Kapitola XII. - Tma a světlo

23. září 2006 v 18:07 |  Dědictví ohně
Že by další kapitola?

Degrik se pomalu ubíral dozadu do zahrady, kde stálo cvičné pole pro lukostřelce. Ačkoliv protestoval, chtěl si Khol dnes dát oddech a zastřílet si. Šel s hlavou skloněnou a přemýšlel o havranovi, který ho předevčírem tak vystrašil. Náhle pocítil podivný chlad. Zvedl pohled a uviděl před sebou zlověstné stvoření.

V podstatě vypadalo jako člověk, mělo široký, popelavý obličej bez nosu, jen s roztaženými dírami, malá očka, široká ústa, která ale postrádala rty a mírně se hrbilo. Degrik věděl, že má co dělat s běsem.

"Vzdej se!"

Běsovo e zaskřípalo, zatímco s přímo zasyčel.

"Nikdy!" vykřikl tak, aby to Khol pokud možno zaslechl. V duchu si začal zpívat, tak jak mu to Khol říkal.

Běs zaútočil. Degrika se začal plíživě zmocňovat strach. Strach o Velvrika, Lavinii a hlavně o Nilsu. Snažil se bojovat, ale jen se tím vysiloval. Ztratil rovnováhu a upadl. Strach přerostl v hrůzu. A najednou vycítil, že se běs stahuje. Roztřeseně se zvedl a uviděl Khola. Lekl se ho. Ve tváři měl neuvěřitelný hněv a nenávist. Pohledem rozzuřených očí probodával běsa, který se stahoval pryč, až se se zavřísknutím přeměnil v havrana a zmizel.

Khol si otřel zpocené čelo.

"Myslím, že zítra začneme s tréninkem mentálního boje. Příliš jsme otáleli."


Lavinie se vzbudila, svěže vyskočila a hlasitě pozdravila Velvrika, který něco kuchtil u ohně.
"Co tak veselá hned po ránu?"
"Ty jsi zapomněl? Dneska je sedmý den! Dneska naše cesta skončí!"
Usmál se. Samozřejmě, že nezapomněl. Jak by mohl! Tolik se těšil, až bude zpátky u bráchy.
Po spěšné snídani nasedli na koně a vyrazili. Jeli rychle, moc se těšili na bílý dům a tajemství, které skrývá. Uviděli ho hodinu po poledni.
Stál na vrcholku nízkého pahorku a třpytil se ve sluneční záři. Popohnali koně a ostrým klusem se vydali blíž.
Úzká a strmá stezka vedla k nádherné bráně z mramoru a perel, zdobené stříbrem. Ale zavřené.
"Co teď?" zeptal se Velvrik.
Lavinie si prohlížela nápis na bráně:

Jsi-li přítel vstoupit smíš,

nepřítele zkáza čeká,

a pokud tento nápis zříš,

neznámo tě sotva leká,

a král sám tě žádá,

nuž i s doprovodem vstup,

ať nešpiní tě váda,

neb se nevrátíš pod času zub.



"Co znamená ta báseň?" zeptala se.
"Jaká báseň?"
"No ta na bráně!"
"Já žádnou nevidím."
Přečetla ji nahlas a mladík se zamyslel.
"Asi jí vidí jen ti, co sem byli výslovně pozvaní."
Seskočila z Jiskry a přišla až k mramoru. Dotkla se ho. Nic se nestalo.
"Je tu klepadlo!"
"Tak zaklepej!"
Vzala do ruky stříbrný kruh a udeřila jím o bránu. Rozezněl se vysoký, čistý tón, ale nic víc. Vlastně ještě něco. Poslední dva řádky básně změnily barvu ze stříbrné na černou.
"Ty, Lavinie, vidím poslední dva řádky..." řekl Velvrik nejistě, "a myslím, že je chápu."
"Tak povídej!"
"Nesmíme mít mezi sebou neurovnané spory. Prosím, promiň, že jsem byl tak protivný při té střelbě z luku a potom."
"V pořádku, já byla taky pěkně nepříjemná a závistivá a všechno..."
Podali si ruce a brána se otevřela. Do tváří jim dopadlo světlo, až přivřeli oči. Vzali koně za uzdy a prošli s nimi dovnitř. Přicházela k nim Petela a usmívala se.
"Vítej Zářivá, vítej, Noční poutníku. Jste po cestě jistě unaveni, pojďte si odpočinout."
Uvedla je do domu a přinesla jídlo. Skládalo se hlavně z ovoce, sladkého a šťavnatého. K pití podávala lahodný šerbet.
"Dnes odpočívejte. Lavinie se zítra setká s Vládcem a Velvrikovi chci něco říct já."

Khol zuřil. Ze strany Nesvětla to bylo porušení podmínek. Ale teď nebyl čas o tom uvažovat. Už hodinu trénovali odrážení mentálních útoků bez sebemenšího úspěchu.

"Soustřeď se! No tak, soustřeď se!" povzbuzovala Degrika Sebonai, zatímco Khol nemilosrdně útočil. Degrika zachvacovala hrůza a zoufale se pokoušel udržet svou mysl u Nilsy a Vládce Slunce.

"Bojuj, do háje, snaž se trochu!"

Nic. Khol odvrátil oči.

"Pro dnešek konec. Nic se nemá přehánět," řekl.

Degrik roztřeseně vstal. V očích měl slzy.

"Nic si z toho nedělej, na začátečníka ses držel slušně," pokusila se ho povzbudit Sebonai.

"Já se už nechci nikdy v životě bát!" vzlykl.

Khol se Sebonai se po sobě podívali. Snášel to hůř, než čekali. Hrůza, vyvolaná Kholovým útokem, spojená s hrůzou, kterou neustále cítil, ho přemohla. Ale co když se Nesvětlo pokusí podvádět?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barka barka | 24. září 2006 v 15:19 | Reagovat

Tady už se nekomentuje, či co?

2 geeta geeta | E-mail | 28. září 2006 v 11:58 | Reagovat

krásná kapitola, ale moc jsem nepochopila jestli pokráčko bude nebo ne.

3 barka barka | Web | 28. září 2006 v 14:09 | Reagovat

jo, až sem dodám zbytek Dědictví a samozřejmě až ho napíšu :-)

4 Colleen Colleen | Web | 30. září 2006 v 14:53 | Reagovat

tahle kapitola se mi moc líbila a teď jdu na další:)

5 Jackie Decker Jackie Decker | Web | 6. října 2006 v 18:14 | Reagovat

Je to celkem dobré. Ta báseň je hodně složitá, ale jinak pěkná a už se těším co chce ta žena říct Velvrikovi. Mám ho docela ráda a nechtěla bych aby se mu něco stalo...

6 Eillen Eillen | 18. prosince 2006 v 18:13 | Reagovat

Docela mě mrazí při představě, že by mi někdo v hlavě vytvářel děsuplné obrazy. brrr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama