Atlantis - desátá část

18. února 2006 v 20:10
Ráno si Bevar a Mirael sedlali koně. On neupustil od úmyslu zachránit svou sestru, a ona byla pevně rozhodnutá ho všude následovat. Jediný, kdo o jejich odjezdu věděl byl Naencil, ale ten nic neprozradil. A tak Drian toho dne našel jen dopis tohoto znění:
Milý Driane,
moc se omlouvám ze svůj odjezd, ale doufám, že pochopíš, že jsem jinak nemohl, tak jako ani ty nemůžeš jednat jinak. Pokusíme se přijet co nejdřív, abychom mohli zaujmout svá místa v obraně Anteriky. Pevně věřím, že se náš pokus zdaří, jako věřím, že i vy ubráníte Yrelinovo město.
Jménem svým a jménem své ženy ti přeji
Hodně štěstí, můj příteli a můj králi!
Bevar
Když Drian tenhle vzkaz přečetl, v první chvíli soptil vzteku, ale pak mu nezbylo, než se uklidnit. Musel tu skutečnost přijmout, takovou jaká byla. Rozhodně přišel o jednoho z nejlepších velitelů. A krátce potom se stala ta věc. Zoeroc šel po ulici. Tu a tam někoho pozdravil, jindy využil své kouzelnické schopnosti, aby někomu pomohl a takhle procházel městem. Najednou uslyšel varovný výkřik. Otočil se a vzápětí ho někdo srazil k zemi a společně se kutáleli pár metrů. O setinu vteřiny později uslyšel hroznou ránu. Posbíral se země a uviděl, že na místo, kde ještě před chviličkou stál, spadlo několik střešních tašek. Kdyby ho ten neznámý nesrazil, pravděpodobně by byl mrtvý. Otočil se aby se podíval, kdo mu vlastně zachránil život. Ze země se zvedal černovlasý mladík a prohlížel si sedřené ruce. Přišel k němu a kouzlem mu ruce uzdravil.
"Dlužím ti život. Jak se jmenuješ?" zeptal se Zoeroc.
"Jado." odpověděl jeho zachránce.
* * * * *
O pár dní později dostal Jado nečekanou návštěvu. Přišli k němu Zoeroc a Ipehel a s sebou nesli krásného velkého sokola.
"Rozhodl jsem se ti odvděčit za svůj život velmi neobvyklým dárkem. Tohle je sokol z našeho vlastního chovu. Když mladý čaroděj dostane sokola, provede někdo, většinou jeho otec, obřad spojení. Od té chvíle spolu mohou mluvit, ačkoliv nikdo jiný neslyší a nerozumí. Jsou něco jako bratři a nejednou se stalo, že si několikrát zachránili život. A také se stalo, že když pán zemřel, sokol zemřel s ním. Ale ještě nikdy jsme žádného nedarovali nikomu, kdo by nebyl z našeho rodu. Mít čarodějnického sokola znamená velkou odpovědnost a tvoji i naši lidé na to budou hledět s nevolí. Přijmeš ho?"
"Proč ne? Nemám co ztratit, ale mohu mnoho získat."
"Vyber mu tedy jméno."
"Říkáte, že budeme jako bratři? Pak by měl nést jméno mého bratra, který nedávno zemřel. Budu mu říkat Adailor."
"Pak budeme potřebovat tvou krev."
Ipehel vytáhl nůž a řízl Jada do ruky. Pár kapek krve nechal skanout na kousek bílé látky. I Adailora řízl a smísil jeho krev s krví jeho budoucího pána. Pak sokol roztáhl křídla a přistál Jadovi na ruce. Zoeroc vzal látku a ovázal ji kolem sokolových nohou a pak i kolem mladíkovy ruky. Pak spojení sevřel do rukou a šeptal něco, co Jado neslyšel. Pocítil ale nejprve chlad, jako by čarodějovy ruce a dravcovy pařáty byly z ledu. Mráz pak pozvolna odezněl a nahradilo ho příjemné teplo. Pak omdlel.
Změnil se a všichni to poznali. Nejen, že teď měl proč žít a dostal skutečnou chuť do života, ale i on sám se začal měnit. Zostřil se mu zrak a zrychlily reakce. Negativním účinkem kouzla bylo, že se stal o hodně divočejším a impulzivnějším člověkem. Čarodějové tyto změny velice nervózně pozorovali.
"Nikdy se ještě nestalo, že by se člověk na těle změnil, i když je svázán se sokolem. Kdoví, co z toho vzejde. Je to naprosto unikátní spojení, nejsilnější, jaké jsem kdy viděl. Ten chlapec v sobě musí mít čarodějnickou krev." nechal se slyšet Zoeroc.
Naštěstí žádné další vážnější změny nenastaly. Jado sice už nebyl ten starý Jado, ale nebyla to změna k horšímu. A jestli byla k lepšímu, to měl ukázat čas.
A pak přišly vážné zprávy. Byl viděn drak a nikdo nevěděl, co to znamená. Na jakou stranu se přidá? Drian osobně vyslechl muže, který ho viděl.
"Byl celý jako duha, ale takhle jsem si ztělesněnou duhu nikdy nepředstavoval. Byla to duha a děs v jednom!" tvrdil s hrůzou v očích.
Drian o těchto slovech musel dlouho přemýšlet. Něco mu to říkalo, něco podobného už někde slyšel, ale kde? Že by to četl v jedné z těch knih? Ale tam se nikde draci nepopisovali! A pak, když už napůl spal, vzpomněl si na tátu. Jak ho kdysi učil, že v těžkých situacích má věřit jen a jen vlastním očím a tomu co viděl a slyšel on sám. Tak moc mu chyběl! Přál si, aby tu byl s ním a napověděl mu, jak rozluštit ten problém, jak si vzpomenout, kde se už s tím popisem setkal. V tu chvíli uviděl tatínka před sebou a zcela zřetelně mu rozuměl tato slova:
"Vzpomínky, co se v písku ztratí,
ti jen mandragora vrátí."
Byla to vzpomínka, vidění, nebo představa? Nevěděl.Co to asi je mandragora? No co, čarodějové to budou vědět, řekl si a usnul.
Když se na to druhý den zeptal Zoeroca, čaroděj se rozzářil. Vysvětlil mu, že mandragora je rostlina, kterou jeho lid používá, když něco zapomene nebo ztratí a ve vesnicích, kde s ještě udržují staré metody se používá také. Stačí vyrýt do listu jméno věci, na kterou si chce dotyčný vzpomenout a vyvařit ho ve vodě, kterou pak musí ještě vlažnou vypít. Poté už může listovat ve své paměti jako v knize.
Drian se okamžitě rozhodl to zkusit. Vývar mandragory měl odpornou chuť, ale sotva dopil, omdlel. Znovu sledoval výslech muže, který viděl draka, ale to nebyla správná vzpomínka. Vstoupil do další a hned mu bylo jasné, že trefil do černého. Byl zpátky ve svém stanu v Trojmezním průsmyku a byli tam všichni ostatní. Srdce se mu sevřelo, když viděl Tarju. Pak mu hlavou bleskla myšlenka, že by ji mohl varovat, ale zároveň si uvědomil, že na něco odpovídá Bevarovi a pochopil, že je jen divákem a že nemůže dělat naprosto nic. A pak mu došlo, co je to za radu. Za chvilku pronese Floriana tu věštbu. A skutečně:
"Driane, nemá smysl válčit bez naděje...Nemá smysl zradit obě válčící strany...Nemá smysl obětovat vše kvůli pochybné naději...Nemá smysl hledat v něčem smysl dřív, než uvidíte, co z toho vzejde..Nemá smysl dělat to, co nemá smysl...Nemá smysl žít, když si přejete zemřít...Nemá smysl v boji dumat o minulosti...Na to bude čas potom....Neřiď se vlastním rozumem víc než srdcem. Neboj se. Důvěřuj bílým koním a duhovému děsu. Proti záři v dětských očích, když dáš maličkému sladkost, nezmůže Tma vůbec nic. Válka a trůn jsou krutí nepřátelé a nejhorší zloději: kradou dětství"
Násilím se donutil se probudit. Co chtěl dostal. Důvěřuj bílým koním a duhovému děsu...
"Přiveďte mi koně!"
"Kam chceš jet?" třeskl něčí hlas. Nemusel se otáčet, aby zjistil, že je to Ervyn.
"Nikam."
"Nelži." Ervyn naprosto přesně věděla, že si to může dovolit. Věděla, že jí nic neudělá.
"Dobře tedy!" Dostal na ní pořádný vztek. "Jedu najít toho draka. Spokojená?"
"Ne," vydechla.
"Kdybych...kdyby se se mnou něco stalo, nechávám vládu Elovi."
"Počkej, ty tam nesmíš jít. Ztratili jsme Tarju, Bevara a Mirael, nesmíme přijít taky o tebe. A proč tam vlastně chceš jet?"
Stručně jí vyložil, co se právě dozvěděl.
"Já tam pojedu." řekla, když skončil.
"Cože?"
"Slyšel`s dobře. Já tam pojedu."
"Nebuď směšná. Jestli trváš na tom, že mám zůstat kde jsem, pak řeknu tvým bratrům, ale ty nikam nejedeš."
"Dobře," usmála se v duchu dívka. Dosáhla přesně toho, čeho chtěla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martula Martula | Web | 18. února 2006 v 23:17 | Reagovat

Hezký, na tu další kapitolku se podívám až zítra. Musím říct, že v tom vidím tročku podobné věci, jako v Eragonovi. Jezdec a jeho drak, kouzelník a jeho sokol. Tahle kapitola se mi vážně líbila.

2 barka barka | 19. února 2006 v 14:39 | Reagovat

Jenomže každý kouzelník sokola nemá. A daleko víc než kouzla tu figuruje vzájemná láska. Možná že to souvisí s tím, že mi v létě umřel pes, ale pokud jo, tak píš podvědomě. Jado na světě nemá nikoho kromě Adailora. Lador se sice mezi jeho přátele počítá, ale on chce zpátky svojí Ravez a nikoho jiného. Myslím, že v Adailorovi vidí symbol své budoucí svatby (pochopíte v poslední kapitole) Tolik slohová práce na téma Jado a Adailor :-)

3 Wiky Wiky | E-mail | Web | 27. února 2006 v 21:35 | Reagovat

Pěkný, fakt se ti to vede, konečně jsem se sem dokopala, mám toho teď vážně moc, tak se na mě nezlob, že to ady tak zanedbávám.... :-) Dalkší ale až zítra - přečtu, protože teď mám ještě něco na práci.... :)) Hodně štěstí!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama