Dopis Betty (1. mikropovídka - čtěte jako první)

13. ledna 2006 v 19:26 |  Tažení do Francie v roce 1415
Dopis Betty
Je 24. října léta Páně 1415. V severní Francii, u malého zámečku Agincourt, leží proti sobě dva tábory. V jednom je francouzská armáda. Čítá 25 000 vojáků, je dobře najedena a vyzbrojena. Má mnoho statečných rytířů v brnění, které je bude zítra ochraňovat. V druhém táboře je anglická armáda. Vojáci jsou unavení, zmoklí a hladoví. Je jich pouze 5 900 a jsou daleko od domova. Nikdo nepochybuje o výsledku bitvy, která se zítra na tomto poli odehraje.

John se schoulil pod promoklou přikrývkou a pokusil se alespoň trochu se zahřát. Po chvíli ale dospěl k názoru, že to není k ničemu a posadil se. Přikrývku si přehodil přes ramena a zády se opřel o vůz. Pak uviděl kousek březové kůry, zapomenuté pod vozem. Natáhl ruku a zvedl ho. Na takové psal milostné vzkazy své Betty, těsně před svatbou. Stejně to nikam nevedlo, protože Betty neuměla číst. John to uměl a byl na to náležitě hrdý. Uměl i psát. Jeden hodný pán z města si u nich kdysi léčil koně a naučil tehdy desetiletého Johna základy. Na těch potom stavěl pan farář. Zvláštní, kolik vzpomínek dokáže vyvolat takový kousek kůry, pomyslel si John a znechuceně ho zahodil. Pak sebral klacík, jeden z mnoha, co se povalovaly všude kolem, a začal do bláta psát dopis svojí Betty:

Milá Betty,
vím, že tenhle dopis nikdy nedostaneš, ale přesto ti chci napsat. Zítra totiž půjdu za králem Jindřichem do sebevražedné bitvy v téhle mizerné zemi a neodvažuji se doufat, že bych přežil. Ani nevíš, jak je mi líto, že tě nechávám doma samotnou. Jistě, jistě, nemusíš mi říkat, že máš Tommyho, já vím. Ale Tommymu bude ještě pár let trvat, než ti bude nějak užitečný. Víš, často si tu vzpomenu na naší ves, na ten kopec, kam jsme spolu chodívali, na studnu za vsí. Vzpomínáš, jak ti tam tehdy spadla mašle a jak ji potom našla stará Baba Nelly? A jak si ji pak vzala na sebe při posvícení? Třeba se zase provdáš, holka moje. Pak ale doufám, že to bude někdo, kdo bude hodný k tobě a kdo přijme Tommyho za vlastního. Dej za mě pusu Tommymu a pozdravuj tátu.
Sbohem a miluji tě.
John

Chvilku se smutně díval na ten dopis a potom vstal. Trochu se prošel a pak si sedl k ohni ke svým přátelům. U ohně panovalo ticho. Nikomu nebylo do řeči. Mlčel dokonce i Martin, který jinak pusu nezavřel. V tom tichu visela hrozba.
Po chvíli promluvil Willy: "Francouzi se nemůžou dočkat rána!"
"To jo. Těší se, jak nás všechny pošlou na onen svět." poznamenal chmurně Martin. John řekl: "Pokud jde o mě, budu jim to potěšení odpírat co nejdéle. Budu o svojí kůži bojovat zuby nehty." Pak zase zavládlo ticho. Pomalu se rozlézalo všude, lezlo to na mozek, člověk si připadal maličký a zoufalý.
Johnovi běžel hlavou nezastavitelný proud myšlenek. Zítra bude bitva, která to ukončí. Ano mohli by vyhrát, ale tohle není Poitiers ani Kresčak. U Kresčaku to Eduard III.vyhrál. Černý princ taky vyhrál u Poitiers. Ale ne, ne. Tohle je Agincourt a to je něco úplně jiného. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Zítra zemřu... Bral to jako fakt, ale teď ho z toho zamrazilo. Král Jindřich je asi taky nervózní. Bodejť by ne, vždyť jemu jde o prestiž, o francouzskou korunu, o všechno. A nejen o to, jemu jde i o život. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Je vůbec nějaká naděje? Mají vůbec šanci, ne vyhrát, ale zůstat naživu? Odvažuje se tu vůbec někdo doufat, že zas uvidí svou ženu a děti, že se vrátí domů? Přemýšleli takhle před těmi skoro šedesáti lety vojáci u Poitiers? Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Vyhraje i Jindřich u Agincourtu? Černý princ taky vyhrál u Poitiers...
* * *
Všichni stáli nastoupení na bitevním poli. Pršelo a prostor před nimi byl samé bláto. "Zatracený déšť!" zamumlal Willy vedle Johna. "Být tebou, tak bych mu tolik nenadával. Podívej, Frantíci jsou celý nabalený v brnění. Víš, jak se jim to bude bořit? U Kresčaku to vypadalo podobně. Nezahazoval bych tu naději jen tak." odpověděl John a pomyslel si jen to svoje: Černý princ taky vyhrál u Poitiers...
Ve vypjatých situacích se stává, že člověk nevnímá co dělá. Právě to se stalo Johnovi. První, co si uvědomil, bylo, že je po bitvě. Všude kolem zněly nářky raněných. Pak herold poražené francouzské armády přinesl počty padlých. Z Anglie 400, z Francie pak 8000 mrtvých. John stále nemohl uvěřit, že je naživu, že se zas vrátí domů, že zas uvidí Betty, že bitvu vyhráli. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... A Jindřich V. vyhrál u Agincourtu...
Ale co je to za vítězství, když se z vítězů stanou trosky? John věděl, že se nikdy nezbaví vzpomínek na ty tisíce mrtvých. Vzpomínky, ty zůstanou. Na to dobré si pamatujeme jasně. Ještě jasněji ale v paměti ulpívá to zlé. Krev, pot a slzy - to si zapamatoval. Bolest nad ztrátou, radost ze života. Moc dobře si tu bouři emocí uchoval. V té chvíli se mu naprosto nepochopitelně před očima vynořil ten letní den. Seděl s Betty na louce a škádlili se. Pak vyskočil a začal ji honit. Nakonec se smíchem padli do trávy. O pár měsíců později vzešla z toho bláznivého nedělního odpoledne žádost o ruku. Skryl své vzpomínky na dně srdce. Betty tím nesmí být zasažena. Nikdo mu ty zlé zážitky nevezme. Byl za to rád, protože mu nikdo nevezme ani to dobré, co prožil.
Když rozbíjeli tábor, rozhodnuti táhnout do Calais a pak domů, povšiml si John něčeho zvláštního na zemi. Sklonil se a bedlivě si to prohlédl. Ještě rozeznal v bahně zbytky slov svého dopisu Betty na rozloučenou. Usmál se a nohou ho smazal. Už brzy jí to řekne sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 domushka domushka | 1. března 2006 v 18:50 | Reagovat

téda! tos vymyslela sama?????? jako jestli to není přeložený nebo tak???protože je to dost hustý...:)))!

2 barka barka | 1. března 2006 v 20:37 | Reagovat

Prostě jsem se dívala na zfilmovaný Shakespearovo drama Jindřich V. a zalíbilo se mi to a prostě jsem se potřebovala vybít, tak jsem napsala Tažení

3 domushka domushka | 2. března 2006 v 19:00 | Reagovat

:)))))))...supr!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama