Březen 2006

Kapitola II. - Brána do Země naděje a touhy

27. března 2006 v 19:34 Dědictví ohně
Tak tady přináším další kapitolu Dědictví ohně. Ale pozor! Mám zatím jenom pět a půl kapitoly, takže neručím za nedostatek inspirace!
Čtěte, komentujte, choďte dál na tenhle blog, komentujte a komentujte!

Kapitola I. - Co se stalo v horách

23. března 2006 v 20:36 Dědictví ohně
Na životě v horách měla Lavinie ráda skutečnost, že jí většinou ráno nikdo nehonil z postele. Na Seattle, odkud pocházela si pamatovala jen matně. Odstěhovali se odtud, když jí byly dva roky. Teď žili tady v horách, na farmě, kam nikdo nepřišel, co byl rok dlouhý, nezajímali se o svět venku a on se nezajímal o ně. Jídlo si jednou týdně obstarávali ve vsi dvě hodiny cesty od jejich chaty. Maminku Lavinie neměla a sourozence taky ne. Měla jenom tatínka a strýčka Tonyho. Jenže strýček Tony byl teď nemocný a tak musela jít ke starému ovčákovi na druhé straně hory. Vždycky jí k němu posílali, prý aby se nenakazila, jenže ona moc dobře věděla, že prostě chtějí být sami. Zbavit se jí na chvilku, která může trvat pár dní stejně dobře jako pár měsíců. V horách na čase tolik nezáleží. Ovčáka měla Lavinie docela ráda, takže jí vlastně nejvíc vadilo, že i po čtrnácti letech používají pořád tu samou výmluvu, i když jim musí být jasné, že ji dávno prokoukla. Teď tedy zapnula batoh, pokusila se přeslechnout, jak Tony vedle teatrálně kašle, a vyšla ven.
"Běž rychle a moc se nezastavuj!" napomenul ji táta.
"Nejsem malá! U Kaila jsem navrch byla už milionkrát." ohradila se.
"Já vím, já vím!" zvedl ruce v obraném gestu.
"Tak ahoj!" zamávala se a vydala se na cestu.

Degrik se podíval na slunce. Měl hrozný strach. Co když selže a Nesvětlo vyhraje? Co pak? Vládce Slunce mu slíbil pomoc, ale kde je? Kéž by nebyl princem Slunce, kéž by se narodil jako úplně obyčejný kluk, jeden z těch tisíců, kteří žijí v Zemi naděje a touhy, kéž by, kéž by...

"Ale byl bys to pak skutečně ty?" zaslechl měkký hlas. Automaticky poklekl a zašeptal:

"Jak to myslíte, Pane?"

Nikde kolem nebylo nikoho vidět, ale Degrik věděl, že s ním mluví sám Vládce Slunce. Obvykle se moc neukazoval a jen málokdo ho skutečně viděl. Mnozí ale slyšeli jeho hlas a shodli se na tom, že to vlastně úplně stačí.

"Myslíš, že kdybys byl obyčejným chlapcem, že bys neměl tu touhu po dobrodružství, tu odvahu a sílu, které máš? To víš, že ano, a byl bys nešťastný, protože bys nevěděl, co s tím."

Mladík byl zmatený. Momentálně se necítil nějak plný odvahy a síly, vůbec se necítil naplněn ničím jiným než strachem.

"Neboj se, pomoc už je na cestě."

"Jaká pomoc, Pane?"

"Nechtěl jsem ti to říkat, ale budiž. Je to Risidanina dcera."

"Cože? Ta je nezvěstná už patnáct let! A teď, když je Risidana mrtvá, nikdo neví, kde to děvče hledat."

"Opravdu nikdo?"

V tu chvíli by si Degrik nejradši jednu pořádnou vrazil.

"Samozřejmě, Vy to musíte vědět. Omlouvám se."

"Proto jsem ti to nechtěl říkat. Důvěřuj mi, ona přijde. Jen jsem tě chtěl připravit na odjezd tvého bratra."

V mladíkovi hrklo: "Proč on? Je to ještě kluk. Pošlete mě!"

"Už dávno vyrostl z hraní na vojáky. Ani nevíš, kam ho chci poslat a proč. Koneckonců, je to princ Měsíce a měl by se podle toho začít chovat. A to platí i pro tebe." dodal a byl pryč. Po Degrikově tváři sklouzla osamělá slza.


Lavinie přidala do kroku. Hned za touhle zatáčkou leží Kailova bouda. A skutečně se před ní vynořila pastuška, před kterou stál postarší ovčák. Jenže nebyl sám. Chlapec, stojící vedle něj vypadal jako blázen a účastník maškarního plesu v jednom. Mohl být tak v Laviniině věku, možná o trochu mladší. Stříbřitě plavé vlasy měl stažené temně olivovou čelenkou a jeho černé šaty, jako vystřižené z nějaké knihy o středověku, se při sebemenším pohybu stříbrně zaleskly. Na zádech mu visel toulec a luk.
"Tady je!" řekl najednou Kail.
Jeho podivný společník se otočil a prohlédl si dívku od hlavy k patě. Vypadal trochu zklamaný tím, co vidí.
"Ahoj Lavinie! Představuji ti Velvrika, syna mého starého přítele." usmál se na ni ovčák.
"Ahoj," zamumlala rozpačitě. V tu chvíli promluvil ten mladík:
"Bude to dlouhé povídáni. Co kdybychom si na to sedli?"
"Dobrý nápad," souhlasil ovčák a s tím otevřel dveře do chalupy.
"Takže," začal Kail, když se usadili, "Co víš o svojí matce?"
"Co ta s tím má co společného?"
"Všechno. Kvůli ní tu Velvrik teď sedí. Tak povídej!"
"Otec se s ní setkal v Seattlu, pár dní spolu žili, až jednoho dne zmizela beze stopy. Vrátila se po dvou letech a přinesla mě, že prý se o mě musí postarat táta. Víc nevím."
"Myslím, že by ti celou tu historii měl radši povědět on." vzdychl ovčák a pohodil hlavou směrem ke svému hostu.
Tázavě se podívala na chlapce, sedícího proti ní. Ten si taky povzdychl a začal.
"Pocházím ze Země naděje a touhy, která leží...no vlastně, není to v tomhle světě. Můžeš se do ní dostat jen některou ze tří bran, z nichž jedna leží zrovna kousek odtud. Má země je moc hezká a všichni jí máme rádi. Vládnou v ní dvě hlavní mocnosti: Slunce, nebo Světlo a Nesvětlo. Já a můj bratr sloužíme Slunci, on je dokonce princem Slunce, zatímco já jsem princ Měsíce. Jenže Nesvětlo sílí, dokonce už vyzvalo mého bratra na souboj a Vládce Slunce nám slíbil pomoc. Kdysi dávno totiž jedna žena ze Slunečního paláce, byla to dvorní dáma mojí matky, odešla do světa lidí. Prý se nechtěla nikdy vrátit, ale přesto po půl roce dorazila zpátky. Těhotná. V příslušném čase se jí narodila dcera, ale sotva byl té maličké rok, její matka jí zase pěkně odvezla pryč, do světa, kde žil otec té holčičky. Říkala, že je to tak nejlepší, když bude její dcera vyrůstat s otcem. Snad proto, že to dítě je dědičkou Jiskry Slunce. Snad proto, že to dítě právě sedí naproti mně."
"Ty myslíš...mě?"
"Koho jiného? Lavinie, Risidanina dcera, dědička Jiskry. K nikomu to nepasuje tak pěkně jako k tobě."
V tomhle bodě s ním zásadně nesouhlasila. Nebyla nic zvláštního, dokonce nebyla ani moc hezká, ani nějak třeskutě inteligentní, prostě úplně obyčejná šestnáctiletá holka.
"A co po mně vlastně chcete?" vypravila ze sebe.
"Abys se mnu šla do mojí země a pomohla nám."
"Jak?"
"To nevím, ale Vládce Slunce to jistě ví a řekne ti to."
"Já...to...prostě nejde..." zaúpěla.
"Jakto, nejde?" Velvrik vypadal, jako by právě dostal ránu mezi oči.
"Neumím nic zvláštního, nejsem nic zvláštního..."
Mladík se usmál: "Jsi Risidanina dcera. To úplně stačí. Jen počkej, až se setkáš s vodou mojí země, to budeš mluvit jinak. Tohle je zvláštní svět. Nikde není žádná magie, nikdo v ní nevěří. Jen občas, někde daleko cítím slaboučký záchvěv, ale je to úplně něco jiného, než u nás. Už abych byl zpátky, kdoví co se tam děje." povzdychl si.
"Já nemůžu jít do nějakého cizího světa! Co by tomu řekl táta? A strýček Tony?"
"Ale ti to přece ví! Oni ti o tom neřekli? Proč by tě sem jinak posílali?" řekl náhle Kail.
Velvrik se na ní díval velice zvláštně a pak se jeho temně modré oči začaly bez varování zalévat slzami.
"Co se stalo?" zeptala se vyplašeně.
"Když tam nepůjdeš, a ty nepůjdeš, to vidím, nedostaneme pomoc, kterou nám slíbil Vládce Slunce. Budeme úplně sami a...a...Degrik umře!" vyprskl a slzy se mu rozběhly po tvářích jako o závod, "ale já tě chápu, nevím, jak bych se zachoval já. Sbohem, Dědičko Jiskry." V jeho posledních slovech zaznělo nepopiratelné pohrdání. Zvedl se a vykročil ke dveřím. Lavinie se zvedla také, o něco prudčeji, než měla v úmyslu.
"Tak podívej..." začala.

Degrik napjal luk a zamířil. Jeho učitel ještě nepřišel a tak cvičil sám. Tětiva zadrnčela a šíp se zabodl dobré dvě dlaně od cíle. Nespokojeně zamručel a vytáhl další. Ruce se mu třásly, proto tak špatně mířil. Myslí byl u brášky. Copak asi dělá v té cizí zemi? Jestlipak našel Risdaninu dceru? Jeho souboj se nezadržitelně blížil. Zbývalo sice ještě třicet tři dní, ale jemu to připadalo jako hodina. Znovu vystřelil a druhá rána byla ještě horší než ta první. Teprve když vytahoval pátý šíp, aniž by se předtím přiblížil středu víc než ty dvě dlaně, začal se soustředit. Sice nebyl na lukostřelbu tak dobrý jako Velvrik, ale takhle strašně už dlouho nestřílel. Mysli na bráchu, na Nilsu a na mámu. Představ si, že je můžeš zachránit pouze tím, že se teď trefíš. Až doteď mu to pomáhalo. Tisové dřevo se prohnulo a Degrik se přinutil koncentrovat na ten neskutečně malý černý puntík. Ozval se zvuk šípu, který se zabodával do terče a on zjistil, že minul o pouhé tři prsty. Jindy by to byl mírně nadprůměrný výkon, ale dnes to bylo maximum, co ze sebe vyždímal. Odevzdaně odepnul tětivu a zastrkal šípy zpátky do toulce. Odložil zbraně k ostatním a vytáhl dva lehké, dlouhé meče. Necvičil s nimi ani minutu, vlastně se ani nerozehřál, když dorazil jeho učitel. Ale choval se a vypadal divně. Jeho obvyklá suverenita a klid byly ty tam. Byl bledý a roztřesený. Jeho oči prozrazovaly, že mluvil s Vládcem Slunce. To vysvětlovalo všechno; koho takové setkání nechalo chladným, ten si mohl říkat král hňupů.

Nakonec dospělý muž pomalu promluvil:

"Mám Vám vyřídit vzkaz, princi. Vládce Slunce vzkazuje, že Váš bratr v té druhé zemi uspěl. Risidanina dcera je na cestě."

Ještě než se Degrik stačil začít opravdu radovat, vrátilo se učiteli sebeovládání a pronesl:

"To ovšem není důvod, proč bychom měli vynechat naše cvičení. Vezměte si luk a ukažte mi, jak dovedete střílet v citově vypjatých situacích."




Dědictví ohně - úvod

22. března 2006 v 19:46 Dědictví ohně
Takže tady je ta nová slíbená kapitolovka.
Stručné info:
Hlavní postavy: Lavinie, Degrik, Velvrik, Nilsa
Žánr: fantasy (jak jinak)
Zvláštonst: Jde o dva příběhy, velice úzce spojené a často se prolínající. Jeden bude psán kurzívou a druhý normálně, abych to nějak odlišila.

Upoutávka:
Lavinie si vždycky myslela, že její matka nebyla ničím výjimečná. Totéž si myslí o sobě. Jenže přijde někdo, kdo vyvrátí oba tyto názory.
Degrik ví, že je výjimečný, ale momentálně j to jen na přítěž. Má bojovat proti nejsilnějšímu z nepřátel a nezbývá mu než doufat, že pomoc je na cestě...



A ještě úryvek z třetí kapitoly
Tvář se jí zkřivila hněvem.

"Ty si myslíš, lidský červíčku, že mě můžeš porazit? Mě? Bláhový, já znám věci, o kterých se tvému pánovi ani nesnilo!"

Rozesmála se šíleným, neradostným smíchem a odšustila, ačkoliv ozvěna jejího smíchu zněla sálem až nepřirozeně dlouho. Dva mladí lidé se po sobě vyděšeně podívali.

Lavinie a Velvrik stanuli před vstupem do úzké soutěsky, když se na ni otočil.
"Teď mě dobře poslouchej. Tady v tom kaňonu žijí služebníci Nesvětla - běsi. Snaží se tě svést z cesty, v normálním životě obrazně, ale tady je to až moc konkrétní. Musíš tudy projít sama, nemůžeme jít dohromady, ale pamatuj, ať se děje, co se děje, nesmíš opustit stezku! Důvěřuj Vládci Slunce a za nic na světě nelez do skal!"
"Co se mi může stát?"
"Můžou tě zabít."


Brána ke štěstí

19. března 2006 v 20:48 Kratší povídky
Tak tady je další povídka. Ačkoliv pojednává o magii, nepatří mezi potterovské. Zatím byla publikována pouze jednou, tak doufám, že na ní dostanu haaaafo komentářů :-)
A kratičké info:
Postavy: Lioneta, Giaccomo a další
Shrnutí: Čaroději vždycky opovrhoali, a tak se rozhodli odejít navždy. Jenže když se shromáždí, vycházejí najevo následky dřívějších letmých setkání

Atlantis - doslov

3. března 2006 v 16:36
POZOR! DOSLOV OBSAHUJE I KONEC ATLANTIS! NEČÍST PŘED TŘINÁCTOU ČÁSTÍ!!

Atlantis - třináctá část

3. března 2006 v 11:59
Chiméry se sotva zvladatelné vrhly mezi bojující. Kron viděl Zoeroca, jak zoufale bojuje s jednou z nich. Jejího vůdce zabili a ona kolem sebe šířila hrůzu a smrt. Vrhl se mu na pomoc, ale bylo pozdě. Vladyka čarodějů ležel na zemi a život mu unikal z těla stejně rychle, jako krev, která se řinula z mnoha otevřených ran. Krona začaly pálit oči a pak udělal největší hloupost svého života. Postavil se proti obludě a pokusil se useknout její kozí hlavu. Držel se statečně, ale pouhá odvaha a síla paží by ho nebyla zachránila. Zachránil ho jeden z obrů. Vzal obrovskou těžkou sekeru a vší silou ji hodil po chiméře. Ovšem těch několik vteřin, kdy ji zvedal a házel a kdy letěla, stačilo na otočení Kronova života naruby. Chiméra po něm sekla tlapou a udeřila ho do obličeje. Tři drápy se mu zaryly hluboko do kůže i do masa pod ní. První sjel z levé strany čela od vlasové hranice až k pravému obočí. Druhý ťal kousek pod ní, mírným obloukem roztrhl čelo, sklouzl na nos až ke špičce. Třetí rána běžela z levého spánku, těsně míjela oko a byla uťata na lícní kosti. Kron zaječel bolestí a omdlel. Zůstal ležet na zemi, obličej zalitý krví.
Drian se mezitím probojoval skoro až k Ferpovi. Cestu mu zastoupili dva trollové kibalajcovy tělesné stráže.
"Nechte ho na pokoji!" rozkázal Ferp.
"Proč nebojuješ? Snad nemáš strach?" zasyčel Dian.
"Myslím, že jsi nepochopil, že skutečně velcí generálové osobně nebojují."
"Takže máš strach."
"A z koho asi?"
"Trollové, bazilišci, upíři a vlkodlaci nejsou k ničemu, co? Hlavní opory padají, co?"
"Zato tobě určitě všechno vychází!"
"Zatím celkem ano. Bitva se vyvíjí v můj prospěch." To byla pravda. Kibalajci si příliš pozdě uvědomili, že nejsou neporazitelní a disciplína, na které byla celá jejich armáda založena, šla do kytek.
"Tak ukaž, že to s mečem umíš!"
"Proto jsem tady."
Oba tasili a kov zazvonil o kov. Drian poznal, že tenhle soupeř je daleko silnější, než kdokoliv, s kým kdy bojoval. Znal spoustu triků, o kterých král životě neslyšel a jen díky tvrdému tréninku posledního roku nezemřel po prvních pár minutách. Ferp ho tlačil zpátky a jak král couval, zakopnul a upadl. A pak se staly dvě věci najednou. Zaprvé Ferp vší silou sekl a Drian nastavil štít. Kov se promáčkl a král vykřikl bolestí. Za druhé se Drian napůl zvedl a přitom bodl prudce vzhůru. Sice ho Ferpova rána srazila zpátky, ale jeho meč se zabořil hluboko, hluboko do nepřítelova krku. To, že mu zasadil smrtelnou ránu také způsobilo, že když po něm sekl, trochu ztratil rovnováhu a tím hůř ho zranil. Král se odvalil, aby na něj nespadl, ale v té rychlosti se uhodil do zraněné ruky a omdlel.
V té chvíli by se na něj většina inteligentnějších stvoření vrhla a zabila by ho. Jenže Ferpa střežili jen trollové a ti se mezi inteligentnější tvory počítat rozhodně nedají. Než pochopili, co se vlastně stalo, rozlehl se kolem vítězný řev vojáků, kteří viděli výsledek souboje. Ta zpráva se rozletěla rychlostí blesku a každý kibalajský velitel zareagoval jinak. Někteří se dali na bezhlavý útěk. Jiní se jednoduše vzdali. Většinou se ale pustili do posledního zoufalého boje, tak marného jako nošení vody v cedníku.
* * * * *
O dvě hodiny později se Ervyn ještě stále otáčela u příjmu pacientů, když ji čekal největší šok jejího dosavadního života. Přinesli Krona, celého od krve. Napsala předběžnou diagnózu a poslala ho dovnitř. Přesto, když měřila tep dalšímu pacientovi, ruka se jí třásla. O deset minut později ji čekalo překvapení minimálně srovnatelné s tím prvním. Přinášeli Driana. Ten byl aspoň při vědomí a kromě zlomené a pohmožděné ruky mu nic vážnějšího nebylo. Zhluboka si oddychla a pokračovala v práci až do večera. Hodinu po setmění si konečně mohla jít odpočinout. Rozhodla se jít se trochu prospat, protože od čtyř ráno měla službu u pacientů. Ale nejdřív...běžela do jídelny jejich domu, kde vždycky po večerech vysedávali. A tam seděli...Lador, Jado, Eronel, Irik...
Šťastně zavýskla a rozběhla se obejmout Irika. Smála se a plakala radostí.
"Je to za námi. Za námi!" šeptala naléhavě v bratrově obětí.
Konečně ho pustila a rozhlédla se:
"A kde jsou ostatní?"
"Krona..." začal Irik, ale ona ho přerušila.
"Krona a Driana jsem viděla. Co se stalo třeba s Naencilem nebo s Elem?"
"Naencilem hodil nějaký troll. Má otřes mozku a zlomenou nohu, ale nic vážnýho. El se dostal do ošklivýho konfliktu jednim baziliškem a ten mu málem ukousl nohu. Pravděpodobně bude do smrti kulhat. Notiam je skoro nezraněnej, ale teď je někde venku a brečí." zachvěl se mu hlas.
"Brečí?"
"Jo. Yrelin umřel a Zoeroc zrovna tak. Zoeroca zabila ta samá chiméra která...které zranila Krona. A Yrelina má na svědomí vobyčejnej pitomej troll." zkroutila se Irikovi tvář. Ervyn tiše kanuly slzy.
"Běž spát," zašeptal laskavě Eronel, ale nezakryl tím třes hlasu. Neschopná slova se zvedla a odešla do postele.
Když jí Veselka přišla vzbudit, chýlil se měsíc ke konci své dráhy. Rychle se oblékla a převzala nemocnici.
"Nebyly žádné problémy, kromě několika nočních můr, při kterých si málem strhali obvazy. Už by to ale mělo být dobré. Léků je dost, nemělo by se nic moc dít. Klidnou službu!" popřála jí a odešla.
Ervyn nejdřív všechny obešla zkontrolovala. Pak si sedla ke svému bratrovi. Začínala mu horečka. Obličej měl pokrytý potem a na celou levou polovinu nebyl moc hezký pohled. Tři hluboké rány mu pomazali zelenohnědou mastí, ale kde neměl mastičku, tam mu tvář "zdobily" ošklivé modřiny a pohmožděniny. Levé oko měl skoro zavřené pod obrovským monoklem. Až se probere, bude to pro něj strašná rána. Vždycky si na svém vzhledu tolik zakládal! Jestlipak se na něj přijde podívat jediná z těch husiček, co ho poslední rok obletují? Potichounku se zvedla a chtěla jít do malé místnůstky vyhrazené pro ošetřovatelky, když si všimla někoho jiného. Drian ležel na svém lůžku a díval se do stropu.
Opatrně k němu přišla a zašeptala: "Ty nespíš?"
Zvedl hlavu: "Jako mimino."
"Bolí tě ta ruka?"
"Vlastně ani moc ne. Dostal jsem něco proti bolesti a není to tak strašné."
A pak, aniž věděla jak, jí ze rtů splynulo:
"Mám tě moc ráda, Driane."
Zatvářil se zklamaně: "Jenom?"
"Copak to nestačí?"
"Je to lepší než nic. Jenže když někoho miluješ tak moc, jako já tebe, nestačí to."
"Kdybys nebyl král, tak bych ti teď musela říct, jaký jsi nevýslovný tupec!" rozběhly se jí slzičky po tvářích.
Drian stále nic nechápal.
"To víš, že tě taky miluju, ty pitomče!" rozvzlykala se, ale snažila se plakat potichu, aby nerušila spáče všude kolem.
Opatrně se opřel o zdravou ruku a posadil se. Pak jí sundal z tváře nejdřív jednu ruku a pak i druhou a pak ji dlouze políbil, zrovna tak, jako tehdy pod stromem Korótó, jenže teď se nemusela odtáhnout, teď bylo dobře, a líbali se dokud někdo ze spaní nezasténal a Ervyn za ním nemusela odspěchat. Chvíli u neklidného spáče seděla, ale když se vrátila k Drianovi, zjistila, že spí hlubokým spánkem beze snů.
* * * * *
++Po týdnu se přišel podívat i Lovilan. Drian ho už zdálky radostně vítal:
"Konečně, příteli! Kdo měl větší zásluhy při zisku informací než ty?"
Nejlepší špeh Atlantis byl ale podivně bledý.
"Skutečně výborně, můj pane. Zničil jste armádu, ale co Mospe? Co hlavní síla kibalaje? Musíte tnout do kořene!"
Přesně v ten okamžik vstoupili Bevar a Mirael.
"Mospe je mrtvý!" vykřikla.
"Lžeš!" vřískl Lovilan a tvář se mu nenávistně zkroutila. Drian se zarazil. Pak se Lovilan zvedl ze židle a vytáhl skrytou dýku. Bevar v u chvíli tasil a toho zvuku se kibalajec zalekl. Vtom se otočil a rozěhl se pryč. Bevar za ním.
"Je to zrádce, Driane. Celou dobu, co jsme tady, na nás donášel Mospemu. Ten je teď ale mrtvý." vysvětlila Mirael.
Po půlhodině se Bevar vrátil, udýchaný, se zoufalým výrazem.
"Utekl. Zmizel mi v zahradách, hajzlík jeden. Je mi to líto."
"Kořen zla je vyrván. Mospe je mrtvý. Ještě o Lovilanovi uslyšíme, ale to teď nemusíme naštěstí řešit. Teď mi hlavně vyprávějte o všem, co jste dělali vy."
* * * * *
Ještě je čekal Yrelinův a Zoerocův pohřeb. Notiam a Ipehel se v té době velice spřátelili. Oba utrpěli strašné ztráty a jejich bolest je sbližovala. Byla to hezká slavnost, tedy pokud se o pohřbu dá říct, že je hezký. Na jejich poslední cestu je vyprovázel zpěv fénixů a víl. Potom šli zpátky do města, kde slavili vítězství v bitvě. Hodovali, zpívali a tančili naladěni spíš sladkohořce, protože jich mnoho zemřelo a také mnoho jich nepřišlo. Lador se dostavil pozdě, protože ještě pobyl u hrobu kentaura Zafiese. Notiam a Ipehel nechtěli jít a zůstali u hrobek svých milovaných. Ani Riela se neradovala upřímně. Jediná Meriseas věděla proč, ale nikomu její tajemství neprozradila, protože se za ně její matka styděla. A také chyběl mladší z Ervyniných bratrů.
Kron se se svým znetvořením vyrovnával daleko hůř, než kdo čekal. První týden odmítal jíst a tvrdil, že ho ta chiméra měla radši zabít. Že teď už nemá šanci se oženit a prožít šťastný život. Když se dozvěděl o Lovilanovi, džinech a Synech tmy, začal zase jako zázrakem jíst, jakoby se snažil co nejvíc zesílit. Když se ho Ervyn odvážila zeptat proč ta náhlá změna, odpověděl, že se rozhodl, že bude kibalajce lovit, dokud nepozabíjí všechny, co ještě žijí a Lovilana především. Také se rozhodl doprovázet Jada a Ladora, až půjdou hledat Jadovu snoubenku Ravez. A jak řekl, tak taky udělal.
Vyrazili tři týdny po závěrečné bitvě. Rozhodli se procházet všechny kibalajská vězení, dokud ji nenajdou. To, co tam viděli, bylo otřesné. Lidi vyhladovělí k smrti, zmučení, zlomení... U spousty z nich se už téměř nedalo poznat, jak kdysi vypadali a hrozilo nebezpečí, že Ravez nenajdou. Naštěstí Krona napadlo podívat se do záznamů o vězních a hned ve třetím žaláři našli zmínku, že ji převezou do vězení celkem nedaleko. Konečně tam dorazili. Prošli chodbou, a zatímco Lador si vzal na starosti ostatní vězně, Kron a Jado hledali Ravez. A naneštěstí ji našli. Naneštěstí proto, že pro jejího snoubence by bylo lepší, kdyby ji neviděl. Vyhublá na kost, daleko horší, než co kdy viděli, černé vlasy slepené a zcuchané, na hůlkovitých pažích víc modřin a podlitin než zdravé kůže, oči hluboko zapadlé v důlcích, propadlé tváře a místo oblečení jen nedostatečný kus hadru. Jado vykřikl a vrhl se k ní. Ještě byla naživu. Vzal ji do náruče a nesl ven. Na světle zavřela oči, oslepovalo ji. Zanesl ji tedy do stinnějšího loubí. Podívala se na něj a usmála se. Pokusila se zvednout ruku, ale neměla na to sílu. Pak se najednou uvolnila a zůstala ležet. Sokol Adailor někde vysoko nad nimi hlasitě zakřičel. Jado mu odpověděl stejným skřekem, jenže u něj zněl daleko, daleko bolestněji.
* * * * *
Vydali se tedy zpátky do Anteriky, aby se zúčastnili jízdy do královského města také převzetí moci. Mirael se rozhodla více se věnovat práci v Deronelině domě, útulku pro opuštěné, chudé nebo nemocné lidi, kteří nemůžou nikam jinam a Floriana a Mija jí chtěy pomáhat, ale odmítly dům znovu otevřít bez nich, jinak by nejeli. Konečně dorazili a všichni se shromáždili před palácem. Drian nejdřív mluvil k lidu.
"...nyní už skončím povídání o válce a o plánech do budoucna. Vybral jsem si tento den pro nejšťastnější událost mého života. Tady, před vámi, chci vstoupit do svazku manželského."
Otočil se a ze dveří za ním vyšla Ervyn, zářící a neskonale šťastná. Ve vlasech měla modrý květ stromu Korótó, ten samý, který jí daroval král před rokem, než přišla válka. Stáli tam spolu, utápějíc se ve štěstí. Riela jim dala napít vína z jednoho poháru. Pak ukázala davu bílou hedvábnou stuhu a svázala s ní ruce snoubenců.
"Od této chvíle až do smrti jste právoplatnými manžely. Tímto jste se zavázali k věrnosti až do dne, kdy bude jeden či druhý muset opustit tento svět."
Potom přistoupil Irik a držel Drianův meč Aes. Podal jim jílec a král ho uchopil do volné ruky. Meriseas pak podala Ervyn vřeteno, načež se otočili k sobě a Ervyn vtiskla Drianovi do ruky, kterou k ní byl připoután, své vřeteno. Drian jí pak stejně svěřil meč. Otočili se a jen se dívali na lidi pod sebou. Pak někdo začal tleskat. Ervyn slzela dojetím a Drianovi se před očima začaly vynořovat zvláštní obrazy.
Yrelin ve chvíli, kdy dobyli Anteriku, šťastný, zářící...
Zoeroc, když se znovu setkal s Ipehelem, který se teď stal králem čarodějů, jakou měl tehdy radost...
El, kterému se sice noha uzdravila velice rychle, díky několika Miraeliným lektvarům, ale který bude stejně vždycky kulhat, při závodech v běhu, ještě před kibalajskou uzurpací...
Jado, natěšený na setkání s Ravez...
A Kron, mrkající na děvčata, věčně flirtující...
Kolik stála jeho cesta sem, na tohle pódium? A přesto, kdyby mohl vrátit čas, odmítnout ty, co to všechno začali, neudělal by to. A také věděl, že nikdo z těch, kdo v té válce trpěli, by nevyměnil boj a bolest, kterými prošli za mír pod kibalají.
Tak to bylo správně a všichni to věděli. Všichni za své štěstí zaplatili, o to však bylo cennější. Přesto, když znovu zvedl hlavu a nastavil obličej paprskům zapadajícího slunce, leskla se mu tvář slzami, které nikdo nesetřel.
Proč taky?
Na to bude čas potom...