznamu komentujících. A konec se mi moc líbí- hlavně příslib pokračování... přece nemůžeme přijít o to až zase Laviniie půjde do té krásné země ;-)

2 zzzemfira89 zzzemfira89 | 6. prosince 2006 v 13:01 | Reagovat

Jasne, tiez sa tesim na pokracovanie. Inak super poviedka. :-) A dik ze som v zozname.

3 míra míra | Web | 8. prosince 2006 v 8:27 | Reagovat

pěknej závěr:-)

4 Eillen Eillen | 18. prosince 2006 v 18:37 | Reagovat

Nádhera. Celá ta povídka je prostě dokonalá. Smekám klobouk.

5 Tosi Tosi | 27. prosince 2006 v 18:35 | Reagovat

Taky děkuji!A jdu se podívat na Jiskru Slunce

6 Colleen Colleen | Web | 2. ledna 2007 v 18:34 | Reagovat

Tak jsem to konečně dočetla:) Nezklamala si. Opravdu pěkná povídka a už se těším až se v dalších dnech vrhnu na Jiskru slunce:))

7 Jackie Decker Jackie Decker | Web | 12. června 2007 v 20:15 | Reagovat

Je to hezké a smutné... Velvrika mi bylo hrozně líto. Byl mojí nejoblíbenější postavou z této povídky. Možná by to chtělo obě dějové linie ještě o něco více prokreslit atmosférou která tam vkládla obzvlášť tady na konic mi její zoufalství přišlo dost málo procítěné a taky byla psána dost zmatečně:

Stáli u čerstvého hrobu na stinném hřbitůvku. Jak by byl šťastný, kdyby věděl, že se vzali! Nilsa se k němu choulila a on cítil, jak se otřásá vzlyky. Co věděla o noci, kdy všichni oslavovali vítězství a ona přijímala gratulace k sňatku? Co věděla o tom, že seděl s Lavinií v chladné komnatě u chladného těla vlastního bratra a Zářivá mu vyprávěla o každém jeho činu od chvíle, kdy ho viděl naposled, o tom, jak porazili Nesvětlé, jak rozluštili hádanku na bráně, o Petele, o Drobečkovi a Podskalském, o běsech a o jeho smrti? On už neměl slz, všechny vyplakal včera, jakoby doufal, že jejich teplo oživí bratra. Lavinie klečela u náhrobního kamene a opírala se o něj. Věděl, že nepláče, že se s ním jenom naposledy loučí.

Než jsem pochopila tenhle odstavec četla jsem ho třikrát...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama