To kvůli Mary-Beth - 3.soutěžní povídka

9. listopadu 2006 v 20:38 | Uvidíte :-) |  Hanley competition
Tak a je tu poslední povídka do naší soutěže. Téma č. 3: Mír, který má nastat, musí začít u tebe

A/N Příběh je inspirován skutečnou událostí, kdy se bezejmenný posklý důstojník zachoval stejně jako Oliver. Následky skutečného činu nejsou známy.

Oliver se cítil být stoprocentním Němcem, i když jeho otec byl Angličan, který do Německa přijel za prací a nakonec se tam i oženil. I když jeho mrtvá žena byla Angličanka. Ano, jeho Mary-Beth. Kdyby ho teď viděla, co by mu asi řekla?
"Hanleyi, myslím, že ses musel pomátnout na rozumu!"
Vždycky, když se zlobila, říkávala mu příjmením. Ale tehdy stačil jeden polibek a všechno bylo dobré. Mary-Beth byla proti nacismu a proti Hitlerovi, ale ještě než stačila válka vypuknout, umřela na tuberkulózu. A Oliver neměl její odvahu.
Když přišli esesáci, neměl sílu jim vzorovat. Jenom řekl Heil Hitler a byl v bezpečí, i když po celý život cítil pachuť těch dvou slov. Nenáviděl ho, ale sloužil mu, protože měl strach. Jeho dvě děti, Truda a Hans by byli ohrožení a to on nehodlal dopustit. Byli koneckonců to jediné, co mu po Mary-Beth zůstalo.
Pak ho odvedli a Truda a Hans zůstali u tety Ulriky. Ještě že byli moc malí na to, aby chápali, co jejich táta dělá. Bylo to horší, než kdyby byl na frontě. Pomáhal na raziích. Zatýkal židy a posílal je do táborů smrti nebo do pracovních táborů. Cítil nechuť k celému svému životu, ke své zbabělosti.
Všechno bylo beznadějné, bylo už skoro jasné, že válku prohrají a že nemá sebemenší budoucnost. Věděl, co se stalo, když před téměř třiceti lety prohráli. Neviděl důvod, proč by se Spojenci měli zachovat jinak. A životu pod nacisty se nedá říkat život.
Nevěděl, proč se mu tohle honí hlavou zrovna dneska, proč zrovna dneska musí tolik vzpomínat na Mary-Beth. Je to razie jako každá jiná, opakoval si. Rutina. Nic zvláštního. Vtom Herr Schaumann, jeho nadřízený uviděl otvor ve stropě, do kterého vedl žebřík.
"Hanley! Vlezte tam nahoru a mrkněte se tam."
"Kdyby tam byli, vytáhli by si žebřík za sebou," namítl.
"Třeba chtějí, abychom si mysleli právě tohle. Nahoru!"
Oliver začal lézt. Chvíli trvalo, než se ve tmě půdy rozkoukal, ale stačilo málo světla, aby viděl židovskou rodinu se třemi dětmi schoulenou v rohu. Když je udá, bude jeho život pokračovat stále způsobem, ze kterého je mu na blití. Když ne, ohrozí sebe i děti. Musí získat čas.
"Zatím nikoho nevidím, půjdu se podívat dál!" křikl na Schaumanna a vylezl na zaprášenou podlahu půdy.
Zase vzpomněl na Mary-Beth. Říkávala mu, že mír, který má přijít, musí začít u něj. Jenže pokud teď tu rodinu zachrání, jen se vystaví nebezpečí. Bude to sice čestný čin, ale co z něj bude mít, kromě neustálého strachu z Osvětimi nebo Terezína?
Stále předstíral, že něco hledá a stále se nemohl rozhodnout. A pak konečně si uvědomil, že jestli tyhle lidi zachrání, tak to sice nezmění nic v tom obrovském blázinci jménem válka, ale jejich a jeho život to obrátí naruby. A pokud by se takhle chovalo víc lidí, brzy by byl Hitler i se svými ideály vyřízený a nastal by mír...
Mary-Beth by to tak chtěla. Děti a Ulrike s rodinou pošle k Mary-Bethinu bratrovi do Lancasteru a sám to tu zkusí dokončit. Třeba ještě bude moct pomoci dalším. A pak, aniž by věděl, proč to dělá, vytáhl svojí známku se jménem a ukázal ji židovské rodině. Muž kývl, že porozuměl. Oliver si položil prst na ústa a pak se vyklonil z padacích dveří a zavolal:
"Nikdo tam není!"
Nedlouho poté válka skončila. Mír, který nastal, začal u něj. U něj a u tisíců dalších bezejmenných vojáků, kteří neváhali riskovat svůj život pro nevinné lidi.
Jenže to nebylo tak jednoduché. Oliver dostal nálepku válečného zločince a hrozila mu poprava. Na poslední chvíli se objevila jedna židovská rodina a přimluvila se za něj. Vyprávěla příběh o muži, který objevil jejich úkryt, ale nevyzradil je nacistům. Na jejich přímluvu mu dovolili odjet do Anglie a usadit se tam.
O mnoho let později seděl už starý pan Hanley přede dveřmi svého domu, kolem si hrály Trudiny děti a její nejstarší dcera Elsa přišla a posadil se vedle něj.
"Máma mi vyprávěla o těch židech, které jsi za války zachránil. Dědo, proč jsi to tehdy udělal?" zeptala se a čekala nějakou moudrou odpověď, něco jako "z popudu vyšší moci" nebo "pro blaho světa" nebo něco na ten způsob. Ráda poslouchala příběhy o hrdinství a na ty byl dědeček mistr. Jen o tom svém nemluvil. Chtěla ho z něj tímhle způsobem vymámit, zjistit, že vlastně pro nacisty pracoval jen proto, aby mohl pomáhat nevinným lidem tak jako to udělal s tou rodinou nebo jiné ušlechtilé tajemství, jak tomu pro sebe říkala.
Když dlouho mlčel, dodala:
"Bylo to obdivuhodné, ale byl to strašný risk. Proč jsi to udělal, když mohli zabít tebe i mámu a strýčka?"
Dědeček se usmál a řekl:
"To kvůli Mary-Beth."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radim Radim | Web | 9. listopadu 2006 v 23:09 | Reagovat

Skvělá povídka a alespoň pro mne jasný vítěz. Myslím si, že to hodně vypovídá o tom, jak tehdy lidé uvažovali. Možná by tam měla být nějaká dramatičnost - ten velící důstojník mohl třeba lézt nahoru po žebříku apod.

Ještě jednou - je to hodně, hodně dobré.

2 Autorka Autorka | 10. listopadu 2006 v 15:05 | Reagovat

Děkuju

3 Eillen Eillen | 10. listopadu 2006 v 15:57 | Reagovat

Opravdu je to dobrá povídka. Myslím si, že ta určitě vyhraje. Ale opravdu se to mohlo trochu zdramatizovat. To už je ale jen věc mého osobního názoru

4 geeta geeta | 12. listopadu 2006 v 9:49 | Reagovat

Též si myslím, že je nejlepší. Mě tam tam ta dramatizace ani nechybí, vzhledem  k tomu, že je v každém filmu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama