Atlantis- jedenáctá část

18. února 2006 v 20:12
Nakonec odjel nejen Kron, ale i Jado a Lador. Vzhledem k tomu, že měli jen velmi nepřesné informace, kde mají draka hledat, báli se toho úkolu. Přesto splnili svou povinnost vůči králi a rozjeli se udaným směrem. Jeli už několik hodin, směrem k horám, když jim cestu zastoupilo podivné stvoření. Vlastně vypadalo jako kůň, ale tam, kde by měla být koňská šíje a hlava vyrůstalo dozlatova opálené lidské tělo. Ale jaké tělo! Krásnější postavu měl jen málokterý atlet a zlatohnědou hřívu vlasů, která spadala až po hřbet, mu mohly závidět všechny attilské krasavice. Tvář měl kulatou a byl to zjevně ještě mladík. Třem mužům bylo naprosto jasné, že před nimi stojí postava z pohádek jejich dětství: kentaur.
"Kdo jste a co žádáte?" zeptal se hlubokým a melodickým hlasem.
"Hledáme draka." odpověděl Kron.
"A komu sloužíte?"
"Drianovi, králi Atlantis."
"Ty," ukázal na Krona, "máš v očích kibalaj."
"Ano, byl jsem kdysi jedním z nich, ale zradil jsem je. Zabili mi rodiče a pak mě vychovali v Or-Nagirun. Pak jsem se setkal s králem, ale zradil jsem ho. Pak jsem zradil i kibalaj a přidal se zpátky k Drianovi."
"Zní to velice nepravděpodobně a proto ti věřím. Kdybys lhal, vymyslel by sis něco věrohodnějšího. Pojďte. Já se jmenuji Zafies."
Vedl je cestou, kterou by bez něj neobjevili. Nakonec se dostali do nějaké rozsedliny, kde oněměli překvapením. Nikdy v životě by si nepomysleli, že ještě existuje takováhle podívaná. Všichni kouzelní tvorové tam byli shromážděni. Mocní horští obři s kyji velkými jako člověk; kentauři jako Zafies, moudří a důstojní; bělostní nebo zlatí jednorožci s azurově modrými rohy; velcí nádherní rudí ptáci zvaní fénixové, kteří místo smrti shoří a z popela se znovu narodí; gryfové, napůl obrovští orlové, napůl lvi; skřítci, maličcí, vzteklí, panovační horníci; salamandři, ještěrky žijící v ohni; éterické ženské, napůl průhledné postavy nepředstavitelné krásy, které znali jako víly a nakonec nepojmenovatelné bytosti, které vypadali jako modrá nebo zelená mlha, což byli duchové a strážci lesů a pramenů. A nad tím vším, jako král pozorující své poddané, se na úbočí hory tyčil drak. Kolem něj stály další postavy, ale v jeho stínu vypadaly jako bezvýznamné mouchy.
Zafies je vedl přímo k němu. Cítili se trochu nesví z přítomnosti tolika vznešených tvorů, ale brzy neměli na nějaké zamýšlení čas, protože k drakovi vedla pořádně strmá cesta. Nakonec stanuli trochu zadýchaní u cíle své cesty. Zafies se hluboce uklonil a řekl:
"Tito lidé tě hledají, má paní."
Má paní. To nebyl drak, ale dračice! Najednou se jim zdálo absurdní, že si neustále mysleli, že je to samec. Ale to už dračice promluvila:
"Vítejte v našem úkrytu. Čekala jsem dlouho než jste přišli. Každý, kdo je tady Mospeho nenávidí a přeje si, aby byl zničen, pokud je to možné. Mě před lety vyvraždil příbuzenstvo. Jediná já jsem tehdy jako malé dráče přežila a až zemřu, nastane konec draků v Atlantis. Fénixové mají nenávist ke tmě v krvi a mezi nimi a kibalajem vládne nesmiřitelné nepřátelství. Gryfy a jednorožce zabíjejí, protože jejich těla mají kouzelnou moc, po které baží. Od kentaurů se snaží získat něco z jejich vědomostí a to i za cenu násilí. Skřítci zase mají zlato. Salamandři je nenávidí, protože používají oheň ke zlým účelům. Obři jim kdysi naslouchali, ale bylo krutě podvedeni a od té doby se mstí za ty stovky mrtvých příbuzných, kteří padli za kibalaj. Víly a duchové lesů a pramenů jim zase nemohou odpustit, že kácí stromy bez důvodu a ničí prameny. Dovolíte nám se k vám přidat?"
"Rozhodně!" vysoukal ze sebe ohromený Lador.
"Pak se tedy seznamte s vládci kouzelných národů." Následovalo dlouhé představování a nekonečné zdvořilosti. Potom vládci odešli vydat příslušné rozkazy, aby mohli do tří dnů vyrazit.
* * * * *
Bevar a Mirael byli v tu chvíli daleko, za polovinou cesty do Attily, když se jejich koně začali plašit. Oba byli sice dobří jezdci, ale přesto spadli. Koně, osvobození od jejich břemena, utekli a neplatilo na ně žádné volání.
"Co teď budeme dělat?" zeptala se Mirael.
"Půjdeme pěšky, co asi?" utrhl se Bevar.
Vtom uviděli něco, co jim vyrazilo dech. Přibíhali k nim jiní dva koně, bílí jako sníh a daleko krásnější než jakékoli pozemské zvíře. Pohybovali se lehce, spíš letěli, než běželi. Doběhli k nim a přímo vyzývali k nasednutí.
"Myslíš, že máme jet na nich?" šeptl Bevar.
"Proč ne? Nevypadají zle." odtušila Mirael. Natáhla ruku a dotkla se šíje bližšího zvířete. Pak si dodala odvahy a naskočila. Bevar následoval jejího příkladu a jakmile oba seděli, rozletěli se rychlostí daleko větší než rychlost normálního koně směrem k Attile.
* * * * *
Drian se mezitím procházel v zahradě anterického paláce, když k němu přiletěla volavka.
"Mluv!" rozkázal. Vzhledem k tomu, že přímý rozkaz musela poslechnout, byl to nejjednodušší způsob, jak se dozvědět zprávy.
"Moc mužů v černém. Hadi s velkýma žlutýma očima. Velký obludy s klacky. Vlčí lidi. Kozolvodraci. Jít sem. Jít pomalu. Nejvíc tři dny odtud. Ošklivá kouzla." Ani rozkaz nemohl zvýšit mentální úroveň volavek. Přesto Drian pochopil co mu chtěla sdělit.
"Leť a svolej své sestry a bratry. Několik z vás ať sleduje kibalajce, ale ostatní ať letí rychle sem." rozkázal. Pak se rychle vydal do paláce. Potkal Ela a okamžitě mu řekl, ať svolá Radu. Sám se vydal dolů a obešel všechny ke kterým se dostal dřív než El.
Oznámil Radě všechno, co se dozvěděl a přidal vysvětlení:
"Ti hadi jsou bazilišci. Pozor na jejich oči, jejich pohled oběť ochromí a oni ji pak můžou sežrat. Mají jedovaté zuby. Ty obludy s klacky odhaduju na trolly, jsou to příbuzní obrů, ale daleko tupější, v podstatě zvířata, vlčí lidi jsou vlkodlaci, ty lze zabít jenom něčím stříbrným. Koho kousnou, ten se stane jedním z nich. Nejhorší jsou ti "kozolvodraci". Jsou to chiméry, trojhlavé příšery, které zepředu vypadají jako lvi, zezadu jako draci a uprostřed to jsou kozy. Hlavy mají jednu lví, jednu kozí a jednu dračí. Vyhýbejte se přímému boji s nimi, postrádají totiž pud sebezáchovy a pokud se snaží udržet se naživu, tak jen proto, aby mohly dál zabíjet. Jejich neobvykle silnou kůže protne jen máloco. Proto má každá svého vůdce, který ví, jak ji zkrotit a který ji hlídá, aby se neobrátila proti kibalajcům. Doufám, že jich nemají moc, protože jestli ano, naše šance se povážlivě zmenšují.
Hlavně je třeba dostat do města co nejvíc jídla. Vodu tu máme, to není problém. Také si někdo musí vzít na starost výrobu šípů a tak. Pak musíme dostat některé ženy a hlavně děti pryč do hor. Předpokládám, že Aesgelinova stezka ještě existuje?" vrhl na Yrelina tázavý pohled.
"Existuje. Vezmu si zabezpečení úniku na starost." kývl vévoda.
"Já se postarám o ty zbraně." zvedl se Naencil.
"Pomůžu ti." Irik kývl na sestry a Veselku a odešel s ním.
"Už skoro rok se starám o zásobování. Své místo neopustím ani teď. Omluvte mne." řekl El.
"Půjdu s tebou, příteli." vyskočil Eronel.
"A já a moji lidé uděláme všechno abychom zabezpečili město magií. Ovšem možná budeme muset v bitvě nějakou sílu uvolnit k aktivní obraně." slíbil Zoeroc.
"V tomhle ohledu máte samozřejmě volnou ruku. Dělejte, co uznáte za vhodné." propustil čaroděje král.
"Bude mi potěšením dohlédnout na poslední přípravy opevnění." uklonil se Notiam a odešel.
"Veselko, Mijo, Ervyn, vy víte, kde je naše místo a co je tam ještě třeba dokončit. Pojďte." řekla Floriana.
I Meriseas se zvedla. "Královy praporec čekají na někoho, kdo je přiváže na tyče a ponese do bitvy. Nemůžu jít do boje, alespoň je tedy připravím."
V místnosti zůstala jen Riela a Drian.
"Jaký úkol poneseš ty?" zeptal se.
"Pokud mi žádný neuložíš, tak žádný neudělám. Pracovala jsem dlouho a jsem unavená. Budu stát v pozadí a pokud vyhrajeme, tak se s vámi budu radovat. Pokud se ukáže silnější kibalaj, pokud přijdou až sem, tak uvidí, jak umírá ta, která byla kdysi princeznou. Aspoň se zase setkám se svým mužem a s tvým otcem." usmála se.
"Kdybys byla kdokoli jiný, musel bych ti teď naložit práce, že bys sotva mohla spát. Ale za ty tři roky mé vlády a za rok vyhnanství jsi toho udělala tolik, že si nějaký ten odpočinek zasloužíš. Já teď musím jít dolů. Doufám, že se ukáže, že jsem dobrým synem svého otce."
Sotva se za ním zavřely dveře, šeptla: "To se už ukázalo."
* * * * *
Dva dny, dva krvavé západy slunce, nezvykle nádherné. Nebo se to jen zdálo odsouzencům na smrt, protože nechtěli svět opustit? Teď tu byl východ slunce, třetí den. Kron, Lador a Jado byly svědky posledních příprav kouzelných stvoření na pochod do války. Bevar a Mirael zatím za dva dny urazili cestu, kterou by s normálními koňmi jeli měsíc. Teď stáli v úzké uličce, koně propustili u hradeb a právě se rozmýšleli, jestli mají přelézt zeď palácových zahrad tady nebo o kus dál. Nakonec se rozhodli, že jenom ztrácí čas a dali se do šplhání. Konečně stanuli v zahradách a vydali se na nebezpečnu cestu do útrob hlavního štábu kibalaje.
* * * * *
Drian stál ve velké komnatě, když otevřeným oknem vletělo pět volavek. Tentokrát jim nemusel rozkazovat, aby mluvily. Všechno bylo nad slunce jasnější.
"Připravte se! Už jdou!" zavolal. El, Eronel a Notiam, kteří tam byli s ním, okamžitě vyběhli ven a o pár chvil později se městem rozezněly rohy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sabik sabik | Web | 19. února 2006 v 15:04 | Reagovat

Ahujky, tak ti píšu je to hezký, se ti to povedlo jen tak dál.

2 barka barka | 19. února 2006 v 19:53 | Reagovat

Díky moc moc, teď vás zase musim chvilku napnout :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama