Atlantis - dvanáctá část

23. února 2006 v 19:54
Tak už nasazujeme do finiše! Myslím, že konec se zdrcne do jedné části, takže dáme šťastných třináct! Doufám, že se vám to zatím líbí a komentujte, komentujte, komentujte! Mám ještě na srdci pár věcí, ale na to bude čas potom...
Někde daleko se u Anteriky schylovalo k bitvě, ale Bevar a Mirael se kradli ztichlými chodbami paláce. Konečně se dostali ke kobce, kde věznili Tarju. Bevar bezhlučně zlikvidoval stráže a Mirael vytáhla paklíč a opatrně začala odemykat. Když otvírala dveře, panty tiše zaskřípaly. Stanuli jako přimražení, ale nikde se nic nepohnulo. Vklouzli tedy jako stíny dovnitř. Tarja pochopila a ani nehlesla. Nechala je, aby jí sundali okovy a pak se bez jediné otázky vydala ke dveřím. Museli rychle pryč. Vtom zažili nejhorší šok svého života. Ve dveřích stál Mospe, přívětivě se usmíval a ruku měl významně položenou na jílci meče. "Nechtěli jste náhodou mluvit se mnou?" řekl.
Setkal se s ledovým mlčením. "Dobře. Máte vůbec odvahu postavit se mi?" pokračoval. "Ano. Já tu odvahu mám." řekl náhle Bevar a pokročil kupředu. Miraeliným tělem proběhl záchvěv hrůzy. Nesmí zemřít! Nic neřekla, jen ho chytila za ruku. Muž -a byl to vlastně muž?- , který stál proti ní, ten pohyb postřehl. V očích se mu mihl záblesk nevýslovného vzteku, který cítil. Mirael ten záblesk zachytila a náhle ji téměř omráčila děsivá pravda, kterou pochopila. Drian měl pravdu, když říkal, že je to past! Mospe si toho všiml: "Ano, ano, Mirael. Staré přísloví říká, že hrůza, kterou čekám, nebývá ta která mě čeká. Ovšem uznávám, že pravda je v tomto případě, řekněme, překvapivá." Musím získat čas! blesklo jí hlavou Pro Bevara.
"Překvapivá? Spíš nečekaná. Tušila jsem, že bys ji nenechal tak málo chráněnou. Sice ses přepočítal, ale ještě nepřišel čas abys to zjistil." řekla to, co jí zrovna napadlo.
"Já a přepočítal? Já ne, to vy jste se zachovali jako pošetilé děti, když jste si mezi sebou nechali zrádce." zasmál se Mospe.
"Zrádce? Ale kdo by..." začala Mirael.
Mospe ji přerušil: "Přemýšlej, děvenko, přemýšlej. Kdo vám nosil nejvíc zpráv?"
Mirael si zděšeně zakryla ústa: "Ne...To by Lovilan neudělal, to ne." zašeptala a opřela se o stěnu, aby neomdlela.
"Ale ano. Dnes budu slavit konečný triumf! Tak ale konec mluvení! Pojď, Bevare, přišel čas zaplatit za troufalost. Ještě je naděje, synku. Přidej se ke mně a já ti vše odpustím. Dokonce tě nejspíš nechám naživu." usmál se sladce Mospe.
"Ne. Všechno zašlo příliš daleko. Já se už nechci vzdávat, ani si hrát s možností pokračovat s touhle fraškou. Je možné, že budeš dnes slavit triumf, ale dokud budu dýchat, udělám všechno pro to, abych ti v tom zabránil. Dobře tedy. Pojďme do boje. Ať zvítězí ten schopnější..." odpověděl Bevar.
Boj byl ohnivý a divoký. V jedné chvíli ale Mospe zaváhal. Bevar byl dobrý šermíř a dokázal těch pár vteřin využít. Ve chvilce byl Mospe natlačen na zeď a na hrdle měl přitlačený Bevarův meč. Díval se do mladíkových vzteky zúžených zorniček.
"Teď pomstím ty stovky nevinných obětí tvé zlovůle." zasyčel mu Bevar do obličeje.
"Ne." ozvalo se za ním jako rána z děla. Mirael tam stála, ruce svěšené podél těla, pěsti zaťaté a v očích slzy.
"Mirael, uklidni se. Tenhle chlap ti zabil rodiče, zabil i rodiče našich přátel. Proč bych je neměl pomstít?"
"Je to člověk, Bevare. Člověk. Nemůžu se dívat, jak ho jen tak chladnokrevně zabiješ. Třeba je v něm někde hluboko trošičku dobra. Třeba je ještě naděje, že by se mohl uzdravit."
Jakmile tohle dořekla, Mospe zaúpěl a když ho Bevar pustil, svezl se k zemi. Pak zdvihl hlavu a zašeptal: "Je pryč..." Tarja si všimla, že to zlé světlo, které mu vždycky plálo v očích zmizelo.
Otočil se k nim a řekl: "Já nejsem Mospe. Nevzpomínám si na jméno, ale já nejsem on. Mučil mě a využíval moje tělo, ale já nejsem on. Mám jen ty jeho vzpomínky, ale nejsem on."
Tarja se k němu přistoupila a řekla: "Ale co se s ním stalo?"
Muž se usmál: "I nesmrtelnost má svoje podmínky a tedy musí jednou skončit. Tenhle byl chytrý a vsadil vše na jednu kartu: měl mít moc, nesmrtelnost, nezranitelnost, nadlidskou sílu a moje tělo. I v mém těle ale měli všichni vidět jeho. Jediný způsob, jak ho zničit, byl uvidět v něm taky mne. Často jsem s ním bojoval, zvlášť když byl společnosti Irika a jeho sourozenců, ale nikdy jsem nevyhrál, dokud mě tahle, mimochodem nesmírně krásná, panenka nezahlédla. Hlavně vám musím říct několik věcí: zaprvé: ten Lovilan je zrádce. Udělal z něho svého nástupce. Pozor na něj! Za druhé Ferp teď také není nesmrtelný, skončilo to s ním. A za třetí: džinové a Synové tmy jsou volní. Před pár dny je pustil na svobodu. Nevím, kolik síly budou mít bez něj. Nezbyla žádná možnost, jak zjistit něco, co on věděl. Teď je víc než mrtvý. Víte, i mrtví svým způsobem existují dál. On už ne. On teď musí chtě nechtě dodržet tu druhou část smlouvy."
Mirael zašeptala: "Viděla jsem vás v jeho očích...na vteřinku"
Muž jí lehce pokynul hlavou: "Jak vidíš, stačilo to. A teď mi, prosím, oba odpusťte všechno, co vám udělal. Žádám vás o to."
Všichni tři mladí lidé pokývli hlavou (i když Bevar zaváhal) a muž ulehčeně vydechl. Pak se zvedl, sebral Mospeho meč a jediným pohybem si ho vrazil do prsou. Než k němu těch několik kroků doběhli, už byl mrtvý. Tarja zabořila tvář do Bevarova kabátce a rozplakala se.
"Odvahu, holka. Musíme se dostat do Anteriky a pomoct jim. Pokud se dozvědí o Mospeho smrti, stoupne jejich odvaha. To je náš úkol." řekl Bevar.
"Jo, máš pravdu. Ale je mi ho líto. Ne Mospeho, toho druhého." vzlykla Mirael.
Vyšli před palác a uviděli shluk kibalajských přisluhovačů, jak se snaží chytit jejich koně. Někteří měli v ruce meče a přibíhal jeden s kuší.
"Co teď? Jestli tam dolů půjdeme, znamená to skoro jistou sebevraždu." podíval se Bevar tázavě na svou ženu. Ta hned neodpověděla a tvářila se nějak divně.
"Ano," zašeptala, "to je jediná možnost. Podívej se," otočila se na muže po jejím boku, " pokusím se trochu je prohnat pomocí kouzel. Ipehel mi říkal o pár fíglíčcích, tak je můžu vyzkoušet v praxi. Slib mi, prosím, že se nebudeš ohlížet, kde jsem a co se mnou je ani na mne nebudeš čekat. Vezmi s sebou Tarju a pokus se dostat ke koním, na jednoho sednout a jet odtud, jak nejrychleji to půjde. Slib mi to."
"Mirael, to nemůžeš. I kdybys to kouzlo zvládla, nedostaneš se odtud." V tu chvíli minula jednoho ze vzpínajících se koní o vlásek šipka z kuše. "No dobře. Sbohem, miláčku." Políbil ji a pak chytil svou sestru za ruku a společně s ní sešel mramorové schodiště. Jeho žena zavřela oči a začala bezhlesně pohybovat rty. V tu chvíli kuše v rukou jednoho z Kibalajců začala hořet. Vyděšeně vykřikl a zahodil ji. Ostatní se po něm začali otáčet. Bevar toho využil, hmátl po uzdě, vyšvihl se na koně, vysadil Tarju za sebe a ujížděl pryč, co mu síly stačily. Kibalajci si toho všimli a rozběhli se k Mirael. Ta po nich šlehla pohledem, něco zamumlala a oni zůstali stát jako přimražení. Oběhla je, vyškrábala se na koně a prchala za svým manželem a švagrovou.
* * * * *
++Drian byl rád, že to "tóčo" už začalo. Bylo to lepší než nekonečné čekání. Přikázal dobře hlídat skály za městem a výpadovou branku. Ze zkušenosti věděl, že to je slabé místo. Teď mohl, společně s Rielou, jen pozorovat ze své věžní komnaty úvodní salvy. Ještě byli daleko, nemělo smysl po nich střílet. Viděl, jak odnášejí první raněné a uvědomil si, že možná některý z nich bude svěřen Ervyn.
Pak přišel El. Vstoupil tak tiše, jak mu to jeho zdroj dovolovala.
"Driane, pojď. Vojáci tě chtějí vidět. Chtějí, aby jim jejich král stál po boku, až budou umírat."
Král se podíval na Rielu.
"Půjdu. Nesmím je zklamat."
Vtom Riela promluvila: "Pamatuj: ty jsi první a nejpřednější z rytířů. I kdyby všichni zradili, ty musíš zůstat pevný, i v té nejtemnější tmě. Tvůj otec by na tebe byl hrdý. Slibuji, že neopustím nikoho, kdo bude potřebovat, abych byl s ním..."
"...slibuji, že budu nejdřív člověkem, pak rytířem a pak kýmkoliv jiným. Neuteču před nikým, ledaže bych tím pomohl lépe než bojem. Slibuji, že budu chránit slabší, že budu oporou lidem a že si za všech okolností zachovám svou čest a že se ta čest nezmění v pýchu. Toto je jádro rytířství a já na ně nezapomenu. Tak slibuji já, Drian, král Svobodné Atlantis a od nynějška První Rytíř pod vlajkou řádu Rytířů Atlantis." připomněl si přísahu nyní už neexistujícího řádu.
"Driane, musíme jít." připomněl se El.
Sešli na nádvoří, kde stál veliký kůň připravený do boje.
"Co je to za koně?" zeptal se král.
"Nejlepší válečný kůň, co je k sehnání. Je připravený pro tebe." odpověděl jeho bratranec.
"Toho nechci. Vezmi si ho Ele."
Vešel do stáje a rozhlédl se.
"Liško, kamaráde!" zvolal, když uviděl hezkého ryzáka, "dneska pojedu na tobě, potvoro."oslovil ho, ale ne nelaskavě.
Drianovi jeho nápad nikdo nevymluvil a tak jel na Liškovi. Cestou dolů jeli kolem nemocnice. Ervyn stála před ní a společně s Mijou prováděly předběžné diagnózy. Chvilku trvalo, než si uvědomila, kdo přijíždí, ale pak se narovnala a dívala se za nimi. I Drian se za ní otočil. Ale pak odbočili a zmizela mu z očí. Přijeli k hradbám a vylezli nahoru, aby obhlédli situaci. Když ale pohlédl přes cimbuří, naskytl se mu pohled, jako ještě žádnému z jeho předků. Nepočítal armádu před sebou, jen vnímal že je obrovská. A vtom to uviděl. Oddíl chimér. Bylo jich...dvacet, padesát, alespoň stovka. Jejich vůdci s nimi už teď měli dost co dělat, protože cítily bitvu a krev. V jejich čele jel na válečném voze Ferp. Jeho vůz byl tažený tím největším koněm, kterého kdy Drian viděl. Když přešel první úlek, uvědomil si, že by mohl něco dělat. Podíval se na lučištníka vedle sebe a řekl: "Půjči mi na chvilku svůj luk." Muž beze slova uposlechl a Drian si vzal šíp, založil ho, napjal luk, zamířil a vystřelil. Byla to pěkná rána, Ferpův obří kůň zařičel, že to bylo slyšet v celém širokém okolí a zhroutil se. S ním se převrhl i válečný vůz a Ferp spadl dolů. Byla to potupa a on to věděl. Když se zvedal, jeho zrudlá tvář byla zkroucená vztekem. Zatroubil na svůj roh a ten ostrý, uši drásající zvuk slyšeli všichni. A pak to uviděli. Vypadalo to jako velký vůz, potažený namočenou kůží, takže odolával zapáleným šípům a jeho tahouni byli z podobného, jen menšího plemene jako Ferpův kůň. Armády Kibalaje je zdravily a uhýbaly jim z cesty. Přijeli až k bráně a tam zastavili. Najednou se Drian zděsil. Uvědomil si, co tam dole, pečlivě kryti palbou lučištníků, skládají k bráně. Dřevo. Celé otepi dřeva, tu a tam vycpané slámou. Byl daleko od brány, ale nyní se tam rozběhl tak rychle, jak jen mu to zbroj dovolovala. Konečně se alespoň přiblížil ke svému cíli.
"Pryč," vykřikl, "všichni pryč. Chtějí vás podpálit. Vykliďte bránu. Tak dělejte!" Muži se začali s mumláním posunovat pryč. Kibalajci mezitím skončili rovnání dřeva a teď začali nosit veliké nádoby a vylévat jejich obsah na hranici. To sotva bude voda, pomyslel si král. Venku napochodovala do řady četa lučištníků se zápalnými šípy. Ve strašlivé choreografii přiložili jako jeden muž koudel k hořící pochodni, napjali luky a vzduchem prolétla ohnivá salva. Hranice vzplála a brzy se anterická brána zhroutila do plamenů dole. Drian zahlédl Yrelina, který měl velení dole u brány, jak má zarudlé oči plné slz a uvědomil si, že on sám pláče. V tu chvíli poznal, co to je láska k nějakému místu.
"Kdo byli nad bránou - dolů, ostatní zůstaňte, kde jste."rozkázal.
Sám se vrhl dolů a napadl prvního kibalajce, který se mu připletl do cesty. Chudák, pomyslel si, když o chvilku později shlížel na nepřítelovo bezduché tělo. Ale to už se valili další a on měl zase plné ruce práce. Liška zůstal někde zapomenut a on jen doufal, že je alespoň trochu v bezpečí. Když ale nepřítel začal ustupovat, všechno se ohavně zvrtlo. Rozjásaní vojáci se dali do pronásledování Kibalaje. "Zpátky, zpátky k bráně!" řvali velitelé, ale marně. Mužstvo úplně zapomnělo, že na pláni jsou ještě tisíce dalších. Ti, co se hnali v čele, rázem zkoprněli. Vteřinu byl klid a pak začal bezhlavý ústup. Vojáci šlapali po svých kamarádech a do toho všeho s klidem sekali kibalajci. Jenže teď Drian poznal, že i ten ústup byl Mospeho plán. A také věděl, že tenhle chaos zvládne jen jediným způsobem.
"Útok!" zavelel.
Velitelé se toho rozkazu chytili a zuřivě začali formovat své jednotky. A ti venku se téměř okamžitě otočili a začali bojovat. Přesto byli v zoufalém postavení. Vylákali je z bezpečného stanoviště města. Nastal krutý boj. Všude se ozýval nářek raněných a co chvíli nějaký hlas umlkl navždy. Drian bojoval s velkým rozložitým kibalajcem, když mu do očí stříkla krev z nějakého vedlejšího souboje. Úplně ho oslepila a na vteřinu myslel, že je s ním konec. Zatímco si ale vytíral krev z očí, rána nedopadla. Vtom viděl, že jeho soupeř leží na zemi a místo očí má jen zakrvácené důlky. Vzhlédl a nad ním zakroužil velký sokol.
"Adailore!" usmál se bezděky. Pak se nad bitevní polem rozlehl dračí řev. Podíval se k západu a uviděl něco, co ho přinutilo hlasitě vítězně zahalekat. Především tam na koních seděli Jado, Lador a Kron. Za nimi se proti nebi vypínala obrovská postava draka. Kolem nich se zrovna začaly shromažďovat desítky dalších tvorů. Kentauři, jednorožci. Jenže nebylo moc času pozastavovat se nad tím, bitva pokračovala. Drian si najednou uvědomil, že to může skončit, že brzy může být po všem. Nepouštěl se do dalších soubojů, ale začal se systematicky prosekávat hlouběji do nepřátelský řad a spousta jeho vojáků šla za ním.
* * * * *
Magická stvoření zaútočila. Linie kibalajců zakolísaly a zdálo se, že se neudrží. Najednou Ferp znovu zatroubil na svůj roh. Do boje se vložily všechny družiny trollů. Dračice Tira jako odpověď zařvala a dva oddíly obrů se vydaly trolly zneškodnit. Nemusím podotýkat, že do tohohle boje se radši nikdo nepletl.
Ferp zatroubil podruhé a vynořila se armáda vlkodlaků a upírů. I na ně byla Tira připravená a nasadila skřítky, kteří měli dost stříbrných zbraní. Zároveň tam Eronel, který velel lučištníkům, poslal salvu šípů se stříbrnými hroty potřenými česnekem proti upírům. Nikdo se nikdy nedoví, jestli přitom nezasáhli i nějaké skřítky. Navíc vlkodlaci nebyli skřítkům nebezpeční, protože jejich kousnutí platilo jen na lidi.
Ferp začínal mírně panikařit. Zatroubil potřetí a povolal do boje bazilišky. I s těmi si uměli poradit. Vzlétly volavky a gryfové a zároveň po zemi zaútočili jednorožci.
Tři kibalajské trumfy se prokázaly jako bezcenné. Ještě stále zbývaly dva. Jeden z nich byl obrovský počet a druhým byly chiméry. Mospe sice říkal, že je možná ani nebude muset nasadit, ale situace se vyvíjela úplně jinak, než kdo předpokládal.
Z trollů zbyli dva ne oddíly, ale jedinci. Vlkodlaci a upíři byli nepoužitelní, protože ti co přežili měli sebevědomí na nule a vzhledem k tom, že u těchto druhů bylo sebevědomí hlavní hnací silou, nemohl je už nasadit. Bazilišci měli co dělat se svými soupeři. V tu chvíli Ferp uviděl Driana, jak se někam snaží probojovat. Co když se snaží dostat k němu? Ale ne, to by si ten nafoukaný kohoutek, to rozmazlené princátko, ten otrhaný král lůzy, netroufl. Navíc ho chrání Mospeho magie. Ale stejně...
Zatroubil počtvrté a naposled. Chiméry zbystřily. A pak udělal poslední zoufalý tah:
"Zapomeňte na veškeré rozkazy. Zabíjejte jak chcete a koho chcete s výjimkou našich. Hlavně jich zabijte co nejvíc."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zasnena-barunka zasnena-barunka | Web | 23. února 2006 v 21:43 | Reagovat

ja uz nefim jak to jinak ohodnotit protoze porad pisu to samy je to proste skvely!!!neda se to jinak rict:)

2 barka barka | 24. února 2006 v 8:03 | Reagovat

Díky moc, jsem hrozně vděčná za to, že sem chodíte :-)

3 karca-b karca-b | E-mail | 5. března 2006 v 22:22 | Reagovat

něco mi strašně připomíná narnii, a jména sou mi povědomí-budeš se divit- i z conana... ale dobrý =)

4 barka barka | Web | 7. března 2006 v 10:58 | Reagovat

Vědomě jsem nic nepřebírala, rozhodně ne z Conana :-)  Díkes

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama