Měl jsi šanci - 1. soutěžní povídka

6. listopadu 2006 v 18:43 | Uvidíte :-) |  Hanley competition
Tak v soutěži jsou jen tři povídky. Je to škoda, zvlášť potom, co mi účast slibovalo nějakých dvacet lidí, ale člověk míní...
Tak tady je první, totožnost autorky (v soutěži jsou samé autorky) zatajím, dokud nebude po hlasování.
Povídka se jmenuje Měl jsi šanci a téma je č. 2 - Kalendář ukazuje, jak plyne čas. Tvoje tvář ukazuje, co jsi s ním dělal.

Podívej se na sebe. Celý svůj život jsi zahodil. A pro co? Pro pitomovou vášeň. A ona tě tak milovala. Byla ochotná to s tebou zkusit a změnit tě. Ale ne, ty jsi musel mít jako obvykle pravdu. Teď se podívej, jak si dopadl. Jsi troska, která tu pomalu umírá. Všechno se na tobě znovu projevuje. Nikdy se nevrátí doba, kdy jsi byl "normální".


-*-

"Prosím. Já tě miluji. Jestli mě i ty máš rád, tak to pro mě uděláš. Je to jen na pár měsíců. Budeš pak v pořádku. Budeme moci být spolu. Nezahazuj svůj život prosím," šeptala krásná brunetka. Její oči byly plné slz. Tvář měla opuchlou, make-up už dávno zmizel. Vlasy, které dříve byly krásně zdravé a plné lesku, byly dnes zplihlé a mastné. Přirozená krása, kterou dívka oplývala, nenávratně zmizela. Vrásky se prohlubovaly a ukazovaly, kolik utrpění musela tak mladá dívka prožít. Víc už ale snést nemohla. To byla poslední šance, poslední možnost na spokojený život. Dívka s napětím očekávala odpověď. V duchu se modlila, ale prosby k Bohu byly neplodné.

"Mně nic není. Do ničeho mě nutit nebudeš. Táhni k čertu," ječel muž na celé kolo.

"Olivere, to ne. Neříkej to. To nejsi ty," dokázala ze sebe dívka dostat přes příval slz.

"Vypadni a už se nikdy nevracej. Mezi náma je konec, Beth."

Slova měla účinnost meče. Rozpárala srdce na milion malých dílků. Mary-Beth utíkala pryč. Daleko od bolesti, kterou cítila. Co nejdále od člověka, kterého si přála vzít a prožít s ním zbytek svého života.

-*-

Pitomče jeden. Teď jsi mohl být otcem tak krásné dívky. Stačilo by jen jít do léčebny a přestat pít. Kdybys měl vůli, tak by vše bylo jinak. Jak dlouho sis představoval, že uteče a skočí ti do náruče. Ty naivko. Hlupáku jeden. Stejné příjmení ti nezaručí lásku nadosmrti.


-*-

"Mary-Beth Hanleyová, berete si zde přítomného Paula Cardona?"

"NE! Nedělej to!" ječel Oliver v kostele. Mary-Beth se na něj otočila. Jeho oblečení bylo potrhané, plné špíny a bláta. V srdci ucítila, že jej stále miluje, ale věděla, že se k němu nesmí vrátit. To by byla ta největší chyba jejího života. Otočila se zpět k oltáři, poté pohlédla na svého budoucího manžela a hlasitě pronesla: "Ano."

Oliver zůstal jako poslední v kostele. Jakmile všichni svatebčané odešli, vydal se ke šťastnému páru.

"Byli jsme si souzeni. To já měl být tvůj muž."

"Měl jsi šanci a propásl si ji. Už nepatříš do mého života Olivere Hanleyi," odsekla mu Mary-Beth a políbila svého muže.

-*-

Co teď chceš dělat? Ji už nikdy nedostaneš. Do léčebny taky nechceš. Kdo si myslíš, že se ujme takové trosky? Jsi už na nic. Nikdo tě nepostrádá. Nikomu nechybíš. Jsi tu navíc. Uvědom si to!


-*-

Oliver se pohyboval kolem nemocnice. Věděl, že jeho Beth rodí. To on teď mohl být tím mužem, který ji drží za ruku. To on měl být tím otcem. Slzy smáčely jeho strhaný obličej, který byl plný jizev. Památek z pouličních rvaček o zbytek alkoholu.

Na ulici vyběhl Paul Cardon. U ucha držel telefon a radostným hlasem sděloval svým rodičům tu šťastnou zprávu.

"Je to holčička. Kate, jako babička. Měří padesát dva centimetrů a váží tři a čtvrt kila."

-*-

Ta slova tě tenkrát tak ranila Měl jsi radost, když sis uvědomil, že tvá láska má dceru, ale zároveň vztek. Vždyť ona spala a stále spí s jiným mužem. Ty jsi minulost. Vzpomínka, která dávno vybledla a už nikdy nebude otravovat spokojený život. Jsi nula, která by tu už neměla být. Proč už neskoncuješ se svým životem? Podívej se do zrcadla. Co tam vidíš? Já jen trosku, která nedokázala žít svůj život. Každý ti vyčte tvůj příběh z tváře. Jsi jak otevřená kniha. Je čas ji zavřít.


-*-

Oliver se naposledy podíval na fotku Beth, kterou neustále nosil u sebe.

"Nikdy jsem tě nepřestal milovat," zašeptal a udělal poslední krok…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 majdalenka majdalenka | Web | 6. listopadu 2006 v 19:05 | Reagovat

:´( smutný...

2 Hohyha Hohyha | Web | 6. listopadu 2006 v 21:51 | Reagovat

Hmmm... Je to o hodně lepší, než to moje, přiznejme si to na rovinu, že se mi to moc nepovedlo ;) Ještě se ti omlouvám, a to posunutí data konce naší soutěže, a jestli vš o někom, kdo by se ještě chtěl přidat, mohla bys mu prosím napsat??? H.

3 Radim Radim | Web | 6. listopadu 2006 v 23:05 | Reagovat

Má to spád. Líbí se mi to.

4 Autorka Autorka | 7. listopadu 2006 v 7:54 | Reagovat

Radim: děkuji.

Majdalenka: ani netuším, jestli jsem to tak chtěla

5 Thaien Thaien | E-mail | 7. listopadu 2006 v 17:25 | Reagovat

Tak tohle je jedna z nej povidek co jsem v poslední době četl. Bylo to hezky propracované a krasně---ne---nádherně--- se ti povedlo zkloubit popisy (vnější i vnitřní) hlavních postav a příběh...Snad tam jen chybí pár vět o Paulovi....Ale to už je jedno...

Nicméně já nejsem příliš objektivní, z jistých důvodů a mého momentálního psychického rozpoložení...

6 Tvůj beta-reader :)) Tvůj beta-reader :)) | 7. listopadu 2006 v 20:02 | Reagovat

Hele autorko, tys v té povídce měla Paula, jo? Jsem si ani nevšimla:)

7 Autorka Autorka | 8. listopadu 2006 v 15:15 | Reagovat

Můj beta-reader: to se nemáš čím chlubit :)

8 Pavel Pavel | 11. listopadu 2006 v 17:37 | Reagovat

Hnidopišská poznámka: vzhledem ke jménům hlavních postav by měl novorozenec mít tak 21 palců a 8 liber ;-)

9 Autorka Autorka | 11. listopadu 2006 v 19:35 | Reagovat

Pavle, to je sice pravda, ale pro české čtenáře je toto normální :)

10 bettushka bettushka | 16. listopadu 2006 v 16:15 | Reagovat

krásná povídka, máš muj obdiv..... :) :)

11 Eillen Eillen | 17. listopadu 2006 v 19:43 | Reagovat

bettushko, moc ti děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama