Pět bratrů Margaret (2. mikropovídka)

13. ledna 2006 v 19:26 |  Tažení do Francie v roce 1415
Pět Bratrů Margaret
Je to už dávno, ale pamatuji si na to víc než dobře. Ačkoli byla má matka otcova druhá žena, chovala se ke svým třem nevlastním synům laskavě. Měli jsme prosperující živnost ve městě, vedli jsme si dobře. Otec měl pět synů: Simon byl nejstarší, pak Jasper, Michael, Jack a Daniel, a jednu dceru: Margaret, to jsem já. Moje, Danova a Jackova maminka byla tatínkova druhá žena.
Bylo mi osm, když začal král Jindřich V. sbírat armádu pro vpád do Francie. Tou dobou byl už otec starý a navrch skoro chromý, takže ten s námi měl zůstat. Pak ale v naší rodině vypukl rozkol. Otec si přál, aby čtrnáctiletý Dan jel do války a dvacetiletý Simon zůstal doma a staral se o mne a o rodiče. Dan si ale přál zůstat doma a Simon toužil jet do války. Po dlouhém přemlouvání otec udělal kompromis: do války nepojede ani Dan, ani Simon. Můj starší bratr měl prudkou povahu a den předtím, než se mladíci z města vyrazili do Southamptonu nalodit, utekl a vzal s sebou veškerou svou výzbroj.
Prožili jsme týdny plné strachu o mé čtyři bratry. Když se otec dozvěděl o bratříčkově útěku, běsnil. Zuřivost časem opadla a byla nahrazena zoufalstvím a zoufalství vystřídala apatie. V některých chvílích mi přišlo, že se maminka bojí víc o Simona, Jaspera a Michaela než o svého vlastního syna. V té době jsem z toho všeho chápala jen velmi málo. Cítila jsem napětí a strach v celém domě, ale nechápala jsem dost dobře proč tam je. Mí bratři často odjížděli na dlouhou dobu pryč a tohle pro mne bylo něco obvyklého.
Až jednoho dne přiběhl udýchaný Dan a křičel: "Vracejí se! Vracejí se!" Matka i otec vyběhli před dům a spatřili Jaspera, Michaela i Jacka stoupat ulicí k nám. Nastala chvíle slz a objímání. Pak se náhle Dan zeptal: "Kde je Simon?". Všichni ztichli a bratři se po sobě podívali. Pak Jasper přešlápl z nohy na nohu a zavrtěl hlavou. Nechápala jsem nic, až když se otec hlasem plným slz zeptal: "Kdy? Jak?" Michael tiše řekl: "Stáli jsme proti přesile. Bitvu jsme vyhráli, ale Simon byl jedním z těch, kdo se toho vítězství nedožili. Stál v první řadě a bojoval statečně, přestože po chvíli přišel o štít. Obklopili ho a rozsekali." Maminka zabořila tvář Jasperovi do ramene a rozplakala se. Otec zašeptal: "Chtěl jsem se s ním usmířit. Opravdu chtěl. Je mi tak líto, že jsem to nestihl..." "Pojďte dovnitř." řekl prostě Jack. V tu chvíli jsem pochopila, že se můj nejmilejší bratr už nevrátí. Běžela jsem dolů ulicí, odhodlaná se nezastavit. Slyšela jsem maminku, jak mě volá zpátky, ale poprvé v životě jsem ji neposlechla.
Mířila jsem dolů na louku pod hradbami. Často jsem si tam jako malá hrávala, nebo pozorovala, jak se Simon se svými kamarády cvičí v šermu a střelbě z luku. Vždycky je všechny porazil! Jak to, že když mu bylo těch dovedností nejvíc potřeba, selhal? Proč? Téměř bez povšimnutí bych proběhla kolem svojí staré skrýše ve vykotlaném stromě kdyby... "Margaret!" Setrvačností jsem běžela ještě kousek, než jsem se zastavila. Znala jsem ten hlas a nikdo jiný takhle moje jméno nevyslovoval. Ale to není možné. Otočila jsem se velice pomalu a on tam stál, vysoký ozářený sluncem a usmíval se. "Margaret." "Simone!" V další chvíli jsem mu skočila kolem krku a on mě zvedl do náručí a zatočil se se mnou, jako když jsem byla malá. Ten pocit bezpečí, který mě naplnil jsem cítila jen v jeho náruči. Přivinula jsem se k němu a položila mu hlavu na rameno. Přála jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila, aby trvala věčně. Na pár vteřin se zdálo, že opravdu nikdy neskončí. Jenže věčně trvat nemohla.
Když mě zase postavil řekla jsem: "Ty nejsi mrtvý?"
Zasmál se. Měl krásný smích. "Vypadám tak?"
"Ale Michael říkal... A tatínek se s tebou chtěl usmířit..."
"Vážně? Tak to bychom mu měli dát šanci, nemyslíš?"
V té chvíli jsme uslyšeli Danův hlas: "Margaret!"
Simon mě strčil do skrýše naznačil mi, abych byla zticha. Slyšela jsem Danův výkřik úžasu a pak si něco potichu říkali, ti moji bratři. Potom jsem slyšela, jak Dan odchází a Simon mě vytáhl ze skrýše a řekl: "Teď půjdeme domů." Spokojeně jsem capala vedle něj až jsme došli k našemu domu. Tam mě poslal dovnitř se slovy: "O tom, že žiju ani muk. Já jim to za chvíli řeknu sám." Kývla jsem a vklouzla dovnitř. "Tady je!" zvolal Michael.
"Tys nám dala, holka."
"To se dělá, takhle utíkat z domu?"
"Hlavně že jsi tady! Měli jsme hrozný strach, když tě Dan nenašel"
V tom mumraji si nikdo nevšiml, že Simon vklouzl dovnitř. Opíral se o dveře a s úsměvem sledoval ten rozruch. Najednou si ho maminka všimla, ukázala na něj prstem, zaječela a omdlela. Jasper ji jen taktak zachytil. Najednou bylo v místnosti ticho, do kterého otec roztřeseně řekl: "Jsi duch, nebo jsi skutečně můj syn?" Usmál se: "Jsem to já, tati. Odpusť prosím mou svévoli." Otec ho objal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 barka barka | 19. února 2006 v 14:41 | Reagovat

Tahle část možná není tak povedná literárně, vlastně jsem ji psala na základě jednoho svého snu, takže buďte prosím tolerantní :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama