Kapitola I. - Co se stalo v horách

23. března 2006 v 20:36 |  Dědictví ohně
Na životě v horách měla Lavinie ráda skutečnost, že jí většinou ráno nikdo nehonil z postele. Na Seattle, odkud pocházela si pamatovala jen matně. Odstěhovali se odtud, když jí byly dva roky. Teď žili tady v horách, na farmě, kam nikdo nepřišel, co byl rok dlouhý, nezajímali se o svět venku a on se nezajímal o ně. Jídlo si jednou týdně obstarávali ve vsi dvě hodiny cesty od jejich chaty. Maminku Lavinie neměla a sourozence taky ne. Měla jenom tatínka a strýčka Tonyho. Jenže strýček Tony byl teď nemocný a tak musela jít ke starému ovčákovi na druhé straně hory. Vždycky jí k němu posílali, prý aby se nenakazila, jenže ona moc dobře věděla, že prostě chtějí být sami. Zbavit se jí na chvilku, která může trvat pár dní stejně dobře jako pár měsíců. V horách na čase tolik nezáleží. Ovčáka měla Lavinie docela ráda, takže jí vlastně nejvíc vadilo, že i po čtrnácti letech používají pořád tu samou výmluvu, i když jim musí být jasné, že ji dávno prokoukla. Teď tedy zapnula batoh, pokusila se přeslechnout, jak Tony vedle teatrálně kašle, a vyšla ven.
"Běž rychle a moc se nezastavuj!" napomenul ji táta.
"Nejsem malá! U Kaila jsem navrch byla už milionkrát." ohradila se.
"Já vím, já vím!" zvedl ruce v obraném gestu.
"Tak ahoj!" zamávala se a vydala se na cestu.

Degrik se podíval na slunce. Měl hrozný strach. Co když selže a Nesvětlo vyhraje? Co pak? Vládce Slunce mu slíbil pomoc, ale kde je? Kéž by nebyl princem Slunce, kéž by se narodil jako úplně obyčejný kluk, jeden z těch tisíců, kteří žijí v Zemi naděje a touhy, kéž by, kéž by...

"Ale byl bys to pak skutečně ty?" zaslechl měkký hlas. Automaticky poklekl a zašeptal:

"Jak to myslíte, Pane?"

Nikde kolem nebylo nikoho vidět, ale Degrik věděl, že s ním mluví sám Vládce Slunce. Obvykle se moc neukazoval a jen málokdo ho skutečně viděl. Mnozí ale slyšeli jeho hlas a shodli se na tom, že to vlastně úplně stačí.

"Myslíš, že kdybys byl obyčejným chlapcem, že bys neměl tu touhu po dobrodružství, tu odvahu a sílu, které máš? To víš, že ano, a byl bys nešťastný, protože bys nevěděl, co s tím."

Mladík byl zmatený. Momentálně se necítil nějak plný odvahy a síly, vůbec se necítil naplněn ničím jiným než strachem.

"Neboj se, pomoc už je na cestě."

"Jaká pomoc, Pane?"

"Nechtěl jsem ti to říkat, ale budiž. Je to Risidanina dcera."

"Cože? Ta je nezvěstná už patnáct let! A teď, když je Risidana mrtvá, nikdo neví, kde to děvče hledat."

"Opravdu nikdo?"

V tu chvíli by si Degrik nejradši jednu pořádnou vrazil.

"Samozřejmě, Vy to musíte vědět. Omlouvám se."

"Proto jsem ti to nechtěl říkat. Důvěřuj mi, ona přijde. Jen jsem tě chtěl připravit na odjezd tvého bratra."

V mladíkovi hrklo: "Proč on? Je to ještě kluk. Pošlete mě!"

"Už dávno vyrostl z hraní na vojáky. Ani nevíš, kam ho chci poslat a proč. Koneckonců, je to princ Měsíce a měl by se podle toho začít chovat. A to platí i pro tebe." dodal a byl pryč. Po Degrikově tváři sklouzla osamělá slza.


Lavinie přidala do kroku. Hned za touhle zatáčkou leží Kailova bouda. A skutečně se před ní vynořila pastuška, před kterou stál postarší ovčák. Jenže nebyl sám. Chlapec, stojící vedle něj vypadal jako blázen a účastník maškarního plesu v jednom. Mohl být tak v Laviniině věku, možná o trochu mladší. Stříbřitě plavé vlasy měl stažené temně olivovou čelenkou a jeho černé šaty, jako vystřižené z nějaké knihy o středověku, se při sebemenším pohybu stříbrně zaleskly. Na zádech mu visel toulec a luk.
"Tady je!" řekl najednou Kail.
Jeho podivný společník se otočil a prohlédl si dívku od hlavy k patě. Vypadal trochu zklamaný tím, co vidí.
"Ahoj Lavinie! Představuji ti Velvrika, syna mého starého přítele." usmál se na ni ovčák.
"Ahoj," zamumlala rozpačitě. V tu chvíli promluvil ten mladík:
"Bude to dlouhé povídáni. Co kdybychom si na to sedli?"
"Dobrý nápad," souhlasil ovčák a s tím otevřel dveře do chalupy.
"Takže," začal Kail, když se usadili, "Co víš o svojí matce?"
"Co ta s tím má co společného?"
"Všechno. Kvůli ní tu Velvrik teď sedí. Tak povídej!"
"Otec se s ní setkal v Seattlu, pár dní spolu žili, až jednoho dne zmizela beze stopy. Vrátila se po dvou letech a přinesla mě, že prý se o mě musí postarat táta. Víc nevím."
"Myslím, že by ti celou tu historii měl radši povědět on." vzdychl ovčák a pohodil hlavou směrem ke svému hostu.
Tázavě se podívala na chlapce, sedícího proti ní. Ten si taky povzdychl a začal.
"Pocházím ze Země naděje a touhy, která leží...no vlastně, není to v tomhle světě. Můžeš se do ní dostat jen některou ze tří bran, z nichž jedna leží zrovna kousek odtud. Má země je moc hezká a všichni jí máme rádi. Vládnou v ní dvě hlavní mocnosti: Slunce, nebo Světlo a Nesvětlo. Já a můj bratr sloužíme Slunci, on je dokonce princem Slunce, zatímco já jsem princ Měsíce. Jenže Nesvětlo sílí, dokonce už vyzvalo mého bratra na souboj a Vládce Slunce nám slíbil pomoc. Kdysi dávno totiž jedna žena ze Slunečního paláce, byla to dvorní dáma mojí matky, odešla do světa lidí. Prý se nechtěla nikdy vrátit, ale přesto po půl roce dorazila zpátky. Těhotná. V příslušném čase se jí narodila dcera, ale sotva byl té maličké rok, její matka jí zase pěkně odvezla pryč, do světa, kde žil otec té holčičky. Říkala, že je to tak nejlepší, když bude její dcera vyrůstat s otcem. Snad proto, že to dítě je dědičkou Jiskry Slunce. Snad proto, že to dítě právě sedí naproti mně."
"Ty myslíš...mě?"
"Koho jiného? Lavinie, Risidanina dcera, dědička Jiskry. K nikomu to nepasuje tak pěkně jako k tobě."
V tomhle bodě s ním zásadně nesouhlasila. Nebyla nic zvláštního, dokonce nebyla ani moc hezká, ani nějak třeskutě inteligentní, prostě úplně obyčejná šestnáctiletá holka.
"A co po mně vlastně chcete?" vypravila ze sebe.
"Abys se mnu šla do mojí země a pomohla nám."
"Jak?"
"To nevím, ale Vládce Slunce to jistě ví a řekne ti to."
"Já...to...prostě nejde..." zaúpěla.
"Jakto, nejde?" Velvrik vypadal, jako by právě dostal ránu mezi oči.
"Neumím nic zvláštního, nejsem nic zvláštního..."
Mladík se usmál: "Jsi Risidanina dcera. To úplně stačí. Jen počkej, až se setkáš s vodou mojí země, to budeš mluvit jinak. Tohle je zvláštní svět. Nikde není žádná magie, nikdo v ní nevěří. Jen občas, někde daleko cítím slaboučký záchvěv, ale je to úplně něco jiného, než u nás. Už abych byl zpátky, kdoví co se tam děje." povzdychl si.
"Já nemůžu jít do nějakého cizího světa! Co by tomu řekl táta? A strýček Tony?"
"Ale ti to přece ví! Oni ti o tom neřekli? Proč by tě sem jinak posílali?" řekl náhle Kail.
Velvrik se na ní díval velice zvláštně a pak se jeho temně modré oči začaly bez varování zalévat slzami.
"Co se stalo?" zeptala se vyplašeně.
"Když tam nepůjdeš, a ty nepůjdeš, to vidím, nedostaneme pomoc, kterou nám slíbil Vládce Slunce. Budeme úplně sami a...a...Degrik umře!" vyprskl a slzy se mu rozběhly po tvářích jako o závod, "ale já tě chápu, nevím, jak bych se zachoval já. Sbohem, Dědičko Jiskry." V jeho posledních slovech zaznělo nepopiratelné pohrdání. Zvedl se a vykročil ke dveřím. Lavinie se zvedla také, o něco prudčeji, než měla v úmyslu.
"Tak podívej..." začala.

Degrik napjal luk a zamířil. Jeho učitel ještě nepřišel a tak cvičil sám. Tětiva zadrnčela a šíp se zabodl dobré dvě dlaně od cíle. Nespokojeně zamručel a vytáhl další. Ruce se mu třásly, proto tak špatně mířil. Myslí byl u brášky. Copak asi dělá v té cizí zemi? Jestlipak našel Risdaninu dceru? Jeho souboj se nezadržitelně blížil. Zbývalo sice ještě třicet tři dní, ale jemu to připadalo jako hodina. Znovu vystřelil a druhá rána byla ještě horší než ta první. Teprve když vytahoval pátý šíp, aniž by se předtím přiblížil středu víc než ty dvě dlaně, začal se soustředit. Sice nebyl na lukostřelbu tak dobrý jako Velvrik, ale takhle strašně už dlouho nestřílel. Mysli na bráchu, na Nilsu a na mámu. Představ si, že je můžeš zachránit pouze tím, že se teď trefíš. Až doteď mu to pomáhalo. Tisové dřevo se prohnulo a Degrik se přinutil koncentrovat na ten neskutečně malý černý puntík. Ozval se zvuk šípu, který se zabodával do terče a on zjistil, že minul o pouhé tři prsty. Jindy by to byl mírně nadprůměrný výkon, ale dnes to bylo maximum, co ze sebe vyždímal. Odevzdaně odepnul tětivu a zastrkal šípy zpátky do toulce. Odložil zbraně k ostatním a vytáhl dva lehké, dlouhé meče. Necvičil s nimi ani minutu, vlastně se ani nerozehřál, když dorazil jeho učitel. Ale choval se a vypadal divně. Jeho obvyklá suverenita a klid byly ty tam. Byl bledý a roztřesený. Jeho oči prozrazovaly, že mluvil s Vládcem Slunce. To vysvětlovalo všechno; koho takové setkání nechalo chladným, ten si mohl říkat král hňupů.

Nakonec dospělý muž pomalu promluvil:

"Mám Vám vyřídit vzkaz, princi. Vládce Slunce vzkazuje, že Váš bratr v té druhé zemi uspěl. Risidanina dcera je na cestě."

Ještě než se Degrik stačil začít opravdu radovat, vrátilo se učiteli sebeovládání a pronesl:

"To ovšem není důvod, proč bychom měli vynechat naše cvičení. Vezměte si luk a ukažte mi, jak dovedete střílet v citově vypjatých situacích."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 majdalenka majdalenka | Web | 24. března 2006 v 18:38 | Reagovat

moc hezké, honem napiš další pokračování nebo se ukoušu zvědavostí !!:o)

2 Noemi Noemi | Web | 25. března 2006 v 10:09 | Reagovat

souhlasím s majdou. vypadá to dost zajímavě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama