Kapitola II. - Stařec

27. prosince 2006 v 20:58 | Lomeril |  Jiskra Slunce
Tak a máte tu další kapitolu, kde se představuje postava, která byla v Dědictví ohně zmiňovaná jen na okraj. Ano, přichází Stařec v plné kráse. Ale přesto, že je to mocný spojenec, má přátelství s ním "drobné" vady.

Prošli spoustu dalších tunelů, než vstoupili do nevelké pracovny. Dvěma malými okny dovnitř padalo slabé světlo, ale stejně tu byly pochodně a krb. Za stolem zavaleným papíry seděl Khol a za jeho zády stála Sebonai. Oběma přibylo vrásek i šedin. Nebylo divu, ty čtyři roky pro ně jistě nebyly lehké. Asi pro nikoho... Jen kdyby přesně věděla, co se stalo! Když sourozenci uviděli příchozí, vyšli jim vstříc.
"Lavinie, Nilso, Erlisi!" vítal je Khol a okamžitě nabídl dámám židle.
"Khole, Sebonai," pokývla Nilsa na pozdrav a posadila se.
"Slyšel jsem, co se stalo v paláci a bál jsem se, že dostihli i vás. Jsem rád, že jste dorazili. Ale proč mi nikdo neřekl ani slovo o Lavinii?"
"Setkali jsme se až dnes. Ukryjete nás?"
"To považuji za samozřejmost. Coynten už shromažďují své síly. Nehodláme jim naši zem nechat!"
"Musíme jim vyrvat palác, tam je centrum veškeré moci nad zemí. Nejzranitelnější budou od východu nebo od severu. Jakmile budeme držet palác, bude to jednoduché," řekl Erlis.
"Nejsem si jistá, že se tam chci vrátit...po tom všem na tom místě leží příliš mnoho bolesti," dala Nilsa jasně najevo, že o válečné strategii se můžou bavit, až ona tady nebude.
"Místo za nic nemůže, to Nesvětlo je vinno."
"To ano, ale ty vzpomínky budou vždycky bolet. Překousnu to, kvůli Halimu, ale nikdy tam nebudu šťastná."
"Běž spát," řekla Sebonai, "Všichni běžte a zapomeňte na tu bolest."
"Chci s vámi ještě mluvit," řekla Lavinie.
Nilsa s Halim odešla, aniž by na ni pohlédla, ale Erlis ještě zůstal, zřejmě ze zvědavosti. Lavinie věděla, že ji tenhle rozhovor bude bolet, ale věděla, že pokud ho nepodstoupí, nikdy Nesvětlo neporazí. Musí to vědět, i kdyby jí mělo srdce puknout. Koneckonců, v celé bolesti dnešního dne se to lehce ztratí.
Zhluboka se nadechla a řekla:
"Povězte mi všechno, co o stávající situaci víte a nic mi nezamlčujte. Soucit je momentálně jenom přítěž."
Khol se na ni obdivně podíval. Znal ji jako citlivou dívenku, trochu vyplašenou a tichou. Teď ale promluvila žena a to žena z ocele a křemene.
"Začalo to před rokem. Nesvětlo si začínalo dovolovat, přestalo tu být bezpečno. Vyšli od jihozápadu, zřejmě tam někde mají hlavní stan nebo něco na ten způsob. Pár vypálených vesnic, vyhnání, pozabíjení nebo zotročení lidí, prostě si začali budovat území. Degrik dělal, co mohl, ale ani on se nemohl rozčtvrtit. Posílal pro tebe, ale ty jsi nepřicházela a my si začínali zoufat. Proto poslal Nilsu a Erlise s lidmi pryč a nakázal, aby se muži vrátili do zámku, jen co budou ženy a děti v bezpečí. Jenže je přepadli a povraždili. Přišli jako největší zbabělci v noci, od severu, odkud je nikdo nečekal. Všechno muselo proběhnout v tichosti, i když mnoho zpráv nemáme.
Lidé prchají do Layhelardu po stovkách a brzy se sem nevejdou. Někteří se snaží hledat bránu do tvého světa, aby unikli tam."
"Cože?" zděsila se Lavinie.
"Pokud to udělají, Rovnováha se naprosto zhroutí. Pět, šest lidí je průchod ještě schopen zvládnout, ale kdoví, co by se stalo, kdyby se ve tvém světě objevila stovka lidí od nás. Nemluvě o reakcích vašich vládců.
Nesvětlo sbírá otroky, buduje si pozice. Běsi mají volnost, mohou si dělat co chtějí. Nikdo si není jistý životem, natož majetkem. Země je zplundrovaná, nemají šanci něco vypěstovat. Letos snad ještě lidi vydrží, ale napřesrok budou okusovat trávu, pokud nějaká bude."
Lavinii tekly slzy. Její milovaná země byla sražená na kolena bez naděje na návrat. Čeká ji život červa, zalezlého pod zemí a neodvažujícího se vystrčit hlavu z obavy aby o ni nepřišel.
Khol ji pozoroval a říkal si, jaký šok to pro ni musí být. Vždyť kdo z živých měl o ty krátké, ale krásné roky míru větší zásluhu než ona? A teď je země, kterou s nasazením vlastního života zachránila, v troskách, její přítel je mrtvý a nejlepší přítelkyně ji nenávidí. Potřebuje lásku, pomyslel si Khol
"Myslím, že je tu někdo, koho bys ráda viděla," řekl konečně.
"Kdo?"
"Poustevník Podskalský."
S tímhle moudrým a laskavým starcem se už setkala před čtyřmi lety, kdy se jí stal hlavní oporou a otcem. Spěchala za ním ještě ten večer, protože jen on se jí zdál v tomhle světě ještě nakloněný. Uvítal ji s otevřenou náručí. Když se vypovídala ze své bolesti a vyplakala se, zjistila, že poustevník také pláče a zeptala se ho proč.
"Víš, nejsem poustevníkem odjakživa. Kdysi jsem měl ženu a dceru. Když ale obě před devíti lety zemřely, stáhnul jsem se pod skálu a nechtěl nic vědět o světě. Dokud si nepřišla ty a nepřinesla s sebou stín minulosti..."
"Jaký stín?"
"Má dcera ti byla v mnohém podobná. Byla dobrou přítelkyní tvojí matky, ale zamilovala se do muže, kterého nemohla mít a on jí vzal její dítě. Zlomilo ji to a už se nesmála. A pak umřela a moje žena nedlouho po ní. Vypadáš tak moc jako ona!"
"Vy toužíte po dceři a já po otci. Vím, že vaši dceru nikdy nenahradím, ale pokusím se o to."
"Rád tě přijmu ne jako náhražku ale jako druhou dceru."
Druhý den se sešla válečná porada. Přišla Nilsa, Sebonai, Khol, Erlis i Podskalský. Dál se setkala s léčitelkou, která jí kdysi pomohla, když si poranila kotník, zjistila, že se jmenuje Trena. Poslední přišel muž, kterého neznala.
Byl vysoký, měl široká ramena a držel se zpříma. Husté vlasy, bílé jako sníh, mu padaly na ramena a tvář mu rámoval krátký bílý vous. Chladné černé oči se dívaly z ostře řezané tváře, rozryté hlubokými vráskami utrpení. Přísně sevřená ústa se mezi nimi skoro ztrácela.
Snad to bývala krásná tvář, ale byla příliš chladná a odtažitá, skoro zlá. A něco v jeho očích Lavinii hned řeklo, s kým má tu čest. Byl to Stařec, muž, který se zabýval mentálním bojem. K němu je potřeba naplnit se nenávistí a tento muž už ztratil všechno kromě ní. Nedokázal milovat, radovat se, soucítit, litovat, vztekat se, hněvat se, nic. Jen nenávidět. A i ta nenávist se spíš podobala rozumově naplánované akci než skutečnému citu.
Šel z něj strach. Ačkoliv Lavinie věděla, že je jejich nejlepším bojovníkem a za žádnou cenu nechtěla, aby byl na straně Nesvětla, byla by radši, kdyby tu seděli bez něj. Už se ani nepodobal člověku, zbyl z něj jen válečný stroj. Lavinie byla v pokušení o něm říct, že je krutý, ale i krutost je svým způsobem cit. Stařec byl příliš racionální na to, aby byl krutý.
Přesto city chápal, protože je taky kdysi měl, takže skrz ně, narozdíl od Nesvětla, dokázal velice promyšleně útočit. Nejhorší nepřítel, jakého si člověk dokáže představit. Nepřátelé se ho báli víc než smrti a jeho vlastní spojenci z něj měli hrůzu a pokud mohli, vyhýbali se mu.
Lavinie od něj nedokázala odtrhnout oči. Zachvěla se, když se na ni otočil a probodl ji pohledem těch chladných černých očí. Nic ale neřekl, jen pokračoval ke svému křeslu, usadil se a rada začala.
"Kolik máme mužů ve zbrani, Khole?" zeptal se Stařec.
"Všech padesát Coynten..."
"Padesát?" vyjekl Erlis, "Jenom?!"
Stařec ho sjel spalujícím pohledem, až mladík zašeptal omluvu a sklonil hlavu.
"Nikdy jich nebylo ani o jednoho víc. Padesát. Pokračuj, Khole," řekl Stařec.
"Z pravidelného vojska dvě stě pěšáků, šedesát lučištníků a sto deset jezdců a samozřejmě něco kolem tří tisíc dobrovolníků."
Tři tisíce! Layhelard musel být nepředstavitelně obrovský, když se v něm ukryly takovéto davy, ještě se všemi ženami a dětmi, kterých muselo být aspoň dalších pět tisíc. Lavinie se rozhlédla, ale nikoho to zřejmě neohromilo tak jako ji. Snad to byla jedna z těch samozřejmostí, kterou nikoho nenapadne cizincům říkat v domnění, že to ví každý.
"Koní?"
"Kolem čtyř set, spíš míň," odpověděla Sebonai.
"Zbraní?"
"Coynten a vojáci jsou ozbrojení všichni. Z dobrovolníků pár a layhelardské zbrojnice stačí sotva pro stovku lidí," hlásil Khol.
"Zburcovali jste kováře? Vyrábějí se nové meče? A co luky a šípy? Učíte dobrovolníky bojovat?"
"Ano, to všechno jsme udělali a děláme."
"Dobře. Co jsi udělala ty, Treno?" otočil se na léčitelku.
Ta se zarděla a téměř vzpurně mu pohlédla do očí.
"Kdyby ty tři tisíce onemocněly, jsem na to připravená!"
"Jak jsme na tom se zásobami?"
"Lidé mají, co sem přinesli, ale peče se denně chleba a placky a nosí se sem čerstvé maso, ovšem ne tolik, aby to stačilo pro všechny. Musíme udeřit rychle, jinak tu pomřeme hlady. Navíc čím dřív bitva vypukne, tím slabší Nesvětlo zastihneme a tím větší bude naděje na úspěch," řekla Sebonai.
"Nemáme naději na úspěch. Říkejte lidem, že máme, jinak nepůjdou do boje, ale nemáme," řekl Stařec. Bral to jako fakt, stejně jako všechno ostatní, vždyť i strach v něm odumřel.
Vtom se Podskalský rozesmál:
"Leore, Leore, ty jsi byl vždycky geniální stratég, ale zapomínáš, a vždycky jsi zapomínal, na sílu lidí, kteří bojují za něco. To máte s Nesvětlem společné."
Ještě než se podivila, že poustevník říká Starci jménem, se Lavinie zděsila, že ho teď Stařec zabije. Ale zapomněla, že i vášnivé výbuchy vzteku mu jsou cizí.
"Důvod k boji ještě neudělá z člověka rytíře," odtušil naprosto klidně.
"Možná, Leore, možná."
"Ovšem máme Zářivou," ozval se Khol.
"Ano, to samozřejmě. Zvedne to morálku mužstva - a dál?"
Lavinie se zachvěla vztekem. Navždy opustila otce, nejlepšího přítele jí zabili před očima, bojovala s Nesvětlem, prchala před běsy a Nesvětlými, to všechno jenom kvůli Jiskře a tenhle chlap řekne a dál? Rozzuřeně vstala a probodla Starce pohledem.
Tím, co měla na jazyku, dozajista zraní Nilsu. Bylo jí to jedno. Ne, chtěla to. Chtěla jí ublížit, vrátit jí to pokoření, pomstít sebe i jejich přátelství, které Nilsa zabila.
"Vážený pane, nebýt mne, byl by Princ Slunce mrtvý o čtyři roky dřív. Nesvětlo ho v souboji podvedlo, změnilo podobu v hada. Kdybych nepřišla a nezahnala Nesvětlo, byl by tehdy zahynul a vy všichni s ním. Nebudu tu mluvit o plném rozsahu svojí moci, to je tajemství, které mi svěřil Vládce sám. Jsem dost silná na to, abych se utkala s Nesvětlem, stačí?" nutila se do klidu. Koutkem oka zahlédla Nilsu, jak sedí se skloněnou hlavou a pocítila jisté zadostiučinění.
"Je v zájmu nás všech, abyste vaše tajemství odhalila. Musíme vědět s jakou silou disponujeme."
Lavinie šokovaně zalapala po dechu:
"My? Jakou mám nebo nemám sílu, do toho vám vůbec nic není!"
"Jsou dva extrémy. Buď dokážete zničit jediným pohledem celou armádu nebo jste jen obyčejná holka, která se hodí tak na pomáhání Treně. Předpokládám, že se pohybujete někde mezi nimi a potřebuji vědět, kde. Jinak pro nás budete naprosto bez užitku a budete muset odejít."
Říkal to tak chladně, jako by mu na tom vůbec nezáleželo! Lavinie uvnitř zuřila, ale donutila se ke klidné odpovědi.
"Vy se postarejte o armádu a já si vezmu na starost Nesvětlo. Jak, to bude moje věc."
"Čekal jsem, že řeknete něco takového. To, co jste navrhovala, nepůjde."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Betty Betty | Web | 27. prosince 2006 v 21:16 | Reagovat

Máš to tu super! xD

2 Eillen Eillen | 29. prosince 2006 v 19:04 | Reagovat

Tak tě začínám nesnášet. děláš stejně blbé konce jako já sama. Asi je to taková malá msta za to, že dlouho nic nepíšu ne? :D krásná kapitola

3 zzzemfira89 zzzemfira89 | 29. prosince 2006 v 19:04 | Reagovat

Súhlasím :-)

A táto kapitola sa fakt podarila.

4 Lomeril Lomeril | Web | 29. prosince 2006 v 19:46 | Reagovat

Jj, Eillen, to jsem ti udělal schválně :-D

5 Eillen Eillen | 30. prosince 2006 v 11:51 | Reagovat

Tak jsem to sice včera děsně usekla, ale dnes už je tam další kapitola, tak jestli tě zajímá, co se děje  dál s drakem, tak můžeš číst ;)

6 majdalenka majdalenka | Web | 30. prosince 2006 v 19:47 | Reagovat

:) (co jiného říct.... vždycky píšu, že je to moc hezké a že si fakt talent, tak se mi už nechce opakovat :) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama