Únor 2006

Atlantis - dvanáctá část

23. února 2006 v 19:54
Tak už nasazujeme do finiše! Myslím, že konec se zdrcne do jedné části, takže dáme šťastných třináct! Doufám, že se vám to zatím líbí a komentujte, komentujte, komentujte! Mám ještě na srdci pár věcí, ale na to bude čas potom...
Někde daleko se u Anteriky schylovalo k bitvě, ale Bevar a Mirael se kradli ztichlými chodbami paláce. Konečně se dostali ke kobce, kde věznili Tarju. Bevar bezhlučně zlikvidoval stráže a Mirael vytáhla paklíč a opatrně začala odemykat. Když otvírala dveře, panty tiše zaskřípaly. Stanuli jako přimražení, ale nikde se nic nepohnulo. Vklouzli tedy jako stíny dovnitř. Tarja pochopila a ani nehlesla. Nechala je, aby jí sundali okovy a pak se bez jediné otázky vydala ke dveřím. Museli rychle pryč. Vtom zažili nejhorší šok svého života. Ve dveřích stál Mospe, přívětivě se usmíval a ruku měl významně položenou na jílci meče. "Nechtěli jste náhodou mluvit se mnou?" řekl.
Setkal se s ledovým mlčením. "Dobře. Máte vůbec odvahu postavit se mi?" pokračoval. "Ano. Já tu odvahu mám." řekl náhle Bevar a pokročil kupředu. Miraeliným tělem proběhl záchvěv hrůzy. Nesmí zemřít! Nic neřekla, jen ho chytila za ruku. Muž -a byl to vlastně muž?- , který stál proti ní, ten pohyb postřehl. V očích se mu mihl záblesk nevýslovného vzteku, který cítil. Mirael ten záblesk zachytila a náhle ji téměř omráčila děsivá pravda, kterou pochopila. Drian měl pravdu, když říkal, že je to past! Mospe si toho všiml: "Ano, ano, Mirael. Staré přísloví říká, že hrůza, kterou čekám, nebývá ta která mě čeká. Ovšem uznávám, že pravda je v tomto případě, řekněme, překvapivá." Musím získat čas! blesklo jí hlavou Pro Bevara.
"Překvapivá? Spíš nečekaná. Tušila jsem, že bys ji nenechal tak málo chráněnou. Sice ses přepočítal, ale ještě nepřišel čas abys to zjistil." řekla to, co jí zrovna napadlo.
"Já a přepočítal? Já ne, to vy jste se zachovali jako pošetilé děti, když jste si mezi sebou nechali zrádce." zasmál se Mospe.
"Zrádce? Ale kdo by..." začala Mirael.
Mospe ji přerušil: "Přemýšlej, děvenko, přemýšlej. Kdo vám nosil nejvíc zpráv?"
Mirael si zděšeně zakryla ústa: "Ne...To by Lovilan neudělal, to ne." zašeptala a opřela se o stěnu, aby neomdlela.
"Ale ano. Dnes budu slavit konečný triumf! Tak ale konec mluvení! Pojď, Bevare, přišel čas zaplatit za troufalost. Ještě je naděje, synku. Přidej se ke mně a já ti vše odpustím. Dokonce tě nejspíš nechám naživu." usmál se sladce Mospe.
"Ne. Všechno zašlo příliš daleko. Já se už nechci vzdávat, ani si hrát s možností pokračovat s touhle fraškou. Je možné, že budeš dnes slavit triumf, ale dokud budu dýchat, udělám všechno pro to, abych ti v tom zabránil. Dobře tedy. Pojďme do boje. Ať zvítězí ten schopnější..." odpověděl Bevar.
Boj byl ohnivý a divoký. V jedné chvíli ale Mospe zaváhal. Bevar byl dobrý šermíř a dokázal těch pár vteřin využít. Ve chvilce byl Mospe natlačen na zeď a na hrdle měl přitlačený Bevarův meč. Díval se do mladíkových vzteky zúžených zorniček.
"Teď pomstím ty stovky nevinných obětí tvé zlovůle." zasyčel mu Bevar do obličeje.
"Ne." ozvalo se za ním jako rána z děla. Mirael tam stála, ruce svěšené podél těla, pěsti zaťaté a v očích slzy.
"Mirael, uklidni se. Tenhle chlap ti zabil rodiče, zabil i rodiče našich přátel. Proč bych je neměl pomstít?"
"Je to člověk, Bevare. Člověk. Nemůžu se dívat, jak ho jen tak chladnokrevně zabiješ. Třeba je v něm někde hluboko trošičku dobra. Třeba je ještě naděje, že by se mohl uzdravit."
Jakmile tohle dořekla, Mospe zaúpěl a když ho Bevar pustil, svezl se k zemi. Pak zdvihl hlavu a zašeptal: "Je pryč..." Tarja si všimla, že to zlé světlo, které mu vždycky plálo v očích zmizelo.
Otočil se k nim a řekl: "Já nejsem Mospe. Nevzpomínám si na jméno, ale já nejsem on. Mučil mě a využíval moje tělo, ale já nejsem on. Mám jen ty jeho vzpomínky, ale nejsem on."
Tarja se k němu přistoupila a řekla: "Ale co se s ním stalo?"
Muž se usmál: "I nesmrtelnost má svoje podmínky a tedy musí jednou skončit. Tenhle byl chytrý a vsadil vše na jednu kartu: měl mít moc, nesmrtelnost, nezranitelnost, nadlidskou sílu a moje tělo. I v mém těle ale měli všichni vidět jeho. Jediný způsob, jak ho zničit, byl uvidět v něm taky mne. Často jsem s ním bojoval, zvlášť když byl společnosti Irika a jeho sourozenců, ale nikdy jsem nevyhrál, dokud mě tahle, mimochodem nesmírně krásná, panenka nezahlédla. Hlavně vám musím říct několik věcí: zaprvé: ten Lovilan je zrádce. Udělal z něho svého nástupce. Pozor na něj! Za druhé Ferp teď také není nesmrtelný, skončilo to s ním. A za třetí: džinové a Synové tmy jsou volní. Před pár dny je pustil na svobodu. Nevím, kolik síly budou mít bez něj. Nezbyla žádná možnost, jak zjistit něco, co on věděl. Teď je víc než mrtvý. Víte, i mrtví svým způsobem existují dál. On už ne. On teď musí chtě nechtě dodržet tu druhou část smlouvy."
Mirael zašeptala: "Viděla jsem vás v jeho očích...na vteřinku"
Muž jí lehce pokynul hlavou: "Jak vidíš, stačilo to. A teď mi, prosím, oba odpusťte všechno, co vám udělal. Žádám vás o to."
Všichni tři mladí lidé pokývli hlavou (i když Bevar zaváhal) a muž ulehčeně vydechl. Pak se zvedl, sebral Mospeho meč a jediným pohybem si ho vrazil do prsou. Než k němu těch několik kroků doběhli, už byl mrtvý. Tarja zabořila tvář do Bevarova kabátce a rozplakala se.
"Odvahu, holka. Musíme se dostat do Anteriky a pomoct jim. Pokud se dozvědí o Mospeho smrti, stoupne jejich odvaha. To je náš úkol." řekl Bevar.
"Jo, máš pravdu. Ale je mi ho líto. Ne Mospeho, toho druhého." vzlykla Mirael.
Vyšli před palác a uviděli shluk kibalajských přisluhovačů, jak se snaží chytit jejich koně. Někteří měli v ruce meče a přibíhal jeden s kuší.
"Co teď? Jestli tam dolů půjdeme, znamená to skoro jistou sebevraždu." podíval se Bevar tázavě na svou ženu. Ta hned neodpověděla a tvářila se nějak divně.
"Ano," zašeptala, "to je jediná možnost. Podívej se," otočila se na muže po jejím boku, " pokusím se trochu je prohnat pomocí kouzel. Ipehel mi říkal o pár fíglíčcích, tak je můžu vyzkoušet v praxi. Slib mi, prosím, že se nebudeš ohlížet, kde jsem a co se mnou je ani na mne nebudeš čekat. Vezmi s sebou Tarju a pokus se dostat ke koním, na jednoho sednout a jet odtud, jak nejrychleji to půjde. Slib mi to."
"Mirael, to nemůžeš. I kdybys to kouzlo zvládla, nedostaneš se odtud." V tu chvíli minula jednoho ze vzpínajících se koní o vlásek šipka z kuše. "No dobře. Sbohem, miláčku." Políbil ji a pak chytil svou sestru za ruku a společně s ní sešel mramorové schodiště. Jeho žena zavřela oči a začala bezhlesně pohybovat rty. V tu chvíli kuše v rukou jednoho z Kibalajců začala hořet. Vyděšeně vykřikl a zahodil ji. Ostatní se po něm začali otáčet. Bevar toho využil, hmátl po uzdě, vyšvihl se na koně, vysadil Tarju za sebe a ujížděl pryč, co mu síly stačily. Kibalajci si toho všimli a rozběhli se k Mirael. Ta po nich šlehla pohledem, něco zamumlala a oni zůstali stát jako přimražení. Oběhla je, vyškrábala se na koně a prchala za svým manželem a švagrovou.
* * * * *
++Drian byl rád, že to "tóčo" už začalo. Bylo to lepší než nekonečné čekání. Přikázal dobře hlídat skály za městem a výpadovou branku. Ze zkušenosti věděl, že to je slabé místo. Teď mohl, společně s Rielou, jen pozorovat ze své věžní komnaty úvodní salvy. Ještě byli daleko, nemělo smysl po nich střílet. Viděl, jak odnášejí první raněné a uvědomil si, že možná některý z nich bude svěřen Ervyn.
Pak přišel El. Vstoupil tak tiše, jak mu to jeho zdroj dovolovala.
"Driane, pojď. Vojáci tě chtějí vidět. Chtějí, aby jim jejich král stál po boku, až budou umírat."
Král se podíval na Rielu.
"Půjdu. Nesmím je zklamat."
Vtom Riela promluvila: "Pamatuj: ty jsi první a nejpřednější z rytířů. I kdyby všichni zradili, ty musíš zůstat pevný, i v té nejtemnější tmě. Tvůj otec by na tebe byl hrdý. Slibuji, že neopustím nikoho, kdo bude potřebovat, abych byl s ním..."
"...slibuji, že budu nejdřív člověkem, pak rytířem a pak kýmkoliv jiným. Neuteču před nikým, ledaže bych tím pomohl lépe než bojem. Slibuji, že budu chránit slabší, že budu oporou lidem a že si za všech okolností zachovám svou čest a že se ta čest nezmění v pýchu. Toto je jádro rytířství a já na ně nezapomenu. Tak slibuji já, Drian, král Svobodné Atlantis a od nynějška První Rytíř pod vlajkou řádu Rytířů Atlantis." připomněl si přísahu nyní už neexistujícího řádu.
"Driane, musíme jít." připomněl se El.
Sešli na nádvoří, kde stál veliký kůň připravený do boje.
"Co je to za koně?" zeptal se král.
"Nejlepší válečný kůň, co je k sehnání. Je připravený pro tebe." odpověděl jeho bratranec.
"Toho nechci. Vezmi si ho Ele."
Vešel do stáje a rozhlédl se.
"Liško, kamaráde!" zvolal, když uviděl hezkého ryzáka, "dneska pojedu na tobě, potvoro."oslovil ho, ale ne nelaskavě.
Drianovi jeho nápad nikdo nevymluvil a tak jel na Liškovi. Cestou dolů jeli kolem nemocnice. Ervyn stála před ní a společně s Mijou prováděly předběžné diagnózy. Chvilku trvalo, než si uvědomila, kdo přijíždí, ale pak se narovnala a dívala se za nimi. I Drian se za ní otočil. Ale pak odbočili a zmizela mu z očí. Přijeli k hradbám a vylezli nahoru, aby obhlédli situaci. Když ale pohlédl přes cimbuří, naskytl se mu pohled, jako ještě žádnému z jeho předků. Nepočítal armádu před sebou, jen vnímal že je obrovská. A vtom to uviděl. Oddíl chimér. Bylo jich...dvacet, padesát, alespoň stovka. Jejich vůdci s nimi už teď měli dost co dělat, protože cítily bitvu a krev. V jejich čele jel na válečném voze Ferp. Jeho vůz byl tažený tím největším koněm, kterého kdy Drian viděl. Když přešel první úlek, uvědomil si, že by mohl něco dělat. Podíval se na lučištníka vedle sebe a řekl: "Půjči mi na chvilku svůj luk." Muž beze slova uposlechl a Drian si vzal šíp, založil ho, napjal luk, zamířil a vystřelil. Byla to pěkná rána, Ferpův obří kůň zařičel, že to bylo slyšet v celém širokém okolí a zhroutil se. S ním se převrhl i válečný vůz a Ferp spadl dolů. Byla to potupa a on to věděl. Když se zvedal, jeho zrudlá tvář byla zkroucená vztekem. Zatroubil na svůj roh a ten ostrý, uši drásající zvuk slyšeli všichni. A pak to uviděli. Vypadalo to jako velký vůz, potažený namočenou kůží, takže odolával zapáleným šípům a jeho tahouni byli z podobného, jen menšího plemene jako Ferpův kůň. Armády Kibalaje je zdravily a uhýbaly jim z cesty. Přijeli až k bráně a tam zastavili. Najednou se Drian zděsil. Uvědomil si, co tam dole, pečlivě kryti palbou lučištníků, skládají k bráně. Dřevo. Celé otepi dřeva, tu a tam vycpané slámou. Byl daleko od brány, ale nyní se tam rozběhl tak rychle, jak jen mu to zbroj dovolovala. Konečně se alespoň přiblížil ke svému cíli.
"Pryč," vykřikl, "všichni pryč. Chtějí vás podpálit. Vykliďte bránu. Tak dělejte!" Muži se začali s mumláním posunovat pryč. Kibalajci mezitím skončili rovnání dřeva a teď začali nosit veliké nádoby a vylévat jejich obsah na hranici. To sotva bude voda, pomyslel si král. Venku napochodovala do řady četa lučištníků se zápalnými šípy. Ve strašlivé choreografii přiložili jako jeden muž koudel k hořící pochodni, napjali luky a vzduchem prolétla ohnivá salva. Hranice vzplála a brzy se anterická brána zhroutila do plamenů dole. Drian zahlédl Yrelina, který měl velení dole u brány, jak má zarudlé oči plné slz a uvědomil si, že on sám pláče. V tu chvíli poznal, co to je láska k nějakému místu.
"Kdo byli nad bránou - dolů, ostatní zůstaňte, kde jste."rozkázal.
Sám se vrhl dolů a napadl prvního kibalajce, který se mu připletl do cesty. Chudák, pomyslel si, když o chvilku později shlížel na nepřítelovo bezduché tělo. Ale to už se valili další a on měl zase plné ruce práce. Liška zůstal někde zapomenut a on jen doufal, že je alespoň trochu v bezpečí. Když ale nepřítel začal ustupovat, všechno se ohavně zvrtlo. Rozjásaní vojáci se dali do pronásledování Kibalaje. "Zpátky, zpátky k bráně!" řvali velitelé, ale marně. Mužstvo úplně zapomnělo, že na pláni jsou ještě tisíce dalších. Ti, co se hnali v čele, rázem zkoprněli. Vteřinu byl klid a pak začal bezhlavý ústup. Vojáci šlapali po svých kamarádech a do toho všeho s klidem sekali kibalajci. Jenže teď Drian poznal, že i ten ústup byl Mospeho plán. A také věděl, že tenhle chaos zvládne jen jediným způsobem.
"Útok!" zavelel.
Velitelé se toho rozkazu chytili a zuřivě začali formovat své jednotky. A ti venku se téměř okamžitě otočili a začali bojovat. Přesto byli v zoufalém postavení. Vylákali je z bezpečného stanoviště města. Nastal krutý boj. Všude se ozýval nářek raněných a co chvíli nějaký hlas umlkl navždy. Drian bojoval s velkým rozložitým kibalajcem, když mu do očí stříkla krev z nějakého vedlejšího souboje. Úplně ho oslepila a na vteřinu myslel, že je s ním konec. Zatímco si ale vytíral krev z očí, rána nedopadla. Vtom viděl, že jeho soupeř leží na zemi a místo očí má jen zakrvácené důlky. Vzhlédl a nad ním zakroužil velký sokol.
"Adailore!" usmál se bezděky. Pak se nad bitevní polem rozlehl dračí řev. Podíval se k západu a uviděl něco, co ho přinutilo hlasitě vítězně zahalekat. Především tam na koních seděli Jado, Lador a Kron. Za nimi se proti nebi vypínala obrovská postava draka. Kolem nich se zrovna začaly shromažďovat desítky dalších tvorů. Kentauři, jednorožci. Jenže nebylo moc času pozastavovat se nad tím, bitva pokračovala. Drian si najednou uvědomil, že to může skončit, že brzy může být po všem. Nepouštěl se do dalších soubojů, ale začal se systematicky prosekávat hlouběji do nepřátelský řad a spousta jeho vojáků šla za ním.
* * * * *
Magická stvoření zaútočila. Linie kibalajců zakolísaly a zdálo se, že se neudrží. Najednou Ferp znovu zatroubil na svůj roh. Do boje se vložily všechny družiny trollů. Dračice Tira jako odpověď zařvala a dva oddíly obrů se vydaly trolly zneškodnit. Nemusím podotýkat, že do tohohle boje se radši nikdo nepletl.
Ferp zatroubil podruhé a vynořila se armáda vlkodlaků a upírů. I na ně byla Tira připravená a nasadila skřítky, kteří měli dost stříbrných zbraní. Zároveň tam Eronel, který velel lučištníkům, poslal salvu šípů se stříbrnými hroty potřenými česnekem proti upírům. Nikdo se nikdy nedoví, jestli přitom nezasáhli i nějaké skřítky. Navíc vlkodlaci nebyli skřítkům nebezpeční, protože jejich kousnutí platilo jen na lidi.
Ferp začínal mírně panikařit. Zatroubil potřetí a povolal do boje bazilišky. I s těmi si uměli poradit. Vzlétly volavky a gryfové a zároveň po zemi zaútočili jednorožci.
Tři kibalajské trumfy se prokázaly jako bezcenné. Ještě stále zbývaly dva. Jeden z nich byl obrovský počet a druhým byly chiméry. Mospe sice říkal, že je možná ani nebude muset nasadit, ale situace se vyvíjela úplně jinak, než kdo předpokládal.
Z trollů zbyli dva ne oddíly, ale jedinci. Vlkodlaci a upíři byli nepoužitelní, protože ti co přežili měli sebevědomí na nule a vzhledem k tom, že u těchto druhů bylo sebevědomí hlavní hnací silou, nemohl je už nasadit. Bazilišci měli co dělat se svými soupeři. V tu chvíli Ferp uviděl Driana, jak se někam snaží probojovat. Co když se snaží dostat k němu? Ale ne, to by si ten nafoukaný kohoutek, to rozmazlené princátko, ten otrhaný král lůzy, netroufl. Navíc ho chrání Mospeho magie. Ale stejně...
Zatroubil počtvrté a naposled. Chiméry zbystřily. A pak udělal poslední zoufalý tah:
"Zapomeňte na veškeré rozkazy. Zabíjejte jak chcete a koho chcete s výjimkou našich. Hlavně jich zabijte co nejvíc."

Atlantis- jedenáctá část

18. února 2006 v 20:12
Nakonec odjel nejen Kron, ale i Jado a Lador. Vzhledem k tomu, že měli jen velmi nepřesné informace, kde mají draka hledat, báli se toho úkolu. Přesto splnili svou povinnost vůči králi a rozjeli se udaným směrem. Jeli už několik hodin, směrem k horám, když jim cestu zastoupilo podivné stvoření. Vlastně vypadalo jako kůň, ale tam, kde by měla být koňská šíje a hlava vyrůstalo dozlatova opálené lidské tělo. Ale jaké tělo! Krásnější postavu měl jen málokterý atlet a zlatohnědou hřívu vlasů, která spadala až po hřbet, mu mohly závidět všechny attilské krasavice. Tvář měl kulatou a byl to zjevně ještě mladík. Třem mužům bylo naprosto jasné, že před nimi stojí postava z pohádek jejich dětství: kentaur.
"Kdo jste a co žádáte?" zeptal se hlubokým a melodickým hlasem.
"Hledáme draka." odpověděl Kron.
"A komu sloužíte?"
"Drianovi, králi Atlantis."
"Ty," ukázal na Krona, "máš v očích kibalaj."
"Ano, byl jsem kdysi jedním z nich, ale zradil jsem je. Zabili mi rodiče a pak mě vychovali v Or-Nagirun. Pak jsem se setkal s králem, ale zradil jsem ho. Pak jsem zradil i kibalaj a přidal se zpátky k Drianovi."
"Zní to velice nepravděpodobně a proto ti věřím. Kdybys lhal, vymyslel by sis něco věrohodnějšího. Pojďte. Já se jmenuji Zafies."
Vedl je cestou, kterou by bez něj neobjevili. Nakonec se dostali do nějaké rozsedliny, kde oněměli překvapením. Nikdy v životě by si nepomysleli, že ještě existuje takováhle podívaná. Všichni kouzelní tvorové tam byli shromážděni. Mocní horští obři s kyji velkými jako člověk; kentauři jako Zafies, moudří a důstojní; bělostní nebo zlatí jednorožci s azurově modrými rohy; velcí nádherní rudí ptáci zvaní fénixové, kteří místo smrti shoří a z popela se znovu narodí; gryfové, napůl obrovští orlové, napůl lvi; skřítci, maličcí, vzteklí, panovační horníci; salamandři, ještěrky žijící v ohni; éterické ženské, napůl průhledné postavy nepředstavitelné krásy, které znali jako víly a nakonec nepojmenovatelné bytosti, které vypadali jako modrá nebo zelená mlha, což byli duchové a strážci lesů a pramenů. A nad tím vším, jako král pozorující své poddané, se na úbočí hory tyčil drak. Kolem něj stály další postavy, ale v jeho stínu vypadaly jako bezvýznamné mouchy.
Zafies je vedl přímo k němu. Cítili se trochu nesví z přítomnosti tolika vznešených tvorů, ale brzy neměli na nějaké zamýšlení čas, protože k drakovi vedla pořádně strmá cesta. Nakonec stanuli trochu zadýchaní u cíle své cesty. Zafies se hluboce uklonil a řekl:
"Tito lidé tě hledají, má paní."
Má paní. To nebyl drak, ale dračice! Najednou se jim zdálo absurdní, že si neustále mysleli, že je to samec. Ale to už dračice promluvila:
"Vítejte v našem úkrytu. Čekala jsem dlouho než jste přišli. Každý, kdo je tady Mospeho nenávidí a přeje si, aby byl zničen, pokud je to možné. Mě před lety vyvraždil příbuzenstvo. Jediná já jsem tehdy jako malé dráče přežila a až zemřu, nastane konec draků v Atlantis. Fénixové mají nenávist ke tmě v krvi a mezi nimi a kibalajem vládne nesmiřitelné nepřátelství. Gryfy a jednorožce zabíjejí, protože jejich těla mají kouzelnou moc, po které baží. Od kentaurů se snaží získat něco z jejich vědomostí a to i za cenu násilí. Skřítci zase mají zlato. Salamandři je nenávidí, protože používají oheň ke zlým účelům. Obři jim kdysi naslouchali, ale bylo krutě podvedeni a od té doby se mstí za ty stovky mrtvých příbuzných, kteří padli za kibalaj. Víly a duchové lesů a pramenů jim zase nemohou odpustit, že kácí stromy bez důvodu a ničí prameny. Dovolíte nám se k vám přidat?"
"Rozhodně!" vysoukal ze sebe ohromený Lador.
"Pak se tedy seznamte s vládci kouzelných národů." Následovalo dlouhé představování a nekonečné zdvořilosti. Potom vládci odešli vydat příslušné rozkazy, aby mohli do tří dnů vyrazit.
* * * * *
Bevar a Mirael byli v tu chvíli daleko, za polovinou cesty do Attily, když se jejich koně začali plašit. Oba byli sice dobří jezdci, ale přesto spadli. Koně, osvobození od jejich břemena, utekli a neplatilo na ně žádné volání.
"Co teď budeme dělat?" zeptala se Mirael.
"Půjdeme pěšky, co asi?" utrhl se Bevar.
Vtom uviděli něco, co jim vyrazilo dech. Přibíhali k nim jiní dva koně, bílí jako sníh a daleko krásnější než jakékoli pozemské zvíře. Pohybovali se lehce, spíš letěli, než běželi. Doběhli k nim a přímo vyzývali k nasednutí.
"Myslíš, že máme jet na nich?" šeptl Bevar.
"Proč ne? Nevypadají zle." odtušila Mirael. Natáhla ruku a dotkla se šíje bližšího zvířete. Pak si dodala odvahy a naskočila. Bevar následoval jejího příkladu a jakmile oba seděli, rozletěli se rychlostí daleko větší než rychlost normálního koně směrem k Attile.
* * * * *
Drian se mezitím procházel v zahradě anterického paláce, když k němu přiletěla volavka.
"Mluv!" rozkázal. Vzhledem k tomu, že přímý rozkaz musela poslechnout, byl to nejjednodušší způsob, jak se dozvědět zprávy.
"Moc mužů v černém. Hadi s velkýma žlutýma očima. Velký obludy s klacky. Vlčí lidi. Kozolvodraci. Jít sem. Jít pomalu. Nejvíc tři dny odtud. Ošklivá kouzla." Ani rozkaz nemohl zvýšit mentální úroveň volavek. Přesto Drian pochopil co mu chtěla sdělit.
"Leť a svolej své sestry a bratry. Několik z vás ať sleduje kibalajce, ale ostatní ať letí rychle sem." rozkázal. Pak se rychle vydal do paláce. Potkal Ela a okamžitě mu řekl, ať svolá Radu. Sám se vydal dolů a obešel všechny ke kterým se dostal dřív než El.
Oznámil Radě všechno, co se dozvěděl a přidal vysvětlení:
"Ti hadi jsou bazilišci. Pozor na jejich oči, jejich pohled oběť ochromí a oni ji pak můžou sežrat. Mají jedovaté zuby. Ty obludy s klacky odhaduju na trolly, jsou to příbuzní obrů, ale daleko tupější, v podstatě zvířata, vlčí lidi jsou vlkodlaci, ty lze zabít jenom něčím stříbrným. Koho kousnou, ten se stane jedním z nich. Nejhorší jsou ti "kozolvodraci". Jsou to chiméry, trojhlavé příšery, které zepředu vypadají jako lvi, zezadu jako draci a uprostřed to jsou kozy. Hlavy mají jednu lví, jednu kozí a jednu dračí. Vyhýbejte se přímému boji s nimi, postrádají totiž pud sebezáchovy a pokud se snaží udržet se naživu, tak jen proto, aby mohly dál zabíjet. Jejich neobvykle silnou kůže protne jen máloco. Proto má každá svého vůdce, který ví, jak ji zkrotit a který ji hlídá, aby se neobrátila proti kibalajcům. Doufám, že jich nemají moc, protože jestli ano, naše šance se povážlivě zmenšují.
Hlavně je třeba dostat do města co nejvíc jídla. Vodu tu máme, to není problém. Také si někdo musí vzít na starost výrobu šípů a tak. Pak musíme dostat některé ženy a hlavně děti pryč do hor. Předpokládám, že Aesgelinova stezka ještě existuje?" vrhl na Yrelina tázavý pohled.
"Existuje. Vezmu si zabezpečení úniku na starost." kývl vévoda.
"Já se postarám o ty zbraně." zvedl se Naencil.
"Pomůžu ti." Irik kývl na sestry a Veselku a odešel s ním.
"Už skoro rok se starám o zásobování. Své místo neopustím ani teď. Omluvte mne." řekl El.
"Půjdu s tebou, příteli." vyskočil Eronel.
"A já a moji lidé uděláme všechno abychom zabezpečili město magií. Ovšem možná budeme muset v bitvě nějakou sílu uvolnit k aktivní obraně." slíbil Zoeroc.
"V tomhle ohledu máte samozřejmě volnou ruku. Dělejte, co uznáte za vhodné." propustil čaroděje král.
"Bude mi potěšením dohlédnout na poslední přípravy opevnění." uklonil se Notiam a odešel.
"Veselko, Mijo, Ervyn, vy víte, kde je naše místo a co je tam ještě třeba dokončit. Pojďte." řekla Floriana.
I Meriseas se zvedla. "Královy praporec čekají na někoho, kdo je přiváže na tyče a ponese do bitvy. Nemůžu jít do boje, alespoň je tedy připravím."
V místnosti zůstala jen Riela a Drian.
"Jaký úkol poneseš ty?" zeptal se.
"Pokud mi žádný neuložíš, tak žádný neudělám. Pracovala jsem dlouho a jsem unavená. Budu stát v pozadí a pokud vyhrajeme, tak se s vámi budu radovat. Pokud se ukáže silnější kibalaj, pokud přijdou až sem, tak uvidí, jak umírá ta, která byla kdysi princeznou. Aspoň se zase setkám se svým mužem a s tvým otcem." usmála se.
"Kdybys byla kdokoli jiný, musel bych ti teď naložit práce, že bys sotva mohla spát. Ale za ty tři roky mé vlády a za rok vyhnanství jsi toho udělala tolik, že si nějaký ten odpočinek zasloužíš. Já teď musím jít dolů. Doufám, že se ukáže, že jsem dobrým synem svého otce."
Sotva se za ním zavřely dveře, šeptla: "To se už ukázalo."
* * * * *
Dva dny, dva krvavé západy slunce, nezvykle nádherné. Nebo se to jen zdálo odsouzencům na smrt, protože nechtěli svět opustit? Teď tu byl východ slunce, třetí den. Kron, Lador a Jado byly svědky posledních příprav kouzelných stvoření na pochod do války. Bevar a Mirael zatím za dva dny urazili cestu, kterou by s normálními koňmi jeli měsíc. Teď stáli v úzké uličce, koně propustili u hradeb a právě se rozmýšleli, jestli mají přelézt zeď palácových zahrad tady nebo o kus dál. Nakonec se rozhodli, že jenom ztrácí čas a dali se do šplhání. Konečně stanuli v zahradách a vydali se na nebezpečnu cestu do útrob hlavního štábu kibalaje.
* * * * *
Drian stál ve velké komnatě, když otevřeným oknem vletělo pět volavek. Tentokrát jim nemusel rozkazovat, aby mluvily. Všechno bylo nad slunce jasnější.
"Připravte se! Už jdou!" zavolal. El, Eronel a Notiam, kteří tam byli s ním, okamžitě vyběhli ven a o pár chvil později se městem rozezněly rohy.

Atlantis - desátá část

18. února 2006 v 20:10
Ráno si Bevar a Mirael sedlali koně. On neupustil od úmyslu zachránit svou sestru, a ona byla pevně rozhodnutá ho všude následovat. Jediný, kdo o jejich odjezdu věděl byl Naencil, ale ten nic neprozradil. A tak Drian toho dne našel jen dopis tohoto znění:
Milý Driane,
moc se omlouvám ze svůj odjezd, ale doufám, že pochopíš, že jsem jinak nemohl, tak jako ani ty nemůžeš jednat jinak. Pokusíme se přijet co nejdřív, abychom mohli zaujmout svá místa v obraně Anteriky. Pevně věřím, že se náš pokus zdaří, jako věřím, že i vy ubráníte Yrelinovo město.
Jménem svým a jménem své ženy ti přeji
Hodně štěstí, můj příteli a můj králi!
Bevar
Když Drian tenhle vzkaz přečetl, v první chvíli soptil vzteku, ale pak mu nezbylo, než se uklidnit. Musel tu skutečnost přijmout, takovou jaká byla. Rozhodně přišel o jednoho z nejlepších velitelů. A krátce potom se stala ta věc. Zoeroc šel po ulici. Tu a tam někoho pozdravil, jindy využil své kouzelnické schopnosti, aby někomu pomohl a takhle procházel městem. Najednou uslyšel varovný výkřik. Otočil se a vzápětí ho někdo srazil k zemi a společně se kutáleli pár metrů. O setinu vteřiny později uslyšel hroznou ránu. Posbíral se země a uviděl, že na místo, kde ještě před chviličkou stál, spadlo několik střešních tašek. Kdyby ho ten neznámý nesrazil, pravděpodobně by byl mrtvý. Otočil se aby se podíval, kdo mu vlastně zachránil život. Ze země se zvedal černovlasý mladík a prohlížel si sedřené ruce. Přišel k němu a kouzlem mu ruce uzdravil.
"Dlužím ti život. Jak se jmenuješ?" zeptal se Zoeroc.
"Jado." odpověděl jeho zachránce.
* * * * *
O pár dní později dostal Jado nečekanou návštěvu. Přišli k němu Zoeroc a Ipehel a s sebou nesli krásného velkého sokola.
"Rozhodl jsem se ti odvděčit za svůj život velmi neobvyklým dárkem. Tohle je sokol z našeho vlastního chovu. Když mladý čaroděj dostane sokola, provede někdo, většinou jeho otec, obřad spojení. Od té chvíle spolu mohou mluvit, ačkoliv nikdo jiný neslyší a nerozumí. Jsou něco jako bratři a nejednou se stalo, že si několikrát zachránili život. A také se stalo, že když pán zemřel, sokol zemřel s ním. Ale ještě nikdy jsme žádného nedarovali nikomu, kdo by nebyl z našeho rodu. Mít čarodějnického sokola znamená velkou odpovědnost a tvoji i naši lidé na to budou hledět s nevolí. Přijmeš ho?"
"Proč ne? Nemám co ztratit, ale mohu mnoho získat."
"Vyber mu tedy jméno."
"Říkáte, že budeme jako bratři? Pak by měl nést jméno mého bratra, který nedávno zemřel. Budu mu říkat Adailor."
"Pak budeme potřebovat tvou krev."
Ipehel vytáhl nůž a řízl Jada do ruky. Pár kapek krve nechal skanout na kousek bílé látky. I Adailora řízl a smísil jeho krev s krví jeho budoucího pána. Pak sokol roztáhl křídla a přistál Jadovi na ruce. Zoeroc vzal látku a ovázal ji kolem sokolových nohou a pak i kolem mladíkovy ruky. Pak spojení sevřel do rukou a šeptal něco, co Jado neslyšel. Pocítil ale nejprve chlad, jako by čarodějovy ruce a dravcovy pařáty byly z ledu. Mráz pak pozvolna odezněl a nahradilo ho příjemné teplo. Pak omdlel.
Změnil se a všichni to poznali. Nejen, že teď měl proč žít a dostal skutečnou chuť do života, ale i on sám se začal měnit. Zostřil se mu zrak a zrychlily reakce. Negativním účinkem kouzla bylo, že se stal o hodně divočejším a impulzivnějším člověkem. Čarodějové tyto změny velice nervózně pozorovali.
"Nikdy se ještě nestalo, že by se člověk na těle změnil, i když je svázán se sokolem. Kdoví, co z toho vzejde. Je to naprosto unikátní spojení, nejsilnější, jaké jsem kdy viděl. Ten chlapec v sobě musí mít čarodějnickou krev." nechal se slyšet Zoeroc.
Naštěstí žádné další vážnější změny nenastaly. Jado sice už nebyl ten starý Jado, ale nebyla to změna k horšímu. A jestli byla k lepšímu, to měl ukázat čas.
A pak přišly vážné zprávy. Byl viděn drak a nikdo nevěděl, co to znamená. Na jakou stranu se přidá? Drian osobně vyslechl muže, který ho viděl.
"Byl celý jako duha, ale takhle jsem si ztělesněnou duhu nikdy nepředstavoval. Byla to duha a děs v jednom!" tvrdil s hrůzou v očích.
Drian o těchto slovech musel dlouho přemýšlet. Něco mu to říkalo, něco podobného už někde slyšel, ale kde? Že by to četl v jedné z těch knih? Ale tam se nikde draci nepopisovali! A pak, když už napůl spal, vzpomněl si na tátu. Jak ho kdysi učil, že v těžkých situacích má věřit jen a jen vlastním očím a tomu co viděl a slyšel on sám. Tak moc mu chyběl! Přál si, aby tu byl s ním a napověděl mu, jak rozluštit ten problém, jak si vzpomenout, kde se už s tím popisem setkal. V tu chvíli uviděl tatínka před sebou a zcela zřetelně mu rozuměl tato slova:
"Vzpomínky, co se v písku ztratí,
ti jen mandragora vrátí."
Byla to vzpomínka, vidění, nebo představa? Nevěděl.Co to asi je mandragora? No co, čarodějové to budou vědět, řekl si a usnul.
Když se na to druhý den zeptal Zoeroca, čaroděj se rozzářil. Vysvětlil mu, že mandragora je rostlina, kterou jeho lid používá, když něco zapomene nebo ztratí a ve vesnicích, kde s ještě udržují staré metody se používá také. Stačí vyrýt do listu jméno věci, na kterou si chce dotyčný vzpomenout a vyvařit ho ve vodě, kterou pak musí ještě vlažnou vypít. Poté už může listovat ve své paměti jako v knize.
Drian se okamžitě rozhodl to zkusit. Vývar mandragory měl odpornou chuť, ale sotva dopil, omdlel. Znovu sledoval výslech muže, který viděl draka, ale to nebyla správná vzpomínka. Vstoupil do další a hned mu bylo jasné, že trefil do černého. Byl zpátky ve svém stanu v Trojmezním průsmyku a byli tam všichni ostatní. Srdce se mu sevřelo, když viděl Tarju. Pak mu hlavou bleskla myšlenka, že by ji mohl varovat, ale zároveň si uvědomil, že na něco odpovídá Bevarovi a pochopil, že je jen divákem a že nemůže dělat naprosto nic. A pak mu došlo, co je to za radu. Za chvilku pronese Floriana tu věštbu. A skutečně:
"Driane, nemá smysl válčit bez naděje...Nemá smysl zradit obě válčící strany...Nemá smysl obětovat vše kvůli pochybné naději...Nemá smysl hledat v něčem smysl dřív, než uvidíte, co z toho vzejde..Nemá smysl dělat to, co nemá smysl...Nemá smysl žít, když si přejete zemřít...Nemá smysl v boji dumat o minulosti...Na to bude čas potom....Neřiď se vlastním rozumem víc než srdcem. Neboj se. Důvěřuj bílým koním a duhovému děsu. Proti záři v dětských očích, když dáš maličkému sladkost, nezmůže Tma vůbec nic. Válka a trůn jsou krutí nepřátelé a nejhorší zloději: kradou dětství"
Násilím se donutil se probudit. Co chtěl dostal. Důvěřuj bílým koním a duhovému děsu...
"Přiveďte mi koně!"
"Kam chceš jet?" třeskl něčí hlas. Nemusel se otáčet, aby zjistil, že je to Ervyn.
"Nikam."
"Nelži." Ervyn naprosto přesně věděla, že si to může dovolit. Věděla, že jí nic neudělá.
"Dobře tedy!" Dostal na ní pořádný vztek. "Jedu najít toho draka. Spokojená?"
"Ne," vydechla.
"Kdybych...kdyby se se mnou něco stalo, nechávám vládu Elovi."
"Počkej, ty tam nesmíš jít. Ztratili jsme Tarju, Bevara a Mirael, nesmíme přijít taky o tebe. A proč tam vlastně chceš jet?"
Stručně jí vyložil, co se právě dozvěděl.
"Já tam pojedu." řekla, když skončil.
"Cože?"
"Slyšel`s dobře. Já tam pojedu."
"Nebuď směšná. Jestli trváš na tom, že mám zůstat kde jsem, pak řeknu tvým bratrům, ale ty nikam nejedeš."
"Dobře," usmála se v duchu dívka. Dosáhla přesně toho, čeho chtěla.

Atlantis - devátá část

11. února 2006 v 10:17 | Barka
Někdy tou dobou psal Drian s Irikovou pomocí dopis představenému Rytířů. Byla to zdlouhavá práce, při které mimo jiné sestavili pozvání do Anteriky a prosbu, zda by nemohl do Anteriky svolat své rytíře. Poté zavolali Tarju a vysvětlili jí, jak se dostane na Volavčí hrad, kam představený Stian přesídlil po dobytí Anteriky.
"Musíš být rychlá a odvážná, ale ne zbrklá. Na bezpečném doručení toho dopisu záleží velká část našich nadějí. Nezklam mě!" pověděl jí Drian.
"Nezklamu," řekla ona. Přesto, když ji pozoroval, jak odjíždí, cítil obavy a svíravý pocit. Co když ji chytí? Nebo co když Stian, stejně jako čarodějové, odmítne přijít králi na pomoc? A co když se rozhodne Drianovi, jako rytířovi, zakázat dál bojovat? To by musel uposlechnout, protože Řád má svou vlastní magii, prastarou a mocnou. Ten, kdo složí přísahu, je připoután velmi pevně, musí na slovo poslouchat představeného a není jiné východisko než smrt. Kdysi jim sloužily volavky, ale už zapomněli umění, jak je povolat. To ho trápilo. To by bylo, kdyby Mospe viděl, jak se i divoká zvířata zvedají a jdou pomoci jemu, Drianovi. Hlavou mu vířily šílené obrazy, ve kterých seděl na bílém koni a rozkazoval medvědům a vlkům, aby roztrhali Mospeho na kusy. Nad hlavou mu kroužily volavky a když se otočil, stála tam Ervyn. Otočil koně a přijel k ní. Pak si ji vytáhl za sebe a odjížděli spolu pryč od války a smrti, někam, kam Kibalaj nemůže, daleko, daleko....
Potřásl hlavou a zamyslel se, co je dnes za den. Úterý, to je v knihovně. Rozhodl se, že svůj čas rozdělí mezi knihovnu a "terén" a tak úterý a pátek věnoval knihám. S povzdechem přešel kolem stájí, ze kterých právě vyváděli jeho nejoblíbenějšího koně, lehoučkého ryzáčka jménem Liška. Zase vylezl do zaprášeného, kruhového pokoje až po strop zaplněného knihami. Jediné volné pruhy zdi byly kolem dveří a dvou oken. Uprostřed stálo něco jako vysoký sloup o průměru asi metr, taktéž obložený knihami. Tohle byl pokoj číslo dvě, Sál kronik. Už měl za sebou dva Sály písní, kde se musel prokousat desítkami tlustých knih o slavných rytířích. Považoval to za ztracený čas a nikdy by to nečetl v téhle vypjaté době, ale Yrelin na tom trval. Navíc silně pochyboval, že by byla víc než desetina těch příběhů pravdivá. Ze začátku byl ochoten ještě něčemu věřit, ale když četl, jak se někdo za týden naučil veškerému šermířskému umění, donutil se to dočíst jen proto, aby se nepohádal s Yrelinem, který byl na svou knihovnu velice hrdý. Našel si místo, kde v pátek skončil a vytáhl další tři kroniky. Odnesl si je ke stolku a otevřel tu první. Pojednávala o míru a celkem malicherných věcech. Nenašel v ní nic užitečného. Ve druhé také ne, kromě další zmínky o volavkách a třetí byla to samé. Zavřel ji a promnul si čelo. Pak uslyšel kroky na schodech a vstal. Byl to Bevar.
"Tak co, jak to jde?" zeptal se.
"Vůbec ne. Nevíš, jak přivolat volavky a přimět je, aby ti sloužily?"
"Počkej chvilku... Někde jsem o tom určitě četl, ale kde? Byla to nějaká knížka související s magií a jejím využitím jinými rasami než čaroději. Ale jestli jí tady najdeš, to nevím."
"Ale Yrelin to vědět bude." rozzářil se Drian.
Našli ho, jak dohlíží na opravy jedné části hradeb. Když se ho zeptali na tu knihu, svraštil obočí a chvíli usilovně přemýšlel.
"Ne, myslím, že nic takového nemáme. Ale pokud jde o volavky, ptej se svého srdce, jak je svolat. Ty jsi král, ty jsi rytíř, ty víš. Ne knih, ale sebe se ptej, co platí na ty, kteří ti mají sloužit."
Drian se tedy vrátil do knihovny, ale nečetl. Přemýšlel o tom, co mu říkal Yrelin. Měl na vévodu pěkný vztek. Nejdřív kvůli němu ztratil spoustu času v knihovně a teď mu dá tuhle pitomou radu. Ptej se sám sebe! Ty jsi král, ty víš! Mohl bych zkusit těm volavkám třeba zahrát na loutnu nebo zazpívat, pomyslel si vztekle. Kdoví, jestli Yrelin nechce tohle. Při měsíčku, s Ervyn po boku... Znuděně se ušklíbl a vytáhl z regálu další knížku. Sotva ji náhodně otevřel někde uprostřed, bylo mu okamžitě jasné, že ji někdo špatně uklidil. Další rytířské romance. Ovšem zaúpění, které se mu už už dralo z krku zaniklo, když si všimnul několika veršů:
Tu rytíř zpívá, loutna hrá,
a volavky nad ním krouží,
slyšíc ta slova bezelstná
Zíral jako u vytržení na ty verše a najednou měl v hlavě úplně prázdno, jenom třeštil nevěřícně oči. Pak v hlavě něco sepnulo a knihovnou se rozlehl vítězný řev. Přiběhl vyděšený Notiam, který měl zrovna ve vedlejší místnosti nějakou práci a když otevřel dveře, naskytl se mu pohled na Driana, který poskakoval po pokoji a radostně povykoval. Když si Notiama všiml okamžitě se uklidnil.
"Mám to! Našel jsem to!" oznámil radostně a ukázal mu ty verše. Notiam ho ale okamžitě zchladil.
"Nevíš co jim máš zazpívat, kdy to máš zazpívat a kde to máš zazpívat, aby přišly."
Drian s zarazil, zamyslel se a nakonec řekl:
"Dnes o půlnoci, na vrcholku nejvyšší věže."
"A na to jsi přišel jak, smím-li se zeptat?"
"Prostě to vím. Něco uvnitř mi to říká, neumím to vysvětlit."
A vtom mu došlo, že Yrelin měl celou dobu pravdu a že na něj měl vztek neprávem. Ale v něčem měl pravdu i Notiam. Nevěděl co má zpívat. Na to bude čas potom, řekl si a otočil se ke kronikám. Třeba něco najde.
* * * * *
Za pět minut půlnoc, nejvyšší věž Anterického paláce. Drian je sám, v potící se ruce loutnu, v ústech sucho. Co když nepřiletí? Nervózně pokukoval po velkých hodinách na věži zvané Žabka. Když začaly odbíjet celou, polekaně sebou škubl a vzal do ruky loutnu. Samozřejmě že na ni uměl hrát, dokonce ne úplně špatně. Prohrábl struny a začal zpívat co mu slina na jazyk přinesla. Nikdy si už nevybavil ani slova ani melodii té písně, jen tu chvíli, kdy nad ním přeletěl první stín, pak další a další...
Volavky kroužily nad ním, ale nevypadaly, že by chtěly slétnout dolů. Najednou, aniž věděl proč, melodii změnil. Zrychlil a jeho hlas začal znít vyzývavěji. Volavky se začaly snášet v širokých kruzích níž a níž až první z nich přistála kus od něj. Nepřestal ale hrát, dokud nepřistála i ta poslední. A pak odložil loutnu a promluvil. Skoro se až lekl vlastního hlasu, jak se nesl noční tmou.
"Žádám vaše služby. Jsem Rytíř Atlantis, mám na ně právo. Žádám vaše služby."
Jedna z šedých krasavic přišla k němu, hluboce se mu uklonila a dotkla se zobákem země u jeho nohou. Všechny ostatní to po ní opakovaly a Drian věděl, že ho tím přijaly za svého velitele.
"Teď leťte ale zůstávejte v okolí, abyste mohli přijít kdykoliv zavolám. A jakmile uvidíte něco podivného, pokuste se mi to nahlásit."
Opět se uklonily a pak se zvedly a za svitu měsíce odlétly.
* * * * *
Asi o měsíc později Ervyn ležela večer v pokojíku, který sdílela s Mijou a Veselkou. Zase celý den stlala, trhala, párala a šila. Prsty měla celé popíchané od jehly a ruce zdrsnělé od neustálé práce. Zrovna začala podřimovat, když někdo zprudka zabušil na dveře. Slyšela jak se ve tmě Mija a Veselka vztyčily na postelích a zavolala: "Kdo je tam?"
"Máte se okamžitě dostavit k králi. Je o velice naléhavé."
"Hned tam jsme." odpověděla Mija.
Ozvalo se zaprskání a Veselka rozsvítila lampu. Za chvíli už všechny tři spěchaly do hlavního sálu paláce. Drian seděl ve svém křesle a v ruce držel nějaký papír. Byl bledý jako smrt, tak bledý, že to Ervyn vyděsilo. Určitě se stalo něco strašného. Dorazily jako poslední, všichni ostatní členové Rady tam už stáli a bylo naprosto zřejmé, že neví o nic víc než Ervyn. Konečně král vzhlédl a promluvil:
"Právě dorazila zpráva z Volavčího hradu. Předevčírem byl napaden, vypálen a všichni byli pozabíjeni."
Nastalo ticho, které prolomil až Bevar:
"A Tarja?"
"Tu vzali do zajetí."
"A kdo ji pojede vysvobodit?"
"Nikdo, nemůžeme s dovolit, aby kdokoliv odjel. Je naprosto zřejmé, že tohle Mospe chtěl, abychom oslabili obranu a vydali se Tarje na pomoc."
"Je to moje sestra!"
"Nezapomínej, že i já jsem vyrůstal jako její bratr! Ale prostě to nejde!" Drian zněl naprosto zoufale.
"Pak tam pojedu sám!"
"To tedy nepojedeš. Potřebujeme tě tady! Ty si myslíš, že to někomu pomůže, když sice vyvedeš Tarju z vězení, ale zato my tady prohrajeme? Copak nechápeš? Naše a její jediná naděje je v konečné porážce Mospeho!"
"Já jsem jen jediný voják. Nehraju žádnou roli."
"Jsi člen Rady!"
"To ona taky."
"Ale ty máš informace ze poslední měsíc, které ona nemá. Ty víš, narozdíl od Tarji, o volavkách. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby tě chytili?"
"Já nepromluvím, pane. A teď mě, prosím, omluvte, musím se připravit na cestu." vysekl Bevar poklonu a odcházel. Naprosto nereagoval na Drianovo volání, ani se neotočil.
"Co jsem udělal?" zeptal se král.
Mirael jen zavrtěla hlavou a odešla také.
"Fajn." rozhořčil se Drian, "Zítra se poradíme o dalším zdokonalení obrany a, pokud se bude držet svého, tak i o nahrazení Bevara."

Atlantis - osmá část

8. února 2006 v 15:22
NEJDŘÍV SI PŘEČTĚTE SEDMOU ČÁST!!!
Mospe seděl na trůně v attilském paláci a před ním stál vyděšený muž. Jeho strach byl celkem pochopitelný, protože když Mospe zuřil, byl hrozivý a právě teď byl rozzuřený na nejvyšší míru.
"Ztratili jsme Anteriku. Ztratili. Zavolej mi Lovilana!"
Mladý muž přispěchal.
"Dobře, vím, že tu děláš špeha. Vím to už dlouho, ale nedostáváš informace, které jsou pro mne cenné. Udělám ti tedy nabídku: nepotrestám tě, naopak, zasvětím tě do svých nejtajnějších umění. Udělám z tebe svého nástupce."
"A za jakou cenu?"
"Budeš mým dvojitým agentem v jejich táboře. Budeš mi nosit informace od nich a já taky sem tam pustím nějakou zprávu, abys u nich neztratil svou hodnotu. Přijímáš?"
Chvíli přemýšlel a pak najedou prudce zvedl hlavu.
"Přijímám!"
* * * * *
Všichni teď věděli, že hra je v proudu. Věděli, že přijde střet, horší a strašlivější než cokoliv, co předtím viděli. Ale jednoho dne se stalo něco, co jim všem pozvedlo náladu. Přijel Zoeroc. S sebou měl sotva padesát mužů, ale přijel.
"Rada mi dala jasně najevo, že pokud chci jet, nikdo mi v tom nemůže zabránit. Vzal jsem ty, co chtěli a tak jsme tady." vysvětlil svůj příjezd.
Ipehel málem plakal radostí, když ho uviděl. Všem rozhodně pozvedl jeho příjezd náladu. Kdykoliv muži zahlédli na ulici stříbrné vlasy a zaslechli zvláštní jazyk, kterým mluvili čarodějové, nechali všeho, dívali se na ně a usmívali se.
Jednou našel Irik Driana v knihovně seděl nad starým, těžkým spisem historických válek. Už několik dní se tu snažil najít něco, co by mu pomohlo. Irik klesl na židli vedle krále.
"Našel`s něco?"
Drian unaveně zvedl hlavu: "Všude se mluví o Rytířích Atlantis. Ale co znamenají dnes? Býval to silný řád a mocný, ale teď je z něj jen hrstka obstarožních pánů a jejich synů, kteří do něj stejně vstoupili jen z tradice. Dnešní mladí muži nemají na Rytířích pražádný zájem. Rád bych znovu vedl oddíl pod vlajkou volavky, ale kde ho vzít?"
"Zkus sehnat alespoň ty, kteří už přísahu složili. Ty obstarožní pány a jejich syny, o kterých jsi mluvil. A my také rádi vstoupíme do řádu, jen se neboj. Ale řád má přísná pravidla, přijímá například jen šlechtice. Pokus se přemluvit představeného, aby ho otevřel. Nemusí mísit šlechtu a ty ostatní, aby neztratil urozené, ale co třeba založit novou větev, která by měla mírnější podmínky? Co ty na to?"
"Výborně, Iriku. Děkuji ti, zase máš pravdu. Co bych si bez tebe počal?"
"Beze mně bys pravděpodobně teď seděl na svém hradě v míru a užíval si konec podzimu." odpověděl hořce mladý muž.
Ten večer se znovu sešla rada a Drian je seznámil s Irikovým návrhem.
"A teď," prohlásil, "kdo z nás půjde jako posel za představeným?"
"Já," řekla Tarja.
"No, nakonec jsi dospělá žena, ale bude tě moct Mirael postrádat?" Ženy měly totiž za úkol připravit nemocnici.
"Samozřejmě, že se každá ruka hodí, ale myslím, že by měla jet."
"Dobře. Budeš schopná zítra vyrazit?" Tarja přikývla a přistoupili ke každodennímu hodnocení práce. Už když žili v Trojmezním průsmyku, rozdělili si úkoly a toto rozdělení dodržovali. Yrelin a Notiam zahlásili, jak pokračují práce na opevnění. Bevar a Naencil měli na starosti zbraně, El částečně zásoby a částečně strategii, Eronel, Lador, Irik a Kron pak výcvik dobrovolníků.
I dívky měly své úkoly rozděleny: Mirael Floriana, a Tarja přípravu léků, Riela, Meriseas a Mija školení budoucích lékařek a Ervyn a Veselka přípravu obvazů a lůžek pro raněné. Rada se po probrání novinek zase rozešla.
* * * * *
Lador kráčel směrem ke cvičišti, kde se rozléhal třesk mečů a drnčení tětiv. Chvíli pozoroval pár známých, kteří se cvičili ve střelbě a pak si povšiml mladíka, který si stranou cvičil údery a otočky Školy smrti. Toto prazvláštní odvětví umění meče se vyznačovalo už svým heslem: výsledek je vždy smrt, buď smrt tvého protivníka nebo tvá. Zaujalo ho to, neboť on sám Školu smrti ovládal, ale jinak se jeho známí, kteří věděli, o co jde, dali spočítat na prstech jedné ruky. Tenhle mladík byl skutečně dobrý. Lador vytasil meč, pokročil kupředu a při další šermířově otočce zbraně zazvonily.
"Jen málokdo zná Školu smrti." řekl.
"Já ano. Smrt mě ji naučila a neznám lepšího učitele." odpověděl mladík.
"To mě zajímá. Pověz mi víc."
Sedli si do trávy a neznámý začal vyprávět: "Jmenuji se Jado a ještě donedávna jsem byl obyčejný sedlák. Nejsem jediný, kdo za poslední půlrok vyměnil motyku za meč, ale málokdo tou změnou prošel tak bolestivě jako já. Zamiloval jsem se do dívky, už dávno. Jmenovala se Ravez. Ach, kdybyste ji viděl! Vlasy černé jako uhel, oči jako dvě studny, tak se v nich odrážely hvězdy, štíhlá jako vrbový prut. Jenže ona byla měšťka a já jen obyčejný rolník. Neměl jsem sebemenší šanci. Přesto se ke mně asi před půl rokem uchýlila, když byla nucena odejít z města. Chovala se ke mně nesmírně mile a jednoho večera mi vyznala lásku. Druhý den přišli kibalajci. Na začátku útoku jsem dostal ránu do hlavy a probral jsem se až druhý den. Bylo to moje jediné štěstí, protože mě považovali za mrtvého a nechali mě ležet. Přesto by bývalo lepší, kdybych opravdu zemřel. Ravez odvlekli kibalajci." skončil zoufale.
Lador pocítil velkou lítost nad tím hochem, který sotva získal svou lásku, musel ji ztratit.
"Až to skončí," řekl, "pomůžu ti Ravez najít. To ti slibuju."

Atlantis - sedmá část

8. února 2006 v 15:20
Táborem se ploužilo několik postav. Drian míval ve zvyku svolávat nejdůležitější porady na dobu rozbřesku a když každému z velení osobně předával informaci o nové radě, tvářil se velice vážně. Teď už na ně čekal, bdělý a svěží. První přišel El a Eronel. Z těch dvou se stali nejlepší přátelé a málokdy nebyli spolu. Když jste zahlédli Ela bylo jisté, že Eronel je nedaleko. Potom dorazila skupinka ve složení Irik, Kron, Notiam(syn anterického vévody), Bevar, Veselka, Mija a Ervyn. Chvilku po nich rozespale vešla Tarja, doprovázena Ipehelem, Naencilem, Mirael a Florianou. Když jako poslední přišla Riela, Meriseas a vévoda Yrelin, mohla porada začít.
"Přátelé," začal Drian "máme závažný problém. Toto místo začíná být trochu přeplněné a tak doufám, že co nejdřív najdeme jiné útočiště. Máme asi sedm oddílů po sto padesáti mužích a jak jsem spočítal, do údolí se jich nevejde víc než další dva oddíly. Musíme odtud pryč."
"Můžeme do Anteriky. Je silná a dobře ozbrojená." navrhl Yrelin.
"A v rukou nepřítele." dodal Irik.
"Mohli bychom ji dobýt." poznamenal Notiam.
"Tobě asi šplouchá na maják. Co ti to spadlo na hlavu? Nemáš horečku? To je šílenství. Město je plný těch hnusnejch šmejdů a po zuby ozbrojenejch k tomu. Pozabíjeli by nás dřív, než bychom se dostali na první příhodný stanoviště." vybuchl Kron.
"No tak. To by stačilo, Krone." zasáhl Drian. Pak se otočil k Yrelinovi: "Kdybychom zaútočili na město, co lidi? Co by udělali?"
"To je těžké odhadnout. Anteričané jsou hrdý národ a nevyzpytatelný národ, ale jedno je spojuje už od dob Ikoriolových a Aesgelinových: věrnost ke svému vévodovi. Když zavolám, oni půjdou. Nenávidí Tmu. Ale je tu jeden problém: nedůvěřují králi. Ten rod je už tolikrát zklamal..."
"Dokážu jim, že teď to myslíme dobře a doopravdy. Pokud bychom měli podporu lidu, byli bychom v přesile. Je tu naděje to město znovu získat a já ji využiju jak jen to půjde." řekl Drian. V očích mu nyní plál oheň. Riela ten oheň znala. Vídávala ho v bratrových očích, když se odhodlával k velkým věcem, nebo když mu vyprávěli příběhy o hrdinech, kteří bojovali bez naděje do posledního dechu a zahynuli ve chvíli svého triumfu. Drian jí ho poslední dobou připomínal stále víc a víc. Až plně doroste, bude skoro stejný jako on. V tu chvíli si uvědomila, jak moc jí chybí. Oba - bratr i manžel. Ale má ještě svoje děti, děti které ji milují a neopustí. Z jejích úvah ji vytrhl neznámý hlas, křičící Drianovo jméno. Vycházel z Florianiných úst a dívka sama ležela na zemi a svíjela se jako v nějakém záchvatu. Všichni byli na nohou. Jediná Tarja trochu zjednala pořádek.
"Klid, nebojte se. Buďte zticha. Poslouchejte!"
"Driane," sípěla Floriana, "nemá smysl válčit bez naděje... Nemá smysl zradit obě válčící strany...Nemá smysl obětovat vše kvůli pochybné naději...Nemá smysl hledat v něčem smysl dřív, než uvidíte, co z toho vzejde..Nemá smysl dělat to, co nemá smysl...Nemá smysl žít, když si přejete zemřít...Nemá smysl v boji dumat o minulosti...Na to bude čas potom....Neřiď se vlastním rozumem víc než srdcem. Neboj se. Důvěřuj bílým koním a duhovému děsu. Proti záři v dětských očích, když dáš maličkému sladkost, nezmůže Tma vůbec nic. Válka a trůn jsou krutí nepřátelé a nejhorší zloději: kradou dětství" Nikdo včetně Floriany netušil co tato věštba, protože to byla věštba, znamená. Radu rozpustili, protože nemělo smysl pokoušet se něco vymýšlet. Rozhodně ne teď.
* * * * *
V tomto mezidobí se dávaly do pořádku i staré vztahy. Ervyn a Drian se k sobě navenek chovali velice chladně a korektně. Uvnitř ale oba hořeli touhou po tom druhém, láskou a taky se trochu zlobili na sebe i na toho druhého. Irik a Veselka veřejně prohlásili, že považují své manželství za neplatné, protože bylo uzavřeno podle kibalajských obyčejů. Prozatím ale do nového svazku nevstoupili.
* * * * *

O týden později vytáhli na Anteriku. Měli sedm oddílů po sto padesáti mužích, jeden oddíl zvědů o síle padesáti mužů a stejně velký zásobovací oddíl. Dívky z Tuctu, Riela, Meriseas a ještě některé z manželek jejich vojáků tvořily asi dvacetičlenný zdravotnický tým. Tažení mělo být rychlé a Drian hodlal využít momentu překvapení. V té době se ale stala jedna změna. Nepříliš výrazná a proto si jí všiml pouze jeden člověk, a ten mlčel. Floriana pozorovala, že se Lovilan stává zamlklejším, netráví s ní tolik času, zdržuje se déle v Attile, nosí méně zpráv a víc než kdy dřív se vyhýbá Drianovi. Všechno to ale přičítala svojí bujné představivosti. Jen fantazíruješ, holka, jen fantazíruješ, říkala si. Ke svému vlastnímu překvapení ale byla ráda, že s nimi Lovilan netáhne na Anteriku.
Konečně dorazili a zaútočili na město. Kupodivu mělo velice malou posádku a složenou pouze z lidí. Neměli žádné nestvůry s vyjímkou jednoho trolla. Město se ale drželo dlouho. Měli uvnitř opravdu účinné katapulty a taky evidentně dost oleje, protože se nemohli dostat k bráně, aniž by nekoupili sprchu vroucího oleje. Drian to pozoroval se zmatkem a nerozuměl tomu. Trolla vypustili z brány a pro jeho lučištníky nebyl problém ho během pěti minut oddělat. Chovali se naoko pošetile, ale ve skutečnosti byli dost chytří. Vtom přiběhl Naencil.
"Driane, pokud se nezbavíme aspoň dvou těch katapultů a jednoho z těch šmejdů s tim volejem, můžeme se rovnou rozloučit."
"Kolik maj` těch katapultů?"
"Nejmíň pět, ale spíš víc. Nemáš nějakej nápad, jak je zničit?"
"Mám, ale bude to dost riskantní. Sežeň mi Bevara, Ela, Eronela, Ladora a Yrelina nebo Notiama, nejlíp oba."
"Rozkaz!"
Naencilovi přes všechen zmatek v útoku netrvalo dlouho najít požadované lidi. Shromáždili se u mladičkého krále a nějak si neuvědomovali, že je mu teprve osmnáct.
"Yreline, není tu nějaký jiný vchod do města, než tahle brána?" zeptal se Drian.
"To se ví, že je. Ve zdi na severozápadě je výpadová branka. Ale je tu háček - dá se otevřít jen zevnitř." odpověděl vévoda.
"Ladore, dokážeš se, když tě budeme krýt, dostat z támhletěch skal za hradby?" otočil se na přítele.
"Jo, jasně." odtušil oslovený.
"Výborně. Dostaneš se do města a otevřeš tu branku, jasný? Tam ti předám Yrelinovu zástavu. Poběžíš s ní ulicemi a vyburcuješ lidi. Jakmile půjdou za tebou, odvedeš je dolů k bráně. Budeme potřebovat pomoc zevnitř. Yreline, jakmile budeme za branou, půjdeš s Ladorem. My ostatní půjdeme k bráně. Pustíme naše lidi do Anteriky."
Brzy už sledovali Ladorovu postavu, jak zdolává skalní stěnu. Konečně zaskřípala branka a oni, s Yrelinem v čele, vtrhli do města. Běželi k bráně tak rychle, jak to jen šlo. Naencil viděl, jak se proti němu řítí nějaký voják ve stejnokroji Or-Nagirun. Jejich meče se s třeskem srazily, Naencil se ale vteřinu potom otočil a švihnul mečem, tak, že ťal do břicha. Přeskočil ho a hnal se dál. Viděl Driana a Ela jak zápolí s barikádou u brány a Bevara s Eronelem jak bojují aby jim dali čas. Naštěstí když stáli u brány, nemohli na ně střílet ani lít olej. Naencil se k nim u brány připojil, jenže to byl těžký boj. Byl tam obrovský muž, snad s trolí krví, který po nich házel kameny. Jeden trefil Naencila do hlavy. Přilba naštěstí vydržela, ale Naencila kámen omráčil. V tu chvíli to už vypadalo, že tam všichni pomřou. Nepřátelé dotírali ze všech stran a jich bylo tak málo! Vtom se ozval křik. Po hlavní silnici přicházel hotový dav narychlo ozbrojených lidí. V jejich čele kráčel zářící Yrelin a po jeho boku Lador s praporem v ruce.
"Na ně!" třesklo vzduchem a zdvihl se válečný pokřik.
"Za vévodu! Za svobodu!" křičeli jedni.
"Za Atlantis! Za krále!" odpovídali jim druzí.
Drian to poslouchal uchváceně a dojatě. Svobodní anteričané, lidé, kteří mají snad v krvi nenávidět Atlantis a jejího krále, občané jedné ze dvou svobodných říší, která se narodila v krvi, bolesti a válce za časů Irlionových, bojují za něj z vlastní vůle. Jak to říkala Meriseas? I spor mezi Attilou a Anterikou bude jednou smazán a nahrazen přátelstvím, které nerozdělí nic - ani smrt. Tehdy jí říkali, že je hloupá. Sám jí několikrát nazval sentimentálním snílkem. Bude se jí muset omluvit! Usmál se a pak mu zrak padl na ležícího Naencila. Okamžitě zvážněl a přispěchal k němu.
"Vykřeše se z toho?" zeptal se Bevara.
"Ten? Ten má palici z kamene. Tak dva dny mu bude špatně a to je tak všechno. Bude v pořádku."
Drian si zhluboka oddechl. Takže mají Anteriku! Dokázali to! Zvedl se a rozhlédl se po vojácích. Zabíjení pomalu utichalo. Jeho oddíly, vpuštěné do města, spojené s anteričany utvořily děsivou převahu. Teď nebylo obtížné věřit ve vítězství.
Po jídle si zavolal Yrelina a řekl mu: "Dej dohromady lidi a připravte se na obranu. Oni se vrátí. Teď jsme ve válce."

Vysvětlivky k mapě

4. února 2006 v 19:14
Tak se mi konečně podařilo přinutit mapu Atlantis aby se zobrazovala (v galerii). Bohužel není moc kvalitní, protože na kreslení na počítači moc machr nejsem. A taky se zobrazuje moc malá, takže k tomu podám pár vysvětlivek:
  1. to divný zelený jsou lesy
  2. hnědý trojúhelníčky znázorňují hory
  3. jediný ostrov u Atlantis se jmenuje Xyringu
  4. v levém spodním rohu jsou přímo proti sobě dvě města. To vlevo je kibalajská pevnost Or-Nagirun. To vpravo je bývalý Florianin domov Erka.
  5. Na nejvýchodnějším výběžku leží další město. Je to Město Zlatých palem, rodiště Bevara a Tarji.
  6. Další město leží v lesích na soutoku dvou řek. Tam se narodil Naencil, je to Lisipeg.
  7. v horách víceméně upostřed stojí hlavní město Attila
  8. na západní straně hor je jen jedno město: domov Eronela a Ladora, Lokes
  9. a nakonec: nejseverněji leží svobodné město, vévodská Anterika

Atlantis - šestá část

2. února 2006 v 14:35
Druhý den se Naencil a Riela zabalili, vzali koně a vyrazili. Jeli několik dní, než dorazili na místo. Ale pak museli začít hledat stříbrný potok a strom. Našli ho po několika dnech, ale netušili, co s tím. Pak si Riela stoupla pod strom, rozpřáhla ruce, zaklonila se a zvolala: "Plemeno čarodějů! Jestli slyšíte hlas sestry králova otce, odpovězte! Potřebujeme vaši pomoc!" Pak nechala doznít ozvěnu. Vtom zaslechli zaburácení a strom se otevřel. Vyšel muž se stříbrnými vlasy a šedýma očima. Ty vlasy nebyly šedé, ale z čistého stříbra, jemnější než nejjemnější filigrán. Beze slova jim pokynul, aby vstoupili. Poslechli ho a stanuli na vrcholu dlouhého a širokého schodiště. Jejich průvodce je dovedl dolů do podzemní krajiny, plné stromů a květin. Byli ohromeni. Když jejich průvodce viděl ten němý úžas, s úsměvem řekl: "Vítejte v říši kouzel. Vladyka Zoeroc vás očekává." Užaslí kráčeli nádhernou krajinou. Jestli nám pomohou, získáme mocné spojence, pomyslel si Naencil. Vtom ale dorazili k vladyckému trůnu. Stál pod vysokým stromem, nad ním visel stříbrný baldachýn a po stranách stáli čarodějové. Všichni měli vlasy z čistého stříbra a oči jako z ocele. Na trůně seděl Zoeroc, v ruce držel knihu a na hlavě měl zlatou(!) korunu.
Přivítal je velice přátelsky. Vyslechl jejich žádost o spojenectví a řekl, že potřebuje čas na rozmyšlenou. Vzal si týdenní lhůtu, ve které zůstali Naencil a Riela v říši kouzel jako hosté. Potom si je zavolal a řekl: "Zvážili jsme vše, co jste nám řekli. Posoudili jsme vaše postavení, vaše možnosti a naděje. Poté rada starších rozhodla, že přidat se k vám by byla úplná hloupost a čirý nerozum. Dostanete bezpečný doprovod dvaceti mladíků, kteří se odmítli podvolit rozhodnutí rady a tedy půjdou s vámi. Požádám vás, abyste zítra opustili naši říši." Riela a Naencil viditelně schlípli. Večer je Zoeroc navštívil osobně. "Chtěl jsem vám jenom říct několik věcí. Tak zaprvé: rada se ještě nikdy nerozhodla v rozporu s mou vůlí, nikdy, až do včerejška. Kdyby bylo po mém, jely by všechny mé síly králi na pomoc. Zadruhé jsem vám chtěl vyjádřit svůj obdiv. Pustit se ve vašem postavení do boje je obdivuhodné hrdinství." Riela se usmála a doprovodila ho k brance. Pak se ještě otočil a řekl: "Jede s vámi můj bratranec Ipehel. Dávejte mi na něj pozor. Je mi stejně drahý jako bratr, kterého jsem nikdy neměl. Nepřežil bych, kdyby se mu mělo něco stát."
Ten večer se šli naposled projít po říši kouzel a potkali muže, který zjevně nebyl čaroděj. Oni ho znali. Jmenoval se Stian a honosil se titulem představeného Rytířů Atlantis. Když je uviděl, spěšně změnil směr chůze a oni za ním nemohli jít, protože už museli odjet.
*****
"Doma" je čekalo radostné uvítání. Meriseas je uvítala radostný brebentěním, něco ve smyslu, že Pán je na jejich straně a že ten dlouhý spor je konečně smazán. Všichni dost posmutněli, když se dozvěděli o Naencilově a Rielině nezdaru. Konečně jim Mirael vysvětila, co se tam stalo. Asi dva dny potom, co odjeli, dorazila do průsmyku padesátičlenná četa ozbrojenců pod velením anterického vévody Yrelina a jeho syna Notiama. Nabídli své služby Drianovi. Znamenalo to mnohem víc než jen padesát chlapů. Anterika byla svobodná země, která nenáviděla Drianovu říši už dlouhá léta. Na obou stranách došlo k mnoha křivdám, ale teď to bylo najednou všechno pryč, jako když se foukne do mouky. Měli teď sedmdesát mužů včetně čarodějů. Podnikali menší přepady Kibalajců. Jenže bylo jisté, že dojde k nějakému většímu střetnutí. Pro Mospeho přestávali být jen zanedbatelnou veličinou, ale začínali pro něj znamenat opravdu vážný problém. Přidávali se k nim muži z širého okolí, brzy jich měli už kolem dvou set a jejich počet denně rostl.

* * * * *
Bylo to koncem února. Přepadli pár Kibalajců na cestě do vnitrozemí a zajali jejich vězně. Když ho přivedli před krále a Tucet (jak se obecně říkalo královým rádcům, kteří nepatřili k jeho rodině) vykřikla Floriana překvapeně: "Lovilane! Co tu děláš?"
Mladík se na ni zadíval a pak řekl: "Floriano! Říkali, že jsi mrtvá, že jsi zahynula někde v horách. Přimluv se za mne, prosím. Já se k vám přidám, já se k vám chci přidat."
"Pokud splníš svůj slib."
"Splním, a milerád"
Floriana se otočila k Drianovi a řekla: "Propusť mého snoubence, prosím."
Drian zdvihl tázavě obočí: "Snoubence?"
Dívka se usmála: "Ještě z dob, kdy jsem žila v Erce."
Král bez radosti přikývl a propustili ho.
Lovilan se vrátil do Attily a pravidelně jim nosil zprávy o tom, co se chystá. Všichni mu důvěřovali: kromě Driana. I přes všechna ujišťování se k němu choval velice chladně a vždycky bral všechno, co říkal s rezervou. Na ty nejtajnější porady ho ani přes Florianiny úpěnlivé prosby nezval a on o nich nevěděl, protože všichni, kdo takovouto poradu navštívili, byli vázáni slibem naprosté mlčenlivosti. K porušení tohoto slibu je nemohly dohnat ani sebevětší sympatie.