Kapitola III, - Sítě se stahují

8. dubna 2006 v 9:16 |  Dědictví ohně
Tak tady máte další kapitolku Dědictví ohně. Doufám, že se vám bude líbit. Nejsem si úplně jistá, že je tn název zrovna výstižný, ale například zrovna tahle část příběhu Lavinie a Velvrika je převzatá z jednoho mého snu.
No nic, už vás nebudu nudit žblepty o kapitola a radši vám jí rovnou naservíruju.
Tady je, příjemnou četbu!

Kapitola III. - Sítě se stahují
Zase si užíval jednu z těch vzácných chvilek štěstí s Nilsou. A byli netaktně vyrušeni.

"Pane, přijelo Nesvětlo! Chce s vámi mluvit?"

"Jakou má podobu?" zeptal se, protože věděl, že jeho nepřítel může vypadat tak, jak se mu zrovna zachce. Když ho viděl naposledy, byl to zkušený válečník. Jak asi přišlo dnes?

"Je to...žena, pane."

"Hned jsem tam. A ty tady zůstaň!" usadil dívku, "Nemusí o tobě hned vědět."

Ušklíbla se, ale zase si sedla. On odspěchal dolů do sálu a usadil se ve svém křesle. A pak vešla žena. Vysoká a krásná k neuvěření. Volné černé šaty, pletence havraních vlasů, světlá jemná pleť a hluboké oči barvy noční oblohy se zdály bez jediné chybičky. Něco mu říkalo, že je zlá, ale přesto se zdálo nemožné, aby něco tak krásného nebylo dobré. Brala mu dech a připravovala ho o rozum. Usmála se na něj a jemu se zatočila hlava.

"Přišla jsem nabídnout mír. Odvolat ten hloupý souboj a zachránit tě. A pak bychom možná nemuseli zůstávat jenom...přátelé." Při posledních slovech se k němu důvěrně naklonila a její výstřih ukázal o trochu víc, než bylo slušné. Degrikovi bylo všechno jasné: přijme, ať bude žádat cokoliv na výměnu. Není možné odporovat někomu takovému. Ani to není moudré - byl by blázen, kdyby odmítl.

"Samozřejmě to nebude zadarmo: poskytneš mi neomezenou vládu nade vším, co vlastníš a vydáš mi tu dívku, se kterou ses před chvilkou líbal."

Nějaký hlásek se v jeho hlavě varovně ozval. Jak to, že ví o Nilse? A musel by ji jí předat. Snažil se s pokušením bojovat, ale předem věděl, že prohraje a skutečně by prohrál, kdyby se neotevřely dveře a nevpochodovala by ta, o které tak usilovně přemýšlel. Pohled na Nilsu jako by ho okamžitě vrátil do reality a on si uvědomil, s kým mluví. Potřásl hlavou, aby si trochu projasnil myšlenky a zbavil se posledních zbytků svého okouzlení.

"To asi nepůjde. Vlastně se s tebou v tom souboji střetnu docela rád. Aspoň uvidíme, kdo je silnější."

Tvář se jí zkřivila hněvem.

"Ty si myslíš, lidský červíčku, že mě můžeš porazit? Mě? Bláhový, já znám věci, o kterých se tvému pánovi ani nesnilo!"

Rozesmála se šíleným, neradostným smíchem a odšustila, ačkoliv ozvěna jejího smíchu zněla sálem až nepřirozeně dlouho. Dva mladí lidé se po sobě vyděšeně podívali.



Lavinie a Velvrik stanuli před vstupem do úzké soutěsky, když se na ni otočil.
"Teď mě dobře poslouchej. Tady v tom kaňonu žijí služebníci Nesvětla - běsi. Snaží se tě svést z cesty, v normálním životě obrazně, ale tady je to až moc konkrétní. Musíš tudy projít sama, nemůžeme jít dohromady, ale pamatuj, ať se děje, co se děje, nesmíš opustit stezku! Důvěřuj Vládci Slunce a za nic na světě nelez do skal!"
"Co se mi může stát?"
"Můžou tě zabít."
Nasucho polkla a s roztřesenými koleny vykročila. Žaludek se jí samovolně stáhnul a udělalo se jí špatně. Přesto šla, protože doufala, že to bude mít rychle za sebou. Po pár krocích nastala úplná tma, jenom pěšina před ní matně svítila. A pak se podívala vlevo a srdce se jí málem zastavilo. Nějaké obludy tam pár kroků od ní bily jejího otce! Málem se mu vrhla na pomoc, ale najednou si vzpomněla na Velvrikova slova: ať se děje, co se děje, nesmíš opustit stezku. Bylo jí najednou jasné, že to není táta ale nějaký běs, který se za něj vydává a, silně otřesená, šla dál. Narazila na moře ohně. Jediné, co přes něj vedlo, byla uzoučká lávka, na kterou vstupovala cesta, ale o kousek dál se třpytil pěkný pevný násep, po kterém by se dalo bezpečně přejít. Jenže aby se na něj dostala, musela by sejít z cesty. Po chvíli uvažování položila opatrně nohu na lávku. Ta se nebezpečně zakývala. Lavinie zaváhala, ale pak si na lávku stoupla oběma nohama, a v tu chvíli se celé moře ohně rozplynulo jako sen a před ní se vinula matně svítící cesta. Dál skoro běžela. Nepřála si nic víc, než být z tohohle údolí pryč, zmizet, už nezažít nic. A pak dorazila na rozcestí. Na jedné z cest stál...Dean! Kluk z farmy v údolí, velice pohledný a milý, do kterého byla zamilovaná.
"Deane! Co ty tu děláš?"
"Poslali mě sem nedávno, abych ti pomohl. Tahle cesta," ukázal na stezku, která šla ve stejném směru, kterého se zatím držela, "vede do ještě horších pokušení a hrůzyplnějších zážitků. Pokud ale odbočíš a vezmeš to touhle zkratkou přes skály, budeš venku natotata. A já...já zůstanu s tebou. Už navždycky, miláčku."
Něco jí tu nehrálo, ale co? Nakonec ale zvítězila touha dostat se odtamtud. Jenže nějakým nevysvětlitelným způsobem na rovné cestě zakopla a kotníkem jí vystřelila náhlá bolest.
"Asi jsem si podvrkla nohu. Pomůžeš mi prosím vstát?" zakňourala směrem k Deanovi. Natáhl k ní ruce, ale ve chvíli, kdy se ocitly nad stezkou, jako by se obalily slizem a zestárly o sto let. Takové ruce se po nás natahují v těch nejhorších nočních můrách, kdy křičíme ze spaní, probouzíme se zalití potem a ještě dlouho se třeseme ve tmě a bojíme se usnout, aby se ten sen nevrátil. Zaječela a odtáhla se až k druhému okraji stezky. Slzy čiré hrůzy si razily cestu z jejích očí a stékaly po tvářích.
"Běž pryč!" zaprosila zoufale, a kupodivu ji poslechl. Zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vyskočila na nohy a rozeběhla se pryč, bolest nebolest. Nedívala se ani vpravo, ani vlevo, letěla kupředu, očekávajíc další hrůzy, když se najednou ocitla na skalní plošině ozářené slunečním světlem. Jindy by jí to připadlo jako dost nehostinné místo, ale teď ho považovala za nekrásnější kousek všech světů. Schoulila se a rozplakala naplno. Když o půl hodiny později přispěchal Velvrik, bledý a rozklepaný, padli si do náruče a dlouho tam jen seděli a slzy jim tekly proudem.

Konečně měl Degrik obdržet svůj meč! Krásný, nově ukovaný, na který se tak těšil. Už ho pojmenoval, dokonce dávno, a nechal to jméno vyrýt na čepel: Zkázonoš. Kvůli tomu povolal nejlepší kováře země a ti už několik týdnů pracovali na vytvoření co nejlepší čepele. Teď princ chvátal do velké dílny, kterou jim vyhradil. Jakmile vstoupil, okamžitě se kolem něj seběhli a odvedli ho do zadní části. A tam mu přinesli jeho meč. Pochva byla umělecky vyhotovená v zlatavé barvě a ladila s jílcem. Pomalu ho vytasil a zkusmo jím máchl. Čepel proťala vzduch, až to zasvištělo. Uznale pokývl a přehodil si ho do druhé ruky. Váhou byl akorát, možná o trochu kratší, než byl zvyklý a s poměrně neobvykle tvarovanou záštitou. Věděl, že až se sžijí, bude zbraň skutečně hodna jména Zkázonoš. Přejel prstem po propletených písmenech a potěšeně se usmál. S takovýmhle mečem se nemusí stydět před Nesvětlem. Zasunul ho zpátky do pochvy a pomyslel si, že taková nádherná ukázka zbrojířského umění si nezaslouží porážku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nessa Nessa | Web | 8. dubna 2006 v 19:58 | Reagovat

Super! Nemám co k vytknutí, nevšimla jsem si žádných chyb...

2 barka barka | 9. dubna 2006 v 8:10 | Reagovat

děkuju

3 Martula Martula | Web | 13. dubna 2006 v 21:56 | Reagovat

Už se těším na pokračování, tak šup sem s ním.:))

Napsala jsem takovou blbost, tak jestli chceš, tak se jukni.

4 Eillen Eillen | 18. prosince 2006 v 17:33 | Reagovat

Při popisu toho pokušení jsem sama přemýšlela, jak bych se zachovala a nic přesně říct nemůžu. Jdu číst dál :)

5 Mišajz Mišajz | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 19:00 | Reagovat

Díky za info, hledám informace, poněvadž co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.:-)

6 dopravní nehody olomouc dopravní nehody olomouc | E-mail | Web | 9. července 2012 v 16:59 | Reagovat

Tady se mi líbí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama