Meč Aes

23. ledna 2006 v 19:59
Kdysi dávno byla Anterika mocné město. Mohla směle soupeřit s Attilou a také toho ráda využívala. Králům byla trnem v oku celá staletí. Anteričtí vévodové byli nejbohatšími šlechtici v zemi a také jedněmi z nejmocnějších. Nenávist mezi nimi a královským rodem byla nenasytná a věčně živá. Vévodové čekali na první příležitost zmocnit se trůnu a králové na první možnost zničit své soky.
Tato chvíle nastala v den, kdy anterický vévoda ukradl králi pět nejlepších koní, které Svobodná země nosila. Uzavřel je ve svém městě a čekal na královu pomstu. Odmítal posly míru a když král poslal vlastního bratra, aby zjednal nápravu křivdy, dal jej zmrskat a s hanbou vyhnat z města. Tehdy se král rozzlobil a vytáhl do války. Oblehl Anteriku a po týdnu ji v noci napadl a vypálil. Anterický vévoda měl syna jménem Viudel. Když mladík viděl, co se děje, posbíral po ulicích co nejvíc lidí a odvedl je k tajné únikové cestě do hor.
Pak se vrátil pro stařičkého dědečka a chtěl ho odvést do bezpečí. On ale odmítl. "Já zůstanu ve svém městě. Tolik let jsem budoval mír a můj syn ho zničí. A kvůli čemu? Pro pár koní! Ne, hochu, pro mne můžeš vykonat jen dvě věci." řekl kmet. "Ano, dědečku? Co pro tebe mohu udělat?" zeptal se Viudel. "Zaprvé vezmi ten meč, co visí na stěně. V den, kdy se ten meč zlomí, nastane zkáza Anteriky. Musíš se postarat o jeho bezpečí! A zadruhé, než jej odešleš z města, protože to je nyní nutné, vezmi ho a zabij ty prokleté koně, kvůli kterým mé město padlo. Já tady počkám a Atlantis se dozví, že i anteričtí vévodové umí umírat se ctí. Běž, synku, zachraň se. Staroch se o sebe postará." řekl bývalý vévoda.
Viudel sňal meč a vyběhl ven. Běžel rovnou k stáji, kde byli ti koně. Na dvoře potkal otce. V očích měl horečnatý lesk a v záři plamenů vypadal, jako kdyby zešílel. Pak, aniž by si svého syna všiml, seběhl do dolního města a odtud se už nevrátil. Viudel mezitím vstoupil mezi prokleté koně. Se slzami v očích čtyři zabil, ale tomu nejkrásnějšímu život vzít nedokázal. Pustil ho ne svobodu se slovy: "Ty neneseš žádnou vinu na tom, co se děje. Jen tvá krása je tvým proviněním. Běž, dávám ti svobodu, ač tím porušuji svůj slib. Nevinná krev už nebude více prolita Viudelovou rukou." Mezi mrtvá těla nádherných zvířat pak vhodil pochodeň. Stáj po svém činu zavřel zvenčí na petlici.
Jenže věděl, že nesmí utéct. Jak jinak ale splnit dědečkovo přání? zoufal si mladík. Nakonec uviděl plačícího chlapce. Zavolal na něj: "Hej, ty! Chlapče! Jak se jmenuješ a co se ti stalo?" Hošík zdvihl uslzenou tvář a tichounce, hlasem plným slz řekl: "Táta je mrtvý. Všichni jsou mrtví. Celá moje rodina. A jmenuji se Aesgelin." Viudel se usmál: "A chtěl bys udělat něco pro Anteriku? Uneseš meč? Ano? To je dobře. Vezmi tenhle meč a odnes ho do bezpečí. Ukážu ti cestu ven. Buď si pro něj přijdu, nebo je tvůj." Aesgelin užasle zvedl hlavu: "Pane, to je přece Meč Vévodů. Takže vy musíte být Viudel!"
"Na tom teď nezáleží. Uděláš to pro mne?"
"Jistě, můj pane. Ale..."
"Jaké ale?"
"Neměl byste se zachránit raději vy? Myslím, jste přece vévoda a ti lidi, co utekli, vás budou potřebovat."
"Ne, chlapče. Po tom, co otec udělal, lid ztratil důvěru ke svým vládcům." A pak pronesl tiše, jakoby k sobě: "Jak by mě mohla Olkys milovat, kdybych utekl?"
Pak ale zvedl Aesgelina ze země a odvedl ho k únikové cestě. Když mu předával meč, řekl ještě: "Poslyš, udělej pro mě ještě něco. Mezi uprchlíky najdi dívku jménem Olkys a řekni jí, že ji miluji, a že pro takovou lásku není smrt ničím. Řekni jí, že na ni počkám, když ona počká na mne." Pak vytáhl dýku, kterou nosil za pasem, zasunul ji do nádherné pochvy, a podal ji chlapci se slovy: "Já se z téhle bitvy už nevrátím. Ten meč je tvůj a tuhle dýku dej Olkys, rozumíš? A řekni jí ještě, že moje poslední myšlenka patřila jí..." Pak se probral ze zadumání a vykřikl: "Co tu postáváš? Běž už přece!" Chlapec se otočil a rozběhl se chodbou pryč. "Hodně štěstí, hošku. Přeji ti víc štěstí, než jsem měl já. Víc štěstí, než já a Olkys." zašeptal k zavřeným dveřím. Viudel, poslední anterický vévoda, poté sešel dolů a účastnil se poslední obrany paláce. Říká se, že mladý vévoda byl mezi posledními, kdo stáli u vévodského stolce a vlastními těly jej bránili. Říká se, že Viudel byl poslední přeživší Anteričan, že zahynul jako poslední ze všech, a že když umíral, spadl na vévodský stolec, jako kdyby byl ještě pořád vládl.
O tom ale Aesgelin nic nevěděl. V pořádku se dostal z města do tajarských hor a našel uprchlíky, mezi nimi i Olkys, které vyřídil všechno, co mu Viudel uložil. Dívka málem zemřela žalem, ale potom se rozhodla na Viudela počkat. Když královské vojsko odtáhlo, Olkys sestoupila do města a přinesla Viudelovo tělo a potom... ale to už je jiný příběh.
Aesgelin se zatím skryl u kováře v nedaleké vesnici. Kovář byl přítel jeho otce a v dobách míru k němu často jezdívali na návštěvu. Tam teprve na Aesgelina plně dopadla tragédie Anteriky. Stal se zamlklým a uzavřeným. On, svého času kapitán rozsáhlé klukovské bandy z Horní Anteriky, který byl proslavený svou otevřenou a přímou povahou. Bylo mu teprve deset let. Byl příliš mladý na válku. Musel taky pořád myslet na Viudela a Olkys, na Meč Vévodů, na ty chvíle, kdy ho sám vévoda vyváděl z města. Pak začal přemýšlet o budoucnosti. Viudel mu změnil život, z chlapce beze jména vytvořil budoucí legendu. To bylo Aesgelinovi jasné. Nezůstane jako nějaký poskok v kovárně. Vždyť má Meč Vévodů! Stane se potulným rytířem nebo tak něco. I když jsou jeho blízcí mrtví a jeho město zničené, on si tím život zničit nenechá!
Mladý budoucí hrdina prožil u dobrého kováře šest let. Pak jej požádal, aby ho propustil. Kováři milý a šikovný hoch přirostl k srdci a nechtěl se s ním rozloučit. Odmítl tedy chlapce pustit. Aesgelin to v kovárně vydržel rovný týden. Potom v noci vzal peníze, které před šesti lety zachránil z Anteriky a které pečlivě tajil i před kovářem, opásal se Mečem Vévodů, a vyklouzl do noci. Zítra si seženu koně, pomyslel si, a tiše zmizel ve tmě.
Tři roky potom žil jako žoldnéř, ale nikdy nevstoupil do služeb krále. Věděl, že mu nikdy nezapomene zkázu Anteriky a Viudelovu smrt. Ovšem teď byl bez peněz a bez práce. Porušil tedy svou zásadu a dal se do služeb královského vojska. A tehdy poznal Ikoriola. Byl to žoldák jako on, byl mladý jako on a stejně jako on pocházel z Anteriky. Matně si na toho chlapce pamatoval z dní těsně po útěku z umírajícího města. Ikoriol si taky přál, aby Anterika povstala z popela. Rozhodli se, že uskuteční svůj sen a obnoví Anteriku. Meč Vévodů je stále celý, jejich město není mrtvé. Začali šetřit každý měďák, aby měli z čeho začít. Aesgelin začal objíždět všechny uprchlíky z Anteriky a zvát je k znovuzaložení města. Bylo to nebezpečné, protože král dosud nemohl klidně slyšet slovo Anterika. Navštívil i Olkys a pokusil se ji přesvědčit, aby šla s nimi. Ona se ale jen pousmála a s díky odmítla. Rok poté zmizela neznámo kam.
Po roce odjel Ikoriol s první skupinou lidí do anterických rozvalin. Aesgelin dohlížel na bezpečný přísun dalších lidí, zatímco Ikoriol si vzal na starost novou zástavbu. Na místě bývalých hradeb Dolního města vztyčil dřevěný plot a uvnitř provizorních hradeb vystavěl dřevěné chatrče. Vévodský palác nebyl zničen, protože kdysi král uviděl svého nejmilovanějšího koně prchat, poté co Viudel ušetřil jeho život. Odměnou za ušetření jeho života bylo ušetření paláce. Také se říká, že král nechtěl zničit něco tak krásného, jako byl anterický palác. Ikoriol začal stavět kamenné domy kolem paláce, a jen co byl jeden dům postaven, okamžitě do něj někoho nastěhoval. Lidi to pobízelo k rychlejší práci: čím rychleji budou pracovat, tím rychleji budou bydlet. Také nenechával strhnout opuštěné chatrče, do nového města stále proudili noví lidé, kteří potřebovali přístřeší.
Konečně přijel do Anteriky Aesgelin. Oba přátelé si byli vědomi, že vévodský titul může zdobit pouze jednoho z nich. Ani jeden ale vládu nechtěl. Nakonec se rozhodli, že se podvolí vůli lidu. Každý člověk, starší než dvacet let, měl jeden hlas a směl se přiklonit buď k Aesgelinovi nebo k Ikoriolovi. Bylo to skoro přesně půl na půl, Ikoriol měl o tři hlasy víc a tak bylo rozhodnuto. Zbývalo požádat krále o udělení vévodského titulu...
Po roce se Ikoriol, Aesgelin a jejich družina vydali pro titul ke králi do Attily. Po krátké době si vymohli audienci. Král je přijal vlídně a vyslechl jejich žádost. Pak řekl: "Mnohokrát jsem se v anterických vévodech zklamal. Váhám tedy s udělením titulu mladému muži, který dnes mým hostem zítra může stát proti mně. Proto potřebuji důkaz, že vám svou moc odevzdal do rukou Viudel." Ikoriol se podíval po Aesgelinovi a řekl: "Tento důkaz máme, ale ne zde. Dovol mně a mému příteli se vzdálit a tento důkaz ti přineseme." Král pouze kývl. Ikoriol na cestě domů přemluvil svého přítele, aby mu půjčil Meč Vévodů. Aesgelin se nejprve zdráhal, ale potom příteli vyhověl.
Když Meč představili králi, zaplálo mu v očích a na místě vyhověl Ikoriolově žádosti. Novopečený vévoda se vítězoslavně usmál a řekl: "Nyní se odměním těm, kdo mají největší zásluhy na mé cestě k této poctě. Jmenovitě pak svému nejlepšímu příteli Aesgelinovi. Jako důkaz své nehynoucí vděčnosti mu nyní svěřuji tento meč jako dar z čirého přátelství." Aesgelin se usmál tomu, jak obratně jeho přítel vyřešil problém s vlastnictvím Meče. Pak se od Ikoriola odloučil a žil několik let jako potulný rytíř. Vykonal mnoho slavných činů: zabil obludu z tajarských hor, odhalil spiknutí proti lokeskému hraběti, zachránil jednu jižní ves před příšerou, která se vynořovala z moře... Ta léta ho skutečně proslavila.
Po těch třech letech se dostal do zámku a nějaký čas sloužil králi. Tam na něm vládce začal vymáhat Meč Vévodů. To bylo totiž tak: Aesgelin se zamiloval do princezny Pamiriany a požádal jejího otce o její ruku. Ten mu ji přislíbil výměnou za Meč. Aesgelin byl nešťastný a jednoho dne se rozhodl z Attily odejít jednou provždy. Pamirianě o svém útěku nic neřekl, nechtěl vidět tu bolest. Když už byl v nedalekém háji za městem, vynořila se ze stínu postava v plášti: to princezna uprchla za svým milovaným.
Král svou dceru nesledoval. Aesgelin se s ní totiž usadil v Anterice, se kterou uzavřel Stoletý mír. To znamenalo, že nemohl svou dceru požadovat silou zbraní a k vyjednávání se nesnížil. Vlastně měl radost: Meč nyní byl v rodině. Má na něj dědičné právo a některý z jeho potomků s pro to právo přijde, to je jisté.
To je konec začátku příběhu meče Aes. Toto jméno mu dal Aesgelinův syn Norian na památku svého otce a po mnoha letech přišel do držení králů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martula Martula | Web | 23. ledna 2006 v 20:34 | Reagovat

Hm... zajímavé. Velmi se mi to líbí, možná malinko uspěchané, ale je to lepší, než kdyby jsi úvod rozepisovala do třech kapitol. Opravdu je to vydařené, ostatně jako skoro vše tady.

2 barka barka | E-mail | 24. ledna 2006 v 16:21 | Reagovat

Díky! Zaregistrovala jsi pátou část Atlantis?

3 Martula Martula | Web | 24. ledna 2006 v 18:33 | Reagovat

No nezaregistrovala, teď si jí přečtu. Včera jsem tu byla jen na skok. Už jsem napsala další kapitolu k Začátku cesty, je kratší  než ty předtím, ale je to jen ticho před bitvou. Nebo jak se ot říká.:))

4 crystall crystall | E-mail | Web | 23. března 2007 v 19:52 | Reagovat

Je to dobrééé!

5 Asperia Asperia | Web | 5. května 2007 v 17:48 | Reagovat

věnovala bych tomu víc prostoru, víc to rozepsat. zajímavé ale :-))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama