Svět si nezaslouží zármutek

11. září 2006 v 20:48 |  Kratší povídky
Tak tu mám povídku, která se řídí novým mottem blogu: Svět si nezaslouží zármutek. Doufám, že se vám bude líbiit

6.12.1941
Leila se brouzdala na samé hranici přílivu a zanechávala v mokrém písku drobné stopy. V Tichomoří byl i prosinec krásný a co na tom, že v Evropě je válka, co na tom, že kousek odtud je americká vojenská základna! Jenže matka se bála a otec taky, i když to nedával tak znát. Verdikt zněl - odjezd. Zítra. Taková hloupost! Japonci se neodváží zaútočit na americkou flotilu. Vždyť ještě ani nevstoupili do války.
Po tváři jí sklouzla slza. Nenáviděla toho Němce, toho Hitlera, nebo jak se to vlastně jmenoval. Kdyby nerozpoutal válku, nemuseli by odtud odjíždět. Tady na tom atolu se narodila, tady vyrostla, tady našla štěstí. Štěstí, které mělo brzy pominout.
Slza na její tváři nezůstala dlouho osamělá, naopak se k ní přidávaly další a další, dokud nezaslechla hlas:
"Leilo!"
Přišel důvod jejího smutku i příčina jejího štěstí, pohledný námořník Matt. Vrhla se mu do náruče a na chvilku se zase cítila dokonale šťastná. Jenže pak se z ní vydraly potlačované vzlyky a zoufalství, které její nitro nemohlo obsáhnout, se dralo ven čokoládovýma očima. Hladil ji po hnědých, sluncem vyšisovaných vlasech, a něco jí konejšivě šeptal. Chvěla se a tak ji odvedl trochu dál od vody a posadil ji do bílého písku.
Konečně se utišila. Matt jí slíbal slzy z tváří a pak ji políbil i na ústa, neobvykle vášnivě, protože věděl, že tohle je jejich loučení.
"Už neplač," zašeptal.
"Když si uvědomím, že zítra..."
"Pst. Co bude zítra, to bude. Teď na to nemysli. Užívej dnešek!"
"Je tu tak krásně...představa, že se sem už nikdy nepodívám mě ničí."
"Máš pravdu, tohle je nádherný kout světa. Nezaslouží si tvůj zármutek. Zbudou ti vzpomínky a..." seběhl o kousek níž a chvíli přecházel sem a tam, až se shýbl a přinesl jí lehounce narůžovělou mušli.
"...a tohle. Je to ode mne, na památku."
Přijala dárek se sotva slyšitelným poděkováním, ale dál byla potichu. Nebylo jí do řeči. Prstem si čmárala do písku před sebou. Většinou to byla ozdobně vyvedená písmena M a L. Pak je náhle prudce smazala a otočila se k Mattovi.
"Co bude s námi?"
"Napíšu ti, pak napíšeš ty mně, pak se třeba navštívíme a jakmile budu moct, vypadnu z armády a půjdu k tobě. Co ty na to?"
"Zní to nádherně..."
Znovu ji pevně objal a políbil. Jejich láska byla jedna z těch, které vydrží léta letoucí. Tedy ne že by se občas nehádali, ale obloha se zdá daleko jasnější, když z ní odejde malý mráček. Ale dnes večer nebyl čas na hádky, zármutek nebo starosti. Dnes byl den loučení, poslední den, kdy si mohla pořádně užít. Carpe diem. Na nějakou tancovačku ale neměla ani pomyšlení. Dnešní večer patřil jí a Mattovi.
Dnes končila jedna z nejšťastnějších částí jejího života. Mladá, atraktivní, v romantickém prostředí, s milovaným mužem po boku se Leila zdála být dítětem Štěstěny. To ale pokračovat nemělo. Jak se říká, Fortuna je vrtkavá dáma a její děti by se měly mít na pozoru. Teď cítila hořkost vůči osudu, který ji vyrval z kořenů a požene ji až někam do New Orleans, daleko od rodného ostrova, daleko od přátel, daleko od Matta...
Náhle námořník po jejím boku promluvil:
"Slunce už zapadá. Za chvíli bude tma, měli bychom jít zpátky."
Kývla, vstala a oprášila si ze šatů písek. Matt ji vzal za ruku a společně se vraceli do Pearl Harbouru.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 14. září 2006 v 21:00 | Reagovat

To zní hezky. je to krásný popis loučení dvou milenců zasazený celkem příhodně do období druhé světové války Pearl Harbouru. Přesně to tam pasuje a vyznívá z toho takové tiché zoufalství umocněné oprávě dobou a prostředím, ve které se tvá povídka odehrává. Ačkoliv to vlastně nemá žádný děj mě z toho jde mráz po zádech. Je to mocinky krásné :-)

2 barka barka | 14. září 2006 v 21:23 | Reagovat

jé děkuju...

3 A A | E-mail | Web | 15. září 2006 v 22:07 | Reagovat

Hezka povidka

4 Alucard Alucard | E-mail | Web | 15. září 2006 v 22:09 | Reagovat

sorry me se nak nedoplnilo meno :(

5 Vilya Vilya | E-mail | 18. září 2006 v 16:05 | Reagovat

je nádherná :o) a tak nostalgicky romantická .. mocinky se mi líbí ten nápad, aby se příběh odehrával zrovna v období světové války na Pearl Harboruru ... Barčo, máš krásnej sloh ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama