Prokletí

30. června 2006 v 20:10 |  Povídky na přání
Tak a skoncujeme s povídkama, které někomu dlužím. Ještě můžete objednávat, připomínám: postavy, žánr, první věta. Žádný slash a ff. Tak a Ginny tu má povídku. Tímto se jí i Jackie omlouvám, že to tak trvalo.

Už tři roky uplynuly od té doby, co jsem ho začala brát jako něco víc než jako kamaráda. On jediný mě chápal, a chápal by mě i teď, když jsem sama. Byl to prostě můj Leo, moje láska, můj osud. Oba jsme byli outsideři a ze stejného důvodu. Patřili jsme mezi Poslední mágy.
Tehdy mi bylo patnáct. Rodiče si mě zavolali a řekli mi, že jsem zrozena pro magii. Zavedli mě do sekty Posledních mágů. Nejdřív to byla legrace. Naučila jsem se využívat svoje schopnosti, seznámila jsem se s novými lidmi. A taky s Leem. Upoutal mě na první pohled. Mezi Posledními mágy byli všichni vždycky buď upjatí a povýšení, nebo uzavření do sebe a nekomunikativní. Leo tehdy tvořil výraznou výjimku, seděl, nohy měl položené na židli před sebou a pohazoval si s ohnivou koulí. Přisedla jsem si k němu.
"Ahoj, já jsem Virginia Smithová."
Natáhl ke mně ruku: "Leordy Dry."
"Těší mě. Chodíš sem dlouho?"
"Asi tak dva roky."
Nevypadal, že by z toho měl radost a já brzy zjistila, proč. Když jsem se dostala do sekty hlouběji, začali mě využívat. Pod pohrůžkou, že zabijí mojí rodinu, mě nutili přepadat, loupit a někdy i zabíjet. Nechtěla jsem to dělat, ale můj strach byl silnější než já. Chtěla jsem pryč, zapomenout na ně, ale věděla jsem, že by zabili nejen mě, ale i celou mojí rodinu a možná, že i Lea. On byl můj přítel, jediný ze všech. Také chtěl pryč, ale bál se. Pomáhali jsme jeden druhému a drželi se navzájem nad vodou. Po roce jsem si uvědomila, že už pro mě není jen kamarádem. Jeho objetí mě už neuklidňovalo, naopak mě rozechvívalo a rozrušovalo.
A pak přišla jedna z dalších "akcí". Společně s Adrianem Alsenem jsem čekala v jedné zapadlé uličce, až tudy půjde jistá dívka. Jenže když jsem jí pohlédla do tváře, zděsila jsem se. Kdysi, když jsem ještě žila normální život, to byla moje nejlepší kamarádka. Jmenovala se Jayme. Vyděšeně mě pozorovala a její oči prosily o milost. Tak ráda bych ji ušetřila! Ale buď ona, nebo všichni moji blízcí. Plakala jsem, když jsem zvedala nůž.
"Promiň, Jayme, moc mě to mrzí. Ani nevíš, jak je mi to líto," zašeptala jsem.
V jejích očích se zračilo nepochopení, strach a zklamání. Kdyby na ni Adrian neuvalil umlčovací kouzlo, prosila by o milost, ale takhle jsem mohla mluvit jen s jejíma očima.
"Promiň mi to, Jayme."
Dopadla rána.
Tu noc jsem strávila s Leem. Ležela mu v náručí a zoufale jsem vzlykala.
"Tohle už dál nejde. Už nikdy nebudu kouzlit. A až mě příště zavolají, nejdu," prohlásila jsem.
"Souhlasím, Ginny. Kašleme na ně!"
Podívala jsem se na něj se psí vděčností. Nikdy mu nesplatím tuhle jedinou větu.
"Zůstaneš se mnou?"
"Celý život, pokud to půjde," řekl a pak se stalo to, o čem jsme dlouho věděli, že je nevyhnutelné. Políbil mě.
Druhý den zrána jsme zmizeli. Odjeli jsme daleko, přes moře, kde jsme byli aspoň na chvíli v bezpečí. Chtěli jsme počkat, až budu plnoletá a budeme se moci vzít. Jenže nás začaly stíhat podivné smůly a drobné nehody. Všechno vysvětlil jediný lístek. Přišel s ranní poštou a stála na něm dvě slova: Jste prokletí.
Jednou mě na ulici málem přejelo auto. Pak zase Lea vyhodili z práce. Ale nic, nic se nevyrovnalo tomu sobotnímu odpoledni. Jeli jsme zrovna na výlet, Leo řídil, když před nás spadl strom. Nestihli jsme zabrzdit a nabourali jsme. Leo neměl zapnutý pás a tak proletěl předním sklem. Rychle jsem vystoupila a jsem ochotná odpřísáhnout, že jsem zahlédl nějakou postavu, jak rychle mizí v lese. Ale v té chvíli jsem jako smyslů zbavená letěla k Leovi.
"Miláčku! Jsi v pořádku?"
"Sbohem, Gin. Miluju tě."
"Já tebe taky," špitla jsem a cítila jsem, jak z něj vyprchává život. Jeho poslední výdech byl spíš jen povzdechnutím. Zhroutil se na vyhřátý asfalt a já jsem padla podél něj.
Probrala jsem se v nemocnici. Chtěla jsem se pohnout, ale nešlo to. Seběhli se kolem mě doktoři a chtěli po mě různé věci, ale já nemohla nic dělat. Další den přišel primář oddělení.
"Slečno Smithová, mám pro vás nepříjemnou zprávu. Když jsme vás našli, dostala jste sedativa, ale při druhé dávce se dostavila nečekaně silná alergická reakce a začal jste se dusit. Než jsme vám stačili pomoci, byl váš mozek poškozen, pravděpodobně trvale. Kompletní ochrnutí."
A tak jsem se dostala do ústavu pro trvale postižené. Už jsem tu přes dva roky. Mohu pohybovat očima a jedním prstem. Dva roky utrpení. Dva roky mučení. Dva roky smrti zaživa. Jenže oni mě nesmějí zabít, mají na to zákon. Kdybych se mohla hýbat, skoncovala bych to už před dvěma lety, jenže to nemůžu. Prokletí Posledních mágů si vybralo svou daň. Závidím Leovi, moc si přeji se s ním zase setkat. A setkám se s ním, brzo. Až se zbavím těhle hnusných pout, až budu zase svobodná. Až mě povolají na tuhle akci, půjdu, přestože, jako všechny akce skončí smrtí. Třeba až mě povolají, budu se moci zase usmát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 majdalenka majdalenka | Web | 2. července 2006 v 19:03 | Reagovat

skoro jsem  u toho brečela ! je to tak krásně napsané, ale zároveň strašně smutné ! moc se mi to líbí ! krása barko , jen tak dál :)

2 brabikate brabikate | Web | 3. července 2006 v 11:38 | Reagovat

Jé... Krása... Povedlo se ti to!

3 Ada Ada | Web | 4. července 2006 v 10:52 | Reagovat

dost drastický, řekla bych.........

4 Eillen Eillen | 5. července 2006 v 21:40 | Reagovat

Pokud bych si také mohla objednat povídku, tak bych si přála Drama s postavami Alexandrou a Luthécií.

První věta: Už to bylo dávno, kdy si mohly odpočinout.

5 Jackie Decker Jackie Decker | 5. července 2006 v 22:36 | Reagovat

Nádherná povídka, která až bere dech. Krátké, pořád se tam něco děje, do poslední chvíle napínavé. moc pěkné...

6 wilhemina wilhemina | Web | 11. července 2006 v 0:14 | Reagovat

fešné!!!:o)

7 wilhemina wilhemina | Web | 11. července 2006 v 0:17 | Reagovat

je to fakticky moc dobré.. heeej...

8 ginny ginny | Web | 22. července 2006 v 9:38 | Reagovat

je to super!!!!Skvěle si tam zakombinovala tu tragiku!!!!Díky moc!!!Je to nádherný, okouzlující, no prostě...už  nemám ani slov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama