Útěk

3. června 2006 v 19:27 |  Kratší povídky
Tak si dáme na chvilku odpočinek od zadaných témat a dám vám sem jednu svojí tvorbu.
Je v ní hodně ze mě samé, a skoro celé je to psané na základě skutečných událostí, jenom rochu přibarvených, aby to vypadalo líp a jak by mě to celé bavilo ješt o trošku víc, než jsem prožila.
Nejsem si jistá, jestli pochopíte pointu, ne že bych vám nevěřila, ale ona nní moc jasná, tak se ptejte, protože konec příběhu mám vymyšlený do podrobností a připravuji pokračování :-) - teda jestli budete chtít.
Barka

Třicet lidí s batohy mířilo polní cestou na základnu. Povídali si, smáli se. Jana a její partička šli v čele. Počítali s krásným odpočinkem a Jana se na něj těšila jako malé dítě. Najednou se všude kolem vyrojily postavy v maskáčích a někdo Janu pevně sevřel.
"Zdrhejte!" stihla ještě zařvat.
Dál už neplýtvala dechem a ze všech sil zápasila o svobodu. Něčí ruce jí strhly batoh ze zad a nacpaly jí na valník od traktoru. Rychlým pohledem zjistila, že téměř všichni už byli přemoženi. Jen Lukáš, Cvajky a Milan ještě bojovali, ale i ti podlehli přesile.
Naskočily k nim dvě postavy, zřejmě někteří z jejich věznitelů.
"Jsou tu všichni?" zeptal se jeden.
"Měli by," odpověděl druhý.
Jana se dívala, kudy jedou. Pomýšlela na útěk. Vyskočit z valníku se jí nepodaří, ale možná později...prostě vždycky se hodí vědět, kudy se člověk někam dostal. Jeli asi hodinu, ale zato šnečí rychlostí po hrbolaté polní cestě, každopádně se už setmělo, když zastavili a všechny je nahnali do nějaké kůlny. Ještě předtím je ale prošacovali a sebrali jim všechno kromě oblečení.
Teď tedy seděli ve tmě, až promluvil Cvajky:
"Já bych zdrhnul."
Ticho. Zase ticho. Nikdo nechtěl mluvit. Nakonec se ozval Honza:
"Kuře je jedinej místní. Máš nějakou představu, co dělat?"
Kuře se zamyslel a pak tiše řekl: "Utéct, nenechat se chytit a dostat se na základnu. Čim dřív, tim líp."
"A když nás chytí?"
"To bych nerad zažil, velice nerad. V rukavičkách rozhodně jednat nebudou."
Jana se přesunula ke svým přátelům. Klára si kolem svých světlých vlasů vázala tmavý šátek. Evča došněrovávala kanady. Tereza se povzbudivě usmívala. Cvajky a jeho brácha Einstein si tiše sdělovali, čeho si cestou všimli. Honza objímal Terezu kolem ramen. Lukáš si upravoval čelenku, která mu držela dlouhé vlasy z očí. Ondra počkal, než Klára dokončí přípravu a pak jí objal. Milan pozoroval špičky svých bot. Nakonec zase promluvil Cvajky:
"Připraveni? Fajn, takže na nikoho se nečeká, každý jdete sám za sebe. Sraz je na základně. Hodně štěstí!"
Kluci u dveří chvíli zápasili se zástrčkou, ale pak otevřeli a vrhli se ven. Rozeběhli se na všechny strany. Jana uběhla sotva deset metrů, než hromové zařvání oznámilo, že je viděli.
"Pochytejte je pokud možno živé!"
Zrychlila a hned za branou zapadla do lesa. Kousek před ní běželi Ondra, Klára a vpravo Cvajky a Tereza. Pak tmu proťal paprsek světla a ozvala se střelba. Pušky! Baterky! Plácla sebou na zem a spoléhala na porost. Sotva dýchala. Vtom si s hrůzou uvědomila, že leží na holé lesní půdě a že potřebuje lepší úkryt. Začal šátrat kolem sebe. Kousek vlevo nahmatala svah. Nejspíš nějaká díra, pomyslela si a skulila se tam. Jenže spadla přímo na cestu!
Ozářilo jí světlo a ona se bleskurychle zvedla a prchala, co jí síly stačily. Do nohy jí udeřily kamínky,odražené jednou ze střel. Po pár krocích zaběhla do lesa, tentokrát vlevo od cesty. Doufala, že ji nikdo nepronásleduje. Zakopla a spadla do nějaké prohlubně plné malých smrčků, kde zůstala nehybně ležet. Pálily jí dlaně, které zachytily její pád. Vzdálené zvuky naznačovaly, že spoustu lidí pochytali. A pak uslyšela něčí hlas:
"Už jich nezbylo víc než dvacet. Jsou v lese. Uděláme rojnici."
Našponovaná jako drát byla připravená vyrazit, když jí někdo chytil za nohu. Kdyby si tak pevně nezafixovala, že má být zticha, asi by zaječela. Takhle se jen zkroutila a praštila dotyčného přes prsty.
"Kuš, to jsem já!" zasyčel známý hlas.
"Lukáši, tohle mi nedělej. Musíme zdrhat!" řekla, právě když se zezadu ozvalo:
"Už jste se tam domluvili? Můžeme začít?"
Na nic nečekala, vztyčila se a začala kličkovat mezi stromy. Podle zvuku běžel Lukáš za ní a navíc byl někdo vlevo od ní. Vzpomněla si, že tu někde má být Evča, Milan, Einstein nebo Honza. Proto se hrozně vyděsila, když jí někdo chytil za ruce a zařval:
"Mám jednu!"
Začala divoce zápasit, ale věděla, že je ztracená. Jenže nepočítala s Lukášem. Doběhl k nim a strhl ji i nepřítele na zem. Chvíli se ve tmě rvali, ale najednou byla volná a společně s Lukášem utíkala pryč. Předběhl jí a už se skoro dostal na pole. Tam bude rozhodovat jen a jen rychlost. Slyšela své pronásledovatele, jak něco řvou, ale nerozuměla jim. V duchu si počítala, aby neztratila rytmus. Raz, dva, raz, dva. Před Lukášem taky někdo běžel, nejspíš Einstein. Raz, dva, raz, dva. Zezadu zaslechla řev, asi zase někoho chytili. Raz, dva, raz, dva. Už jí zbývalo jen pár metrů do dalšího lesíka. Raz, dva, raz, dva. Potřebovala si odpočinout, v boku jí nesnesitelně píchalo. Konečně se dostala do lesíka a okamžitě jí padl do oka strom s větvemi téměř ideálními pro lezení. Vyšvihla se nahoru a skrčila se asi pět metrů nad zemí. A pak do lesíka vstoupili dva nepřátelé. Zastavili se přímo pod Janou.
Jeden z nich vytáhl vysílačku a zapnul jí:
"Orel volá Akélu," zahlásil.
"Akéla slyší, Akéla slyší," ozvalo se z přístrojku.
"Máš už tam někoho?"
"Zatim ne."
"Tak se připrav!"
"Jasně!"
"Orel končí."
"Akéla končí."
Orel se podíval na svého společníka.
"Vrátíme se do lesa a mrkneme se tam. Přes Akélu se nedostanou."
Odešli. Jana se chvěla chladem, ale věděla, že musí ještě počkat. Pak konečně slezla. Mám chvíli času, než se vrátí a někde vepředu mě čeká Akéla, blesklo jí hlavou. Tušila, kde asi bude. Projížděli místem, kde byly všude kolem kraví pastvy s elektrickými ohradníky. Tam bude muset jít na cestu a i kdyby ne, na planině jí uvidí. Teď už neutíkala, šetřila síly a dech. Netrvalo dlouho a dorazila k okraji lesíka. Schovala se za strom a vykoukla. Na druhý konec ohrady to bylo nějakých sto metrů. Krávy nikde nebylo vidět a Janu napadla šílená myšlenka. Pak uviděla Cvajkyho běžet po cestě a za ním Evču a Milana. Před nimi jakoby ze země vyrostly dvě postavy. Začal zápas o průchod. Cvajky prorazil, ale Evča a Milan se stáhli do lesíka. Teď to tu začnou prohledávat a najdou ji! Neměla jinou možnost. Lehla si na břicho a začala se plazit přes ohradu. Naštěstí bylo jaro a louka byla ještě nespasená, takže tráva Janu celkem slušně kryla. Slyšela zezadu další křik a pár výstřelů, ale plazila se dál. Občas se zastavila a odpočívala a zároveň poslouchala, kde je kdo. Ani nevěděla, jak dlouho jí trvalo, než ohradu přeplazila, ale nakonec se ocitla na druhé straně. Opatrně se rozhlédla. Někdo stál u cesty a dva další se krčili vedle něj. Asi padesát metrů jí zbývalo k nějakým chatám, kde by se zase mohla schovat a za nimi byl další les.
Vsadila všechno na jednu kartu a rozeběhla se ke stavením, která se rýsovala proti noční obloze. Někdo za ní vystartoval, ale brzy pronásledování nechal, odvolán dalším zápasem na cestě. Bylo jí to divné, ale když dorazila k chatám, pochopila. Čekali tam záložníci! Naštěstí si jich všimla včas a prudce zabočila za dům. Jeden z nich se vydal za ní. Oběhla chatu a za posledním rohem stanula tváří v tvář mírně překvapenému mladíkovi v maskáčích. Odskočila stranou a vyrazila na šílený běh lesem. Odrážela se od kamenů, přeskakovala kořeny a kličkovala, co se dalo, ale jeden z nich byl za ní. Co si pamatovala, tak jí zbývá sotva deset minut chůze k místu, kde je chytili. Jenže tak dlouho utíkat nevydrží. Prudce zahnula a schovala se za strom. Když dorazil její pronásledovatel, oběhla ho a vydala se směrem na cestu. Na druhé straně zahlédla něčí stín, ale netušila, kdo to je. Na cestě se moc nezdržovala, začala zabíhat tu do řídkého lesa na jedné straně, tu do křoví na straně druhé.
Oba, Jana i její ocásek, jak ho v duchu nazvala, zpomalili, protože věděli, že by takhle dlouho nevydrželi. Už viděla místo, kde je chytili a uvědomila si, že když to vezme prudce doprava, tak se dostane rychleji k základně. Zahlédla Ondru, za kterým taky někdo běžel. Vkládala velkou naději v uličky města, kde se snad ztratí.
A skutečně, zdálo se, že když vběhla mezi domy a zabočila na cestu, která vedla na základnu oklikou, setřásla svůj neúnavný ocásek. Proto také zpomalila do pouhé chůze. Jenže člověk míní...
Už byla skoro na konci ulice. Najednou se proti ní vynořil její pronásledovatel. Stačila si všimnout, že nemá pistoli. Zastavila se. On také zastavil.
"Kam pořád utíkáš?"
"Před vámi."
"Vzdej se a já ti slibuju, že to budeme brát jako polehčující okolnost."
"Nic jsem neprovedla, aby musely být polehčující okolnosti."
"No tak se vzdej. Nebaví mě pořád se za tebou honit."
"Tak to vzdej ty! Běž honit někoho jinýho!"
"Ani mě nehne."
Vyrazila, naznačila, že to vezme vpravo kolem něj, ale v poslední chvíli sebou prudce smýkla vlevo, oběhla ho a vyrazila pryč. Ještě dvakrát zabočí a bude v bezpečí. Slyšela za sebou jeho dusot, ale neměla sílu zrychlit. První ulici měl za sebou, ještě dvě. Odněkud vlevo vyrazil Ondra a kus za ním další postava. Tentokrát se donutila přidat, aby nepadla do rukou Ondrovu pronásledovateli. Už zbývala jenom jedna ulice. Janě docházely síly a klopýtla. Zezadu někdo zařval:
"Za váma!"
V běhu se ohlédla a viděla, že se Lukáš prosmýkl mezi těma dvěma, co byli za ní a za Ondrou a dohonil je. Proti své vůli začala zpomalovat, prostě nemohla dál. Lukáš jí chytil za ruku.
"Poběž!" vyrazil ze sebe udýchaně.
Před sebou uviděli světla základny. Nasaď do finiše, vybídla se v duchu. A skutečně, teď když měla před sebou motivaci a vedle sebe Lukáše, povedlo se jí vyvinout větší rychlost. Dvacet metrů, deset, pět, tři...zabrzdili u vchodu do domu. Ve dveřích stál Kuře a usmíval se.
"Tak pojďte dovnitř!"
Vyčerpaně se svezla na lavičku a na chvíli zavřela oči. Ti tři v maskáčích dorazili zrovna když si začala rozvazovat si kanady. Unaveně se na ně usmála:
"Vy jste nám dali!"
"A co máme říkat my?" odpověděl jí jeden, ve kterém podle hlasu poznala Orla.
Jen v ponožkách vešla do jídelny. Seděl tam Cvajky, Einstein a Klára a ládovali se chleby s marmeládou. Klára měla na tváři moc pěkný škrábanec a když Cvajky natahoval ruku pro další chleba, všimla si, že na ní má otok a modřinu. Shodila ze sebe mokrou a špinavou bundu a pověsila ji na topení. Pak si natočila do erárního hrnku čaj a přisedla si k přátelům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barka barka | Web | 3. června 2006 v 21:09 | Reagovat

jo a pokud mi budete chtít zadat další povídku, napište zadání pod nejnovější článek. Zadejte postavy, žánr, první větu a pokud to bude z našeho světa, tak i historické období.

2 Jaňulka Jaňulka | E-mail | Web | 4. června 2006 v 12:15 | Reagovat

Moooooc pěknoučký...=) Hafo moc...=) JAk dlouho jsi to psala??? =)

3 barka barka | Web | 4. června 2006 v 12:59 | Reagovat

děkuju, psala jsem to pár dní, než se mi povedlo doladit závěr.

4 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 4. června 2006 v 16:33 | Reagovat

Barko, mám už tu akční povídku pro tebe u sebe na blogu. Tak si ji můžeš přečíst... Konečně. Ať se ti líbí...

5 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 5. června 2006 v 8:53 | Reagovat

Je to zajímavá povídka to rozhodně, ano. Líbí se mi, to. Až bude pokračování ráda si ho přečtu...

6 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 5. června 2006 v 9:06 | Reagovat

Už mám ten Drabble pro tebe...

7 barka barka | Web | 5. června 2006 v 20:55 | Reagovat

lidííí komentujte!!! uvažovala jsem, že sem tu povídku vůbec nedám, tak mi popravdě řekněte, jestli jsem udělala dbře, když jsem šla s kůží na trh

8 majdalenka majdalenka | Web | 6. června 2006 v 8:08 | Reagovat

udělala jsi dobře :o))) je to hezké :o)

9 Jackie Decker Jackie Decker | 6. června 2006 v 13:23 | Reagovat

Jasně, žes udělala dobře! Vždyť je povedená. Mě se osobně líbí...

10 brabikate brabikate | Web | 6. června 2006 v 21:05 | Reagovat

Přečetla jsem si to až teď a při tom bych měla dělat něco úplně jinýho... :o)) Ale je to fakt pěkný. Byla jsem napnutá od začátku až do konce! :o)

11 Hohyha Hohyha | Web | 6. června 2006 v 21:50 | Reagovat

Je to OK.

12 majdalenka majdalenka | Web | 7. června 2006 v 19:43 | Reagovat

můžu mít dotaz? přidáš se na loret ?

13 barka barka | Web | 7. června 2006 v 19:43 | Reagovat

njn, ale stejně, ty pocity se mi nepovedlo vystihnout. Jsou to chvíle, kdy člověk žije jen pro příštích pět vteřin, jeho hlavní starostí je, aby ho nechytili, kdykoliv musí někde čekat skrčený v podrostu, tak je jako špagát, jen jen vyrazit a reaguje tak rychle, že ani neví, kde se to v něm vzalo. prostě se to nedá přenést na papír...

14 Jackie Decker Jackie Decker | 8. června 2006 v 10:41 | Reagovat

Zachytit takové pocity není nikdy jednoduché. Já to znám moc dobře... Ale jinak to máš dobrý... Každý píše jinak, ale já musím říct, že se mi tohle líbí. Pravda je to takový zvláštní, ale hezký. U jmen jsem se pobavila...

Einstain... To bylo hustý. Tak trochu mi tam uniklo, kdo to byli ti co je chytili, kydy kam vlastně šli a na jakou základnu měli dojít, ale to jen detail. Hlavně podle toho posledního odstavce soudím, že šlo jen o nějaké cvičení. Co ti ale musím stoprocentně pochválit je dokonaé napětí, které jsi dokázala v čtenáři probudit. To se ti moc povedlo. Opravdu pěkná povídka a ten, konec taky dobrý. Dokonce moc dobrý... Takových napiš víc... To bych četla pořád...

15 barka barka | Web | 8. června 2006 v 15:07 | Reagovat

Co to bylo? To je úplně jednoduchý...byla to hra. Obyčejná, trochu drsnější hra.

16 Jackie Decker Jackie Decker | 8. června 2006 v 15:09 | Reagovat

To teda byla pěkná hra. Jestli ji budeš někdy pořádat tak do toho klidně půjdu...

17 barka barka | Web | 8. června 2006 v 15:19 | Reagovat

No, jednu takovou jsem zažila a byla úplně super, ale byla jenom pro skauty a skautky, a ta mi vlastně dala inspiraci. jen jsem si to trochu přibarvila.

18 Salinor Salinor | 8. června 2006 v 15:58 | Reagovat

Fakt moc hezký, zezačátku jsem si myslela že je to o židech a že je chcou chytit ;) Kdyby jsi nenapsala že je to skautská hra, tak  by mě to ani nenapadlo ... A máš pravdu, je to tak trochu přibarvený =o)

19 barka barka | Web | 8. června 2006 v 16:48 | Reagovat

ale zase ne moc - vlastně ten začátek, ty pistole a to lezení po stromech - přičemž to vlastně neni tak nemožný, kdyby tam tehdy byly vhodný stromy, klidně bych to udělala. Je pravda, že je změněnej běh událostí, ale rohodně neni nemožné, aby takhle nějaká hra vypadala.

20 Martula Martula | Web | 11. června 2006 v 20:23 | Reagovat

Tak tohle bylo podle mého názoru velice zajímavé. Opravdu se mi to líbilo..)

21 ka ka | 21. června 2006 v 15:06 | Reagovat

to je fakt moc pekný a napínavý(mohla bys být spisovatelkou....):0)

22 Bára:) Bára:) | 3. dubna 2009 v 10:29 | Reagovat

Skvělá povídka protože tě znám tak sem tak od poloviny podobnej konec čekala, ale stejně to bylo super, úplně tě v tom vidim. + za super popsání tý honičky a očividný čerpání z vlastní zkušenosti;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama