Atlantis - osmá část

8. února 2006 v 15:22
NEJDŘÍV SI PŘEČTĚTE SEDMOU ČÁST!!!
Mospe seděl na trůně v attilském paláci a před ním stál vyděšený muž. Jeho strach byl celkem pochopitelný, protože když Mospe zuřil, byl hrozivý a právě teď byl rozzuřený na nejvyšší míru.
"Ztratili jsme Anteriku. Ztratili. Zavolej mi Lovilana!"
Mladý muž přispěchal.
"Dobře, vím, že tu děláš špeha. Vím to už dlouho, ale nedostáváš informace, které jsou pro mne cenné. Udělám ti tedy nabídku: nepotrestám tě, naopak, zasvětím tě do svých nejtajnějších umění. Udělám z tebe svého nástupce."
"A za jakou cenu?"
"Budeš mým dvojitým agentem v jejich táboře. Budeš mi nosit informace od nich a já taky sem tam pustím nějakou zprávu, abys u nich neztratil svou hodnotu. Přijímáš?"
Chvíli přemýšlel a pak najedou prudce zvedl hlavu.
"Přijímám!"
* * * * *
Všichni teď věděli, že hra je v proudu. Věděli, že přijde střet, horší a strašlivější než cokoliv, co předtím viděli. Ale jednoho dne se stalo něco, co jim všem pozvedlo náladu. Přijel Zoeroc. S sebou měl sotva padesát mužů, ale přijel.
"Rada mi dala jasně najevo, že pokud chci jet, nikdo mi v tom nemůže zabránit. Vzal jsem ty, co chtěli a tak jsme tady." vysvětlil svůj příjezd.
Ipehel málem plakal radostí, když ho uviděl. Všem rozhodně pozvedl jeho příjezd náladu. Kdykoliv muži zahlédli na ulici stříbrné vlasy a zaslechli zvláštní jazyk, kterým mluvili čarodějové, nechali všeho, dívali se na ně a usmívali se.
Jednou našel Irik Driana v knihovně seděl nad starým, těžkým spisem historických válek. Už několik dní se tu snažil najít něco, co by mu pomohlo. Irik klesl na židli vedle krále.
"Našel`s něco?"
Drian unaveně zvedl hlavu: "Všude se mluví o Rytířích Atlantis. Ale co znamenají dnes? Býval to silný řád a mocný, ale teď je z něj jen hrstka obstarožních pánů a jejich synů, kteří do něj stejně vstoupili jen z tradice. Dnešní mladí muži nemají na Rytířích pražádný zájem. Rád bych znovu vedl oddíl pod vlajkou volavky, ale kde ho vzít?"
"Zkus sehnat alespoň ty, kteří už přísahu složili. Ty obstarožní pány a jejich syny, o kterých jsi mluvil. A my také rádi vstoupíme do řádu, jen se neboj. Ale řád má přísná pravidla, přijímá například jen šlechtice. Pokus se přemluvit představeného, aby ho otevřel. Nemusí mísit šlechtu a ty ostatní, aby neztratil urozené, ale co třeba založit novou větev, která by měla mírnější podmínky? Co ty na to?"
"Výborně, Iriku. Děkuji ti, zase máš pravdu. Co bych si bez tebe počal?"
"Beze mně bys pravděpodobně teď seděl na svém hradě v míru a užíval si konec podzimu." odpověděl hořce mladý muž.
Ten večer se znovu sešla rada a Drian je seznámil s Irikovým návrhem.
"A teď," prohlásil, "kdo z nás půjde jako posel za představeným?"
"Já," řekla Tarja.
"No, nakonec jsi dospělá žena, ale bude tě moct Mirael postrádat?" Ženy měly totiž za úkol připravit nemocnici.
"Samozřejmě, že se každá ruka hodí, ale myslím, že by měla jet."
"Dobře. Budeš schopná zítra vyrazit?" Tarja přikývla a přistoupili ke každodennímu hodnocení práce. Už když žili v Trojmezním průsmyku, rozdělili si úkoly a toto rozdělení dodržovali. Yrelin a Notiam zahlásili, jak pokračují práce na opevnění. Bevar a Naencil měli na starosti zbraně, El částečně zásoby a částečně strategii, Eronel, Lador, Irik a Kron pak výcvik dobrovolníků.
I dívky měly své úkoly rozděleny: Mirael Floriana, a Tarja přípravu léků, Riela, Meriseas a Mija školení budoucích lékařek a Ervyn a Veselka přípravu obvazů a lůžek pro raněné. Rada se po probrání novinek zase rozešla.
* * * * *
Lador kráčel směrem ke cvičišti, kde se rozléhal třesk mečů a drnčení tětiv. Chvíli pozoroval pár známých, kteří se cvičili ve střelbě a pak si povšiml mladíka, který si stranou cvičil údery a otočky Školy smrti. Toto prazvláštní odvětví umění meče se vyznačovalo už svým heslem: výsledek je vždy smrt, buď smrt tvého protivníka nebo tvá. Zaujalo ho to, neboť on sám Školu smrti ovládal, ale jinak se jeho známí, kteří věděli, o co jde, dali spočítat na prstech jedné ruky. Tenhle mladík byl skutečně dobrý. Lador vytasil meč, pokročil kupředu a při další šermířově otočce zbraně zazvonily.
"Jen málokdo zná Školu smrti." řekl.
"Já ano. Smrt mě ji naučila a neznám lepšího učitele." odpověděl mladík.
"To mě zajímá. Pověz mi víc."
Sedli si do trávy a neznámý začal vyprávět: "Jmenuji se Jado a ještě donedávna jsem byl obyčejný sedlák. Nejsem jediný, kdo za poslední půlrok vyměnil motyku za meč, ale málokdo tou změnou prošel tak bolestivě jako já. Zamiloval jsem se do dívky, už dávno. Jmenovala se Ravez. Ach, kdybyste ji viděl! Vlasy černé jako uhel, oči jako dvě studny, tak se v nich odrážely hvězdy, štíhlá jako vrbový prut. Jenže ona byla měšťka a já jen obyčejný rolník. Neměl jsem sebemenší šanci. Přesto se ke mně asi před půl rokem uchýlila, když byla nucena odejít z města. Chovala se ke mně nesmírně mile a jednoho večera mi vyznala lásku. Druhý den přišli kibalajci. Na začátku útoku jsem dostal ránu do hlavy a probral jsem se až druhý den. Bylo to moje jediné štěstí, protože mě považovali za mrtvého a nechali mě ležet. Přesto by bývalo lepší, kdybych opravdu zemřel. Ravez odvlekli kibalajci." skončil zoufale.
Lador pocítil velkou lítost nad tím hochem, který sotva získal svou lásku, musel ji ztratit.
"Až to skončí," řekl, "pomůžu ti Ravez najít. To ti slibuju."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mikísek Mikísek | E-mail | Web | 9. února 2006 v 16:38 | Reagovat

Kolik tak ještě bude kapitol, už se na ně hrozně těším :)))))

2 barka barka | 9. února 2006 v 16:57 | Reagovat

Nevim, tak pět šest, ale nic neslibuju, ještě se tam musí zamotat tři hooodně důležitý věci :-)

3 zasnena-barunka zasnena-barunka | Web | 10. února 2006 v 14:08 | Reagovat

supeeeeeeeeer nevim co jinyho rict:)

4 Wiky Wiky | E-mail | Web | 10. února 2006 v 21:43 | Reagovat

supérko ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama