Atlantis - sedmá část

8. února 2006 v 15:20
Táborem se ploužilo několik postav. Drian míval ve zvyku svolávat nejdůležitější porady na dobu rozbřesku a když každému z velení osobně předával informaci o nové radě, tvářil se velice vážně. Teď už na ně čekal, bdělý a svěží. První přišel El a Eronel. Z těch dvou se stali nejlepší přátelé a málokdy nebyli spolu. Když jste zahlédli Ela bylo jisté, že Eronel je nedaleko. Potom dorazila skupinka ve složení Irik, Kron, Notiam(syn anterického vévody), Bevar, Veselka, Mija a Ervyn. Chvilku po nich rozespale vešla Tarja, doprovázena Ipehelem, Naencilem, Mirael a Florianou. Když jako poslední přišla Riela, Meriseas a vévoda Yrelin, mohla porada začít.
"Přátelé," začal Drian "máme závažný problém. Toto místo začíná být trochu přeplněné a tak doufám, že co nejdřív najdeme jiné útočiště. Máme asi sedm oddílů po sto padesáti mužích a jak jsem spočítal, do údolí se jich nevejde víc než další dva oddíly. Musíme odtud pryč."
"Můžeme do Anteriky. Je silná a dobře ozbrojená." navrhl Yrelin.
"A v rukou nepřítele." dodal Irik.
"Mohli bychom ji dobýt." poznamenal Notiam.
"Tobě asi šplouchá na maják. Co ti to spadlo na hlavu? Nemáš horečku? To je šílenství. Město je plný těch hnusnejch šmejdů a po zuby ozbrojenejch k tomu. Pozabíjeli by nás dřív, než bychom se dostali na první příhodný stanoviště." vybuchl Kron.
"No tak. To by stačilo, Krone." zasáhl Drian. Pak se otočil k Yrelinovi: "Kdybychom zaútočili na město, co lidi? Co by udělali?"
"To je těžké odhadnout. Anteričané jsou hrdý národ a nevyzpytatelný národ, ale jedno je spojuje už od dob Ikoriolových a Aesgelinových: věrnost ke svému vévodovi. Když zavolám, oni půjdou. Nenávidí Tmu. Ale je tu jeden problém: nedůvěřují králi. Ten rod je už tolikrát zklamal..."
"Dokážu jim, že teď to myslíme dobře a doopravdy. Pokud bychom měli podporu lidu, byli bychom v přesile. Je tu naděje to město znovu získat a já ji využiju jak jen to půjde." řekl Drian. V očích mu nyní plál oheň. Riela ten oheň znala. Vídávala ho v bratrových očích, když se odhodlával k velkým věcem, nebo když mu vyprávěli příběhy o hrdinech, kteří bojovali bez naděje do posledního dechu a zahynuli ve chvíli svého triumfu. Drian jí ho poslední dobou připomínal stále víc a víc. Až plně doroste, bude skoro stejný jako on. V tu chvíli si uvědomila, jak moc jí chybí. Oba - bratr i manžel. Ale má ještě svoje děti, děti které ji milují a neopustí. Z jejích úvah ji vytrhl neznámý hlas, křičící Drianovo jméno. Vycházel z Florianiných úst a dívka sama ležela na zemi a svíjela se jako v nějakém záchvatu. Všichni byli na nohou. Jediná Tarja trochu zjednala pořádek.
"Klid, nebojte se. Buďte zticha. Poslouchejte!"
"Driane," sípěla Floriana, "nemá smysl válčit bez naděje... Nemá smysl zradit obě válčící strany...Nemá smysl obětovat vše kvůli pochybné naději...Nemá smysl hledat v něčem smysl dřív, než uvidíte, co z toho vzejde..Nemá smysl dělat to, co nemá smysl...Nemá smysl žít, když si přejete zemřít...Nemá smysl v boji dumat o minulosti...Na to bude čas potom....Neřiď se vlastním rozumem víc než srdcem. Neboj se. Důvěřuj bílým koním a duhovému děsu. Proti záři v dětských očích, když dáš maličkému sladkost, nezmůže Tma vůbec nic. Válka a trůn jsou krutí nepřátelé a nejhorší zloději: kradou dětství" Nikdo včetně Floriany netušil co tato věštba, protože to byla věštba, znamená. Radu rozpustili, protože nemělo smysl pokoušet se něco vymýšlet. Rozhodně ne teď.
* * * * *
V tomto mezidobí se dávaly do pořádku i staré vztahy. Ervyn a Drian se k sobě navenek chovali velice chladně a korektně. Uvnitř ale oba hořeli touhou po tom druhém, láskou a taky se trochu zlobili na sebe i na toho druhého. Irik a Veselka veřejně prohlásili, že považují své manželství za neplatné, protože bylo uzavřeno podle kibalajských obyčejů. Prozatím ale do nového svazku nevstoupili.
* * * * *

O týden později vytáhli na Anteriku. Měli sedm oddílů po sto padesáti mužích, jeden oddíl zvědů o síle padesáti mužů a stejně velký zásobovací oddíl. Dívky z Tuctu, Riela, Meriseas a ještě některé z manželek jejich vojáků tvořily asi dvacetičlenný zdravotnický tým. Tažení mělo být rychlé a Drian hodlal využít momentu překvapení. V té době se ale stala jedna změna. Nepříliš výrazná a proto si jí všiml pouze jeden člověk, a ten mlčel. Floriana pozorovala, že se Lovilan stává zamlklejším, netráví s ní tolik času, zdržuje se déle v Attile, nosí méně zpráv a víc než kdy dřív se vyhýbá Drianovi. Všechno to ale přičítala svojí bujné představivosti. Jen fantazíruješ, holka, jen fantazíruješ, říkala si. Ke svému vlastnímu překvapení ale byla ráda, že s nimi Lovilan netáhne na Anteriku.
Konečně dorazili a zaútočili na město. Kupodivu mělo velice malou posádku a složenou pouze z lidí. Neměli žádné nestvůry s vyjímkou jednoho trolla. Město se ale drželo dlouho. Měli uvnitř opravdu účinné katapulty a taky evidentně dost oleje, protože se nemohli dostat k bráně, aniž by nekoupili sprchu vroucího oleje. Drian to pozoroval se zmatkem a nerozuměl tomu. Trolla vypustili z brány a pro jeho lučištníky nebyl problém ho během pěti minut oddělat. Chovali se naoko pošetile, ale ve skutečnosti byli dost chytří. Vtom přiběhl Naencil.
"Driane, pokud se nezbavíme aspoň dvou těch katapultů a jednoho z těch šmejdů s tim volejem, můžeme se rovnou rozloučit."
"Kolik maj` těch katapultů?"
"Nejmíň pět, ale spíš víc. Nemáš nějakej nápad, jak je zničit?"
"Mám, ale bude to dost riskantní. Sežeň mi Bevara, Ela, Eronela, Ladora a Yrelina nebo Notiama, nejlíp oba."
"Rozkaz!"
Naencilovi přes všechen zmatek v útoku netrvalo dlouho najít požadované lidi. Shromáždili se u mladičkého krále a nějak si neuvědomovali, že je mu teprve osmnáct.
"Yreline, není tu nějaký jiný vchod do města, než tahle brána?" zeptal se Drian.
"To se ví, že je. Ve zdi na severozápadě je výpadová branka. Ale je tu háček - dá se otevřít jen zevnitř." odpověděl vévoda.
"Ladore, dokážeš se, když tě budeme krýt, dostat z támhletěch skal za hradby?" otočil se na přítele.
"Jo, jasně." odtušil oslovený.
"Výborně. Dostaneš se do města a otevřeš tu branku, jasný? Tam ti předám Yrelinovu zástavu. Poběžíš s ní ulicemi a vyburcuješ lidi. Jakmile půjdou za tebou, odvedeš je dolů k bráně. Budeme potřebovat pomoc zevnitř. Yreline, jakmile budeme za branou, půjdeš s Ladorem. My ostatní půjdeme k bráně. Pustíme naše lidi do Anteriky."
Brzy už sledovali Ladorovu postavu, jak zdolává skalní stěnu. Konečně zaskřípala branka a oni, s Yrelinem v čele, vtrhli do města. Běželi k bráně tak rychle, jak to jen šlo. Naencil viděl, jak se proti němu řítí nějaký voják ve stejnokroji Or-Nagirun. Jejich meče se s třeskem srazily, Naencil se ale vteřinu potom otočil a švihnul mečem, tak, že ťal do břicha. Přeskočil ho a hnal se dál. Viděl Driana a Ela jak zápolí s barikádou u brány a Bevara s Eronelem jak bojují aby jim dali čas. Naštěstí když stáli u brány, nemohli na ně střílet ani lít olej. Naencil se k nim u brány připojil, jenže to byl těžký boj. Byl tam obrovský muž, snad s trolí krví, který po nich házel kameny. Jeden trefil Naencila do hlavy. Přilba naštěstí vydržela, ale Naencila kámen omráčil. V tu chvíli to už vypadalo, že tam všichni pomřou. Nepřátelé dotírali ze všech stran a jich bylo tak málo! Vtom se ozval křik. Po hlavní silnici přicházel hotový dav narychlo ozbrojených lidí. V jejich čele kráčel zářící Yrelin a po jeho boku Lador s praporem v ruce.
"Na ně!" třesklo vzduchem a zdvihl se válečný pokřik.
"Za vévodu! Za svobodu!" křičeli jedni.
"Za Atlantis! Za krále!" odpovídali jim druzí.
Drian to poslouchal uchváceně a dojatě. Svobodní anteričané, lidé, kteří mají snad v krvi nenávidět Atlantis a jejího krále, občané jedné ze dvou svobodných říší, která se narodila v krvi, bolesti a válce za časů Irlionových, bojují za něj z vlastní vůle. Jak to říkala Meriseas? I spor mezi Attilou a Anterikou bude jednou smazán a nahrazen přátelstvím, které nerozdělí nic - ani smrt. Tehdy jí říkali, že je hloupá. Sám jí několikrát nazval sentimentálním snílkem. Bude se jí muset omluvit! Usmál se a pak mu zrak padl na ležícího Naencila. Okamžitě zvážněl a přispěchal k němu.
"Vykřeše se z toho?" zeptal se Bevara.
"Ten? Ten má palici z kamene. Tak dva dny mu bude špatně a to je tak všechno. Bude v pořádku."
Drian si zhluboka oddechl. Takže mají Anteriku! Dokázali to! Zvedl se a rozhlédl se po vojácích. Zabíjení pomalu utichalo. Jeho oddíly, vpuštěné do města, spojené s anteričany utvořily děsivou převahu. Teď nebylo obtížné věřit ve vítězství.
Po jídle si zavolal Yrelina a řekl mu: "Dej dohromady lidi a připravte se na obranu. Oni se vrátí. Teď jsme ve válce."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mikísek Mikísek | E-mail | Web | 9. února 2006 v 16:33 | Reagovat

Vypadá to fakt zajímavě, jediný problém jsem měla s těmi jmény :)))), na začátku, jaks tam vyjmenovávala všechny možný a já z toho v hlavě měla úplný guláš :)))). Ale je to SSSSUUUUPPER :))))

2 barka barka | E-mail | 9. února 2006 v 16:56 | Reagovat

To se podá, kdybys chtěla přehled , napiš mi na mail (b.z.i.k@seznam.cz). Ráda vytvořim :-)

3 zasnena-barunka zasnena-barunka | Web | 10. února 2006 v 14:07 | Reagovat

me se to hrozne moc libi je to fakt hezky

4 Wiky Wiky | E-mail | Web | 10. února 2006 v 21:35 | Reagovat

V těch jménech mám taky pořád guláš.... ale snad to nebude zas tal podstatný vědět každýho... myslím ale, že ty základní si pamatuju... :-)) Fakt supérko!! :-))

5 barka barka | 11. února 2006 v 8:04 | Reagovat

neboj, tak podstatný to neni, a pokud byste někdo chtěl přehled, písněte mi na mail a ráda zašlu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama