Brána ke štěstí

19. března 2006 v 20:48 |  Kratší povídky
Tak tady je další povídka. Ačkoliv pojednává o magii, nepatří mezi potterovské. Zatím byla publikována pouze jednou, tak doufám, že na ní dostanu haaaafo komentářů :-)
A kratičké info:
Postavy: Lioneta, Giaccomo a další
Shrnutí: Čaroději vždycky opovrhoali, a tak se rozhodli odejít navždy. Jenže když se shromáždí, vycházejí najevo následky dřívějších letmých setkání

Byl to jeden z těch dnů, kdy je sice teplo, ale prší. V borovém lese seděla několik hodin po setmění dívka. Krčila se u malého ohníčku a poslouchala, jak ze stromů kape. Déšť zrovna na chvilku ustal, ale mokrému lesu to na útulnosti nepřidalo. Ačkoliv přes den bylo celkem teplo, na noc se citelně ochladilo. Dívka si přitáhla tmavý plášť těsněji k tělu a shodila si kápi. Záplava bohatých hnědých vlasů orámovala jemný, pohledný obličej. Jejími nejvýraznějšími rysy byly hnědé oči s dlouhými řasami a růžové rty. Zbytek tváře jakoby jen doplňoval tyhle nejpůvabnější rysy. Naopak modrofialové kruhy pod očima dojem hezkého obličeje úplně kazily. Když se trochu poodhrnul plášť, odhalil tmavě vínové šaty a k nim naprosto nevhodné šněrovací okované boty. Byla celkem mladá, kolem osmnácti, devatenácti let.
Opatrně se rozhlédla a mávla rukou. Na štíhlém prstě se na okamžik zablyštěl prsten se zeleným kamenem. A v ten okamžik se před ní objevil pořádný kus chleba, dvě pečená kuřecí stehna a pohár temně rudé tekutiny. Ten uchopila jako první, ale když už ho nakláněla, že se napije, ozval se přímo za ní hlas:
"Mohl bych tě udat církvi jako čarodějnici."
Leknutím sebou škubla a začala se dusit svým pitím. Koutkem oka zahlédla krátký záblesk a v tu ránu mohla zase volně dýchat. Podezřívavě si nového příchozího prohlédla. Byl určitě starší než ona, odhadovala ho na pětadvacet. Černé vlasy padaly do snědého obličeje a do čokoládových očí, které vypadaly, že patří někomu o dvacet let staršímu. Oblečen byl nevýrazně, jediná nápadná věc byla veliká starobyle vypadající spona tepaná ze stříbra s velikým rubínem uprostřed. Klouzala po něm pohledem, až se zastavila u prstenu s černým kamenem, ne nepodobném tomu jejímu.
"Ty taky…kouzlíš?" ujelo jí.
"Ne tak nahlas! Jsi velice neopatrná. Proč jsi se nějak nezamaskovala nebo se aspoň nepřesvědčila, že tu nikdo není?"
Místo odpovědi natáhla ruku a ukázala mu svůj prsten. Zjevně pochopil.
"No jistě. Přírodní magie má něco do sebe. Ovšem já jsem rád, že můj kámen má barvu černou." Pak ruku prudkým, náhlým pohybem zdvihl a jasně se zablesklo a pak zase padla tma.
"Teď se můžeme bavit bez obav, že by nás někdo viděl nebo slyšel. Zvenčí vypadáme jako hromada roští. Jak se jmenuješ?"
"Lioneta, a ty?"
"Giaccomo. Mám namířeno do Cardiffu. Mám tam sestru, jmenuje se Maria. Ona prsten odmítla, provdala se za nekouzelníka a své umění nevyužívá. Chci ji navštívit"
"Já se jen tak toulám. Bez startu, bez cíle, jako všichni ostatní nositelé prstenu."
"A chtěla bys jít se mnou? Nebaví mě být pořád sám."
"Půjdu s tebou ráda, Giaccomo. I mne omrzelo to věčné potulování."
"A pak bych rád navštívil Stonehenge. Však víš, co se povídá, že je tam brána do říše, kde čarodějové mohou žít bez obav. Zajímalo by mě, co je na tom pravdy."
"To mě taky. Myslím si ale, že i kdyby tam ta brána byla, nikdo neví, jak ji otevřít, nebo jo?"
"Neví." odpověděl Giaccomo a hromově zívnul.
"Je čas jít spát." Prohlásil a mávnutím ruky vyčaroval dvě přikrývky a jednu podal Lionetě. Do druhé se zabalil sám. "Dobrou noc." zamumlal ještě a o čtvrt hodiny později už sova, která nad nimi přelétla, viděla jen dva lidi, ponořené v hluboký spánek.
O pár dní později dorazili do Cardiffu. Navštívili Mariu, která je hned požádala, aby donesli její nejstarší dceři, která pomáhala u jednoho stánku na trhu, vzkaz. V tržnici se chvíli zdrželi, nakoupili si (za vyčarované peníze) nějaké jídlo, protože i když si mohli cokoli opatřit kouzly, bylo přece jen příjemné si od toho občas odpočinout. Když se vraceli k Mariinu domu, uslyšeli hádku. Jeden z hlasů patřil naprosto nesporně Giaccomově sestře.
"Ne! Už jste zničili život mému bratrovi a spoustě dalších lidí! Nechci s vámi mít nic společného, odejděte z tohoto domu." křičela Maria.
Stála proti dvěma lidem středního věku, muži a ženě. Žena měla dlouhé, jemné, světlounké vlasy, masité rty a přes volné, špinavé šedé šaty přehodila kostkovaný pléd. Muž měl naprosto nevýrazné obyčejné oblečení a krátké vlasy neurčité barvy. Jakmile zaslechli Lionetu a Giaccoma, zmlkli a otočili se. Chvilku si jen prohlíželi jeden druhého a pak žena promluvila:
"Poslední dva."
Muž přikývl a pak se otočil k užaslé dvojici.
"Už deset let cestuji se svou ženou a vyhledávám všechny čaroděje."
"A proč?"
"Jistě znáte starou pověst o zemi bez pronásledování za Stonehenge. Víme jak se do ní dostat. Nenecháme v tomto světě ani jednoho s našimi schopnostmi a tamten svět bude jen náš!"
Giaccomovi se rozzářili oči a Lioneta se musela pevně chytit dveřního rámu, aby neupadla.
"Půjdete s námi?" zeptal se neznámý.
"Rozhodně!" vykřikl Giaccomo.
"Tak tedy za měsíc na Salisburyské planině. Přijdete určitě?"
"Určitě!" zvolali oba sborem.
Maria se na ně mračila tak, že odjeli po několika málo dnech. Našli veliký tábor, zabezpečený kouzly proti objevení nepovolanými. Bloumali, zdravili se se známými a ubíjeli čas. Čarodějové měli pět druhů kamenů. které měli zasazené ve svých prstenech: černé, zelené, červené, modré a bílé. Černé znamenaly nejmocnější magii bez nějaké bližší specializace. Zelené nosili lidé úzce spojeni s přírodou a bylinkáři. Červená patřila odvážným bojovníkům, modrá jasnovidcům a bílá učencům, kteří neustále bádali a objevovali.
Lioneta se nikdy nesetkala s tolika lidmi jejího druhu najednou a byla z toho trochu překvapená. A taky že ji a Giaccoma nikdo nepovažoval za nic víc než za přátele (což byla jen tak mimochodem pravda - necítila k němu nic víc než přátelství). Jenže brzy zjistila, proč.
Šla s ním k jejich stanu, když potkali dívku, která vypadala tak moc jako Řekyně, že bylo nemožné, aby to nebyla nejmíň Homérova vnučka. Na prstě nesla červený prsten a v náručí držela malé dítě. Když ji Giaccomo uviděl, zůstal stát jako přimražený.
"Andromacho!"
"Giaccu!"
Jeho pohled sklouzl k jejímu dítěti a náhle se mu na tváři objevil výraz nevěřícného překvapení.
"To ne! Byl to jenom...jediná noc...to nemůže být pravda..."zablekotal nesouvisle.
"Je to pravda. I jediná noc může změnit životy. Ano, Giaccu, právě se díváš na svého syna."
"Jak...jak se jmenuje?"
"Astynax."
"Cože?"
"Astynax. Neznáš řecké pověsti? Tohle jméno nesl syn Hektora Trójského, toho, kterého zabil Achilleus."
"Co se s ním stalo po pádu Tróje?"
"Hodili ho z hradeb." odpověděla klidně Andromacha.
Giaccomo polknul, něco zamumlal a rychle zmizel. Řekyně se jenom usmála.
"Byla to stejně jeho chyba jako moje, jenomže on si připadá provinile, že za ni nezaplatil."
Lioneta na ní udělala rozpačitý obličej a rychle zmizela za ním.
Od té chvíle se ale Giaccomo změnil. Trávil s ní méně času, víc mlčel a skoro pořád byl s Andromachou a Astynaxem. Lioneta měla tedy spoustu času a spřátelila se s jednou jasnovidkou. Jmenovala se Medea. A Medea tvrdila, že to tady nedopadne dobře. Znamení věštila neštěstí. Ovšemže to může být jen to, že odejdou, což bude určitě pro Zemi znamenat hlubokou ránu, ale co když skončí katastrofou jejich pokus dostat se do země bez pronásledování? Všichni jasnovidci museli složit slib, že přijdou a to Medeu utvrzovalo v přesvědčení, že se chystá něco nekalého. Lioneta jí věřila, ale když o tom chtěla říct Giaccomovi, odbyl jí že fantazíruje. Andromacha ji vyslechla, ale neuvěřila jí. Říkala, že to určitě má nějaké normální vysvětlení. Přesto v Lionetě rostly pochyby.
A pak přišel den jejich vysvobození. O půlnoci se shromáždili v středu kamenného kruhu a Jonathan a Finnela, manželé, kteří je tam všechny svolali, od nich vybrali prsteny. Lioneta věděla, že teď disponují neuvěřitelnou kouzelnou silou. A pak, místo aby začala nějaká kouzla, rozlehl se všude hlas:
"Ve jménu svaté inkvizice vás všechny zatýkám pro čarodějnictví."
Vypukla panika. Čarodějové byli bez prstenů naprosto neškodní. A najednou vzduchem zasvištěly šípy. Vojáci inkvizitorů je začali ostřelovat. Co chvíli někdo padl mrtvý k zemi. Lioneta se snažila prodrat pryč, když se k ní dostal Giaccomo. V náručí držel Astynaxe a z ramene mu trčel šíp.
"Andromacha je mrtvá. Vezmi našeho syna a doprav ho do bezpečí. Prosím"
"Ale..."
"Ty nechápeš? Jonathan a Finnela nás zradili. Teď jsou nejspíš tam s veškerou čarodějnickou sílou, která ještě zbyla."
Vtiskl jí miminko do náručí a pak rozepjal plášť a přehodil jí ho kolem ramen.
"Je v něm kouzelná moc. Ochrání vás. A tu sponu..." polaskal pohledem stříbrný šperk s rubínem, "...dej malému, až vyroste a řekni mu pravdu. Uděláš to pro mě?"
"Udělám." slíbila dívka a pak, vybídnuta jeho pohledem, zmizela ve tmě.
Nikdy nevěděla, jak se jí tehdy podařilo se odtamtud dostat. Připisovala to hlavně Giaccomově plášti. Později se dozvěděla, že všichni ostatní tam zahynuli. A ona sama musela jít dál, s dítětem, které nebylo její a s bolestí, které mohla předejít, jen kdyby si byla jistější tím, co říkala Medea.
Giaccomo mrtvý... Musel zemřít nedlouho poté, co utekla. Mezi čaroději bylo zvykem, že si přátelé dávali náramky, ale ona od něj nikdy žádný nedostala. Byla to ironie: od nejlepšího přítele neměla důkaz přátelští. Dlouho kvůli tomu smutnila, ale pak si uvědomila, že jí dal důkaz daleko větší: svěřil jí všechno, na čem mu ještě záleželo. A pak, i když vlasy zešedivěly a Astynax vyrostl a sám nesl plášť a sponu svého otce, jí zůstávalo vědomí, že jedna její část zemřela tehdy u Stonehenge, tehdy, když zabili Andromachu, když zasáhli Medeu, když zemřel Giaccomo. A také pochopila, že dostala dar, v jaký nedoufala: někoho, kdo se o ni postará, až bude nemocná, kdo jí zatlačí oči a kdo jí pohřbí.
Nakonec jednoho letního podvečera zemřela. Byl u ní pouze Astynax a jedině on slyšel její poslední slova:
"Půjdu s tebou ráda, Giaccomo. I mne omrzelo to věčné potulování."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martula Martula | Web | 20. března 2006 v 16:34 | Reagovat

Jestli je to kapitolovka, tak začíná velmi pěkně.:)

2 barka barka | 20. března 2006 v 19:10 | Reagovat

neni, je to jednorázovka, začátek kapitolovky dodám někdy tenhle nebo příští týden

3 Krtekat Krtekat | 22. března 2006 v 12:55 | Reagovat

dřív!!!!!

4 káča káča | 15. dubna 2006 v 9:26 | Reagovat

je to krásný!fakt!to je na knížku,kdyby to mělo pokračování samozřejmě,ale fak skvělí!

5 Bára:) Bára:) | 3. dubna 2009 v 12:06 | Reagovat

no kdyby to byla kapitolovka tak by to byl opravdu dobrej začátek...nebo aspoň dost originální, strašně se mi líbí ten konec:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama